7.17 Ricoeur: Trojí mimésis a narativní identita🔗

Paul Ricoeur (1913–2005), francouzský filozof hermeneutické a fenomenologické tradice, zasvětil velkou část díla otázce, jak člověk rozumí sobě skrze symboly, texty a vyprávění. Trilogie Temps et récit (Čas a vyprávění) rozvíjí tezi, že lidský čas se stává srozumitelným teprve tehdy, když je vyprávěn, a kniha Soi-même comme un autre (Já jako jiný) z ní odvozuje pojem narativní identity (Ricoeur, 1983; Ricoeur, 1990).

Pro kompendium EA poskytuje Ricoeur jazyk pro popis manipulace, která nemíří na jednotlivé názory, ale na příběh, jímž člověk spojuje svou minulost, přítomnost a budoucnost. Stránka nejprve vykládá jeho teorii podle primárních děl, poté shrnuje hlavní námitky proti narativnímu pojetí self a v samostatném oddílu, označeném jako interpretace knihy, ukazuje, jak lze s Ricoeurovými pojmy rozpoznat a léčit narušení vyprávěné identity (Ricoeur, 1990).

Výklad teorie🔗

Symbol a dvojí hermeneutika🔗

V knize La symbolique du mal Ricoeur rozebírá nejstarší jazyk zkušenosti zla – symboly poskvrny, hříchu a viny – a ukazuje, že tyto symboly nejsou primitivní pověrou, ale vrstvami porozumění, na nichž stojí i pozdější etické pojmy. Kniha končí známou větou, že „symbol dává myslet“ (Ricoeur, 1960). Hermeneutika je pro Ricoeura od počátku uměním číst dvojí smysl: zjevný a skrytý.

V knize De l'interprétation, věnované Freudovi, Ricoeur rozlišuje dva protichůdné styly výkladu. První chápe interpretaci jako obnovu smyslu, který se v symbolu ohlašuje, a přistupuje k němu s důvěrou. Druhý ji chápe jako cvičení podezření, které za zjevným smyslem odhaluje skryté síly; jeho mistry jsou Marx, Nietzsche a Freud, které Ricoeur nazývá „školou podezření“ (Ricoeur, 1965). Pozdější literatura pro druhý postoj ustálila název hermeneutika podezření. Ricoeur trvá, že porozumění potřebuje obojí a že podezření má sloužit obnově smyslu, nikoli ji nahradit.

Trojí mimésis🔗

V prvním svazku Temps et récit Ricoeur spojuje Augustinovu analýzu času jako „roztažení duše“ s Aristotelovým pojmem zápletky (muthos) a navrhuje trojí stupeň mimésis. Mimésis I, prefigurace, je předporozumění světu jednání, které má každý člověk ještě před vyprávěním: ví, co je cíl, motiv, aktér a okolnost, a jeho jednání je už symbolicky zprostředkované a časově strukturované (Ricoeur, 1983).

Mimésis II, konfigurace, je samotné vytvoření zápletky. Zápletka podle Ricoeura uskutečňuje „syntézu heterogenního“: spojuje události, náhody a záměry do celku, který má začátek, prostředek a konec, a mění pouhý sled v příběh se smyslem – v „nesouladný soulad“ (Ricoeur, 1983). Mimésis III, refigurace, je místo, kde se svět textu setkává se světem čtenáře: čtenář si příběh přivlastňuje, a tím mění, jak rozumí vlastnímu jednání a času (Ricoeur, 1983). Celý okruh se uzavírá – refigurované jednání se stává novou prefigurací.

Narativní identita: idem a ipse🔗

Ve třetím svazku Temps et récit Ricoeur zavádí pojem narativní identity a v knize Soi-même comme un autre jej propracovává rozlišením dvou smyslů identity (Ricoeur, 1985; Ricoeur, 1990). Identita idem (mêmeté, stejnost) je trvání týchž rysů v čase; jejím vzorem je charakter, souhrn ustálených dispozic, podle nichž člověka poznáváme. Identita ipse (ipseita, ipséité, sebestejnost) je trvání sebe, které nezávisí na neměnnosti rysů; jejím vzorem je dodržené slovo – slib, který držím, i když jsem se změnil (Ricoeur, 1990).

Narativní identita podle Ricoeura zprostředkuje mezi oběma póly: příběh života vysvětluje, jak se charakter vyvinul, a zároveň ukazuje, komu lze přičíst jednání a odpovědnost (Ricoeur, 1990). Kniha vrcholí etickou formulací „směřování k dobrému životu s druhými a pro ně ve spravedlivých institucích“, v níž se identita sebe neoddělitelně váže na vztah k druhým.

Paměť a její zneužití🔗

V pozdní knize La mémoire, l'histoire, l'oubli Ricoeur rozlišuje patologie a zneužití paměti: paměť blokovanou, která nedokáže zpracovat zranění, paměť manipulovanou, kterou moc využívá k utváření identity skupiny skrze vybraný příběh, a paměť uloženou povinností, kdy je vzpomínání nařízeno (Ricoeur, 2000). Zdůrazňuje, že každé vyprávění je výběrové, a proto otevřené ideologickému využití.

Kritika a meze teorie🔗

Nejostřejší námitku proti narativnímu pojetí self formuloval Galen Strawson. Rozlišuje „diachronní“ lidi, kteří prožívají sebe jako trvající v čase, a „epizodické“ lidi, kteří tak neprožívají, a tvrdí, že ani psychologická, ani etická teze o nutnosti vyprávět si život jako příběh neplatí; snaha o narativní soudržnost může vést k přikrášlování a falšování (Strawson, 2004). Pro klinickou praxi je to důležité varování, že nikoho nelze nutit, aby svůj život vyprávěl jako soudržný příběh.

David Carr tvrdí, že narativní struktura není něco, co vyprávění teprve dodává chaotickému životu, ale je obsažena už v prožívání a jednání (Carr, 1986). Ve sporu s Ricoeurem jde o to, zda konfigurace dává životu tvar, nebo jen vyjadřuje tvar, který už má. Z jiné strany literatura o traumatu upozorňuje, že traumatická zkušenost se vyprávění vzpírá a vrací se jako fragment, nikoli jako zápletka; teorie, která identitu váže na příběh, musí počítat se zkušeností, kterou nelze zapojit do celku (Caruth, 1996).

Rita Felski konečně kritizuje dominanci „podezíravého čtení“ v humanitních oborech, které z Ricoeurovy školy podezření udělalo univerzální metodu, a vyzývá k návratu k čtení, které text nechá promlouvat (Felski, 2015). Kritika míří spíše na recepci než na Ricoeura, který podezření vždy vyvažoval.

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy, nikoli Ricoeurovým tvrzením.

Vnucená zápletka🔗

Kompendium čte mimésis II jako místo, kde se rozhoduje o smyslu biografie. Prostředí s vysokou mírou kontroly často přepisuje životní příběh člena tak, že vše před vstupem do skupiny je temnota, omyl nebo nemoc a vše po něm probuzení. Lifton (1961) tento rys myšlenkové reformy popsal jako kult vyznání, v němž je minulost soustavně přeformulována do jazyka doktríny. Kompendium tento vzorec popisuje jako náhradu sebevyprávění; detekčním znakem je, že člověk umí o své minulosti mluvit jen slovníkem skupiny.

Uzavřená refigurace🔗

Mimésis III předpokládá, že čtenář má k dispozici mnoho příběhů a sám volí, který mu pomůže porozumět vlastnímu životu (Ricoeur, 1983). Kompendium za varovný znak považuje stav, kdy je tato volba odňata: člověk smí číst a poslouchat jen texty skupiny, každý vnější příběh je předem označen za nebezpečný a vlastní zkušenost se smí vyložit jen jedním schváleným způsobem. Lifton (1961) tento rys popsal jako kontrolu prostředí; v Ricoeurově jazyce jde o uzavření okruhu mimésis, který se už nemůže obnovovat novou refigurací.

Útok na ipse🔗

Rozlišení idem a ipse pomáhá rozpoznat dva odlišné zásahy. Vnucená kategorie („jsi přirozeně slabý“, „jsi zrádce“) cílí na idem, na charakter. Hlubší je zásah do ipse: prohlášení, že dřívější sliby a závazky člověka – k rodině, k povolání, k sobě – nikdy nebyly skutečné, nebo převedení veškeré věrnosti na skupinu (Ricoeur, 1990). Herman (1992) popisuje u dlouhodobého traumatu právě rozrušení schopnosti vázat se a důvěřovat, které kompendium chápe jako ztrátu ipse.

Manipulovaná paměť a totální podezření🔗

Ricoeurův pojem manipulované paměti kompendium vztahuje i na mikroúroveň vztahů a skupin: příběh o tom, co se stalo, je soustavně vybírán a přeskupován tak, aby potvrzoval výklad mocnějšího (Ricoeur, 2000); na úrovni jednotlivce tomu odpovídá paměťová rekonstrukce. Zrcadlovým vzorcem je absolutizované podezření: každá myšlenka člena je vykládána jako projev ega, podmínění nebo „starého já“, a proto nemá váhu. Ricoeurova dvojí hermeneutika nabízí měřítko – podezření, které nikdy nevede k obnově smyslu, nepomáhá porozumět, ale ruší možnost porozumění (Ricoeur, 1965).

Obrana a zotavení🔗

Narativní terapie, jak ji formulovali White a Epston, pracuje s rozlišením mezi problémem a osobou a pomáhá klientovi najít ve vlastním životě „jedinečné výsledky“, které dominantnímu příběhu odporují (White a Epston, 1990). Herman (1992) řadí rekonstrukci příběhu traumatu do druhé fáze zotavení, až po obnovení bezpečí. Strawsonova kritika připomíná mez: cílem není vnutit nový soudržný příběh místo starého, ale vrátit člověku autorství, tedy možnost vyprávět – nebo nevyprávět – podle vlastního úsudku (Strawson, 2004).

Otevřené otázky🔗

Otevřené zůstává, jak odlišit léčebnou rekonfiguraci příběhu v terapii od manipulativní náhrady příběhu, když obě pracují se stejnými prostředky (White a Epston, 1990). Stejně otevřené je, jak zacházet se zkušeností, která se do příběhu nezapojí, a zda je narativní identita univerzálním rysem lidí, nebo jen jedním ze způsobů prožívání sebe (Strawson, 2004; Caruth, 1996).

Literatura🔗

• Carr, D. (1986). Time, Narrative, and History. Indiana University Press.
• Caruth, C. (1996). Unclaimed Experience: Trauma, Narrative, and History. Johns Hopkins University Press.
• Felski, R. (2015). The Limits of Critique. University of Chicago Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Ricoeur, P. (1960). Finitude et culpabilité II: La symbolique du mal. Aubier.
• Ricoeur, P. (1965). De l'interprétation: Essai sur Freud. Seuil.
• Ricoeur, P. (1983). Temps et récit I. Seuil.
• Ricoeur, P. (1985). Temps et récit III: Le temps raconté. Seuil.
• Ricoeur, P. (1990). Soi-même comme un autre. Seuil.
• Ricoeur, P. (2000). La mémoire, l'histoire, l'oubli. Seuil.
• Strawson, G. (2004). Against narrativity. Ratio, 17(4).
• White, M. a Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. W. W. Norton.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7. Teoretické reflexe – rozcestník sekce.
• MacIntyre: After Virtue – narativní jednota života v etice ctností.
• Taylor: Sources of Self – identita a rámce hodnot.
• Heidegger: Být-ve-světě – časovost pobytu, z níž Ricoeur vychází.
• Epistemické trauma – empirická literatura o traumatu a paměti.
• Harari: Sapiens narativ – vyprávění na úrovni kolektivů.

Glosář a techniky

• Narativní identita – pojem, který Ricoeur zavedl.
• Ipseita – sebestejnost jako dodržené slovo.
• Narativní terapie – klinické použití rekonfigurace příběhu.
• Náhrada sebevyprávění – vnucená zápletka vlastního života.

Klinická praxe

• Sekce 06 – Klinické aplikace – rekonstrukce příběhu v rámci zotavení.