7.14 Heidegger: Být-ve-světě a struktura starosti🔗

Martin Heidegger vydal Sein und Zeit (Bytí a čas) v roce 1927 jako první, nedokončenou část projektu fundamentální ontologie, tedy otázky po smyslu bytí, kterou chtěl klást prostřednictvím rozboru bytosti, jež se na bytí ptá: člověka, kterého nazývá pobytem (Dasein) (Heidegger, 1927). Kniha patří k nejvlivnějším filozofickým dílům 20. století a zasáhla fenomenologii, hermeneutiku, existencialismus i kognitivní vědu. Zároveň je její autor zatížen politickou minulostí, o níž kapitola nemlčí. Výklad pojmů, kritika a interpretace, kterou z nich vyvozuje kompendium EA, jsou uvedeny odděleně; interpretace je dílem knihy.

Být-ve-světě🔗

Základní tezí knihy je, že pobyt není subjektem, který by stál proti světu jako souboru předmětů a teprve dodatečně se k němu vztahoval. Pobyt je vždy už „bytím-ve-světě“ (In-der-Welt-sein): jeho existence je od počátku vpletena do souvislostí významu, užívání a vztahů (Heidegger, 1927). Svět zde neznamená souhrn věcí, ale celek odkazů, v nichž věci mají své místo a smysl, například dílna, v níž nástroj odkazuje k dílu, materiálu a uživateli. Teoretický vztah subjektu a objektu je podle Heideggera odvozený modus, nikoli výchozí situace.

Hubert Dreyfus ve vlivném komentáři zdůraznil, že tato teze mění obraz poznání: většinu času se lidé ve světě vyznají prakticky a bez výslovných představ, a explicitní reprezentace nastupuje až tehdy, když praktické zacházení selže (Dreyfus, 1991). Na tomto čtení Dreyfus už dříve postavil kritiku umělé inteligence, podle níž lidskou inteligenci nelze zachytit jako manipulaci se symboly, protože se opírá o neexplicitní praktické porozumění (Dreyfus, 1972).

Příručnost a výskytovost🔗

Heidegger rozlišuje dva způsoby, jimiž se nám věci ukazují (Heidegger, 1927). Příručnost (Zuhandenheit) je způsob bytí věcí, s nimiž zacházíme: kladivo při zatloukání neregistrujeme jako předmět s vlastnostmi, ale „mizí“ v užívání. Výskytovost (Vorhandenheit) je způsob, jímž se věci ukazují teoretickému pohledu jako pouze se vyskytující předměty. K přechodu od jednoho k druhému dochází při narušení: když se nástroj rozbije, chybí nebo překáží, vystoupí z nenápadnosti a ukáže se jako věc, a s ním se ukáže i souvislost, do níž patřil.

Starost, vrženost a úzkost🔗

Bytí pobytu Heidegger určuje jako starost (Sorge), jejíž struktura má tři momenty: pobyt je vždy už napřed před sebou, ve svých možnostech; je už ve světě, do něhož byl vržen; a je u věcí, jimiž se zabývá (Heidegger, 1927). Vrženost (Geworfenheit) označuje fakticitu: člověk si nevybral dobu, místo ani okolnosti, v nichž existuje. Rozvrh (Entwurf) označuje, že existence je vždy porozuměním vlastním možnostem.

Zvláštní místo má úzkost (Angst). Na rozdíl od strachu, který se vztahuje k určitému ohrožení, úzkost nemá určitý předmět; ohrožuje „bytí ve světě jako takové“ a vytrhává pobyt z běžné samozřejmosti (Heidegger, 1927). Proto má u Heideggera metodickou roli: v úzkosti se pobyt může postavit před svou vlastní možnost a před bytí k smrti, které je jeho nejvlastnější a nepřenosnou možností.

Das Man a propadání🔗

Většinou však pobyt nežije vlastně, ale v modu neosobního „se“ (das Man): jedná, soudí a cítí tak, jak „se“ jedná, soudí a cítí (Heidegger, 1927). Das Man není konkrétní skupina, ale anonymní měřítko průměrnosti, které člověka zbavuje odpovědnosti, protože „se tak dělá“. Heidegger popisuje tři rysy tohoto způsobu bytí: plané řeči (Gerede), v nichž se mluví o věcech, aniž by se k nim kdo vztahoval, zvědavost (Neugier), která těká od novinky k novince, a dvojznačnost (Zweideutigkeit), v níž už nelze rozeznat, co bylo skutečně pochopeno. Souhrnně jde o propadání (Verfallen) světu, jímž se pobyt zabývá.

Heidegger zdůrazňuje, že jde o popis, nikoli o morální odsouzení: neautentičnost je běžným a nevyhnutelným způsobem existence a vlastnost (Eigentlichkeit) není trvalým stavem, ale modifikací téhož bytí, v níž si pobyt své možnosti přisvojí (Heidegger, 1927).

Technika🔗

V pozdní přednášce „Die Frage nach der Technik“ Heidegger tvrdí, že podstatou moderní techniky není nástroj, ale způsob odkrývání skutečnosti, který nazývá postavem (Gestell): vše se ukazuje jako zdroj, zásoba připravená k využití (Bestand), včetně člověka (Heidegger, 1954). Nebezpečí podle něj nespočívá v jednotlivých strojích, ale v tom, že tento způsob odkrývání vytěsní všechny ostatní.

Hlavní kritiky🔗

Nejzávažnější námitka je politická. Heidegger vstoupil v roce 1933 do NSDAP a v letech 1933–1934 byl rektorem Freiburské univerzity; Victor Farías a Richard Wolin doložili rozsah jeho angažmá (Farías, 1987; Wolin, 1990). Emmanuel Faye šel nejdál a tvrdil, že nacismus pronikl do samotných pojmů Heideggerovy filozofie (Faye, 2009). Po vydání Černých sešitů (Schwarze Hefte) od roku 2014 doložil jejich editor Peter Trawny, že Heideggerovy soukromé zápisky obsahují antisemitské pasáže zakotvené v jeho výkladu dějin bytí (Trawny, 2014). Otázka, nakolik politické selhání zasahuje Bytí a čas, zůstává sporná; Dreyfus i Thomas Sheehan hájí čtení, které analytiku pobytu od politiky odděluje (Dreyfus, 1991; Sheehan, 2014).

Filozofická kritika míří na absenci etiky. Emmanuel Levinas vytýkal Heideggerovi, že nadřazuje ontologii vztahu k druhému člověku, a že tím zbavuje etiku jejího základu (Levinas, 1961). Theodor Adorno v Jargon der Eigentlichkeit napadl řeč o autenticitě jako ideologii, která pod zdáním hloubky zakrývá společenské poměry (Adorno, 1964). Jürgen Habermas Heideggerovi vytkl, že jeho kritika moderny se vzdává rozumu jako měřítka, a tím i možnosti rozlišit legitimní a nelegitimní formy autority (Habermas, 1985).

Interpretace pro rámec EA🔗

Následující čtení je interpretací knihy. Heidegger o manipulaci nepsal a jeho analytika pobytu není psychologickou teorií. Kniha z ní přebírá tři strukturální postřehy (srov. Heidegger, 1927). Prvním je das Man: vzorec falešného konsensu se opírá o tlak anonymního „se“, „všichni přece vědí“, které člověka zbavuje potřeby i odvahy soudit sám. Plané řeči jsou výstižným popisem prostředí, v němž se tvrzení šíří, aniž by kdo ručil za jejich obsah.

Druhým postřehem je narušení příručnosti. Kniha čte vzorec iluzorní komplexity jako záměrné vytržení samozřejmé dovednosti nebo jistoty z nenápadnosti: co člověk dosud prakticky zvládal, je mu předkládáno jako nesmírně složitý teoretický problém, takže ztrácí důvěru ve vlastní porozumění. Louis Sass a Josef Parnas popsali jako hyperreflexivitu klinický stav, v němž je běžně implicitní zkušenost nepatřičně explicitní (Sass a Parnas, 2003); kniha tento pojem užívá jen jako analogii, protože klinická hyperreflexivita je jevem schizofrenního spektra, ne důsledkem manipulace.

Třetím postřehem je úzkost. Kniha si všímá, že vzorce popsané v taxonomii často pracují s úzkostí tak, že nabízejí únik zpět do bezpečí cizího výkladu, například do autoritativní skupiny, místo aby úzkost otevřela vlastní rozhodnutí (srov. Heidegger, 1927). Technickou stránku těchto motivů rozebírá stránka EA-7.1.9 Heidegger: pobyt.

Rozpoznání, odlišení a obrana🔗

Rozpoznávacím znakem prvního vzorce je odvolávání se na anonymní většinu místo na důvody: „to se ví“, „tak se to dělá“, „nikdo normální by o tom nepochyboval“ (Heidegger, 1927). Rozpoznávacím znakem druhého je pocit, že člověk náhle nerozumí tomu, čemu dříve rozuměl, a že jediný, kdo věci rozumí, je osoba nebo skupina, která tuto nejistotu vyvolala (srov. Dreyfus, 1991).

Klinicky je třeba odlišit existenciální úzkost od úzkostných poruch, které mají vlastní diagnostická kritéria a léčbu. Matthew Ratcliffe ukázal, jak fenomenologický pojem „existenciálních pocitů“ pomáhá popsat změny ve vnímání skutečnosti u psychiatrických stavů, aniž by nahrazoval diagnostiku (Ratcliffe, 2008). Heidegger sám se v seminářích s psychiatrem Medardem Bossem pokusil svou analytiku zpřístupnit klinické praxi (Heidegger, 1987). Kniha tyto zdroje doporučuje jako doplněk, ne jako alternativu ke klinickému posouzení, rozebíranému v sekci klinických aplikací.

Obrana, kterou kniha odvozuje, má podobu znovupřisvojení: obnovit praktickou důvěru ve vlastní zacházení se světem, v bezpečném prostředí nechat úzkost otevřít otázku vlastních možností místo útěku k cizímu výkladu a pojmenovat das Man jako to, čím je, totiž anonymní tlak, ne důvod (srov. Herman, 1992). Proti Heideggerovi kniha zároveň trvá na tom, že vlastní existence se nevylučuje se vztahem k druhým a s rozumovou kritikou; v tom následuje jeho kritiky (Levinas, 1961; Habermas, 1985).

Meze a otevřené otázky🔗

Heideggerovy pojmy jsou ontologické a jejich převod do psychologie a kriminologie je vždy interpretací, nikoli odvozením (Dreyfus, 1991). Otevřená zůstává otázka, zda lze analytiku pobytu užívat odděleně od autorovy politiky, nebo zda pojmy jako vlastnost a das Man nesou riziko, na které upozornil Adorno: že se z nich stane jazyk elitářského pohrdání „masou“ (Adorno, 1964). Otevřená je i otázka techniky: zda digitální prostředí, v němž se lidé ukazují jako data a zdroje, potvrzuje Heideggerovu diagnózu postavu, nebo ji jen připomíná (srov. Heidegger, 1954).

Literatura🔗

• Adorno, T. W. (1964). Jargon der Eigentlichkeit: Zur deutschen Ideologie. Suhrkamp.
• Dreyfus, H. L. (1972). What Computers Can't Do: A Critique of Artificial Reason. Harper & Row.
• Dreyfus, H. L. (1991). Being-in-the-World: A Commentary on Heidegger's Being and Time, Division I. MIT Press.
• Farías, V. (1987). Heidegger et le nazisme. Verdier.
• Faye, E. (2009). Heidegger: The Introduction of Nazism into Philosophy. Yale University Press.
• Habermas, J. (1985). Der philosophische Diskurs der Moderne. Suhrkamp.
• Heidegger, M. (1927). Sein und Zeit. Max Niemeyer. Česky: Bytí a čas. Oikoymenh.
• Heidegger, M. (1954). Die Frage nach der Technik. In Vorträge und Aufsätze. Neske. Česky: Otázka techniky. In Věda, technika a zamyšlení. Oikoymenh.
• Heidegger, M. (1987). Zollikoner Seminare (M. Boss, Ed.). Klostermann.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Levinas, E. (1961). Totalité et infini: Essai sur l'extériorité. Martinus Nijhoff.
• Ratcliffe, M. (2008). Feelings of Being: Phenomenology, Psychiatry and the Sense of Reality. Oxford University Press.
• Sass, L. A., & Parnas, J. (2003). Schizophrenia, consciousness, and the self. Schizophrenia Bulletin, 29.
• Sheehan, T. (2014). Making Sense of Heidegger. Rowman & Littlefield.
• Trawny, P. (2014). Heidegger und der Mythos der jüdischen Weltverschwörung. Klostermann.
• Wolin, R. (1990). The Politics of Being: The Political Thought of Martin Heidegger. Columbia University Press.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.16 Merleau-Ponty: Vtělená percepce – tělesné rozvinutí bytí-ve-světě.
• 7.15 Sartre: Existencialismus – existencialistické přepracování autenticity.
• 7.20 Levinas: Jiný – etická kritika Heideggerovy ontologie.
• 7.19 Arendt: Myšlení jako etická aktivita – Heideggerova žačka a její odpověď.
• 7.13 Polanyi: Tichá znalost – příbuzný pojem praktického porozumění.

Techniky a klinika

• EA-7.1.9 Heidegger: pobyt – technická stránka rámce.
• EA-2.4 Falešný konsensus – das Man jako rétorický tlak.
• Sekce 06 – Klinické aplikace – odlišení existenciální úzkosti od poruchy.

Pojmy

• Fenomenologie – tradice, z níž analytika pobytu vychází.
• Lebenswelt – žitý svět jako příbuzný pojem.
• Hermeneutika – porozumění jako způsob bytí.