7.52 Harari: Sapiens, narativ a fikční řády🔗

Izraelský historik Yuval Noah Harari z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě se stal jedním z nejčtenějších autorů populárně naučné literatury díky knize Sapiens: A Brief History of Humankind, která vyšla hebrejsky v roce 2011 a anglicky o tři roky později (Harari, 2014). Na ni navázaly Homo Deus (Harari, 2016), 21 Lessons for the 21st Century (Harari, 2018) a Nexus (Harari, 2024). Na rozdíl od ostatních kapitol této části nejde o odborné filozofické dílo, ale o velkou syntézu pro široké publikum, a kapitola proto věnuje kritice zvláštní pozornost. Jak kompendium EA Harariho teze užívá, je uvedeno odděleně a je to interpretace knihy.

Kognitivní revoluce a sdílené fikce🔗

Ústřední tezí Sapiens je, že Homo sapiens ovládl planetu ne díky fyzické síle, ale díky schopnosti pružně spolupracovat ve velkém počtu (Harari, 2014). Tuto schopnost Harari spojuje s takzvanou kognitivní revolucí, kterou klade přibližně do doby před 70 000 lety: sapiens získal jazyk, kterým lze mluvit nejen o tom, co je, ale i o tom, co neexistuje. Harari přitom odkazuje na hypotézu Robina Dunbara, podle níž jazyk vznikl zčásti jako prostředek klevet, tedy sdílení informací o tom, komu lze ve skupině důvěřovat (Dunbar, 1996).

Klevety podle Harariho umožňují soudržnost skupin o zhruba stovce lidí. Spolupráci tisíců a milionů cizích lidí umožňují teprve sdílené fikce: bohové, národy, peníze, lidská práva nebo akciové společnosti (Harari, 2014). Harari uvádí příklad automobilky Peugeot, která existuje jako právní fikce nezávisle na svých továrnách a zaměstnancích, a zdůrazňuje, že slovo fikce zde neznamená lež, ale skutečnost, která trvá jen proto, že v ni mnoho lidí věří a jedná podle ní.

Tři druhy reality🔗

K popisu této skutečnosti Harari užívá rozlišení tří druhů reality (Harari, 2014). Objektivní realita existuje nezávisle na tom, co si kdo myslí, například gravitace nebo radioaktivita. Subjektivní realita závisí na vědomí jednotlivce, například bolest. Intersubjektivní realita existuje v komunikační síti mnoha lidí, například peníze nebo zákony: nezmizí, když jeden člověk přestane věřit, ale zmizí, když přestanou věřit téměř všichni. Harari takové soustavy nazývá představovanými řády (imagined orders) a tvrdí, že většina lidských dějin je dějinami jejich vzniku a proměn.

Dataismus a budoucnost humanismu🔗

V Homo Deus Harari tvrdí, že humanismus, víra v posvátnost lidské zkušenosti a volby, se může stát obětí vlastního úspěchu (Harari, 2016). Na jeho místo podle něj nastupuje dataismus, světonázor, který vidí vesmír jako tok dat a hodnotu každého jevu podle jeho příspěvku ke zpracování dat. Liberální představa svobodného jednotlivce podle Harariho ztrácí oporu ve chvíli, kdy algoritmy znají lidi lépe než oni sami sebe, a lidé proto začnou rozhodování přenechávat jim. Harari to předkládá jako možnost, ne jako předpověď, a výslovně říká, že chce zahájit diskusi, ne ji uzavřít.

V 21 Lessons Harari jmenuje tři velké výzvy současnosti, totiž jadernou válku, ekologický kolaps a technologickou disrupci, a věnuje kapitolu post-pravdě (Harari, 2018). Tvrdí v ní, že lidé žili v době post-pravdy vždy, protože jejich spolupráce stála na fikcích, a že proti falešným zprávám pomáhá spíše ochota investovat čas i peníze do spolehlivých zdrojů než pouhé lamentování.

Nexus: informace, řád a samooprava🔗

V knize Nexus Harari odmítá dva pohledy na informaci: naivní, podle něhož víc informací vede samo k pravdě a moudrosti, a populistický, podle něhož je informace jen zbraní v boji o moc (Harari, 2024). Informace podle něj neslouží primárně k zobrazování reality, ale ke spojování lidí do sítí, a sítě mohou vytvářet pravdu i řád, přičemž řád často vítězí na úkor pravdy. Rozhodujícím rozdílem mezi informačními sítěmi je, zda mají samoopravné mechanismy, tedy instituce, které umožňují odhalit a přiznat vlastní omyl; za vzor považuje vědu, za protiklad sítě, které neomylnost předpokládají.

Hlavní kritiky🔗

Kritika míří nejprve na empirický základ. Sally McBreartyová a Alison Brooksová ukázali, že archeologické doklady moderního lidského chování se v Africe objevují postupně v průběhu desítek tisíc let, a nikoli náhle, a označili představu náhlé „lidské revoluce“ za iluzi plynoucí z evropocentrického výběru dat (McBrearty a Brooks, 2000). Harariho „kognitivní revoluce“ tak stojí na předpokladu, který je v paleoantropologii sporný. David Graeber a David Wengrow kritizují velké syntézy dějin, k nimž řadí i Harariho, za to, že přejímají zjednodušené vyprávění o přechodu od drobných skupin k zemědělství a nerovnosti a přehlížejí rozmanitost raných společností (Graeber a Wengrow, 2021).

Filozofická kritika míří na pojem fikce. John Searle v teorii sociální reality ukázal, že instituce, jako jsou peníze nebo manželství, jsou institucionálními fakty: existují díky kolektivnímu uznání podle schématu „X se počítá jako Y v kontextu C“, ale jakmile existují, jsou objektivně pravdivé (Searle, 1995). Označit je za fikce stírá rozdíl mezi institucí, na níž se lidé shodli, a výmyslem, který někdo šíří, a právě tento rozdíl je pro analýzu dezinformace podstatný. Galen Strawson v recenzi Sapiens upozornil na sklon knihy ke zjednodušujícím generalizacím (Strawson, 2014), a Darshana Narayananová kritizovala Harariho za nepřesné nakládání s biologickými a neurovědními poznatky (Narayanan, 2022).

Interpretace pro rámec EA🔗

Následující čtení je interpretací knihy. Harariho pojem intersubjektivní reality kniha užívá jako výstižný popis toho, proč jsou sdílená přesvědčení a instituce zranitelné: trvají jen tak dlouho, dokud je dostatek lidí uznává, a soustavné podkopávání důvěry v ně, rozebírané u hesla delegitimizace, proto může mít skutečné následky (srov. Harari, 2014). Kniha však přebírá Searlovu korekci: instituce nejsou fikcemi v tom smyslu, že by byly stejně dobré jako jakýkoli jiný příběh, a tvrzení „všechno je jen narativ“ je samo rétorickou figurou, kterou lze užít k relativizaci doložených faktů (srov. Searle, 1995).

Z Nexus kniha přebírá pojem samoopravných mechanismů jako kritérium, podle něhož lze rozlišit zdravé a manipulativní informační prostředí. Uzavřená skupina nebo propagandistický systém, které nepřipouštějí omyl, odpovídají tomu, co Harari popisuje jako sítě bez samoopravy, a tento rys kniha považuje za jeden ze znaků skupin s vysokou mírou kontroly (srov. Harari, 2024); Robert Lifton tentýž rys popsal ve studii myšlenkové reformy jako nárok na neomylnou nauku (Lifton, 1961).

Rozpoznání a obrana🔗

Rozpoznávacím znakem v tomto rámci je odmítnutí samoopravy: instituce, skupina nebo osoba, která nepřipouští, že by se mohla mýlit, a kritiku trestá, místo aby ji zkoumala (Harari, 2024). Druhým znakem je relativizující užití narativu, kdy se rozdíl mezi doloženým faktem a interpretací smazává tvrzením, že „každý má svůj příběh“ (srov. Searle, 1995). Odlišit je třeba legitimní kritiku institucí, která samoopravu využívá a posiluje, od delegitimizace, která ji obchází a chce důvěru zničit, ne napravit.

Obrana, kterou kniha odvozuje, je institucionální i osobní. Institucionálně jde o ochranu nezávislých mechanismů, které umožňují ověřovat a opravovat, jako jsou věda, svobodný tisk a soudy (Harari, 2024). Osobně jde o vědomou práci s vlastním vyprávěním: narativní terapie Michaela Whitea a Davida Epstona pomáhá lidem oddělit se od vyprávění, které jim bylo vnuceno, a utvořit vlastní (White a Epston, 1990). Kniha tento přístup rozebírá u hesla narativní terapie a v kapitole o Ricoeurovi, která pojednává o narativní identitě.

Meze a otevřené otázky🔗

Harari je pro knihu užitečný jako autor výstižných formulací, ne jako autorita v otázkách pravěku, biologie nebo filozofie, a kniha proto jeho historická tvrzení neužívá jako doklad (McBrearty a Brooks, 2000). Otevřená zůstává otázka, jak udržet Harariho postřeh o síle sdílených přesvědčení a zároveň se vyhnout relativismu, který by z každého přesvědčení udělal stejně oprávněnou fikci (srov. Searle, 1995). A otevřená je i otázka, kterou Harari klade v Nexus: zda se do systémů umělé inteligence, které se stávají součástí informačních sítí, podaří zabudovat samoopravné mechanismy dřív, než se jim svěří rozhodování (Harari, 2024).

Literatura🔗

• Dunbar, R. (1996). Grooming, Gossip and the Evolution of Language. Faber and Faber.
• Graeber, D., & Wengrow, D. (2021). The Dawn of Everything: A New History of Humanity. Allen Lane.
• Harari, Y. N. (2014). Sapiens: A Brief History of Humankind. Harvill Secker.
• Harari, Y. N. (2016). Homo Deus: A Brief History of Tomorrow. Harvill Secker.
• Harari, Y. N. (2018). 21 Lessons for the 21st Century. Jonathan Cape.
• Harari, Y. N. (2024). Nexus: A Brief History of Information Networks from the Stone Age to AI. Random House.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• McBrearty, S., & Brooks, A. S. (2000). The revolution that wasn't: A new interpretation of the origin of modern human behavior. Journal of Human Evolution, 39.
• Narayanan, D. (2022). The dangerous populist science of Yuval Noah Harari. Current Affairs.
• Searle, J. R. (1995). The Construction of Social Reality. Free Press.
• Strawson, G. (2014). Sapiens: A Brief History of Humankind by Yuval Noah Harari – review. The Guardian.
• White, M., & Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. W. W. Norton.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.17 Ricoeur: Trojí mimésis – filozofická teorie vyprávění a identity.
• 7.4 EA a postmodernismus – spor o relativismus narativů.
• 7.56 Zuboff: Surveillance Capitalism – ekonomické pozadí dataismu.
• 7.50 Dawkins: Mem – jiný evoluční výklad šíření kultury.
• 7.8 Politická a ideologická EA – propagandistické systémy bez samoopravy.

Pojmy

• Delegitimizace – podkopávání důvěry v instituce.
• Narativní identita – identita jako vyprávění.
• Narativní terapie – obnova vlastního vyprávění.
• Konsenzuální realita – sdílená realita jako předmět manipulace.
• High-control group – skupiny, které nepřipouštějí omyl.