7.25 Davidson: Radikální interpretace a princip charity🔗

Donald Davidson (1917–2003) patří k nejvlivnějším analytickým filozofům druhé poloviny 20. století. Jeho filozofie jazyka a mysli není soustavou v jedné knize, ale řadou esejů, které sám uspořádal do svazků Essays on Actions and Events (Davidson, 1980), Inquiries into Truth and Interpretation (Davidson, 1984), Subjective, Intersubjective, Objective (Davidson, 2001) a Problems of Rationality (Davidson, 2004). Kapitola nejprve vykládá jeho pojmy tak, jak je formuloval, poté shrnuje hlavní kritiky a teprve v samostatném oddílu nabízí interpretaci, kterou kompendium EA z Davidsona vyvozuje; ta interpretace je dílem knihy, ne Davidsonovým tvrzením.

Výchozí problém: význam a přesvědčení najednou🔗

Davidson navazuje na Quinův myšlenkový experiment radikálního překladu, v němž lingvista v terénu sestavuje překladovou příručku neznámého jazyka jen na základě chování mluvčích a sdílených podnětů (Quine, 1960). Davidson úlohu přeformuloval na radikální interpretaci: interpret nemá k dispozici ani slovník, ani znalost přesvědčení mluvčího a musí obojí zrekonstruovat současně (Davidson, 1973). Klíčové je, že význam výroku a přesvědčení mluvčího jsou na sobě vzájemně závislé. Když někdo pronese větu, kterou má za pravdivou, mohu z ní usoudit na její význam jen tehdy, vím-li, čemu věří, a na jeho přesvědčení jen tehdy, vím-li, co věta znamená.

Davidson tuto závislost řeší tím, že za základní evidenci považuje postoj „mít větu za pravdivou“ (holding true) v určitých pozorovatelných okolnostech a z těchto dat sestavuje teorii pravdivosti po vzoru Tarského (Davidson, 1967). Teorie významu pro daný jazyk má podle něj podobu soustavy vět typu „věta s je pravdivá právě tehdy, když p“, ověřované na tom, kdy mluvčí věty přijímají. Tento program spojuje sémantiku s empirickou praxí porozumění druhým a činí z interpretace racionální rekonstrukci, nikoli introspektivní vhled (Lepore a Ludwig, 2005).

Princip charity🔗

Aby úloha měla řešení, musí interpret přijmout princip charity (principle of charity): přisoudit mluvčímu taková přesvědčení, aby byl podle měřítek interpreta převážně pravdivý a soudržný (Davidson, 1973). Davidson zdůrazňuje, že nejde o projev laskavosti ani o empirickou hypotézu, kterou bychom mohli vyvrátit. Charita je podmínkou toho, aby vůbec bylo co interpretovat; kdybychom mluvčímu připsali převážně nepravdivá nebo nesouvislá přesvědčení, ztratili bychom jakoukoli oporu pro připsání významu jeho slovům (Davidson, 1974).

V pozdějších textech Davidson charitu rozkládá na dvě složky. Princip koherence žádá, aby interpret nacházel v myšlení mluvčího určitou míru logické konzistence, a princip korespondence žádá, aby mluvčímu přisuzoval reakce na tytéž rysy světa, na které by za podobných okolností reagoval interpret (Davidson, 2001). Charita tedy nevylučuje omyl; naopak, omyl je rozpoznatelný jen na pozadí rozsáhlé shody. Nesouhlas o jednotlivostech předpokládá souhlas o většině ostatních věcí.

Z téhož principu vyplývá Davidsonova kritika představy nepřeložitelných pojmových schémat. V eseji o „samotné myšlence pojmového schématu“ tvrdí, že rozlišení schématu a obsahu je „třetím dogmatem empirismu“ a že nemáme kritérium, podle něhož bychom poznali jazyk zásadně nepřeložitelný do našeho (Davidson, 1974). Pro relativismus to má přímý důsledek: tvrzení, že druzí žijí v nesouměřitelném světě, nelze ani srozumitelně formulovat.

Triangulace🔗

V esejích z 80. a 90. let Davidson rozvíjí pojem triangulace. Objektivita podle něj vzniká ve vztahu tří prvků: dvou tvorů, kteří na sebe reagují, a sdíleného předmětu ve světě, na který oba reagují (Davidson, 1982a). Teprve tato trojice umožňuje rozlišit mezi tím, jak se věci jeví, a jak jsou, protože odchylka reakce jednoho tvora od reakce druhého poskytuje první model omylu. Pojem přesvědčení vyžaduje pojem omylu a pojem omylu vyžaduje komunikaci.

Davidson z toho vyvozuje tezi o třech druzích vědění: o vlastní mysli, o jiných myslích a o sdíleném světě. Žádný z nich není podle něj odvozen z ostatních a žádný není možný bez ostatních (Davidson, 2001). Tato teze je namířena proti karteziánské tradici, která vychází z jistoty vlastního vědomí a ke světu i k druhým se musí teprve dobírat. U Davidsona je subjektivita od počátku intersubjektivní a vázaná na společný svět.

Pravda, koherence a skepse🔗

Esej „A Coherence Theory of Truth and Knowledge“ hájí tezi, že přesvědčení jsou svou povahou převážně pravdivá a že nic nemůže být důvodem pro přesvědčení kromě jiného přesvědčení (Davidson, 2001). Proti globálnímu skepticismu Davidson staví argument vševědoucího interpreta: i ten by musel mluvčímu přisoudit převážně pravdivá přesvědčení, chtěl-li mu rozumět. Sám později připustil, že označení „koherenční teorie“ bylo zavádějící, protože pravdu nechtěl definovat koherencí; tvrdil jen, že koherence přesvědčení interpretovaných charitativně svědčí o jejich pravdivosti (Davidson, 2001).

Anomální monismus a iracionalita🔗

V eseji „Mental Events“ Davidson spojuje tři premisy: mentální události kauzálně působí na fyzické, kauzální vztahy podléhají přísným zákonům a neexistují přísné psychofyzické zákony (Davidson, 1970). Řešením je anomální monismus: každá jednotlivá mentální událost je totožná s nějakou fyzickou událostí, ale mentální popisy se nedají převést na fyzikální, protože jsou vázány na normativní ideál racionality, který fyzika nezná.

Na tento rámec navazují Davidsonovy studie iracionality a sebeklamu. Iracionální myšlení podle něj není absencí rozumu, ale selháním uvnitř rozumu, a dá se identifikovat jen na pozadí převážně racionální struktury (Davidson, 2004). Sebeklam vysvětluje jako dočasné rozdělení mysli na části, mezi nimiž neprobíhají běžné racionální vztahy; zdůrazňuje však, že to není teorie dvou osob v jedné hlavě, nýbrž popis toho, jak lze současně držet přesvědčení a jeho popření (Davidson, 1982b).

Hlavní kritiky🔗

Nejsoustavnější námitka proti anomálnímu monismu pochází od Jaegwona Kima: pokud kauzální účinnost mentální události plyne výhradně z jejích fyzikálních vlastností, pak mentální vlastnosti jako takové kauzálně nic nedělají a Davidsonova pozice se blíží epifenomenalismu (Kim, 1993). Davidsonovi obhájci odpovídají, že kauzalita je vztah mezi událostmi, nikoli mezi popisy, ale spor o kauzální relevanci mentálního zůstává otevřený.

Princip charity kritizoval už Richard Grandy, podle něhož interpret nemá maximalizovat shodu, nýbrž srozumitelnost: přisuzovat mluvčímu taková přesvědčení, k nimž by on sám za jeho okolností mohl dospět, včetně pochopitelných omylů (Grandy, 1973). Tento „princip lidskosti“ lépe vystihuje situace, kdy je mluvčí systematicky dezinformován. Jerry Fodor a Ernest Lepore namítli, že sémantický holismus, který Davidsonova teorie předpokládá, činí význam nestabilním a sdílené porozumění záhadným (Fodor a Lepore, 1992). Konečně argument vševědoucího interpreta proti skepsi bývá považován za nejslabší článek; i sympatizující výklady jej čtou spíš jako výklad podmínek interpretace než jako vyvrácení skeptika (Lepore a Ludwig, 2005; Malpas, 1992).

Interpretace pro rámec EA🔗

Následující čtení je interpretací knihy. Davidson se manipulací nezabýval a jeho pojmy jsou formulovány pro ideálního interpreta, nikoli pro konkrétní mocenské vztahy. Kniha z nich nicméně vyvozuje, že charita a triangulace jsou podmínky, na nichž závisí schopnost člověka rozumět druhým i sobě, a že některé vzorce popsané v taxonomii působí právě na tyto podmínky (srov. Davidson, 1982a).

Prvním takovým vzorcem je selektivní odnímání charity. Miranda Fricker popsala svědeckou nespravedlnost jako situaci, kdy posluchač připisuje mluvčímu kvůli předsudku nižší důvěryhodnost, než jakou si jeho výpověď zaslouží (Fricker, 2007). V Davidsonově slovníku jde o to, že posluchač přestává mluvčího interpretovat jako převážně racionálního a pravdivého, a jeho slova tak přestávají mít váhu evidence. Kniha tento vzorec rozebírá u hesla epistemická injustice a u testimoniální nespravedlnosti.

Druhým vzorcem je narušení triangulace. Pokud člověk ztratí přístup k nezávislým druhým, s nimiž by mohl své vnímání sdíleného světa porovnat, chybí mu podle Davidsonova modelu měřítko pro rozlišení mezi zdáním a skutečností (Davidson, 2001). Kniha v tom vidí strukturní vysvětlení, proč gaslighting a sociální izolace působí nejsilněji společně: zpochybnění vnímání oběti se stává účinným, když jí zároveň chybí třetí perspektiva, která by je mohla potvrdit; Evan Stark popisuje izolaci jako jeden z pilířů donucující kontroly (Stark, 2007).

Rozpoznání, odlišení a obrana🔗

Charitu nelze zaměňovat s bezvýhradnou důvěrou. Dan Sperber a jeho spolupracovníci ukázali, že lidská komunikace je provázena epistemickou bdělostí, tedy průběžným hodnocením spolehlivosti zdroje i obsahu, a že tato bdělost je podmínkou toho, aby se důvěra vůbec vyplatila (Sperber a kol., 2010). Zdravý interpret tedy přisuzuje druhým převážnou racionalitu a zároveň zůstává bdělý vůči konkrétním výrokům. Za varovný znak kniha považuje oba krajní posuny: plošnou nedůvěru, v níž je každý výrok druhých předem čten jako klam, i plošnou důvěru jedné autoritě, která monopolizuje výklad (srov. Sperber a kol., 2010).

Plošnou nedůvěru je třeba odlišit od klinických stavů. Perzekuční bludy mají vlastní psychopatologii a jejich posouzení patří do rukou psychiatra; filozofický rámec je nenahrazuje a nemá sloužit jako diagnóza (Freeman, 2007). Kniha z Davidsona přebírá jen obecný postřeh, že obnovení porozumění vyžaduje bezpečné vztahy, v nichž lze vlastní vnímání znovu porovnávat se světem a s druhými (srov. Davidson, 2001).

Obrana, kterou z toho kniha odvozuje, je triangulační: nezávislá třetí perspektiva (přítel, terapeut, dokument, záznam), kterou nelze kontrolovat z jednoho místa; vědomá praxe charity vůči lidem mimo uzavřenou skupinu; a rozlišení mezi zpochybněním konkrétního tvrzení a zpochybněním celé osoby jako zdroje (srov. Fricker, 2007). Pro klinickou práci, rozebíranou v sekci klinických aplikací, z toho plyne, že terapeutický vztah sám je triangulací: terapeut a klient se vztahují k týmž událostem a jejich shody i rozdíly poskytují měřítko, které izolace odebrala (srov. Herman, 1992).

Meze a otevřené otázky🔗

Davidsonovy pojmy jsou transcendentální v tom smyslu, že popisují podmínky interpretace vůbec; nelze z nich přímo odvodit empirické tvrzení o tom, jak konkrétní manipulace působí, a kniha je proto užívá jako pojmovou mapu, ne jako kauzální teorii (Lepore a Ludwig, 2005). Otevřená zůstává otázka, zda lze charitu „poškodit“ v jednom člověku, když je u Davidsona konstitutivní podmínkou interpretace: snad přesněji jde o ztrátu praktické ochoty a schopnosti ji uplatňovat, což je spíše psychologický než logický fakt (srov. Grandy, 1973). Otevřený je i vztah triangulace k digitálnímu prostředí, kde sdílený předmět nemusí být sdílený, protože každý účastník vidí jiný výběr světa (srov. Davidson, 2001).

Literatura🔗

• Davidson, D. (1967). Truth and meaning. Synthese, 17.
• Davidson, D. (1970). Mental events. In L. Foster & J. W. Swanson (Eds.), Experience and Theory. University of Massachusetts Press.
• Davidson, D. (1973). Radical interpretation. Dialectica, 27.
• Davidson, D. (1974). On the very idea of a conceptual scheme. Proceedings and Addresses of the American Philosophical Association, 47.
• Davidson, D. (1980). Essays on Actions and Events. Oxford University Press.
• Davidson, D. (1982a). Rational animals. Dialectica, 36.
• Davidson, D. (1982b). Paradoxes of irrationality. In R. Wollheim & J. Hopkins (Eds.), Philosophical Essays on Freud. Cambridge University Press.
• Davidson, D. (1984). Inquiries into Truth and Interpretation. Oxford University Press.
• Davidson, D. (2001). Subjective, Intersubjective, Objective. Oxford University Press.
• Davidson, D. (2004). Problems of Rationality. Oxford University Press.
• Fodor, J., & Lepore, E. (1992). Holism: A Shopper's Guide. Blackwell.
• Freeman, D. (2007). Suspicious minds: The psychology of persecutory delusions. Clinical Psychology Review, 27.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Grandy, R. (1973). Reference, meaning, and belief. Journal of Philosophy, 70.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Kim, J. (1993). Supervenience and Mind. Cambridge University Press.
• Lepore, E., & Ludwig, K. (2005). Donald Davidson: Meaning, Truth, Language, and Reality. Oxford University Press.
• Malpas, J. (1992). Donald Davidson and the Mirror of Meaning. Cambridge University Press.
• Quine, W. V. O. (1960). Word and Object. MIT Press.
• Sperber, D., Clément, F., Heintz, C., Mascaro, O., Mercier, H., Origgi, G., & Wilson, D. (2010). Epistemic vigilance. Mind & Language, 25.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.10 Wittgenstein: Jazykové hry – význam jako užití a kritika soukromého jazyka.
• 7.26 Quine: Síť přesvědčení a holismus – radikální překlad a holismus, z nichž Davidson vychází.
• 7.23 Brandom: Inferenciální sémantika – normativní pojetí významu navazující na Davidsona.
• 7.24 McDowell: Mind and World – kritika Davidsonova koherentismu.
• 7.17 Ricoeur: Trojí mimésis – hermeneutika podezření jako protipól charity.

Technika a klinika

• EA-7.2.8 Davidson a princip charity – technická stránka téhož rámce.
• EA-4.1 Gaslighting – vzorec, který kniha čte jako narušení triangulace.
• Sekce 06 – Klinické aplikace – terapeutický vztah jako obnovená triangulace.

Pojmy

• Epistemická injustice – selektivní odnímání charity.
• Hermeneutika – širší teorie porozumění.
• Epistemic Integrity – normativní rámec knihy.