7.22 Honneth: Rozpoznání a boj o uznání🔗

Axel Honneth (nar. 1949), žák Jürgena Habermase a v letech 2001–2018 ředitel frankfurtského Institutu pro sociální výzkum, patří k hlavním představitelům třetí generace kritické teorie. V habilitačním spise Kampf um Anerkennung vyložil uznání (Anerkennung) jako podmínku, bez níž se člověk nemůže vztahovat sám k sobě jako k plnohodnotné osobě, a neuznání (Mißachtung) jako morální zkušenost, z níž vyrůstají sociální konflikty (Honneth, 1992). Anglický překlad nese příznačný podtitul The Moral Grammar of Social Conflicts (Honneth, 1995).

Kapitola nejprve vykládá Honnethovu teorii podle primárních textů, potom shrnuje hlavní kritiky a teprve v oddílu výslovně označeném jako interpretace knihy ukazuje, proč je teorie užitečná pro kompendium EA. Honneth sám o manipulaci v tomto smyslu nepíše; spojení s technikami knihy je její vlastní čtení (Honneth, 1992).

Prameny teorie: mladý Hegel a Mead🔗

Honneth nevychází z Hegelovy Fenomenologie ducha, ale z jeho jenských spisů z let 1802–1806, v nichž Hegel popisuje vývoj mravního života jako sled bojů o uznání mezi subjekty. Tuto spekulativní konstrukci Honneth „naturalizuje“ pomocí sociální psychologie George Herberta Meada, podle níž se já utváří tím, že přebírá perspektivu druhých vůči sobě (Mead, 1934). Výsledkem je empiricky otevřená teorie, podle níž je identita výsledkem intersubjektivních vztahů, a proto zranitelná jejich selháním (Honneth, 1992).

Pro první formu uznání Honneth využívá psychoanalytickou teorii objektních vztahů Donalda Winnicotta: dítě získává základní důvěru ve vlastní potřeby díky tomu, že pečující osoba je přítomná, a současně se učí snášet její nezávislost (Winnicott, 1971). Láska je tu chápána jako rovnováha mezi splynutím a vymezením, nikoli jako sentiment (Honneth, 1992).

Tři formy uznání a tři vztahy k sobě🔗

Honneth rozlišuje tři formy uznání, z nichž každá odpovídá jinému praktickému vztahu k sobě. V primárních vztazích lásky a přátelství člověk získává sebedůvěru (Selbstvertrauen), tedy jistotu, že jeho tělesné a citové potřeby mají hodnotu. V právních vztazích je uznáván jako osoba se stejnými právy jako ostatní, a získává tak sebeúctu (Selbstachtung), vědomí, že je odpovědným účastníkem veřejného rozhodování. Ve vztazích solidarity je oceňován za své konkrétní schopnosti a přínos ke sdíleným cílům a získává sebehodnocení (Selbstschätzung) (Honneth, 1992).

Forma uznání	Prostředí	Vztah k sobě	Forma neuznání
Láska	primární vztahy, přátelství	sebedůvěra	fyzické týrání, znásilnění, mučení
Právo	právní vztahy	sebeúcta	upírání práv, vyloučení
Solidarita	společenství hodnot	sebehodnocení	ponižování, urážka, znevažování způsobu života

Tabulka shrnuje schéma, které Honneth rozvádí v páté a šesté kapitole knihy; jednotlivé formy na sebe navazují, ale nejsou stupni, z nichž by vyšší nahrazoval nižší (Honneth, 1992).

Neuznání jako morální zranění🔗

Každé formě uznání odpovídá typ neuznání. Fyzické týrání nezraňuje jen tělo, ale důvěru, že druhý respektuje mou vládu nad vlastním tělem. Upírání práv sděluje, že člověk není pokládán za morálně rovnocenného. Ponižování a znevažování způsobu života sděluje, že jeho schopnosti nemají pro společenství hodnotu. Honneth tyto zkušenosti srovnává s nemocí: stejně jako tělesná choroba ohrožují integritu osoby a jsou prožívány jako stud, ponížení nebo vztek (Honneth, 1992).

Rozhodující je, že neuznání podle Honnetha není jen psychickým trápením jednotlivce. Je morální zkušeností, která obsahuje implicitní nárok: když skupina lidí sdílí zkušenost neuznání a dokáže ji pojmenovat jazykem spravedlnosti, může se z ní stát sociální hnutí. Odtud „morální gramatika“ konfliktů (Honneth, 1995). V pozdější stati o neviditelnosti Honneth ukázal, že nejzákladnější formou neuznání je, když se přes člověka „díváme skrz“, jako by nebyl přítomen; uznání tedy předchází poznání (Honneth, 2001).

Reifikace a ideologické uznání🔗

V Tannerových přednáškách Honneth znovu otevřel Lukácsův pojem reifikace (Verdinglichung). Reifikaci nechápe jako ekonomický fenomén, ale jako „zapomnění uznání“: postoj, v němž člověk zachází s druhými, se sebou samým i se světem jako s pouhými věcmi, protože zapomněl na předchozí, angažovaný vztah, v němž je teprve mohl poznat (Honneth, 2008). Diskuse k přednáškám, v níž vystoupili Judith Butler, Raymond Geuss a Jonathan Lear, se soustředila na otázku, zda je takové „původní uznání“ normativně obsažné, nebo jen popisuje elementární pozornost.

Pro tuto knihu je klíčová ještě jiná Honnethova stať. Uznání může mít podle něj i ideologickou podobu: chvála, která člověka utvrzuje v roli užitečné pro stávající uspořádání, aniž by mu zajistila materiální a institucionální podmínky skutečného uznání. Honneth uvádí příklady jako oslavu obětavé hospodyně či hrdinného vojáka (Honneth, 2007). Ideologické uznání je tím zrádnější, že je prožíváno jako pozitivní; jeho rozpoznávacím znakem je rozpor mezi hodnotícím slovníkem a skutečnými podmínkami, které mluvčí poskytuje.

Kritika teorie uznání🔗

Nejvlivnější kritiku vznesla Nancy Fraser ve společné knize Redistribution or Recognition?. Odmítá Honnethovo pojetí, podle něhož lze i nespravedlnost v rozdělování statků převést na selhání uznání. Navrhuje „perspektivní dualismus“, v němž redistribuce a uznání jsou dvě nezávislé dimenze spravedlnosti, a místo psychologického modelu identity prosazuje „statusový model“, v němž neuznání je institucionalizovaná podřízenost, nikoli poškozené sebepojetí (Fraser a Honneth, 2003). Kritika míří na riziko psychologizace: pokud je měřítkem spravedlnosti zraněný vztah k sobě, mohou se do politiky dostat i neoprávněné nároky.

Druhá linie kritiky se týká moci. McNay (2008) argumentuje, že teorie uznání předpokládá příliš jednoduchou antropologii touhy po uznání a přehlíží, jak moc formuje i samotné touhy a identity, o jejichž uznání se usiluje. Markell (2003) ukazuje, že politika uznání může nevědomky upevňovat iluzi suverénní identity, a navrhuje místo uznání pojem přiznání (acknowledgment) vlastní konečnosti. Taylor (1992) vedle toho rozvinul vlastní, komunitárně laděnou politiku uznání, s níž je Honnethova verze často srovnávána a jejíž kulturní akcent Honneth nesdílí.

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy. Honnethovo schéma nabízí jemnější slovník pro škody, které kniha popisuje, než obecný pojem „psychické újmy“. Techniky delegitimizace zasahují do sféry práva: zpochybňují, že člověk je rovnocenným účastníkem rozhodování a jeho slovo má váhu. Na tuto rovinu navazuje testimoniální nespravedlnost, jak ji popsala Fricker (2007): mluvčímu je upřena důvěryhodnost kvůli předsudku o jeho skupině. Systematické ponižování schopností zasahuje sféru solidarity a vede k tomu, co kniha nazývá hodnotovou destrukcí (Honneth, 1992).

Pojem ideologického uznání kniha používá k analýze vzorce, v němž manipulativní vztah zpočátku zahrnuje člověka intenzivní pozorností a ocenění, jak to popisuje heslo love bombing, a později ocenění podmiňuje poslušností. Honnethovo kritérium, totiž rozpor mezi hodnotícím slovníkem a skutečně poskytnutými podmínkami, je zde praktickým detekčním znakem (Honneth, 2007). Reifikaci kniha čte jako popis postoje, v němž manipulátor zachází s druhým jako s prostředkem; tím se Honneth setkává s Levinasem (7.20 Levinas: Jiný) i se Zuboffovou analýzou datového zacházení s uživateli (7.56 Zuboff). Tato spojení jsou analogiemi, nikoli tezemi samotného Honnetha (Honneth, 2008).

Odlišení, obrana a zotavení🔗

Ne každé odmítnutí je neuznáním. Kritika výkonu, nesouhlas s názorem nebo hranice ve vztahu jsou běžnou součástí života a Honnethova teorie je od neuznání odlišuje tím, že neupírají člověku status osoby ani hodnotu jeho přínosu jako takového (Honneth, 1995). Kniha proto nedoporučuje číst každé zranění jako útok; varovným znakem je opakovaný vzorec, který zasahuje více sfér současně, například izolaci od blízkých, upírání slova a soustavné znevažování.

Pro zotavení je schéma užitečné tím, že upozorňuje na tři odlišné úkoly. Obnova sebedůvěry probíhá ve vztazích bezpečí, včetně terapeutického vztahu; Herman (1992) popisuje opětovné navázání spojení s druhými jako samostatnou fázi léčby traumatu. Obnova sebeúcty vyžaduje uznání práv a hlasu, například v právním či institucionálním řízení, kde je výpověď brána vážně. Obnova sebehodnocení vyžaduje společenství, které ocení konkrétní přínos člověka. Praktické kroky rozvádějí oddíly Vztahové kotvy, Odolnost vůči studu a Komunitní reintegrace; v klinickém kontextu se o ně opírá i komplexní trauma (Herman, 1992).

Meze a otevřené otázky🔗

Honnethova teorie je normativní sociální filozofie, ne klinický model. Neposkytuje diagnostická kritéria a její empirická tvrzení o vzniku sebedůvěry či sebeúcty se opírají o psychologii a psychoanalýzu poloviny 20. století (Winnicott, 1971; Mead, 1934). Otevřenou otázkou zůstává, zda Fraserová námitka psychologizace neplatí i pro knihu: pokud se škody měří jen prožitkem neuznání, hrozí, že bude obtížné odlišit oprávněný nárok od nároku vzneseného manipulativně (Fraser a Honneth, 2003). Kniha proto Honnethovo schéma používá jako slovník pro popis a péči, nikoli jako kritérium viny.

Literatura🔗

• Fraser, N., & Honneth, A. (2003). Redistribution or Recognition? A Political-Philosophical Exchange. Verso.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Honneth, A. (1992). Kampf um Anerkennung: Zur moralischen Grammatik sozialer Konflikte. Suhrkamp.
• Honneth, A. (1995). The Struggle for Recognition: The Moral Grammar of Social Conflicts. Polity Press.
• Honneth, A. (2001). Invisibility: On the epistemology of „recognition“. Proceedings of the Aristotelian Society, Supplementary Volume, 75, 111–126.
• Honneth, A. (2007). Recognition as ideology. In B. van den Brink & D. Owen (Eds.), Recognition and Power: Axel Honneth and the Tradition of Critical Social Theory. Cambridge University Press.
• Honneth, A. (2008). Reification: A New Look at an Old Idea (M. Jay, Ed.; s komentáři J. Butler, R. Geusse a J. Leara). Oxford University Press.
• Markell, P. (2003). Bound by Recognition. Princeton University Press.
• McNay, L. (2008). Against Recognition. Polity Press.
• Mead, G. H. (1934). Mind, Self, and Society. University of Chicago Press.
• Taylor, C. (1992). Multiculturalism and „The Politics of Recognition“. Princeton University Press.
• Winnicott, D. W. (1971). Playing and Reality. Tavistock Publications.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.1 Filosofický rámec EA – kritická teorie, z níž Honneth vychází.
• 7.20 Levinas: Jiný – etika druhého jako paralela k reifikaci.
• 7.32 Taylor: Sources of Self – druhá velká teorie uznání.
• 7.3 Sociální epistemologie EA – epistemická nespravedlnost u Fricker.

Glosář

• Delegitimizace – útok na sféru práva a hlasu.
• Testimoniální nespravedlnost – upření důvěryhodnosti mluvčímu.
• Love bombing – vzorec, který kniha čte jako ideologické uznání.
• Epistemická alienace – odcizení od vlastního poznávání.

Obrana a zotavení

• Sebe-obrana: Vztahové kotvy – obnova sebedůvěry ve vztazích.
• Komunitní reintegrace – obnova sebehodnocení ve společenství.