Narativní identita (narrative identity)

Definice

Narativní identita (narrative identity) je teoretický konstrukt, podle něhož osobní identita není pevná podstata, ale výsledek průběžně revidovaného, zvnitřněného životního příběhu: vyprávění spojuje rekonstruované vzpomínky, hodnoticí výklad přítomnosti a představovanou budoucnost do soudržného – ne nutně přesného – vyprávění o tom, kdo jsem (McAdams a McLean, 2013). Konstrukt tím zdůrazňuje, že identita se vyprávěním vytváří a udržuje, ne pouze popisuje (Ricoeur, 1990).

Tato stránka se soustředí na psychologickou, klinickou a forenzní stránku pojmu. Filozofické jádro – Ricoeurovo rozlišení idem a ipse – a roli narativní identity jako terče epistemické anihilace rozebírá souběžné heslo Narrative Identity, které vychází z téže tradice (Ricoeur, 1990).

Původ a kontext pojmu

Filozofické základy položil Paul Ricoeur rozlišením mezi idem, stejností v čase, a ipse, sobstvím drženým narativní soudržností; identita je podle něj dostupná jen prostřednictvím vyprávění, v němž se člověk ustavuje jako týž jednající (Ricoeur, 1990). Příbuzně, i když z jiné strany, spojili identitu s orientací v příběhu a v tradici autoři morální filozofie (MacIntyre, 1981; Taylor, 1989); Ricoeurův výklad viz heslo ipseita.

Do psychologie osobnosti konstrukt převedl Dan P. McAdams, který navrhl, že dospělost organizuje svou zkušenost do „osobního mýtu“, a vytvořil k jeho zkoumání strukturovaný rozhovor o životním příběhu – s klíčovými scénami, hlavními postavami, motivy a představou budoucnosti (McAdams, 1985). Pozdější kódování rozlišuje mimo jiné sekvence, v nichž se negativní zkušenost promění v pozitivní, i opačné, a motivy jednání a blízkosti (McAdams, 1993). Vývojově se schopnost vyprávět soudržný život ustavuje až v adolescenci, kdy se objevují prostředky časové, kauzální a tematické souvislosti (Habermas a Bluck, 2000).

Klinickou aplikací je narativní terapie, v níž se intervence soustředí na přepsání maladaptivního dominantního příběhu, přičemž autorem nového čtení je klient (White a Epston, 1990); podrobně heslo narativní terapie. Longitudinální výzkum v průběhu psychoterapie doložil, že narůstající motiv vlastního jednání ve vyprávění předchází zlepšení duševního zdraví, ne naopak (Adler, 2012).

Jak se projevuje

Narativní identitu nelze pozorovat přímo; posuzuje se podle vlastností vyprávění. Soudržnost znamená, že jednotlivá období na sebe navazují a jejich přechody dávají smysl, a právě tyto prostředky souvislosti jsou v literatuře popsány jako jádro životního příběhu (Habermas a Bluck, 2000). Autorství znamená, že člověk mluví o rozhodnutích jako o svých, ne jen o tom, co se mu stalo (Adler, 2012).

Dalšími znaky jsou začlenění obtížných událostí – bolestné epizody v příběhu jsou, ale nepřebírají ho celý – otevřená budoucnost, kterou si člověk dokáže představit, a stabilita podstatných obrysů příběhu napříč rozhovory (McAdams a McLean, 2013). Varovné znaky jsou opakem: nesouvislé nebo mezi sezeními výrazně proměnlivé vyprávění, popis minulého života jako života jiného člověka, převzatý slovník a výklad cizí autority a nemožnost představit si pokračování (Herman, 1992). Jazykovou stránku zachycuje signatura fragmentace narativu.

Mechanismus, jak jej zdroje podporují

Narativní identita vzniká a udržuje se v rozhovoru s druhými: příběh se vypráví, druzí ho potvrzují, opravují nebo doplňují a ukotvují ho sdílené vzpomínky a dokumenty (McAdams a McLean, 2013). Z toho plyne její zranitelnost všude, kde jedna osoba nebo skupina získá monopol na výklad života člověka – mechanismus, který klinická literatura o zajetí popisuje jako nahrazení vlastního hlasu hlasem toho, kdo kontroluje (Herman, 1992).

Podle výkladu knihy jde o tři body poškození: zpochybnění minulosti, kdy se vzpomínky prohlašují za chybné; zúžení přítomnosti, kdy se omezí přístup k jiným vypravěčům a svědkům; a uzavření budoucnosti, kdy se alternativní pokračování líčí jako nemožné (interpretace knihy). Oporou prvního bodu je zjištění, jak snadno se vzpomínka pod opakovaným cizím popisem mění (Loftus, 2005); oporou třetího popis prostředí, která nabízejí jediný výklad světa i budoucnosti (Lifton, 1961). Vzorec je popsán proto, aby ho pozorovatel rozpoznal; rozvádějí ho hesla narrative trauma a identity destruction.

Odlišení od běžného a od sousedních jevů

Od depresivní poruchy sebepojetí se narativní poškození odlišuje tím, že u deprese je příběh zachovaný, jen zabarvený beznadějí, zatímco zde chybí sama schopnost příběh poskládat nebo je příběh převzatý (Herman, 1992). Od disociace se odlišuje tím, že disociace příběh rozděluje do oddílů, které o sobě nevědí, místo aby ho rozkládala nebo nahrazovala (American Psychiatric Association, 2022).

Od běžné životní proměny se odlišuje autorstvím a návazností. Změna hodnot po konverzi, rozvodu nebo emigraci je normální, pokud ji člověk dokáže vyprávět jako svou a pokud zůstává spojení s dřívějším já; obrat sám je v příbězích dospělých běžným a dobře popsaným prvkem (McAdams, 1993). Od konfabulace u neurologických stavů se odlišuje tím, že tam vyplňování mezer souvisí s poruchou paměti a vyžaduje neurologické vyšetření (American Psychiatric Association, 2022).

Klinický, forenzní a etický rámec

V klinickém a v posuzovacím kontextu je narativní identita diagnosticky i prognosticky významná, protože soudržné a integrované vyprávění se pojí s lepším fungováním než vyprávění rozpadlé nebo převzaté (Adler, 2012). Pro posouzení je ovšem podstatné, že je nelze automatizovat: vyžaduje kvalifikovaný rozhovor a výslovný souhlas posuzovaného, nebo jiný právní základ, například soudem nařízené znalecké zkoumání (McAdams, 1985); viz informovaný souhlas.

Ve prověrce bývalého člena uzavřené skupiny se posuzuje, zda člověk prošel vlastní reintegrací, nebo zda nese dál příběh skupiny; vodítkem je, zda dokáže vyprávět období před, během a po angažmá jako jeden život (Lifton, 1961). Případ rozvádí Sektářské vycházení. Při posuzování vedení v rámci due diligence je rozlišujícím znakem, zda vyprávění začleňuje data, která mu odporují, nebo je odmítá (McAdams a McLean, 2013).

Při srovnávání veřejně dostupných verzí života – profesních profilů, rozhovorů, výpovědí – jsou narativní nesrovnalosti podnětem k dalšímu šetření, ne důkazem nepoctivosti, protože paměť i sebeprezentace se legitimně mění v čase (Loftus, 2005). Eticky z toho plyne, že se nález zaznamenává jako hypotéza; riziko opačného postupu rozebírá riziko obviňování oběti.

Obrana a zotavení

Pro zasaženého je nosné vést vlastní záznam – deník, chronologii, fotografie – obnovovat kontakt s lidmi, kteří znali dřívější já, a vyprávět svůj příběh vlastními slovy v prostředí, kde ho nikdo neopravuje; obnova běžného řádu a vztahů je součástí každého zotavení (Herman, 1992). Oporu nabízí správa narativu.

Pro profesionála platí, že se nespěchá s „novým“ příběhem, protože předčasná rekonstrukce je rizikem iatrogenní újmy, a že se hodnocení narativu drží odděleně od hodnocení pravdivosti jednotlivých tvrzení (White a Epston, 1990). Navazuje protokol střednědobé rekonstrukce identity. Empirickou oporou je zjištění, že posilování motivu vlastního jednání ve vyprávění souvisí se zlepšením stavu (Adler, 2012).

Meze pojmu a jeho kritika

Nejzávažnější námitka zpochybňuje samu obecnost konstruktu. Ne všichni lidé svůj život prožívají jako příběh; „epizodické“ sebepojetí, v němž se člověk nevnímá jako týž napříč dlouhými obdobími, je podle této kritiky stejně dobrý způsob existence a normativní nárok na narativní soudržnost je neopodstatněný (Strawson, 2004). Kniha proto nepracuje s tvrzením, že bez příběhu není identita, ale jen s tím, že rozpad nebo převzetí příběhu pozorovatelně provází popsané vzorce.

Druhou mezí je metoda. Soudržnost vyprávění se hodnotí kódováním rozhovorů, tedy posouzením posuzovatelem, a mezikulturní platnost norem soudržnosti není zajištěna (Habermas a Bluck, 2000). Z toho plyne, že z jediného rozhovoru nelze odvozovat posudek; kulturní zaujatost kategorií knihy rozebírá kapitola Kulturní zaujatost.

Literatura

• Adler, J. M. (2012). Living into the story: agency and coherence in a longitudinal study of narrative identity development and mental health over the course of psychotherapy. Journal of Personality and Social Psychology.
• American Psychiatric Association (2022). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Fifth Edition, Text Revision (DSM-5-TR). American Psychiatric Publishing.
• Habermas, T., & Bluck, S. (2000). Getting a life: the emergence of the life story in adolescence. Psychological Bulletin.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• Loftus, E. F. (2005). Planting misinformation in the human mind: a 30-year investigation of the malleability of memory. Learning & Memory.
• MacIntyre, A. (1981). After Virtue. University of Notre Dame Press.
• McAdams, D. P. (1985). Power, Intimacy, and the Life Story: Personological Inquiries into Identity. Guilford.
• McAdams, D. P. (1993). The Stories We Live By: Personal Myths and the Making of the Self. Guilford.
• McAdams, D. P., & McLean, K. C. (2013). Narrative identity. Current Directions in Psychological Science.
• Ricoeur, P. (1990). Soi-même comme un autre. Seuil.
• Strawson, G. (2004). Against narrativity. Ratio.
• Taylor, C. (1989). Sources of the Self. Harvard University Press.
• White, M., & Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. Norton.

Související

Pojmy

• Narrative Identity – filozofické jádro pojmu a jeho role jako terče EA.
• Ipseita – Ricoeurovo sobství.
• Narativní terapie – klinická aplikace konstruktu.
• Pragmatická kompetence – jazykový základ schopnosti vyprávět.
• Epistemické trauma – poškození, které příběh fragmentuje.
• Identity Destruction – nátlakové narušení narativní kontinuity.
• Ego Death – přechodné pozastavení narativní funkce.
• Reality Testing – funkce, která udržuje soulad příběhu se skutečností.

Techniky a protokoly

• EA-5.3.7 Nahrazení vlastního příběhu – příběh převzatý od cizí autority.
• EA-6.2.5 Protokol narativní terapie – terapeutický protějšek.
• Střednědobá rekonstrukce identity – protokol zotavení.

Teorie

• Ricoeur: trojí mimésis – filozofický výklad v knize.