7.23 Brandom: Inferenciální sémantika a normativita🔗

Robert Brandom, filozof působící na University of Pittsburgh, patří spolu s Johnem McDowellem k takzvané pittsburské škole, která navazuje na Wilfrida Sellarse a na německý idealismus. V rozsáhlé knize Making It Explicit (1994) a v kratším úvodu Articulating Reasons (2000) rozvíjí inferencialismus: teorii, podle níž je obsah pojmů a tvrzení dán jejich místem v síti usuzování, tedy tím, co z nich plyne, z čeho plynou a s čím jsou neslučitelné (Brandom, 1994; Brandom, 2000). Stránka vykládá jeho teorii z primárních textů, uvádí hlavní námitky a v samostatném oddílu, výslovně jako interpretaci této knihy, ukazuje, proč je pojem deontického skórování užitečný pro rozpoznání manipulace v rozhovoru.

Od reprezentace k usuzování🔗

Tradiční sémantika vychází z pojmu reprezentace: slovo nebo tvrzení má význam proto, že něco označuje. Brandom pořadí obrací a tvrdí, že pojem reprezentace je třeba vysvětlit z praxe usuzování, nikoli naopak (Brandom, 1994). Ilustruje to rozdílem mezi papouškem, který se naučil při pohledu na červený předmět říkat „červené“, a člověkem, který totéž slovo používá: papoušek spolehlivě reaguje, ale nerozumí, protože neví, že z „je červené“ plyne „je barevné“ a že to vylučuje „je zelené“ (Brandom, 2000). Porozumět pojmu znamená ovládat jeho inferenční roli.

Brandom přitom zdůrazňuje takzvané materiální inference, které nejsou platné díky logické formě, ale díky obsahu pojmů. Z tvrzení, že jedno město leží západně od druhého, plyne, že druhé leží východně od prvního, a z toho, že se blýská, plyne, že brzy zahřmí; tyto přechody podle něj nejsou zkrácené sylogismy, ale samy konstituují obsah příslušných pojmů (Brandom, 2000). Z toho plyne holistický obraz jazyka, v němž změna jednoho přesvědčení může posunout mnoho dalších, jak ukazuje i heslo holismus (Sellars, 1956).

Prostor důvodů a hra dávání a žádání důvodů🔗

Pojem prostoru důvodů převzal Brandom od Sellarse, který tvrdil, že označit něco za poznání znamená umístit to do logického prostoru důvodů, tedy do prostoru zdůvodňování a schopnosti zdůvodnění podat (Sellars, 1956). Brandom z toho činí základ pragmatiky: jazyk je především „hrou dávání a žádání důvodů“ (game of giving and asking for reasons) a tvrzení je tah v této hře (Brandom, 1994). Kdo něco tvrdí, nepopisuje jen stav světa, ale přebírá odpovědnost, kterou mu mohou ostatní připsat a na které mohou stavět.

Příbuzná myšlenka pozdního Wittgensteina, že význam je dán užíváním v praxi, se v knize vykládá na stránce 7.10 Wittgenstein: Jazykové hry a forma života. Brandom se od ní liší tím, že praxi popisuje přesně jako normativní strukturu se dvěma základními statusy, a nespokojuje se s obrazem mnoha nesouměřitelných jazykových her (Brandom, 1994; Wittgenstein, 1953).

Závazky, oprávnění a deontické skórování🔗

Dva normativní statusy, s nimiž Brandom pracuje, jsou závazek (commitment) a oprávnění (entitlement). Kdo tvrdí, že sníh je bílý, zavazuje se k důsledkům tohoto tvrzení a zároveň vznáší nárok, že je k němu oprávněn, tedy že ho umí v případě potřeby zdůvodnit (Brandom, 1994). Dvě tvrzení jsou neslučitelná, pokud závazek k jednomu vylučuje oprávnění k druhému. Účastníci rozhovoru si podle Brandoma navzájem vedou účet, jaké závazky a oprávnění kdo má; metaforu „skóre“ přebírá od Lewise, který popsal konverzaci jako hru s průběžně aktualizovaným skóre (Lewis, 1979).

Oprávnění má podle Brandoma strukturu výchozího stavu a výzvy (default and challenge): mnohá tvrzení jsou oprávněná, dokud je někdo oprávněně nezpochybní, a výzva sama musí mít důvod. Důležitou součástí této struktury je svědectví: kdo tvrdí, opravňuje druhé, aby jeho tvrzení převzali, a odpovědnost za zdůvodnění se pak přesouvá zpět k původnímu mluvčímu (Brandom, 1994). Logické výrazy, například podmínková věta, mají podle něj výrazovou úlohu: umožňují vyslovit, tedy učinit explicitním, k jakým inferencím se zavazujeme, a tím je otevřít kritice. Odtud název hlavní knihy.

Svou teorii Brandom později rozšířil v analytickém pragmatismu, který zkoumá vztahy mezi tím, co děláme, a tím, co říkáme (Brandom, 2008), a v rozsáhlém výkladu Hegelovy Fenomenologie ducha, kde normy chápe jako výsledek vzájemného uznávání a odpouštění v historicky se vyvíjejícím společenství (Brandom, 2019).

Hlavní kritiky a meze🔗

Fodor a Lepore (2001) namítají, že inferenční role nejsou kompoziční: význam složeného výrazu by měl být určen významy jeho částí, ale inferenční role složeniny nelze z rolí částí spolehlivě odvodit. Pokud je to pravda, inferencialismus nevysvětluje, jak můžeme rozumět neomezenému počtu nových vět. Brandom odpovídá, že kompozicionalita platí jen v omezené podobě a že ji lze rekonstruovat ze substitučních vztahů, spor však zůstává otevřený (Weiss a Wanderer, 2010).

Starší námitka proti inferencialismu v logice pochází od A. N. Priora, který ukázal (Prior, 1960), že pokud by význam spojky byl dán libovolnými pravidly, dala by se zavést spojka „tonk“, z níž by plynulo cokoli. Belnap (1962) a později Dummett (1991) odpověděli požadavkem, aby pravidla zavedení a vyloučení byla v rovnováze a nové výrazy nerozšiřovaly to, co již bylo odvoditelné. Brandom tento požadavek přijímá pro logické výrazy, ale u materiálních inferencí jeho uplatnění zůstává předmětem diskuse.

Habermas (2000) ocenil Brandomovu pragmatiku, ale kritizoval, že normy vyvozuje z postojů účastníků a nedokáže dostatečně vysvětlit objektivitu poznání ani rozdíl mezi tím, co společenství pokládá za správné, a tím, co správné je. Brandom odpověděl, že objektivita je zachycena strukturou perspektiv mezi jednotlivými účastníky, nikoli souhlasem celku (Brandom, 2000a). Z jiné strany lze namítnout, že model idealizuje rozhovor rovných partnerů a nezabývá se mocí, která určuje, komu se oprávnění přiznává; tuto mezeru zaplňuje teorie epistemické nespravedlnosti (Fricker, 2007).

Interpretace pro epistemickou anihilaci🔗

Následující oddíl je interpretací této knihy, nikoli tvrzením Brandoma. Pojem deontického skórování umožňuje popsat řadu manipulativních vzorců v rozhovoru jako narušení účtu závazků a oprávnění. Přisuzování závazků, které druhý nikdy nepřevzal („vždyť jsi s tím souhlasil“), a popírání vlastních dřívějších tvrzení přepisuje skóre bez toho, aby se otevřel spor o důvody. Opakované zpochybňování vlastního vnímání druhého, které kniha popisuje jako gaslighting, lze z této perspektivy chápat jako systematické odnímání oprávnění k vlastním pozorovacím tvrzením (Brandom, 1994; Sweet, 2019).

Strukturu výchozího stavu a výzvy může narušit i zneužití povinnosti zdůvodňovat. Vzorec, který popisuje heslo sealioning, vypadá jako legitimní žádání důvodů, ale výzvy nemají vlastní důvod a jejich smyslem je vyčerpat druhého. Vzorec motte and bailey střídá silné a slabé tvrzení tak, aby mluvčí nesl závazky jen toho slabšího, když je napaden. Obojí lze rozpoznat tak, že se ptáme, jaké závazky mluvčí skutečně přebírá a čím by se jeho tvrzení dalo vyvrátit (Brandom, 2000; Walton, 2008).

Třetí interpretace navazuje na Frickerovou. Testimoniální nespravedlnost znamená, že mluvčímu je kvůli předsudku přiznána menší důvěryhodnost; v Brandomově jazyce mu není přiznáno oprávnění, které by jinému za stejných okolností náleželo, a jeho svědectví nemohou ostatní převzít (Fricker, 2007). Kniha tento posun pokládá za jeden z mechanismů, jimiž se z člověka postupně stává ten, komu se nevěří, a to i ve vlastních očích.

Rozpoznání, obrana a klinický rámec🔗

Z inferencialistické perspektivy jsou rozpoznávacími znaky manipulace v rozhovoru opakovaná nejistota, co člověk vlastně řekl, neochota protistrany vyslovit, k čemu se zavazuje, a výzvy ke zdůvodnění, které se nikdy neuspokojí. Je třeba je odlišit od běžných nedorozumění, od rozdílných jazykových zvyklostí a od legitimní kritiky, která se ptá po důvodech, protože jim chce porozumět (Brandom, 2000; Walton, 2008).

Obranou je to, co Brandom nazývá zviditelněním: vyslovit závazky výslovně, zaznamenat je, ptát se na důsledky a na podmínky vyvrácení a sdílet záznam s nezávislou třetí osobou. Strukturovanému zdůvodňování pomáhá i Toulminův model argumentace, který odděluje tvrzení, data a oprávnění (Toulmin, 1958). V terapii po dlouhodobé manipulaci kniha z téže úvahy vyvozuje cíl, aby klient znovu získal oprávnění k vlastním tvrzením a schopnost žádat důvody, aniž by se cítil povinen odpovídat na každou výzvu; podrobnosti uvádí sekce 6. Klinické aplikace (Fricker, 2007).

Otevřené otázky🔗

Otevřené zůstává, zda lze Brandomovu teorii, vytvořenou pro idealizovaný rozhovor, rozšířit na prostředí, v němž část účastníků tvoří automatizované účty a jazykové modely, které tvrzení vytvářejí bez odpovědnosti za ně. Stejně otevřená je otázka, jak teorii, která normy zakládá ve vzájemném uznání, doplnit o analýzu nerovné moci, aniž by ztratila svou přesnost (Brandom, 2019; Fricker, 2007).

Literatura🔗

• Belnap, N. D. (1962). Tonk, plonk and plink. Analysis, 22(6).
• Brandom, R. B. (1994). Making It Explicit: Reasoning, Representing, and Discursive Commitment. Harvard University Press.
• Brandom, R. B. (2000). Articulating Reasons: An Introduction to Inferentialism. Harvard University Press.
• Brandom, R. B. (2000a). Facts, norms, and normative facts: A reply to Habermas. European Journal of Philosophy, 8(3).
• Brandom, R. B. (2008). Between Saying and Doing: Towards an Analytic Pragmatism. Oxford University Press.
• Brandom, R. B. (2019). A Spirit of Trust: A Reading of Hegel's Phenomenology. Harvard University Press.
• Dummett, M. (1991). The Logical Basis of Metaphysics. Harvard University Press.
• Fodor, J., a Lepore, E. (2001). Brandom's burdens: Compositionality and inferentialism. Philosophy and Phenomenological Research, 63(2).
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Habermas, J. (2000). From Kant to Hegel: On Robert Brandom's pragmatic philosophy of language. European Journal of Philosophy, 8(3).
• Lewis, D. (1979). Scorekeeping in a language game. Journal of Philosophical Logic, 8(1).
• Prior, A. N. (1960). The runabout inference-ticket. Analysis, 21(2).
• Sellars, W. (1956). Empiricism and the philosophy of mind. Minnesota Studies in the Philosophy of Science, 1.
• Sweet, P. L. (2019). The sociology of gaslighting. American Sociological Review, 84(5).
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge University Press.
• Walton, D. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge University Press.
• Weiss, B., a Wanderer, J. (eds.) (2010). Reading Brandom: On Making It Explicit. Routledge.
• Wittgenstein, L. (1953). Philosophische Untersuchungen / Philosophical Investigations. Blackwell.

Související🔗

Filozofie jazyka

• 7.10 Wittgenstein: Jazykové hry a forma života – význam jako užívání.
• 7.24 McDowell: Mind and World a otevřenost vůči realitě – druhý představitel pittsburské školy.
• 7.25 Davidson: Radikální interpretace a princip charity – interpretace a racionalita mluvčího.
• 7.26 Quine: Síť přesvědčení a holismus – holistický obraz přesvědčení.
• 7.3 Sociální epistemologie EA – svědectví a epistemická nespravedlnost.

Glosář

• Testimoniální nespravedlnost – odepřené oprávnění mluvčího.
• Motte and bailey – střídání silného a slabého závazku.
• Sealioning – zneužití povinnosti zdůvodňovat.
• Komunikativní racionalita – Habermasův protějšek pragmatiky.

Platforma