7.15 Sartre: Existencialismus, špatná víra a svoboda🔗

Jean-Paul Sartre (1905–1980), francouzský filozof, romanopisec a dramatik, vypracoval v knize L'Être et le néant (Bytí a nicota) fenomenologickou ontologii lidské svobody. Přednáška L'existentialisme est un humanisme ji o tři roky později shrnula do věty, která se stala heslem celého hnutí: existence předchází esenci (Sartre, 1943; Sartre, 1946a). Člověk podle Sartra není předem určen žádnou podstatou; je tím, čím se svým jednáním učiní.

Pro kompendium EA je Sartre důležitý pojmem špatné víry (mauvaise foi): sebeklamem, jímž člověk utíká před vlastní svobodou tím, že se považuje za věc. Kniha z něj odvozuje – jako vlastní interpretaci – popis prostředí, která člověku nabízejí úlevu od tíhy rozhodování výměnou za podřízení, i popis zneužití, kdy se svoboda stává zbraní proti oběti. Stránka nejprve vykládá Sartra podle primárních děl, pak shrnuje hlavní kritiky (Sartre, 1943).

Výklad teorie🔗

Bytí o sobě a bytí pro sebe🔗

Sartre rozlišuje dva způsoby bytí. Bytí o sobě (en-soi) je bytí věcí: je plné, totožné samo se sebou, prostě je tím, čím je. Bytí pro sebe (pour-soi) je bytí vědomí, které se vždy vztahuje k něčemu jinému než k sobě a nikdy se se sebou úplně neshoduje. Vědomí do plného bytí vnáší nicotu (néant) – odstup, otázku, možnost. Proto Sartre o člověku říká, že „je tím, čím není, a není tím, čím je“ (Sartre, 1943).

Svoboda, úzkost a situace🔗

Z této ontologie plyne radikální pojetí svobody. Člověk je podle Sartra „odsouzen ke svobodě“: nemůže nevolit, protože i rezignace na volbu je volbou, a nese za své volby plnou odpovědnost (Sartre, 1943). Vědomí této svobody se ohlašuje jako úzkost (angoisse), nikoli jako strach z něčeho ve světě, ale jako závrať z toho, že nic mě nezavazuje k tomu, co udělám.

Svoboda je přitom vždy svobodou v situaci. Člověk má svou fakticitu – tělo, minulost, místo, druhé lidi – a svobodu uskutečňuje tím, jaký smysl jí dává. Skála je překážkou jen pro toho, kdo ji chce přelézt (Sartre, 1943). Přednáška z roku 1946 z toho vyvozuje etický důsledek: když volím sebe, volím obraz člověka, jaký by měl být, a jsem tak odpovědný i za druhé (Sartre, 1946a).

Špatná víra🔗

Špatná víra je lež sobě samému. Na rozdíl od běžné lži, kde lhář zná pravdu a skrývá ji před druhým, je zde klamající a klamaný tatáž osoba (Sartre, 1943). Sartre proto odmítá Freudovo vysvětlení sebeklamu cenzurou nevědomí: cenzor by musel vědět, co potlačuje, a problém by se jen přesunul. Špatná víra podle Sartra těží z dvojakosti člověka, který je zároveň fakticitou i přesahem, a pohybuje se mezi nimi tak, aby se vyhnul odpovědnosti.

Sartrovy příklady jsou slavné. Číšník, který hraje číšníka příliš dokonale, se snaží být číšníkem tak, jako je kalamář kalamářem, a uniká tím vědomí, že by mohl jednat jinak. Žena na schůzce nechá svou ruku v ruce muže „jako věc“, aby nemusela rozhodnout, zda nabídku přijme. Muž, který odmítá přijmout odpovědnost za své jednání s tím, že „takový ve skutečnosti není“, i jeho přítel, který mu naopak vnucuje, aby se ztotožnil s pevnou nálepkou, jednají ve špatné víře (Sartre, 1943).

Pohled druhého🔗

Třetí část L'Être et le néant rozebírá bytí pro druhé. Člověk, který z žárlivosti nahlíží klíčovou dírkou, je zcela pohlcen tím, co vidí; když uslyší kroky a uvědomí si, že je pozorován, zažije stud a náhle se vidí jako objekt v cizím světě (Sartre, 1943). Pohled druhého (le regard) mi dává podobu, kterou nemohu ovládnout. Hra Huis clos tento motiv dovádí k větě „peklo, to jsou ti druzí“, která neznamená, že druzí jsou zlí, ale že nemohu uniknout tomu, jak mě vidí; hra měla premiéru v roce 1944 (Sartre, 1945).

Antisemita a volba vášně🔗

V Réflexions sur la question juive Sartre aplikuje pojem špatné víry na předsudek. Antisemita si podle něj nezvolil názor na základě zkušenosti, ale zvolil vášeň a neprostupnost kamene; utíká před nejistotou a odpovědností do pevné kategorie, která mu dává místo ve světě (Sartre, 1946b). Odtud Sartrova teze, že kdyby Žid neexistoval, antisemita by si ho vymyslel.

Pozdní Sartre🔗

V Critique de la raison dialectique Sartre své pojetí svobody zmírnil. Popisuje, jak nedostatek a materiální prostředí, které nazývá praktickým-inertním, vytvářejí sériové vztahy, v nichž lidé jednají jako zaměnitelné jednotky, a jak se z nich může zrodit skupina, která jedná společně (Sartre, 1960). Svoboda zůstává východiskem, ale její meze už nejsou jen otázkou volby.

Kritika a meze teorie🔗

Maurice Merleau-Ponty v závěrečné kapitole Phénoménologie de la perception namítl, že absolutní svoboda by nebyla svobodou vůbec: kdyby každá situace byla jen tím, co z ní učiním, nebylo by nic, vůči čemu se svoboda uskutečňuje. Jsme zapojeni do světa tělem, zvykem a historií, a proto je svoboda vždy částečná a pravděpodobnostní (Merleau-Ponty, 1945).

Simone de Beauvoirová, Sartrova celoživotní partnerka, v Pour une morale de l'ambiguïté ukazuje, že útlak může svobodu druhého skutečně omezit a že nelze stejně posuzovat svobodu toho, kdo je utlačován, a toho, kdo utlačuje (Beauvoir, 1947). Tím otevírá cestu k analýze nerovných situací, kterou Sartrova raná ontologie nedokázala zachytit.

Politická kritika se týká Sartrova angažmá. Raymond Aron v knize L'Opium des intellectuels kritizoval ochotu francouzských intelektuálů omlouvat sovětský režim ve jménu dějinného smyslu; Sartre v letech po roce 1952 patřil k jeho nejznámějším zastáncům, s nímž se rozešel až po potlačení maďarského povstání (Aron, 1955). Lekce, kterou z toho kniha čte, je, že ani filozof svobody není imunní vůči ideologickému závazku.

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy, nikoli Sartrovým tvrzením.

Zvěcnění osoby🔗

Prostředí, které člověku soustavně říká, čím „ve skutečnosti je“ – přirozeně slabý, hříšný, nemocný, vyvolený –, mění bytí pro sebe v bytí o sobě a odnímá mu přesah (Sartre, 1943). Kompendium tento vzorec popisuje jako esencialistickou redukci a v krajní podobě jako totální sebeobjektifikaci. Detekčním znakem je, že člověk o sobě mluví jen ve třetí osobě kategorie, kterou mu přidělila skupina.

Pozvánka ke špatné víře🔗

Erich Fromm popsal sklon moderního člověka utíkat od svobody k autoritě, konformitě nebo destrukci (Fromm, 1941). Kompendium spojuje jeho popis se Sartrovou špatnou vírou: skupina s vysokou mírou kontroly nabízí úlevu od úzkosti z volby výměnou za to, že rozhoduje doktrína. Janja Lalich tento stav nazývá ohraničenou volbou – člen volí skutečně, ale jen mezi možnostmi, které systém víry připouští (Lalich, 2004). Varovným znakem je přesun veškeré odpovědnosti na vůdce nebo nauku.

Svoboda jako zbraň proti oběti🔗

Sartrovo „jsi odsouzen ke svobodě“ lze zneužít opačným směrem: obvinit oběť, že si svou situaci „zvolila“, a zakrýt tak tlak, kterému byla vystavena. Beauvoirová ukazuje, proč je tento výklad chybný – útlak skutečně zužuje svobodu (Beauvoir, 1947). Kompendium proto v klinické a forenzní práci odmítá jazyk volby tam, kde se používá k přesouvání viny, a odkazuje na Lalich (2004), podle níž je ohraničená volba skutečná, a přesto nesvobodná.

Trvalý pohled🔗

Sartrova analýza pohledu druhého vysvětluje, proč neustálé sledování mění člověka zevnitř: nejde jen o ztrátu soukromí, ale o trvalé prožívání sebe jako objektu cizího hodnocení (Sartre, 1943). Foucault (1975) popsal institucionální podobu tohoto stavu jako panoptismus. Kompendium za detekční znak považuje stav, kdy člověk hodnotí každé své jednání předem očima skupiny, i když nikdo nepřihlíží.

Obrana a zotavení🔗

Existenciální psychoterapie, jak ji formuloval Irvin Yalom, pracuje se svobodou a odpovědností jako s jednou ze čtyř základních existenciálních danností, vedle smrti, izolace a smysluplnosti (Yalom, 1980). V zotavení kompendium zdůrazňuje, že rozpoznat vlastní dřívější špatnou víru není totéž jako obviňovat se; cílem je vrátit člověku vědomí, že může jednat jinak, a k tomu je třeba nejdřív obnovit bezpečí a podmínky, v nichž je volba skutečná (Beauvoir, 1947).

Otevřené otázky🔗

Otevřené zůstává, jak spojit Sartrův důraz na nezcizitelnou svobodu s analýzou podmínek, které ji zužují, aniž by se jedno nebo druhé ztratilo (Merleau-Ponty, 1945). Stejně otevřené je, jak v praxi rozlišit sebeklam, za který člověk odpovídá, od přizpůsobení, k němuž byl donucen (Lalich, 2004).

Literatura🔗

• Aron, R. (1955). L'Opium des intellectuels. Calmann-Lévy.
• Beauvoir, S. de (1947). Pour une morale de l'ambiguïté. Gallimard.
• Foucault, M. (1975). Surveiller et punir: Naissance de la prison. Gallimard.
• Fromm, E. (1941). Escape from Freedom. Farrar & Rinehart.
• Lalich, J. (2004). Bounded Choice: True Believers and Charismatic Cults. University of California Press.
• Merleau-Ponty, M. (1945). Phénoménologie de la perception. Gallimard.
• Sartre, J.-P. (1943). L'Être et le néant: Essai d'ontologie phénoménologique. Gallimard.
• Sartre, J.-P. (1945). Huis clos. Gallimard.
• Sartre, J.-P. (1946a). L'existentialisme est un humanisme. Nagel.
• Sartre, J.-P. (1946b). Réflexions sur la question juive. Paul Morihien.
• Sartre, J.-P. (1960). Critique de la raison dialectique. Gallimard.
• Yalom, I. D. (1980). Existential Psychotherapy. Basic Books.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7. Teoretické reflexe – rozcestník sekce.
• Heidegger: Být-ve-světě – existenciální analytika, z níž Sartre vychází.
• Merleau-Ponty: Vtělená percepce – hlavní kritika absolutní svobody.
• Arendt: Banalita zla – odpovědnost a útěk od úsudku.
• Levinas: Jiný – jiné pojetí setkání s druhým než Sartrův pohled.
• Politická EA – ideologický závazek a jeho rizika.

Glosář a techniky

• Bounded choice – volba skutečná, a přesto nesvobodná.
• Panoptismus – institucionální podoba trvalého pohledu.
• Esencialistická redukce – zvěcnění osoby nálepkou.

Klinická praxe

• Sekce 06 – Klinické aplikace – existenciální rámec zotavení.