7.31 MacIntyre: After Virtue a krize morálního jazyka🔗

Alasdair MacIntyre, skotský filozof narozený roku 1929, který většinu kariéry strávil na amerických univerzitách, vydal v roce 1981 knihu After Virtue, jednu z nejvlivnějších prací morální filozofie druhé poloviny 20. století. Kniha tvrdí, že moderní morální jazyk je souborem fragmentů dřívějších tradic, které ztratily kontext, v němž dávaly smysl, a že proto naše morální spory nemají racionální konec (MacIntyre, 1981). Jako alternativu MacIntyre nabízí obnovu aristotelské etiky ctností v pozměněné, sociálně a historicky ukotvené podobě.

Kapitola vykládá MacIntyrovu teorii podle primárních textů, shrnuje hlavní kritiky a teprve v oddílu výslovně označeném jako interpretace knihy ukazuje, proč je důležitá pro kompendium EA. Jedna z MacIntyrových tezí se manipulace přímo týká: emotivistická kultura podle něj stírá rozdíl mezi manipulativními a nemanipulativními vztahy (MacIntyre, 1981).

Znepokojivý návrh🔗

Kniha začíná myšlenkovým experimentem. Představme si, že by přírodní vědy postihla katastrofa: laboratoře zničeny, vědci pronásledováni, knihy spáleny. Později by lidé z dochovaných útržků rekonstruovali „vědu“, používali by slova jako neutrino či hmotnost, ale bez teorií, které jim dávaly obsah. MacIntyre navrhuje, že v takovém stavu se nachází náš morální jazyk: používáme pojmy jako ctnost, povinnost, právo či spravedlnost, ale bez celku, z něhož pocházejí (MacIntyre, 1981).

Svědectvím má být podoba současných morálních sporů. MacIntyre rozebírá spory o spravedlivou válku, o potrat a o spravedlnost ve zdravotnictví a vzdělávání. Každá strana argumentuje platně ze svých premis, ale premisy jsou vzájemně nesouměřitelné; nemáme způsob, jak mezi nimi rozhodnout, a přesto obě strany mluví, jako by apelovaly na neosobní racionální měřítka. Premisy navíc pocházejí z různých historických tradic, aristotelské, biblické, kantovské i utilitaristické, jejichž původ už nevnímáme (MacIntyre, 1981).

Emotivismus a manipulace🔗

Emotivismus je teorie, podle níž morální soudy nejsou ničím jiným než výrazem postojů a citů mluvčího. MacIntyre ji odmítá jako teorii významu morálních výroků, ale tvrdí, že přesně popisuje způsob, jakým se morální jazyk v naší kultuře používá (MacIntyre, 1981). Pokud jsou morální soudy jen nástrojem k vyvolání postojů, nelze rozlišit mezi tím, když druhého přesvědčuji důvody, které může sám posoudit, a když ho ovlivňuji prostředky, které obcházejí jeho úsudek.

MacIntyre tuto tezi ilustruje třemi „postavami“ moderní kultury: estétem, který zachází s druhými jako s prostředky vlastního prožitku, manažerem, který řídí lidi k cílům, o nichž se nediskutuje, a terapeutem, který mění lidi z nefunkčních na funkční, aniž by se ptal, k čemu mají fungovat. Všechny tři zacházejí s druhými jako s prostředky; rozdíl mezi manipulací a přesvědčováním mezi rovnými se v nich ztrácí (MacIntyre, 1981). Kritika terapeuta přitom míří na kulturní typ, nikoli na psychoterapii jako profesi.

Selhání osvícenského projektu🔗

Podle MacIntyra se morální jazyk rozpadl, když moderní filozofie odmítla aristotelskou teleologii. Klasická etika měla tři prvky: člověka, jaký je, člověka, jakým by mohl být, kdyby uskutečnil svůj cíl (telos), a morální pravidla, která vedou od prvního k druhému. Když byl pojem lidského cíle opuštěn, zůstala pravidla bez zdůvodnění. Pokusy Huma, Kanta, Kierkegaarda či utilitaristů zdůvodnit morálku jinak podle MacIntyra selhaly, a Nietzsche z toho vyvodil radikální závěr: morálka je maskovaná vůle k moci (MacIntyre, 1981). Kniha klade otázku „Nietzsche, nebo Aristotelés?“ a volí druhou možnost.

Praktiky, vnitřní dobra a instituce🔗

Ctnost MacIntyre definuje ve třech krocích. Prvním je pojem praktiky: koherentní, složité, společensky ustavené kooperativní činnosti, v níž se uskutečňují dobra vnitřní této činnosti, když se člověk snaží dosáhnout jejích měřítek dokonalosti. Praktikami jsou šachy, fotbal, architektura, zemědělství, fyzika, malířství či hudba; nejsou jimi izolované dovednosti jako kladení cihel nebo sázení tuřínu (MacIntyre, 1981). Vnitřní dobra, jako je radost z dobře odehrané partie, lze získat jen účastí v praktice; vnější dobra, jako peníze, status či moc, lze získat i jinak a jsou předmětem soupeření.

MacIntyre to ilustruje dítětem, které se učí šachy za odměnu v podobě sladkostí: dokud hraje kvůli sladkostem, má každý důvod podvádět, pokud to projde. Teprve když začne oceňovat dobra vnitřní šachům, ztrácí podvod smysl, protože by ho připravil právě o to, oč mu jde (MacIntyre, 1981). Praktiky potřebují instituce, které se ale nutně starají o vnější dobra; ideály praktiky jsou proto stále vystaveny hrabivosti instituce. Ctnosti spravedlnosti, odvahy a pravdivosti jsou mimo jiné tím, co praktiky před korupcí chrání.

Narativní jednota a tradice🔗

Druhým krokem je narativní jednota lidského života. Jednání je srozumitelné jen jako součást příběhu a já je jednotou příběhu, který spojuje narození se smrtí. Na otázku „co mám dělat?“ mohu podle MacIntyra odpovědět, jen pokud znám odpověď na předchozí otázku, „jakého příběhu či příběhů jsem součástí?“ (MacIntyre, 1981). S touto tezí souvisí Ricoeurovo pojetí narativní identity; viz 7.17 Ricoeur: Trojí mimésis.

Třetím krokem je tradice, kterou MacIntyre definuje jako „historicky rozprostřený, společensky vtělený spor“, a to spor právě o dobra, která tradici tvoří (MacIntyre, 1981). Tradice tedy není konzervativní setrvačnost; živá tradice je taková, v níž se o jejím smyslu stále vede rozhovor. V pozdějších knihách MacIntyre rozvinul tezi, že i racionalita je vázána na tradici (MacIntyre, 1988), srovnal tři konkurenční pojetí morálního zkoumání (MacIntyre, 1990) a doplnil etiku ctností o ctnosti uznané závislosti, které vyplývají z lidské zranitelnosti (MacIntyre, 1999).

Epistemologická krize🔗

Pro tuto knihu je obzvlášť důležitá MacIntyrova stať o epistemologických krizích. Krize nastává, když se schéma, jímž člověk interpretuje svět a jednání druhých, ukáže nespolehlivým: jako Hamlet, který po návratu na dvůr neví, kterému výkladu událostí věřit. Z krize se nelze dostat pouhou volbou jiného schématu; je třeba vytvořit nový příběh, který vysvětlí, proč staré schéma selhalo a proč se přesto zdálo přesvědčivé (MacIntyre, 1977). Stejný model MacIntyre později uplatňuje na střet tradic: tradice prokazuje převahu tím, že dokáže vyřešit krizi jiné tradice lépe než ona sama (MacIntyre, 1988).

Hlavní kritiky🔗

Nejčastější námitkou je relativismus. Pokud je racionalita vázána na tradici, jak lze tradice srovnávat? Nussbaum (1989) ve své recenzi knihy Whose Justice? Which Rationality? namítla, že MacIntyre se zříká kritické síly rozumu a že jeho volba tomistické tradice je spíše vyznáním než argumentem. MacIntyrovou odpovědí je právě model epistemologické krize, ale kritici pochybují, zda nestranně rozhoduje o tom, která tradice krizi vyřešila lépe.

Stout (1988) zpochybnil diagnózu rozpadu: morální jazyk podle něj není troskou, ale bricolage, přirozeným skládáním pojmů z různých zdrojů, které umožňuje rozumnou shodu v mnoha praktických otázkách. Okin (1989) upozornila, že tradice, na něž MacIntyre odkazuje, systematicky vylučovaly ženy z praktik i z rozhovoru o dobru, a že apel na tradici proto neříká, jak naložit s jejími nespravedlnostmi. Strawson (2004) kritizoval samotnou tezi narativní jednoty: mnoho lidí podle něj svůj život jako příběh neprožívá, a nepředstavuje to žádný morální ani psychický deficit.

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy, s výjimkou teze o emotivismu a manipulaci, která je MacIntyrova. Kniha z ní vyvozuje, že prostředí, v němž morální řeč slouží jen k vyvolávání postojů, je pro manipulaci příznivé: když nikdo nečeká důvody, které lze posoudit, nelze ani poznat, kdy byly obejity (MacIntyre, 1981). Rozlišení vnitřních a vnějších dober kniha používá při popisu institucí, v nichž se měřítka praktiky nahrazují vnějšími ukazateli. Campbell (1979) formuloval obecný postřeh, že čím více se kvantitativní ukazatel používá k rozhodování, tím více je vystaven tlaku, který jej zkresluje; technika přepisu hodnoticích kritérií tento posun popisuje v akademickém prostředí.

Pojem epistemologické krize kniha používá pro stav člověka, jehož výkladový rámec byl manipulativním vztahem rozložen. Zotavení podle MacIntyrova modelu nespočívá v tom, že se člověk vrátí ke starému schématu, ani v tom, že převezme nové od autority, ale v tom, že vytvoří příběh, který vysvětlí, proč dřívější výklad selhal a proč se zdál přesvědčivý (MacIntyre, 1977). Na tento postřeh navazují protokoly Narativ a Integrace životního příběhu. Profesionálové, jejichž praktika byla institucí deformována, mohou zažívat to, co klinická literatura nazývá morálním zraněním (moral injury), tedy zranění z jednání v rozporu s vlastními hlubokými morálními závazky (Shay, 1994; Litz a kol., 2009).

Odlišení a obrana🔗

Ne každý morální nesouhlas je projevem rozpadu. Stout (1988) připomíná, že pluralitní společnost se v mnoha otázkách shodne i bez sdílené metafyziky; kniha proto neinterpretuje každou nesouměřitelnost jako manipulaci. Varovným znakem je, když se morální slovník používá výhradně k mobilizaci emocí, když se na žádost o důvody odpovídá útokem na osobu a když instituce odměňuje vnější ukazatele na úkor vnitřních dober praktiky (MacIntyre, 1981). Organizační obranu rozvádějí oddíly Mandát etického ředitele a Kulturní obnova; ochranou je také vědomé pojmenování vlastních hodnot, viz Vyjasnění hodnot.

Meze a otevřené otázky🔗

MacIntyrova diagnóza je historicko-filozofickou tezí, nikoli empirickým popisem morální psychologie (Stout, 1988). Kniha ji používá jako heuristiku, ne jako důkaz, že moderní společnost je bezbranná. Otevřená zůstává otázka, zda lze MacIntyrův důraz na tradici a společenství spojit s univerzalistickými kritérii, jaká hájí Habermasova komunikativní racionalita, a zda narativní model zotavení vyhovuje i lidem, kteří svůj život jako příběh neprožívají (Strawson, 2004).

Literatura🔗

• Campbell, D. T. (1979). Assessing the impact of planned social change. Evaluation and Program Planning, 2(1), 67–90.
• Litz, B. T., Stein, N., Delaney, E., Lebowitz, L., Nash, W. P., Silva, C., & Maguen, S. (2009). Moral injury and moral repair in war veterans: A preliminary model and intervention strategy. Clinical Psychology Review, 29(8), 695–706.
• MacIntyre, A. (1977). Epistemological crises, dramatic narrative and the philosophy of science. The Monist, 60(4), 453–472.
• MacIntyre, A. (1981). After Virtue: A Study in Moral Theory. Duckworth; University of Notre Dame Press.
• MacIntyre, A. (1988). Whose Justice? Which Rationality? University of Notre Dame Press.
• MacIntyre, A. (1990). Three Rival Versions of Moral Enquiry. University of Notre Dame Press.
• MacIntyre, A. (1999). Dependent Rational Animals: Why Human Beings Need the Virtues. Open Court.
• Nussbaum, M. C. (1989). Recoiling from reason. The New York Review of Books, 36(19).
• Okin, S. M. (1989). Justice, Gender, and the Family. Basic Books.
• Shay, J. (1994). Achilles in Vietnam: Combat Trauma and the Undoing of Character. Atheneum.
• Stout, J. (1988). Ethics after Babel: The Languages of Morals and Their Discontents. Beacon Press.
• Strawson, G. (2004). Against narrativity. Ratio, 17(4), 428–452.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.17 Ricoeur: Trojí mimésis – narativní identita.
• 7.32 Taylor: Sources of Self – příbuzná kritika moderní identity.
• 7.30 Williams: Truth and Truthfulness – ctnosti pravdivosti.

Glosář

• Narativní identita – já jako jednota příběhu.
• Komunikativní racionalita – univerzalistická alternativa.
• Hodnotová destrukce – rozklad hodnotového rámce.

Techniky, obrana a zotavení

• EA-2.4.5 Přepis hodnoticích kritérií – korupce měřítek praktiky.
• Narativ – protokol rekonstrukce životního příběhu – výstup z epistemologické krize.
• Kulturní obnova – obnova praktik v organizaci.