7.18 Arendtová: Banalita zla a krize úsudku🔗

Hannah Arendtová, německo-americká politická myslitelka (1906–1975), patří k autorům, bez nichž se dnešní uvažování o totalitarismu, propagandě a odpovědnosti neobejde. Pojem banalita zla (banality of evil) zavedla v reportáži z jeruzalémského procesu s Adolfem Eichmannem, kterou vydala nejprve v časopise The New Yorker a poté knižně (Arendt, 1963). Tato stránka nejprve vykládá, co Arendtová v primárních dílech skutečně tvrdí, poté shrnuje hlavní kritiky a teprve v samostatném, výslovně označeném oddílu uvádí, jak kniha její pojmy používá pro rozpoznání epistemické anihilace. Navazující stránka 7.19 Arendt: Myšlení jako etická aktivita rozvádí její pozdní filozofii myšlení podrobněji (Young-Bruehl, 1982).

Kontext díla: od totalitarismu k Eichmannovi🔗

Arendtovou první velkou prací je kniha o původu totalitarismu, v níž rozebírá antisemitismus, imperialismus a nacistický i stalinský režim jako nový typ vlády, který se neopírá jen o strach, ale o spojení ideologie a teroru (Arendt, 1951). Ideologie v jejím pojetí není jen soubor názorů, nýbrž logika jedné myšlenky, která z jediné premisy odvozuje všechno ostatní a činí člověka imunním vůči zkušenosti. Arendtová zde také formuluje často citovanou diagnózu, že ideálním subjektem totalitní vlády není přesvědčený stoupenec, ale člověk, pro kterého přestal platit rozdíl mezi faktem a fikcí a mezi pravdou a nepravdou (Arendt, 1951).

Druhou podmínkou totalitní vlády je podle Arendtové osamělost: rozbití vazeb, v nichž lidé sdílejí společný svět a navzájem si ověřují, co je skutečné. Atomizovaná masa ztrácí oporu ve společném smyslu (common sense) a ideologická konzistence jí nabízí náhradní orientaci (Arendt, 1951). Tento motiv je pro knihu důležitý, protože spojuje politickou teorii se zkušeností jednotlivce v izolaci, kterou popisuje heslo sociální izolace, a v klinickém rámci s literaturou o myšlenkové reformě (Lifton, 1961).

Banalita zla v primárním textu🔗

Eichmann byl v Jeruzalémě souzen v roce 1961 za podíl na organizaci deportací Židů do vyhlazovacích táborů. Arendtová v reportáži tvrdí, že obžalovaný nepůsobil jako démonický fanatik ani jako sadista, ale jako kariérně založený úředník, který mluvil v klišé a úředních frázích a který podle jejího výkladu nebyl schopen domyslet, co jeho jednání znamená z hlediska druhých (Arendt, 1963). Podtitul knihy zní „zpráva o banalitě zla“ a pojem se v textu objevuje především v závěru; Arendtová jej nevykládá jako hotovou teorii, nýbrž jako popis toho, co u soudu viděla.

Klíčové je, co banalita zla neznamená. Arendtová netvrdí, že zločiny byly banální, ani že Eichmann byl nevinný. V epilogu výslovně souhlasí s rozsudkem smrti a odůvodňuje ho tím, že kdo podpořil a provedl politiku vyhlazování, nese odpovědnost bez ohledu na své motivy (Arendt, 1963). Banální je podle ní nepřítomnost myšlení, tedy povrchnost pachatele, nikoli zlo samo. V dopise Gershomu Scholemovi pak pozici zostřila tvrzením, že zlo není nikdy radikální, jen extrémní, a že nemá hloubku; tento posun oproti pojmu radikálního zla z knihy o totalitarismu podrobně rozebírají Neiman (2002) a Bernstein (2018).

Kniha vyvolala ostrou polemiku. Nejvíce kritiky nesly pasáže o roli židovských rad za okupace a tón, který řada čtenářů považovala za necitlivý; Scholem jí vytkl nedostatek lásky k vlastnímu lidu a vztahy s mnoha přáteli se rozpadly (Young-Bruehl, 1982). Pro tuto stránku je podstatné, že spor se týkal převážně historického a morálního hodnocení, nikoli samotného pojmu nemyšlení, který Arendtová v dalších letech rozvíjela.

Myšlení, svědomí a úsudek🔗

Po procesu se Arendtová ptala, zda schopnost myslet může člověka podmiňovat k tomu, aby se zla zdržel. V přednášce o myšlení a morálních úvahách popisuje myšlení po vzoru Sókrata jako tichý dialog se sebou samým, v němž jsem „dva v jednom“, a svědomí jako vedlejší produkt tohoto dialogu: kdo myslí, musí pak žít s tím, s kým mluví, a nechce se stát vlastním nepřítelem (Arendt, 1971). Myšlení podle ní nevytváří pravidla, ale rozpouští ustálené zvyky a předsudky, a právě tím uvolňuje prostor pro úsudek.

Nedokončené dílo o životě ducha rozlišuje tři schopnosti: myšlení, vůli a souzení (Arendt, 1978). Díl o souzení nestihla napsat; její pojetí se rekonstruuje z přednášek o Kantově politické filozofii, kde souzení chápe jako reflexivní úsudek o jednotlivém případu bez podřazení pod předem dané pravidlo (Arendt, 1982). Podmínkou takového úsudku je podle ní „rozšířené myšlení“ (erweiterte Denkungsart), tedy schopnost představit si stanoviska druhých a posoudit věc tak, jak by ji viděli oni, aniž by člověk jejich názor převzal (Arendt, 1982).

Pluralita a společný svět🔗

Ve spisu The Human Condition (česky Vita activa) Arendtová rozlišuje práci, výrobu a jednání a za podmínku jednání považuje pluralitu: lidé nejsou varianty jednoho modelu, ale jedineční a rovní, a skutečnost světa se ustavuje tím, že na něj hledí z různých míst (Arendt, 1958). Veřejný prostor je pro ni prostorem zjevování, v němž lidé jednají a mluví před druhými; souvisí s tím, co kniha popisuje heslem veřejná sféra. Ztráta plurality proto není jen politický, ale i poznávací problém: kde zmizí jiná stanoviska, ztrácí člověk možnost ověřit si, že to, co vidí, je skutečné (Arendt, 1958).

Pravda, lež a politika🔗

V eseji o pravdě a politice odlišuje Arendtová rozumovou pravdu (matematickou, filozofickou) od faktické pravdy, která se týká událostí a je mnohem křehčí, protože závisí na svědectví a záznamu (Arendt, 1967). Tradiční lež podle ní zakrývala jednotlivosti, moderní organizovaná lež přepisuje celý rámec skutečnosti a hrozí, že zničí samotnou kategorii fakticity. Studie o Pentagon Papers ukazuje, že tvůrci „image“ a „řešitelé problémů“ ve vládě nakonec oklamali i sami sebe a jejich lež ztratila kontakt se světem, který měla spravovat (Arendt, 1972). Tento rozbor je teoretickým předchůdcem pozdějšího zkoumání dezinformací, které kniha vykládá na stránce 7.58 Wardle: Typologie dezinformačního ekosystému (Wardle a Derakhshan, 2017).

Hlavní kritiky a meze🔗

Nejzávažnější kritika se týká historické správnosti Eichmannova portrétu. Cesarani (2004) na základě archivních pramenů ukázal, že Eichmann byl ideologicky angažovaný antisemita, nikoli jen bezmyšlenkovitý úředník. Stangneth (2014) analyzovala jeho rozhovory a zápisky z argentinského exilu a dospěla k závěru, že vystupování před soudem bylo z velké části obhajobnou sebeprezentací, kterou Arendtová přijala příliš ochotně. Lipstadt (2011) přidává, že Arendtová podcenila svědectví přeživších a jejich význam pro proces.

Druhá linie kritiky se týká psychologického zobecnění. Milgram (1974) své experimenty s poslušností výslovně dával do souvislosti s banalitou zla a interpretoval je jako doklad toho, že běžní lidé jsou schopni ubližovat na pokyn autority. Haslam a Reicher (2012) však argumentují, že ani Milgramova data, ani historické případy nesvědčí o pasivní poslušnosti, ale o angažovaném následování, v němž se lidé ztotožňují s vůdcem a s cílem skupiny. Pojem nemyšlení tak nelze bez dalšího přenést na všechny pachatele, a už vůbec ne jej použít jako omluvu.

Třetí linie je filozofická: zda nemyšlení vůbec vysvětluje zlo, nebo jen popisuje jeden typ pachatele. Neiman (2002) Arendtovou hájí jako autorku, která odmítla hledat zlo jen v démonických úmyslech, Bernstein (2018) zdůrazňuje, že pojem banality nevylučuje odpovědnost, ale přesouvá pozornost k institucím, které myšlení činí zbytečným. Pro knihu z toho plyne opatrnost: arendtovské pojmy jsou nástrojem k rozpoznání struktury, nikoli diagnózou konkrétní osoby (Bernstein, 2018).

Interpretace pro epistemickou anihilaci🔗

Následující oddíl je interpretací této knihy, nikoli tvrzením Arendtové. Kniha z jejího díla přebírá především tezi, že rozklad poznávání nevyžaduje démonického aktéra: může jej nést úřední jazyk, rutina a instituce, které odpovědnost rozptylují. Jazyk, který místo popisu důsledků nabízí ustálené formule, odpovídá tomu, co Lifton (1961) nazval loading the language, a co Klemperer (1947) zachytil v deníkovém rozboru jazyka nacistické říše (LTI). Rozpoznávacím znakem je, že se o újmě mluví jen v termínech postupu, kvót a kompetencí, nikoli v termínech lidí, kterých se týká (Arendt, 1963).

Druhá interpretace se týká faktické pravdy. Arendtová ukázala, že organizovaná lež nepůsobí jen tím, že někoho přesvědčí, ale tím, že vyčerpá schopnost rozlišovat. Kniha tento vzorec spojuje se zahlcováním protichůdnými tvrzeními, které popisuje heslo firehose of falsehood, a s politickou rovinou na stránce 7.8 Politická a ideologická EA; znakem je únava a cynismus, s nímž člověk přestává rozlišovat informaci a dezinformaci (Arendt, 1967; Paul a Matthews, 2016).

Třetí interpretace se týká samotné taxonomie EA. Arendtová varovala před souzením, které jen podřazuje případy pod hotové kategorie. Kniha proto zdůrazňuje, že klasifikace technik je pomůckou úsudku, nikoli jeho náhražkou, a že automatické přiřazování kódů lidem by samo reprodukovalo administraci bez úsudku, kterou kritizuje i stránka 7.6 Computational epistemology. Institucionálním protějškem rozšířeného myšlení je povinné přizvání odlišných stanovisek k jednomu rozhodnutí (Arendt, 1982).

Rozpoznání, obrana a klinický rámec🔗

Z arendtovské perspektivy lze v organizacích i skupinách sledovat několik rozpoznatelných znaků: přesun odpovědnosti na pravidla a nadřízené, nahrazení popisu důsledků úředním jazykem, izolaci členů od lidí s jiným pohledem a postupné zpochybňování záznamů o tom, co se skutečně stalo. Žádný z těchto znaků sám o sobě nedokazuje manipulaci; jejich souběh je však důvodem k pozornosti a k nezávislému posouzení (Arendt, 1963; Lifton, 1961). Pluralismus stanovisek, nezávislé svědectví a archivace faktů jsou z tohoto hlediska ochranou společného světa, nikoli formalitou.

Obranou podle Arendtové není rychlejší propaganda opačného směru, ale obnova podmínek myšlení: možnost rozhovoru se sebou samým, kontakt s různými lidmi a respekt k faktům, které nelze přepsat. V klinické práci s lidmi po odchodu ze skupin s vysokou mírou kontroly se tomu blíží cíl obnovit vlastní úsudek, nikoli vyměnit jedno hotové přesvědčení za jiné; postupy popisuje sekce 6. Klinické aplikace (Lifton, 1961; Arendt, 1971). Právní a etický rámec trvá na individuální odpovědnosti: banalita zla, jak připomíná sama Arendtová, není polehčující okolností (Arendt, 1963).

Otevřené otázky🔗

Otevřené zůstává, jak dalece lze Arendtovou diagnózu z poloviny dvacátého století přenést do prostředí digitálních platforem, kde se rozptýlená odpovědnost netýká úředníků, ale algoritmů a anonymních sdílení. Stejně otevřená je otázka, zda lze myšlení v jejím smyslu učit, nebo jen chránit podmínky, za nichž je možné; Arendtová sama spoléhala spíše na příklad a na veřejný prostor než na výchovné programy (Arendt, 1971; Bernstein, 2018).

Literatura🔗

• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. Harcourt, Brace and Company.
• Arendt, H. (1958). The Human Condition. University of Chicago Press.
• Arendt, H. (1963). Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. Viking Press.
• Arendt, H. (1967). Truth and politics. The New Yorker.
• Arendt, H. (1971). Thinking and moral considerations: A lecture. Social Research, 38(3).
• Arendt, H. (1972). Crises of the Republic. Harcourt Brace Jovanovich.
• Arendt, H. (1978). The Life of the Mind. Harcourt Brace Jovanovich.
• Arendt, H. (1982). Lectures on Kant's Political Philosophy (ed. R. Beiner). University of Chicago Press.
• Bernstein, R. J. (2018). Why Read Hannah Arendt Now? Polity.
• Cesarani, D. (2004). Eichmann: His Life and Crimes. William Heinemann.
• Haslam, S. A., a Reicher, S. D. (2012). Contesting the „nature“ of conformity: What Milgram and Zimbardo's studies really show. PLoS Biology, 10(11).
• Klemperer, V. (1947). LTI: Notizbuch eines Philologen. Aufbau-Verlag.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Lipstadt, D. E. (2011). The Eichmann Trial. Schocken.
• Milgram, S. (1974). Obedience to Authority: An Experimental View. Harper & Row.
• Neiman, S. (2002). Evil in Modern Thought: An Alternative History of Philosophy. Princeton University Press.
• Paul, C., a Matthews, M. (2016). The Russian „Firehose of Falsehood“ Propaganda Model. RAND Corporation.
• Stangneth, B. (2014). Eichmann Before Jerusalem: The Unexamined Life of a Mass Murderer. Alfred A. Knopf.
• Wardle, C., a Derakhshan, H. (2017). Information Disorder: Toward an Interdisciplinary Framework for Research and Policy Making. Council of Europe.
• Young-Bruehl, E. (1982). Hannah Arendt: For Love of the World. Yale University Press.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.19 Arendt: Myšlení jako etická aktivita – pozdní filozofie myšlení a svědomí.
• 7.8 Politická a ideologická EA – totalitní systémy a propaganda jako celek.
• 7.53 Snyder: O tyranii a 20 lekcí proti EA – současné čtení arendtovských témat.
• 7.54 Chomsky: Manufacturing Consent a propaganda model – strukturální výroba souhlasu v demokracii.
• 7.1 Filosofický rámec EA – kritická teorie, z níž kniha vychází.

Glosář

• Banalita zla – heslo k ústřednímu pojmu stránky.
• Propaganda – organizovaná lež a její formy.
• Doubling – Liftonův pojem pro psychologii pachatelů.
• Veřejná sféra – prostor plurality a společného světa.

Praxe

• 6. Klinické aplikace – obnova úsudku v terapii.
• Filozofie: Epistemická integrita – etický rámec epistemické integrity.