7.12 Feyerabend: Anti-Method a epistemický anarchismus🔗

Paul Feyerabend, rakouský filozof vědy působící převážně v Kalifornii, vydal knihu Against Method: Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge v roce 1975 (Feyerabend, 1975). Kniha měla původně vzniknout jako společný spis s Imrem Lakatosem, v němž by Lakatos hájil racionalitu vědy a Feyerabend na ni útočil; po Lakatosově smrti v roce 1974 vyšla jen Feyerabendova polovina a jejich korespondenci později vydal Matteo Motterlini (Motterlini, 1999). Kapitola vykládá Feyerabendovy teze, shrnuje kritiky a teprve poté uvádí, jak kompendium EA s Feyerabendem pracuje; toto užití je interpretací knihy.

Proti metodě: teze a historický argument🔗

Ústřední tezí knihy je, že neexistuje žádné metodologické pravidlo, které by vědci v dějinách soustavně a s prospěchem dodržovali, a že velké pokroky vznikly právě porušením pravidel, jež metodologové považovali za závazná (Feyerabend, 1975). Feyerabend to dokládá především rozborem Galileova sporu o pohyb Země. Galileo podle něj neprosadil koperníkovský systém tím, že by lépe odpovídal tehdejším pozorováním; naopak proti němu svědčila běžná zkušenost i argument věže, podle něhož by padající kámen při rotaci Země měl dopadnout stranou. Galileo podle Feyerabenda uspěl tím, že přeinterpretoval pozorování, užil nového a tehdy nespolehlivého dalekohledu a sáhl k rétorice a přesvědčování.

Z toho Feyerabend vyvozuje princip kontraindukce: vědec má záměrně vytvářet hypotézy, které odporují dobře potvrzeným teoriím a uznaným faktům, protože některé slabiny přijaté teorie se ukážou jen ve srovnání s alternativou (Feyerabend, 1975). Spolu s principem proliferace, podle něhož je dobré udržovat mnoho soupeřících teorií, z toho plyne metodologický pluralismus. Slavná formule zní, že jediným principem, který nebrzdí pokrok, je „anything goes“, tedy „cokoli je přípustné“.

Smysl formule „anything goes“🔗

Formule bývá čtena jako výzva k libovůli, ale Feyerabend se proti tomuto čtení výslovně ohrazoval. V pozdějších vydáních knihy vysvětlil, že „anything goes“ není jeho principem, nýbrž zděšeným výkřikem racionalisty, který se blíže podívá na dějiny a zjistí, že žádné jeho pravidlo neplatí bez výjimky (Feyerabend, 1993). John Preston v monografii o Feyerabendovi zdůrazňuje, že jde o redukci racionalistické pozice ad absurdum, nikoli o pozitivní metodologii (Preston, 1997).

S kritikou metody souvisí Feyerabendova teze o nesouměřitelnosti, kterou formuloval současně s Thomasem Kuhnem a nezávisle na něm (Kuhn, 1962). Podle ní mohou po sobě jdoucí teorie užívat pojmy tak odlišně, že je nelze porovnat jedním neutrálním měřítkem, protože i pozorovací výrazy jsou zatíženy teorií. Na rozdíl od Kuhna, který nesouměřitelnost později oslaboval, z ní Feyerabend vyvozoval silnější relativistické závěry (Preston, 1997).

Věda ve svobodné společnosti🔗

V knize Science in a Free Society Feyerabend přenesl argument do politiky (Feyerabend, 1978). Věda je podle něj jednou z mnoha tradic a ve svobodné demokratické společnosti nemá mít privilegované postavení, které by jí zaručoval stát; požadoval proto oddělení státu a vědy podobné oddělení státu a církve a rozhodování laiků o tom, jak se vědy užije. Součástí knihy je polemika s veřejným prohlášením vědců proti astrologii, v níž Feyerabend netvrdil, že astrologie platí, ale kritizoval, že ji signatáři odsoudili, aniž by se s ní seznámili.

V pozdějších dílech, například ve Farewell to Reason, Feyerabend rozvíjel obranu kulturní rozmanitosti proti tomu, co považoval za homogenizující nárok západní racionality (Feyerabend, 1987). V posmrtně vydané Conquest of Abundance se od části dřívějšího relativismu distancoval a zdůrazňoval, že realita připouští mnoho přístupů, ale ne každý z nich (Feyerabend, 1999).

Hlavní kritiky🔗

Imre Lakatos odpovídal na Feyerabendovu výzvu metodologií výzkumných programů: dějiny vědy podle něj ukazují, že vědci soudí celé programy podle toho, zda jsou progresivní, tedy zda předpovídají nové fakty, nebo degenerativní, a tato měřítka jsou racionální, i když nefungují jako okamžitá pravidla (Lakatos, 1970). Lakatos také ukázal, že například Bohrův program postupoval na nekonzistentních základech, a přesto byl racionálně přijatelný, takže Feyerabendovy historické příklady nemusí vést k anarchismu.

Další kritiky míří na důsledky. Fyzikové Theocharis a Psimopoulos ve stati v časopise Nature označili Poppera, Kuhna, Lakatose a Feyerabenda za filozofy, kteří podkopávají důvěru ve vědeckou pravdu (Theocharis a Psimopoulos, 1987). Filozofové vědy přesnější kritiku formulovali tak, že z neexistence algoritmické metody neplyne neexistence rozumných kritérií: Helen Longinová ukázala, že objektivita vědy spočívá v sociálních procesech kritiky v rozmanitém společenství, nikoli v jednom pravidle (Longino, 1990), a Naomi Oreskesová na tom stavěla obhajobu důvěry ve vědecký konsenzus (Oreskes, 2019).

Zvláštní námitka se týká zneužití. Bruno Latour, sám dlouholetý kritik naivního obrazu vědy, si v roce 2004 všiml, že argumenty o sociální konstrukci faktů přebírají ti, kdo popírají doložené vědecké poznatky, například o klimatu, a vyzval kritiku, aby se zaměřila na péči o fakta, ne na jejich rozkládání (Latour, 2004). Naomi Oreskesová a Erik Conway zdokumentovali, jak tabákový průmysl a další zájmové skupiny soustavně pěstovaly pochybnost o vědeckých závěrech, aby oddálily regulaci (Oreskes a Conway, 2010).

Interpretace pro rámec EA🔗

Následující čtení je interpretací knihy. Feyerabend je pro kompendium nepohodlným, ale užitečným hlasem ve dvou směrech. Zaprvé varuje před metodologickým fundamentalismem: taxonomie EA, která by tvrdila, že vlastní jediné správné měřítko rozumného poznání, by sama napodobila nárok, který kritizuje (srov. Feyerabend, 1975). Zadruhé ukazuje, jak snadno se kritika vědy dá převzít jako rétorický nástroj. Vzorec, který kniha rozebírá u falešného paradigmatického nároku, spočívá v tom, že se pseudovědecká pozice prezentuje jako „nový Galileo“ a nesouhlas odborníků vykládá jako důkaz své revolučnosti (srov. Latour, 2004).

Tento vzorec je rozpoznatelný podle toho, že vypůjčuje Feyerabendovu formu bez jeho obsahu. Feyerabend žádal více alternativ a více kritiky, kdežto manipulativní užití žádá, aby jedna alternativa byla přijata a kritika ustala (Preston, 1997). Kniha jej spojuje s imunizací proti falsifikaci a s falešnou ekvivalencí, kdy se doložený konsenzus a okrajový názor předkládají jako rovnocenné „dvě strany“ (Oreskes a Conway, 2010).

Rozpoznání a odlišení🔗

Rozdíl mezi legitimním pluralismem a manipulativní libovůlí kniha popisuje následujícím srovnáním, které vychází z Lakatosova rozlišení progresivních a degenerativních programů (Lakatos, 1970) a z Longinina pojetí kritického společenství (Longino, 1990).

Legitimní pluralismus	Manipulativní libovůle
předkládá novou pozitivní heuristiku a nové předpovědi	jen popírá existující poznatky
vystavuje se kritice a uvádí, co by jej vyvrátilo	prohlašuje kritiku za důkaz spiknutí
zapojuje se do výzkumu a dat	vyhýbá se datům a odkazuje na autoritu outsidera
přiznává vlastní meze	předstírá úplnou jistotu
hledá porozumění napříč přístupy	schovává se za nesouměřitelnost

Srovnání nemá sloužit jako automatický test. Lakatos sám upozorňoval, že program může dlouho stagnovat a pak se vzpamatovat, takže okamžité odsouzení nové myšlenky může být chybou (Lakatos, 1970). Kniha proto doporučuje posuzovat chování pozice v čase a její vztah ke kritice, nikoli jen její odlišnost od hlavního proudu (srov. Oreskes, 2019).

Obrana🔗

Obranou proti zneužití Feyerabenda není zákaz pochybnosti, ale její kultivace: učit, že pochybnost je metoda, která se vztahuje i na pochybovače, a že demarkační problém nemá jednoduché řešení, ale má rozumná vodítka (Longino, 1990). V praxi to znamená ptát se, kdo pochybnost šíří a kdo z ní má prospěch, zda pozice uvádí podmínky svého vyvrácení a zda se podílí na otevřeném procesu kritiky, nebo jej obchází (Oreskes a Conway, 2010). Pro člověka, který se ocitl ve skupině s uzavřeným výkladem světa, má Feyerabendův požadavek mnoha alternativ i obranný smysl: obnovit přístup k pluralitě zdrojů, z nichž si může utvořit vlastní úsudek (srov. Feyerabend, 1978).

Meze a otevřené otázky🔗

Feyerabendovy historické rozbory, zejména výklad Galilea, jsou mezi historiky vědy sporné a kniha je proto užívá jako filozofický argument, ne jako zjištěné dějiny (Preston, 1997). Otevřená zůstává otázka, jak spojit Feyerabendův oprávněný požadavek demokratické kontroly nad užitím vědy s ochranou proti tomu, aby se demokratická rétorika stala zástěrkou pro popírání doložených faktů (srov. Latour, 2004). A otevřená je i sebereflexivní otázka pro samotné kompendium: zda jeho kategorie dokážou rozlišit skutečně novou a nepohodlnou myšlenku od její manipulativní napodobeniny dřív, než to ukáže čas (Lakatos, 1970).

Literatura🔗

• Feyerabend, P. (1975). Against Method: Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge. New Left Books.
• Feyerabend, P. (1978). Science in a Free Society. New Left Books.
• Feyerabend, P. (1987). Farewell to Reason. Verso.
• Feyerabend, P. (1993). Against Method (3. vyd.). Verso.
• Feyerabend, P. (1999). Conquest of Abundance: A Tale of Abstraction versus the Richness of Being. University of Chicago Press.
• Kuhn, T. S. (1962). The Structure of Scientific Revolutions. University of Chicago Press.
• Lakatos, I. (1970). Falsification and the methodology of scientific research programmes. In I. Lakatos & A. Musgrave (Eds.), Criticism and the Growth of Knowledge. Cambridge University Press.
• Latour, B. (2004). Why has critique run out of steam? From matters of fact to matters of concern. Critical Inquiry, 30.
• Longino, H. E. (1990). Science as Social Knowledge: Values and Objectivity in Scientific Inquiry. Princeton University Press.
• Motterlini, M. (Ed.). (1999). For and Against Method: Imre Lakatos and Paul Feyerabend. University of Chicago Press.
• Oreskes, N. (2019). Why Trust Science? Princeton University Press.
• Oreskes, N., & Conway, E. M. (2010). Merchants of Doubt. Bloomsbury Press.
• Preston, J. (1997). Feyerabend: Philosophy, Science and Society. Polity Press.
• Theocharis, T., & Psimopoulos, M. (1987). Where science has gone wrong. Nature, 329.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.11 Kuhn: Paradigmatické revoluce – druhý zdroj teze o nesouměřitelnosti.
• 7.4 EA a postmodernismus – širší spor o relativismus.
• 7.3 Sociální epistemologie – Longino a sociální pojetí objektivity.
• 7.1 Filosofický rámec EA – normativní měřítka knihy.

Techniky

• EA-7.2.6 Feyerabend: Proti metodě – technická stránka rámce.
• EA-1.6 Falešný paradigmatický nárok – „nový Galileo“ jako rétorický vzorec.
• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – kritika jako důkaz spiknutí.

Pojmy

• Lakatosův výzkumný program – Lakatosova odpověď Feyerabendovi.
• Demarkační problém – hranice vědy a pseudovědy.
• Falsifikace – Popperovo kritérium, proti němuž Feyerabend argumentoval.