7.28 Rorty: Kontingence, ironie a solidarita🔗

Richard Rorty (1931–2007), americký filozof, který prošel analytickou školou a stal se jejím nejvlivnějším kritikem, navázal na pragmatismus Johna Deweyho a Williama Jamese. V knize Philosophy and the Mirror of Nature odmítl představu, že poznání je zrcadlením přírody a že filozofie má najít jeho základy; v knize Contingency, Irony, and Solidarity z toho vyvodil politickou a morální koncepci liberálního ironika (Rorty, 1979; Rorty, 1989).

Pro kompendium EA je Rorty obtížným, ale cenným partnerem. Jeho odmítnutí pevných základů poznání je v napětí s knihou, která rozlišuje pravdivé a nepravdivé svědectví. Zároveň právě Rorty v kapitole o Orwellovi formuloval jeden z nejpřesnějších popisů krutosti, která míří na schopnost člověka popsat vlastní svět. Stránka vykládá jeho myšlení podle primárních děl, uvádí hlavní námitky a v oddílu označeném jako interpretace knihy ukazuje, co z něj kniha přebírá a kde se od něj odchyluje (Rorty, 1989).

Výklad teorie🔗

Konec zrcadla přírody🔗

Kniha Philosophy and the Mirror of Nature rekonstruuje, jak novověká filozofie od Descarta a Locka po Kanta vytvořila obraz mysli jako zrcadla, které reprezentuje svět, a epistemologii jako disciplínu, která má ověřit přesnost tohoto zrcadla. Rorty se opírá o Sellarsovu kritiku „mýtu daného“ a o Quinovu kritiku analytičnosti a tvrdí, že žádné privilegované reprezentace, které by poznání zakládaly, neexistují (Rorty, 1979). Oprávnění podle něj není vztahem mezi myslí a světem, ale společenskou praxí dávání a přijímání důvodů.

Místo systematické filozofie, která hledá základy, Rorty navrhuje filozofii „vzdělávající“ (edifying), jejímž vzorem jsou Wittgenstein, Heidegger a Dewey: nemá rozhodovat spory z neutrálního stanoviska, ale udržovat rozhovor lidstva otevřený (Rorty, 1979).

Trojí kontingence🔗

Contingency, Irony, and Solidarity začíná třemi kapitolami o kontingenci. Kontingence jazyka znamená, že slovníky, jimiž popisujeme svět, nejsou objevené, ale vytvořené; „svět nemluví, mluvíme jen my“, a pravda je vlastností vět, nikoli světa (Rorty, 1989). Kontingence self navazuje na Nietzscheho a Freuda: člověk není nositelem pevné esence, ale tím, kdo se může redeskripcí vlastního života sám utvářet. Kontingence liberálního společenství znamená, že liberální demokracie nemá filozofický základ, jen historii, kterou lze vyprávět a obhajovat (Rorty, 1989).

Liberální ironik🔗

Ironikem Rorty nazývá člověka, který má trvalé pochybnosti o svém „konečném slovníku“ – souboru slov, jimiž ospravedlňuje své jednání a přesvědčení –, ví, že tyto pochybnosti nelze rozptýlit argumentem formulovaným v témže slovníku, a nemyslí si, že jeho slovník je blíž skutečnosti než jiné (Rorty, 1989). Liberálem je ten, kdo podle formulace, kterou Rorty přebírá od Judith Shklarové, považuje krutost za to nejhorší, čeho se dopouštíme (Shklar, 1984). Liberální ironik spojuje obojí: drží silný morální závazek proti krutosti, aniž by jej považoval za metafyzicky zaručený.

Rorty odděluje soukromou a veřejnou sféru. V soukromí může ironik usilovat o sebetvorbu a redeskripci sebe sama jako Nietzsche nebo Proust; ve veřejném životě má usilovat o omezení krutosti a rozšíření solidarity (Rorty, 1989). Solidarita podle něj není objevena reflexí, ale vytvořena: je to schopnost vidět tradiční rozdíly mezi lidmi jako nedůležité ve srovnání s podobností v bolesti a ponížení.

Orwell a krutost🔗

Kapitola o Orwellově románu 1984 vykládá postavu O'Briena jako vzor krutosti, která nemíří jen na tělo, ale na schopnost člověka udržet souvislý obraz sebe a světa. Smyslem mučení Winstona Smithe podle Rortyho není přimět jej k uznání nějaké pravdy, ale ponížit jej tak, aby už nebyl schopen sebe znovu sestavit (Rorty, 1989). Odtud jeho známá formulace, že postaráme-li se o svobodu, pravda se postará sama o sebe, a postřeh, že redeskripce – i ta ironická – může být nástrojem ponížení, když člověku vezme slovník, v němž je jeho život smysluplný.

Sentimentální výchova🔗

V přednášce o lidských právech, otištěné ve sborníku Truth and Progress, Rorty tvrdí, že pokrok kultury lidských práv vděčí méně morálnímu poznání a více „smutným a sentimentálním příběhům“, jako je Chaloupka strýčka Toma, které rozšiřují okruh lidí, jež vnímáme jako „nás“ (Rorty, 1998). Morální pokrok je podle něj především pokrokem citlivosti a představivosti.

Kritika a meze teorie🔗

Jürgen Habermas Rortymu vytýká, že ztotožněním pravdy s oprávněním v rámci určitého společenství ztrácí rozdíl, na kterém závisí každá kritika: výrok může být v daném společenství přijímán, a přesto nepravdivý. Pravdivostní nárok podle Habermase přesahuje každý místní kontext (Habermas, 2000). Bernard Williams řadí Rortyho mezi „popírače“ pravdy a ukazuje, že ctnosti přesnosti a upřímnosti, na nichž stojí společný život, předpokládají pojem pravdy, který nelze převést na souhlas (Williams, 2002).

Rorty odmítá označení relativista. V eseji Solidarity or Objectivity? tvrdí, že nepopírá rozdíl mezi lepšími a horšími přesvědčeními, jen popírá, že by existoval neutrální základ mimo naši praxi; vždy musíme začít „odtud, kde jsme“, což sám nazývá etnocentrismem (Rorty, 1991). Kritici však namítají, že tato odpověď nechává bez obrany ty, jejichž společenství je samo zdrojem krutosti (Habermas, 2000).

Ostře kritizováno bylo i oddělení soukromé ironie a veřejné solidarity. Pokud je redeskripce v soukromí neomezená, ale ve veřejném životě může ponižovat, není zřejmé, kde přesně hranici vést; a pokud je liberalismus jen kontingentní tradicí, je nejasné, čím ji obhájit před těmi, kdo ji nesdílejí. Tyto námitky rozvádí řada příspěvků ve sborníku, který uspořádal Robert Brandom, spolu s Rortyho odpověďmi na ně (Brandom, 2000).

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy, nikoli Rortyho tvrzením.

Krutost redeskripce🔗

Rortyho výklad O'Briena kompendium čte jako přesný popis jádra epistemické anihilace: cílem není přesvědčit, ale odejmout člověku schopnost věřit vlastnímu popisu skutečnosti (Rorty, 1989). Detekčním znakem je ponížení vlastního slovníku – postižený slyší, že jeho slova pro vlastní zkušenost jsou směšná, nemocná nebo zakázaná. Orwellův newspeak je literární model tohoto zásahu a v osobních vztazích mu odpovídá gaslighting, který Stern (2007) popisuje jako postupné vzdání se vlastního vnímání ve prospěch výkladu druhého.

Převzetí konečného slovníku🔗

Pojem konečného slovníku pomáhá popsat proces, který Lifton (1961) nazval „naložením jazyka“ (loading the language): skupina nahradí slova, jimiž člen ospravedlňoval své jednání, vlastními ustálenými výrazy, a tím zúží, co lze myslet. Na rozdíl od Rortyho ironika, který o svém slovníku pochybuje sám, je zde pochybnost o původním slovníku vnucena a pochybnost o novém zakázána.

Zneužitá ironie🔗

Rortyho myšlení lze také zneužít. Věta „všechno je jen slovník“ může sloužit jako alibi pro odmítnutí jakékoli výpovědi oběti; kompendium tento vzorec popisuje jako internalizaci radikálního relativismu. Odlišit jej od Rortyho pozice lze snadno: Rorty spojuje ironii se závazkem proti krutosti (Rorty, 1989), kdežto zneužitá ironie slouží k jejímu zakrytí.

Obrana a zotavení🔗

Pokud krutost spočívá v odnětí slovníku, zotavení spočívá v jeho návratu. Kompendium z Rortyho přebírá důraz na to, že člověk má právo popsat svůj život vlastními slovy a že tato slova nemusí být metafyzicky zaručená, aby byla platná (Rorty, 1989). Herman (1992) popisuje závěrečnou fázi zotavení jako znovupropojení s druhými; podpůrné skupiny lidí, kteří odešli z podobného prostředí, fungují i jako Rortyho „sentimentální výchova“ – cizí příběhy ukazují, že vlastní zkušenost není výjimečná ani nepopsatelná. Rozhodující je, aby nový slovník nebyl opět vnucen, ale vybírán a zkoušen samotným člověkem.

Kde se kniha odchyluje🔗

Kniha od Rortyho přebírá citlivost na ponížení a důvěru v příběhy jako cestu k solidaritě, ale odchyluje se od jeho pojetí pravdy. Obrana proti manipulaci vyžaduje rozlišit, co se skutečně stalo, od toho, co pachatel tvrdí; proto kniha stojí blíže Williamsovým ctnostem přesnosti a upřímnosti (Williams, 2002). Sentimentální příběhy podle ní mohou solidaritu rozšiřovat, ale také být nástrojem propagandy; rozhoduje, zda jsou pravdivé a zda nechávají čtenáři možnost úsudku (Rorty, 1998).

Otevřené otázky🔗

Otevřené zůstává, zda lze Rortyho závazek proti krutosti udržet bez pojmu pravdy, který odmítá, nebo zda jej tento závazek mlčky předpokládá (Habermas, 2000). Sporné je i to, jak rozlišit sentimentální výchovu, která rozšiřuje solidaritu, od citové manipulace, která ji zneužívá (Rorty, 1998).

Literatura🔗

• Brandom, R. B. (ed.) (2000). Rorty and His Critics. Blackwell.
• Habermas, J. (2000). Richard Rorty's pragmatic turn. In R. B. Brandom (ed.), Rorty and His Critics. Blackwell.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Rorty, R. (1979). Philosophy and the Mirror of Nature. Princeton University Press.
• Rorty, R. (1989). Contingency, Irony, and Solidarity. Cambridge University Press.
• Rorty, R. (1991). Objectivity, Relativism, and Truth: Philosophical Papers, Volume 1. Cambridge University Press.
• Rorty, R. (1998). Truth and Progress: Philosophical Papers, Volume 3. Cambridge University Press.
• Shklar, J. N. (1984). Ordinary Vices. Harvard University Press.
• Stern, R. (2007). The Gaslight Effect: How to Spot and Survive the Hidden Manipulation Others Use to Control Your Life. Morgan Road Books.
• Williams, B. (2002). Truth and Truthfulness: An Essay in Genealogy. Princeton University Press.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7. Teoretické reflexe – rozcestník sekce.
• EA a postmodernismus – širší kontext odmítnutí metanarativů.
• Williams: Truth and Truthfulness – hlavní protiargument k Rortyho pojetí pravdy.
• Putnam: Vnitřní realismus – pragmatismus, který si pojem pravdy ponechává.
• Quine: Síť přesvědčení – kritika analytičnosti, o niž se Rorty opírá.
• Ricoeur: Trojí mimésis – redeskripce života jako vyprávění.

Glosář a techniky

• Newspeak – Orwellův model odnětí slovníku.
• Loading the language – převzetí konečného slovníku skupinou.
• Internalizace radikálního relativismu – zneužitá ironie.

Filozofie knihy

• Epistemická integrita – proč kniha trvá na rozlišení pravdy a oprávnění.