Hermeneutika

Definice

Hermeneutika (hermeneutics) je filozofická teorie výkladu – textů, jednání, dějinných událostí a lidského smyslu vůbec. Moderní filozofická tradice nechápe výklad jako metodu dodatečně aplikovanou na předměty, ale jako podmínku porozumění samého: každý akt porozumění se odehrává uvnitř horizontu předchozích předpokladů, jazyka a dějinné situovanosti, takže pohled odnikud neexistuje (Gadamer, 1960).

Dvě struktury této tradice jsou pro knihu nosné. Hermeneutický kruh říká, že se porozumění pohybuje mezi částí a celkem – význam pasáže závisí na celku textu a význam celku na pasážích – a je tedy opakovaným zpřesňováním, ne lineární dedukcí (Gadamer, 1960). Konflikt interpretací říká, že týž text nebo událost připouští více legitimních čtení, z nichž každé odkrývá jiné stránky; pluralita výkladů však není libovůle, protože legitimní čtení omezuje textová evidence, vnitřní soudržnost, vysvětlující přínos a věrnost věci samé (Ricoeur, 1969).

Původ a kontext pojmu

Slovo pochází z řeckého hermēneuein, vykládat či tlumočit, a původně označovalo umění výkladu posvátných a právních textů. Obecnou teorií porozumění je učinil Friedrich Schleiermacher, pro nějž je výklad obnovou myšlenkového aktu autora ze zachovaného výrazu (Schleiermacher, 1838), a metodou duchovních věd Wilhelm Dilthey, který porozumění postavil proti vysvětlování přírodních věd (Dilthey, 1900).

Rozhodující obrat učinil Martin Heidegger, u nějž porozumění není výkon poznání, ale základní způsob bytí člověka ve světě (Heidegger, 1927). Na něj navázal Hans-Georg Gadamer dílem Wahrheit und Methode, v němž jsou předsudky a tradice podmínkou porozumění, ne jeho vadou (Gadamer, 1960). Paul Ricoeur rozvinul teorii konfliktu interpretací (Ricoeur, 1969) a později výklad času a vyprávění, v němž se identita ustavuje vyprávěním (Ricoeur, 1983). Z Ricoeurovy analýzy Freuda, Marxe a Nietzscheho vzešlo i označení „hermeneutika podezření“ pro čtení, které hledá za vyslovenou motivací motivaci skrytou (Ricoeur, 1965). V knize pojem rozvádí kapitola Hermeneutika.

Jak se projevuje

Kniha hermeneutiku používá především k jednomu rozlišení: odlišit legitimní výkladovou revizi od strategické reinterpretace, tedy od textově-dějinné tváře gaslightingu. Obojí na povrchu vypadá podobně („ve skutečnosti se stalo…“) a obojí reviduje předchozí výklad; rozdíl je v tom, jak nové čtení zachází se záznamem a s ostatními vykladači (Ricoeur, 1969). Následující srovnání je interpretace knihy postavená na kritériích legitimního výkladu.

znak	legitimní revize	strategická reinterpretace
vztah k záznamu	pracuje s celým záznamem, i s nepohodlnými místy	vynechává, zamlžuje nebo popírá části záznamu
ostatní vykladači	mohou nesouhlasit a jejich čtení zůstává ve hře	jsou delegitimizováni („ty tomu nerozumíš“)
komu prospívá	není předem jasné	soustavně jedné straně
otevřenost	připouští další revizi	prohlašuje se za konečnou
historie výkladů	předchozí výklad je uznán a překonán	předchozí výklad „nikdy neexistoval“

V životě zasaženého se reinterpretace projevuje tím, že mu vlastní minulost přestává patřit: vzpomínky jsou „správně“ vyloženy až někým jiným, a vlastní čtení se stává projevem nepochopení (Fricker, 2007). Na úrovni řeči ji zachycují signatury posunu rámce a fragmentace vyprávění.

Mechanismus, jak jej zdroje podporují

Strategická reinterpretace využívá toho, že výklad je skutečně nevyhnutelný a skutečně revidovatelný: protože rozumět znamená vykládat, lze každé nové čtení předložit jako legitimní (Gadamer, 1960). Manipulace podle výkladu knihy nespočívá v tom, že se vykládá, ale v tom, že se ruší omezení, která hermeneutika na výklad klade – evidence textu, soudržnost, přínos a věrnost věci (Ricoeur, 1969). Kde tato omezení zmizí, zmizí i rozdíl mezi porozuměním a přepsáním.

Druhým prvkem je odnětí práva vykládat. Kdo je soustavně líčen jako ten, kdo své vlastní zkušenosti nerozumí, pozbývá postavení vykladače, a to je mechanismus hermeneutické nespravedlnosti: chybí mu i pojmy, jimiž by zkušenost pojmenoval (Fricker, 2007). Kniha pro tento stav používá hesla hermeneutická marginalizace a hermeneutická eroze. Vyhrocenou podobu, v níž je člověk vtažen do nekonečného výkladu výkladů, popisuje EA-4.3.8 Hermeneutická rekurze.

Odlišení od běžného a od sousedních jevů

Od postmoderního relativismu se hermeneutika odlišuje tím, že uznání nevyhnutelnosti výkladu nečiní všechny výklady rovnocennými; kritéria platnosti zůstávají, jen nejsou algoritmická (Ricoeur, 1969). Od fenomenologie se liší otázkou: fenomenologie se ptá, jak je prožitek strukturován pro subjekt, hermeneutika, jak se smysl ustavuje mezi subjekty, texty a dějinami (Heidegger, 1927).

Od terapeutické práce s narativem se odlišuje autorstvím. I v terapii se příběh přepisuje, ale autorem nového čtení je klient a dosavadní záznam se nepotlačuje; to je rozdíl, na němž narativní terapie staví (narativní terapie; White a Epston, 1990). Od falsifikace se liší oblastí: tam, kde lze experimentovat, rozhoduje pokus o vyvrácení (Popper, 1934), zatímco hermeneutika pracuje tam, kde se srovnávají výklady. Obdobou rozlišení progresivní a degenerativní revize je posouzení výzkumných programů podle toho, zda předpovídají nové skutečnosti, nebo jen dodatečně zachraňují jádro (Lakatos, 1970); viz Lakatosův výzkumný program.

Rámec knihy

Hermeneutický požadavek stojí na tom, že výklad je samostatná operace, oddělená od příjmu dat: více výkladů téhož materiálu zůstává dostupných s vlastním původem a zdůvodněním, takže nový výklad se zaznamená, a ne potichu přepíše. Důvod je přesně ten, který popisuje teorie konfliktu interpretací: bez uchované historie čtení nelze rozpoznat, že se čtení změnilo (Ricoeur, 1969).

V knize z toho plyne, že hermeneutika dává klinikovi a zasaženému kritéria, podle nichž lze nový výklad vlastní minulosti posoudit, místo aby se přijal nebo odmítl naslepo (Gadamer, 1960). Podrobný rozbor techniky je na stránce EA-1.3.2 Strategická reinterpretace.

Obrana a zotavení

Pro zasaženého je nosné uchovávat původní záznamy a každý nový výklad posuzovat třemi otázkami: co vynechává, kdo jiný by událost mohl vyložit a komu výklad prospívá. Jde o přenesení kritérií legitimního čtení do praxe (Ricoeur, 1969), nikoli o psychologický postup.

Pro profesionála je klíčové vracet klientovi autorství výkladu, protože vnucený nový výklad reprodukuje tutéž strukturu, z níž má člověk vyjít (White a Epston, 1990). Obnovu omezení výkladu, a ne nový výklad, nabízejí hermeneutický reset a hermeneutická rekonstrukce. Pomáhá též zásada vstřícnosti, podle níž se druhému přisuzuje co nejvíce smyslu, protože bez ní nelze výpovědi vůbec rozumět (Davidson, 1984); rozvádí ji stránka Davidsonova vstřícnost.

Meze pojmu a jeho kritika

Hermeneutika je kritizována právě za to, co jí kniha připisuje jako přednost. Námitka objektivistická tvrdí, že pokud je význam vždy spoluurčen horizontem vykladače, chybí měřítko, jímž by se nesprávný výklad odmítl, a navrhuje proti tomu vázat význam na autorský záměr (Hirsch, 1967). Spor není rozhodnut a kniha z něj přebírá jen slabší tvrzení: že některé výklady jsou doložitelně lepší než jiné.

Druhou mezí je zneužitelnost hermeneutiky podezření. Čtení, které za každou vyslovenou motivací hledá motivaci skrytou, se může stát nevyvratitelným, protože každý nesouhlas vykládá jako potvrzení (Ricoeur, 1965). Právě tím se podle výkladu knihy legitimní nástroj mění v mechanismus podkopávání; riziko nadužití rozebírá kapitola Přesah rámce.

Literatura

• Davidson, D. (1984). Inquiries into Truth and Interpretation. Oxford University Press.
• Dilthey, W. (1900). Die Entstehung der Hermeneutik. In: Gesammelte Schriften V.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Gadamer, H.-G. (1960). Wahrheit und Methode. Mohr.
• Heidegger, M. (1927). Sein und Zeit. Niemeyer.
• Hirsch, E. D. (1967). Validity in Interpretation. Yale University Press.
• Lakatos, I. (1970). Falsification and the methodology of scientific research programmes. In: Criticism and the Growth of Knowledge. Cambridge University Press.
• Popper, K. R. (1934). Logik der Forschung. Springer.
• Ricoeur, P. (1965). De l'interprétation. Essai sur Freud. Seuil.
• Ricoeur, P. (1969). Le conflit des interprétations. Seuil.
• Ricoeur, P. (1983). Temps et récit I–III. Seuil.
• Schleiermacher, F. D. E. (1838). Hermeneutik und Kritik. Reimer.
• White, M., & Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. Norton.

Související

Pojmy

• Hermeneutický kruh – pohyb porozumění mezi částí a celkem.
• Fenomenologie – metodický doplněk z první osoby.
• Hermeneutická marginalizace – odnětí práva vykládat.
• Gaslighting – osobní uskutečnění téhož útoku.
• Falsifikace – empirický doplněk.
• Lakatosův výzkumný program – obdoba rozlišení progresivní a degenerativní revize.

Kniha

• Hermeneutika – kapitola základních kategorií.

• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – technika, kterou hermeneutika pomáhá rozpoznat.

• Hermeneutický reset – střednědobý protokol zotavení.

• Epistemická anihilace – nadřazený model hrozby.

• Blue Team – cvičení nepřátelské reinterpretace proti auditní stopě.

Strukturní vazby

• Bridge: hermeneutika – most: jak se tento pojem projevuje v kapitolách knihy