7.20 Levinas: Jiný a etika tváře🔗

Emmanuel Levinas (1906–1995), francouzský filozof litevsko-židovského původu, vyšel z fenomenologie Edmunda Husserla a Martina Heideggera, u nichž studoval ve Freiburgu, a obrátil ji proti jejímu vlastnímu nároku. V knize Totalité et Infini tvrdí, že vztah k druhému člověku nelze odvodit z poznání ani z ontologie, protože jim předchází: etika je „první filozofií“ (Levinas, 1961). Pozdní kniha Autrement qu'être ou au-delà de l'essence tento nárok radikalizuje v pojmech blízkosti, substituce a odpovědnosti (Levinas, 1974).

Levinasova filozofie je poznamenána dějinami. Válku strávil ve francouzské armádě a v německém zajateckém táboře, zatímco jeho rodina v Litvě byla zavražděna; Autrement qu'être věnoval památce obětí nacismu. Kapitola nejprve vykládá jeho myšlení podle primárních textů, potom shrnuje hlavní kritiky a teprve v oddílu výslovně označeném jako interpretace knihy ukazuje, proč je pro kompendium EA etickým východiskem (Levinas, 1974).

Totalita a nekonečno🔗

Levinas vytýká západní filozofii, že byla převážně „filozofií Stejného“: snahou převést vše jiné na pojem, systém a celek, v němž má každá věc své místo. Poznání v tomto smyslu znamená osvojení; druhý je pochopen, a tím zbaven své jinakosti. Proti tomu stojí zkušenost, kterou Levinas nazývá ideou nekonečna: vztah k něčemu, co svou ideu přesahuje, jak to nalézá v Descartově třetí meditaci (Levinas, 1961). Druhý člověk je takovým přesahem: nelze ho vyčerpat žádným popisem, který o něm mám.

Polemika s Heideggerem je přitom výslovná. Pokud vztah k druhému podřídíme porozumění bytí, podle Levinase tím ontologii proměníme ve „filozofii moci“, v níž je jedinec vždy jen případem obecného (Levinas, 1961). Tento motiv je třeba číst na pozadí Heideggerova angažmá v nacismu, které Levinas nikdy nepřestal reflektovat; viz kapitola 7.14 Heidegger: Být-ve-světě.

Tvář🔗

Tvář (le visage) není u Levinase souborem rysů ani předmětem vnímání. Je způsobem, jímž se druhý ukazuje, přičemž přesahuje každý obraz, který si o něm utvořím. Tvář je zároveň bezbranná, protože je vystavená a zranitelná, a zároveň vznáší nárok, který Levinas formuluje jako první slovo: „Nezabiješ“ (Levinas, 1961). Tento zákaz není pravidlem, které bych přijal na základě úvahy; je výzvou, jež mě zasahuje dřív, než se mohu rozhodnout, zda ji uznám.

V rozhovorech s Philippem Nemem Levinas vysvětlil, že nejlepší způsob, jak se setkat s druhým, je nevšímat si barvy jeho očí; kdo si všímá barvy očí, není v sociálním vztahu, ale ve vztahu k předmětu (Levinas, 1982). Tvář tedy znamená právě to, co se popisem uniká, a etika začíná tam, kde se druhý nedá převést na soubor vlastností.

Asymetrická odpovědnost a substituce🔗

Odpovědnost za druhého je podle Levinase asymetrická: nezávisí na tom, zda druhý odpovídá za mě, a není výsledkem smlouvy. V Autrement qu'être ji vystupňoval do pojmů substituce a rukojmí: subjekt je od počátku vystaven druhému tak, že odpovídá i za to, co sám neučinil (Levinas, 1974). Tato odpovědnost předchází svobodě; nejsem nejprve svobodný a potom odpovědný, ale stávám se subjektem tím, že jsem povolán k odpovědi.

Pozdní Levinas také rozlišuje „říkání“ (le Dire) a „řečené“ (le Dit). Řečené je obsah výpovědi, který lze zapsat, porovnat a zařadit do systému. Říkání je samotné obrácení se k druhému, vystavení se mu v řeči, které žádný obsah nevyčerpá (Levinas, 1974). Filozofie podle Levinase musí řečené neustále „odříkávat“, aby nezapomněla na říkání, z něhož vzešlo.

Třetí a spravedlnost🔗

Častým nedorozuměním je, že Levinasova etika nezná instituce. Ve skutečnosti s nimi počítá: jakmile do vztahu vstoupí „třetí“ (le tiers), tedy další člověk, který je také mým bližním, musím porovnávat nesrovnatelné, vážit nároky a hledat spravedlnost. Odtud vzniká potřeba zákona, soudu a státu (Levinas, 1974). Spravedlnost tedy není opakem etiky tváře, ale jejím důsledkem; zároveň podle Levinase potřebuje stálou kontrolu ze strany etiky, aby se nestala anonymním mechanismem.

Hlavní kritiky🔗

Nejvlivnější kritiku vznesl Derrida (1967) v eseji Násilí a metafyzika. Upozornil, že Levinas musí svou kritiku řeckého logu formulovat v jazyce téže tradice, a že absolutní jinakost, o níž nelze nic říci, nemůže být ani myšlena; proto i Levinasův jazyk nese stopy „násilí“, které kritizuje. Levinas na tuto kritiku odpověděl stylem Autrement qu'être, kde se snaží psát tak, aby řečené neustále podkopával. Critchley (1992) později ukázal, že dekonstrukce a Levinasova etika se mohou vzájemně doplňovat.

Z jiných pozic přišla kritika etiky druhého jako takové. Badiou (1993) tvrdí, že etika jinakosti je v posledku zbožností převlečenou za filozofii a že ve veřejném užití se mění v ideologii, která definuje člověka jako oběť. Simone de Beauvoirová kritizovala Levinasovu ranou práci (Beauvoir, 1949) za to, že ženu popisuje jako tajemství a jinakost, tedy z perspektivy muže. Politicky nejcitlivější je Levinasův rozhlasový rozhovor z roku 1982 po masakru v Sabře a Šatíle, v němž jeho odpověď na otázku, kdo je „druhým“ pro Izraelce, vyvolala trvalou kontroverzi o tom, zda jeho etika obstojí v politice (Hand, 1989; Caygill, 2002).

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy, nikoli tvrzením Levinase. Kniha z jeho filozofie přebírá etické měřítko: manipulace, kterou popisuje, je ve svém jádru převedením druhého na předmět, profil nebo prostředek. Kde je člověk redukován na „případ“, „cíl“ nebo „statistiku“, mizí to, co Levinas nazývá tváří, a s tím i zábrana, kterou tvář klade (Levinas, 1961). Sociologické rozpracování tohoto postřehu podal Bauman (1989), který s odvoláním na Levinase ukázal, jak byrokratická vzdálenost a dělba práce oslabují morální blízkost a umožňují podílet se na zlu bez pocitu odpovědnosti; viz 7.18 Arendt: Banalita zla a heslo Banalita zla.

Psychologický výzkum odlidštění (dehumanization) poskytuje empirickou paralelu. Haslam (2006) rozlišil odlidštění „zvířecí“, které upírá druhému kulturu a rozum, a „mechanické“, které mu upírá vřelost a individualitu. Kniha tyto formy čte jako rozpoznatelné vzorce v jazyce skupin a institucí, které se připravují ospravedlnit tvrdé zacházení. Rozlišení říkání a řečeného kniha využívá i při popisu technik, které člověka uzavírají do pevné nálepky: řečené („jsi nemocný“, „jsi nepřítel“) nahrazuje říkání, tedy otevřený rozhovor, v němž by se druhý mohl ukázat jinak (Levinas, 1974).

Odlišení, obrana a zotavení🔗

Ne každá kategorizace je odlidštěním. Diagnóza, právní kvalifikace nebo statistika jsou nutné nástroje spravedlnosti v Levinasově smyslu, tedy ve světě, kde je vždy i třetí (Levinas, 1974). Varovným znakem je, když kategorie vytěsní osobu: když se o člověku mluví jen jeho nálepkou, když jeho vlastní výpověď nemá váhu proti tomu, co „se o něm ví“, a když se z kategorie odvozuje oprávnění k jednání, které by vůči konkrétní osobě bylo nepřijatelné (Haslam, 2006).

V klinické praxi Levinasova etika inspirovala proud, který zdůrazňuje, že terapeutický vztah je nejprve vztahem k jedinečné osobě a teprve potom aplikací metody (Gantt a Williams, 2002). Kniha z toho vyvozuje praktický požadavek: zotavení z prostředí, které člověka redukovalo na předmět, vyžaduje vztahy, v nichž je znovu viděn a slyšen jako ten, kdo mluví. Supervize pomáhá hlídat, aby se z diagnózy nestala nová nálepka; viz 6.6 Supervizní rámce a esej Etika hranic (Gantt a Williams, 2002).

Kniha zároveň varuje před zneužitím Levinasova jazyka. Asymetrická odpovědnost je filozofickým popisem etické zkušenosti, nikoli normou pro vztahy. V manipulativních vztazích bývá nárok na neomezenou odpovědnost za druhého jedním z nástrojů kontroly; zdravé vztahy i profesionální péče potřebují hranice, které Levinas sám umisťuje do roviny spravedlnosti a třetího (Levinas, 1974).

Meze a otevřené otázky🔗

Levinasova etika není operační metodou a nedá se převést na pravidla, aniž by se z ní stalo řečené, které sama kritizuje (Critchley, 1992). Kniha ji proto používá jako regulativní ideu: jako měřítko, podle něhož se posuzuje, zda postupy, včetně jejích vlastních, nezacházejí s lidmi jako s předměty. Otevřená zůstává otázka, kterou otevřel Derrida (1967): zda lze o absolutní jinakosti mluvit, aniž ji zrušíme, a jak se má etika tváře uplatnit v politice, kde je druhých vždy mnoho a jejich nároky se střetávají.

Literatura🔗

• Badiou, A. (1993). L'éthique: Essai sur la conscience du mal. Hatier.
• Bauman, Z. (1989). Modernity and the Holocaust. Polity Press.
• Beauvoir, S. de (1949). Le Deuxième Sexe. Gallimard.
• Caygill, H. (2002). Levinas and the Political. Routledge.
• Critchley, S. (1992). The Ethics of Deconstruction: Derrida and Levinas. Blackwell.
• Derrida, J. (1967). Violence et métaphysique. In L'écriture et la différence. Éditions du Seuil.
• Gantt, E. E., & Williams, R. N. (Eds.). (2002). Psychology for the Other: Levinas, Ethics and the Practice of Psychology. Duquesne University Press.
• Hand, S. (Ed.). (1989). The Levinas Reader. Blackwell.
• Haslam, N. (2006). Dehumanization: An integrative review. Personality and Social Psychology Review, 10(3), 252–264.
• Levinas, E. (1961). Totalité et Infini: Essai sur l'extériorité. Martinus Nijhoff.
• Levinas, E. (1974). Autrement qu'être ou au-delà de l'essence. Martinus Nijhoff.
• Levinas, E. (1982). Éthique et infini: Dialogues avec Philippe Nemo. Fayard.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.18 Arendt: Banalita zla – byrokratická vzdálenost a zlo.
• 7.14 Heidegger: Být-ve-světě – ontologie, proti níž Levinas píše.
• 7.22 Honneth: Rozpoznání – reifikace jako zapomnění uznání.
• 7.55 Herman & Chomsky – hodné a nehodné oběti.

Glosář

• Fenomenologie – tradice, z níž Levinas vychází.
• Banalita zla – zlo bez osobní nenávisti.
• Ipseita – jedinečnost já, kterou tvář předpokládá.

Praxe

• 6.6 Supervizní rámce – ochrana před redukcí klienta na diagnózu.
• Etika hranic a filozofie ochrany – hranice odpovědnosti ve vztazích.