7.11 Kuhn: Paradigmatické revoluce a inkomensurabilita🔗

Thomas S. Kuhn (1922–1996), fyzik, který přešel k dějinám a filozofii vědy, vydal v roce 1962 knihu The Structure of Scientific Revolutions (česky známou jako Struktura vědeckých revolucí). Kniha tvrdí, že věda nepostupuje plynulým hromaděním poznatků, ale střídáním období „normální vědy“, v nichž vědecká komunita pracuje v rámci sdíleného paradigmatu, a revolucí, v nichž je paradigma nahrazeno jiným (Kuhn, 1962). Druhé vydání doplnil Kuhn o Doslov z roku 1969, v němž reagoval na kritiku a zpřesnil klíčové pojmy (Kuhn, 1970).

Kapitola nejprve vykládá Kuhnovu teorii podle primárních textů, potom shrnuje hlavní kritiky a teprve v oddílu výslovně označeném jako interpretace knihy ukazuje, proč je teorie důležitá pro kompendium EA: nikoli proto, že by Kuhn psal o manipulaci, ale proto, že jeho pojmy se v manipulativní rétorice často zneužívají (Kuhn, 1962).

Historické pozadí🔗

Kuhn přišel k filozofii vědy z dějin astronomie a fyziky. Jeho první kniha o Koperníkově revoluci ukázala, že přechod od geocentrické k heliocentrické astronomii nebyl prostým vítězstvím lepších dat, ale proměnou celého obrazu světa, v níž hrály roli i kosmologické, teologické a estetické důvody (Kuhn, 1957). Odtud vzešla otázka, kterou Struktura klade obecně: co vlastně vědci sdílejí, když se shodnou, a co se mění, když se přestanou shodovat.

Normální věda, anomálie a krize🔗

Normální věda je podle Kuhna výzkum pevně založený na jednom či více minulých vědeckých výsledcích, které komunita uznává za základ další práce. Vědec v ní neprověřuje základy, ale řeší „hádanky“ (puzzles): úlohy, o nichž je zaručeno, že mají řešení, a jejichž neúspěch se přičítá řešiteli, ne paradigmatu (Kuhn, 1962). Kuhn tím nepopisuje dogmatismus jako chybu; naopak tvrdí, že právě soustředění na detail umožňuje vědě postupovat do hloubky, kterou by stálé zpochybňování základů neumožnilo.

Anomálie je výsledek, který se nedaří uvést do souladu s očekáváním paradigmatu. Většina anomálií je časem vyřešena nebo odložena. Teprve když se anomálie hromadí, zasahují do jádra oboru a odolávají opakovaným pokusům o řešení, nastává krize: pravidla normální vědy se uvolňují, množí se alternativní verze teorie a vědci začínají diskutovat o základech (Kuhn, 1962). Krize sama paradigma neodstraní; paradigma je opuštěno jen tehdy, když je k dispozici jiné.

Revoluce a „změna světa“🔗

Vědecká revoluce je nahrazení starého paradigmatu novým, s nímž je neslučitelné. Kuhn ji přirovnává k přesmyku vidění v gestaltových obrazcích, kdy se tytéž čáry náhle jeví jako jiný tvar; viz heslo Gestalt shift. Po revoluci podle něj vědci „pracují v jiném světě“: totéž pozorování dostává jiný význam, jako když Lavoisier viděl kyslík tam, kde Priestley viděl deflogistonovaný vzduch (Kuhn, 1962). Pojmy změny paradigmatu a Kuhnovy revoluce se z této části knihy rozšířily daleko za filozofii vědy, často ve volnějším smyslu, než jaký Kuhn zamýšlel.

Paradigma po Doslovu z roku 1969🔗

Masterman (1970) napočítala v první verzi knihy více než dvacet různých významů slova „paradigma“. Kuhn v Doslovu rozlišil dva hlavní. Širší je „disciplinární matice“: souhrn symbolických generalizací, metafyzických modelů, hodnot a vzorových řešení, které sdílí určitá komunita. Užší je „exemplář“: konkrétní vzorové řešení úlohy, na němž se studenti učí vidět nové problémy jako podobné starým (Kuhn, 1970). Právě exempláře považoval Kuhn za nejoriginálnější část svého pojetí, protože ukazují, že vědecká znalost je částečně tichou dovedností.

Inkomensurabilita🔗

Konkurující paradigmata jsou podle Kuhna nesouměřitelná (incommensurable): liší se tím, které problémy považují za důležité, jaké standardy řešení uznávají, a částečně i významem pojmů. „Hmotnost“ v Newtonově a v Einsteinově fyzice není týž pojem, ačkoli se týž výraz používá (Kuhn, 1962). Proto nelze volbu mezi paradigmaty provést čistým algoritmem; zastánci různých paradigmat se zčásti míjejí.

Kuhn sám tento pojem v pozdějších pracích zúžil. Inkomensurabilita podle něj neznamená nesrovnatelnost ani nemožnost komunikace; znamená, že mezi dvěma slovníky neexistuje úplný překlad bez ztráty, a týká se jen omezené skupiny pojmů (Kuhn, 1982). Volbu mezi teoriemi podle Kuhna řídí sdílené hodnoty, jako je přesnost, konzistence, šíře, jednoduchost a plodnost; vědci je sdílejí, ale mohou je v konkrétním případě různě vážit (Kuhn, 1977).

Hlavní kritiky🔗

Popper (1970) uznal, že normální věda existuje, ale označil ji za nebezpečí: „normální vědec“ je podle něj člověk, kterého naučili nekriticky přijímat dogma. Lakatos (1970) vytkl Kuhnovi, že z vědecké změny dělá věc „davové psychologie“, a navrhl vlastní metodologii výzkumných programů, v níž lze racionálně rozlišit postupující a degenerující program; viz heslo Lakatosův výzkumný program. Shapere (1964) již v recenzi první verze upozornil, že pojem paradigmatu je tak široký, že hrozí ztrátou vysvětlující síly.

Filozoficky nejzásadnější námitku vznesl Davidson (1974): představa, že by existovala alternativní pojmová schémata, mezi nimiž není možný překlad, je podle něj nesoudržná, protože bychom nemohli poznat, že jde o schéma, pokud bychom ho alespoň částečně nerozuměli. Laudan (1977) zase ukázal, že vědecký pokrok lze racionálně posuzovat podle schopnosti řešit problémy i bez předpokladu kumulativní pravdy. Kuhn se proti relativistickým čtením své knihy ohrazoval a v pozdní přednášce kritizoval i sociologické proudy, které z ní vyvozovaly, že věda je pouhým výsledkem vyjednávání zájmů (Kuhn, 2000).

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy. Kuhnovy pojmy mají v knize dvojí roli. Na jedné straně popisují legitimní vědeckou změnu, kterou je třeba odlišit od manipulace. Na druhé straně se jejich zjednodušená podoba stala rétorickým nástrojem: kdo tvrdí, že „paradigma se hroutí“ a jeho okrajový názor je „příští revolucí“, vypůjčuje si autoritu Kuhnova popisu bez jeho obsahu. Kniha tento vzorec popisuje jako falešný paradigmatický nárok a příbuznou indukovanou pochybnost. Oreskes a Conway (2010) historicky doložili, jak byla zpochybňována vědecká shoda o škodlivosti tabáku a o změně klimatu: výroba zdání sporu tam, kde odborná komunita spor nevedla.

Druhým zneužívaným pojmem je inkomensurabilita. Prohlášení „mluvíme z různých paradigmat, není o čem diskutovat“ může sloužit jako štít proti jakékoli kritice. Kuhn (1982) přitom výslovně tvrdil, že komunikace mezi paradigmaty je možná a že hodnoty volby teorie jsou sdílené. Kniha proto v takovém tvrzení vidí spíše imunizaci proti falsifikaci než kuhnovskou tezi. Na úrovni jednotlivce se týž vzorec objevuje, když manipulátor zpochybňuje celý rámec, v němž člověk rozumí světu, a nabízí místo něj vlastní; kniha jej popisuje jako paradigmatickou fluidizaci.

Rozpoznání a odlišení🔗

Rozlišení legitimní revoluce od falešného nároku se dá opřít o rysy, které Kuhn sám popisuje. Legitimní krize vzniká uvnitř oboru, z anomálií, které uznávají i zastánci starého paradigmatu; nová teorie řeší konkrétní problémy, s nimiž stará selhává, a je předložena k veřejné kritice (Kuhn, 1962). Falešný nárok naopak bývá vznesen zvenčí, neuvádí, jaké pozorování by ho vyvrátilo, odvolává se na potlačovanou pravdu a místo řešení problémů nabízí příběh pronásledování. Kritérium plodnosti, které Kuhn (1977) řadí mezi hodnoty volby teorie, je zde užitečnou otázkou: co nová teorie umožnila vyřešit?

Opačnou chybou by bylo označit každý nesouhlas s převládajícím názorem za manipulaci. Historie vědy zná okrajové názory, které se ukázaly správné, a replikační krize ukázala, že i zavedené výsledky mohou být chybné. Kuhn (1962) připomíná, že bez ochoty několika lidí pracovat na alternativách by revoluce nikdy nenastala. Rozhodující není pozice menšiny, ale způsob, jakým svůj nárok uplatňuje: zda přijímá kritiku a riziko vyvrácení.

Obrana🔗

Obrana proti zneužití Kuhnových pojmů spočívá v návratu k jejich obsahu. Pomáhá ptát se, kdo anomálii uznává, jaké řešení nová teorie nabízí a podle čeho by se ukázala chybnou; postup rozvádějí příručky Falsifikační myšlení a Pluralita paradigmat. Kniha doporučuje rozlišovat mezi otevřeností vůči alternativám, kterou Kuhn považuje za podmínku pokroku, a bezbranností vůči tvrzení, které se vyhýbá kritice (Lakatos, 1970).

Meze a otevřené otázky🔗

Kuhnova teorie popisuje zralé přírodní vědy; jeho přenos do společenských věd a do osobního života je analogií, kterou sám považoval za problematickou (Kuhn, 1970). Otevřená zůstává otázka, kterou kladou Funtowicz a Ravetz (1993): jak se rozhoduje v situacích „postnormální vědy“, kdy jsou fakta nejistá, hodnoty sporné, sázky vysoké a rozhodnutí naléhavá. V takových situacích neexistuje stabilní paradigma, které by mohlo sloužit jako měřítko, a právě proto jsou snadným terčem falešných nároků. Kniha sama stojí v předparadigmatickém poli a své kategorie předkládá jako revidovatelné.

Literatura🔗

• Davidson, D. (1974). On the very idea of a conceptual scheme. Proceedings and Addresses of the American Philosophical Association, 47, 5–20.
• Funtowicz, S. O., & Ravetz, J. R. (1993). Science for the post-normal age. Futures, 25(7), 739–755.
• Kuhn, T. S. (1957). The Copernican Revolution: Planetary Astronomy in the Development of Western Thought. Harvard University Press.
• Kuhn, T. S. (1962). The Structure of Scientific Revolutions. University of Chicago Press.
• Kuhn, T. S. (1970). The Structure of Scientific Revolutions (2nd ed., s Doslovem z roku 1969). University of Chicago Press.
• Kuhn, T. S. (1977). The Essential Tension: Selected Studies in Scientific Tradition and Change. University of Chicago Press.
• Kuhn, T. S. (1982). Commensurability, comparability, communicability. PSA: Proceedings of the Biennial Meeting of the Philosophy of Science Association, 1982(2), 669–688.
• Kuhn, T. S. (2000). The Road Since Structure (J. Conant & J. Haugeland, Eds.). University of Chicago Press.
• Lakatos, I. (1970). Falsification and the methodology of scientific research programmes. In I. Lakatos & A. Musgrave (Eds.), Criticism and the Growth of Knowledge. Cambridge University Press.
• Laudan, L. (1977). Progress and Its Problems: Towards a Theory of Scientific Growth. University of California Press.
• Masterman, M. (1970). The nature of a paradigm. In I. Lakatos & A. Musgrave (Eds.), Criticism and the Growth of Knowledge. Cambridge University Press.
• Oreskes, N., & Conway, E. M. (2010). Merchants of Doubt. Bloomsbury Press.
• Popper, K. R. (1970). Normal science and its dangers. In I. Lakatos & A. Musgrave (Eds.), Criticism and the Growth of Knowledge. Cambridge University Press.
• Shapere, D. (1964). The structure of scientific revolutions. The Philosophical Review, 73(3), 383–394.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.12 Feyerabend: Anti-Method – radikálnější verze kritiky metody.
• 7.4 EA a postmodernismus – relativistická recepce inkomensurability.
• 7.26 Quine: Síť přesvědčení – holismus jako pozadí Kuhnovy teze.

Glosář

• Normální věda – výzkum uvnitř paradigmatu.
• Změna paradigmatu – revoluce v Kuhnově smyslu.
• Lakatosův výzkumný program – hlavní konkurenční model.
• Demarkační problém – hranice vědy a pseudovědy.

Techniky a obrana

• EA-1.6 Falešný paradigmatický nárok – zneužití pojmu revoluce.
• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – inkomensurabilita jako štít.
• Sebe-obrana: Pluralita paradigmat – zdravá práce s více rámci.