7.32 Taylor: Sources of Self a moderní identita🔗

Charles Taylor, kanadský filozof dlouhodobě působící na McGill University, patří k hlavním představitelům hermeneutické a komunitaristické kritiky liberálního individualismu. Jeho nejvlivnější dílo Sources of the Self: The Making of the Modern Identity je rozsáhlou historickou a filozofickou rekonstrukcí toho, jak vzniklo moderní pojetí sebe sama, a zároveň argumentem, že lidská identita je neoddělitelná od představ o dobru (Taylor, 1989). Taylor navazuje na Hegela, o němž napsal monografii (Taylor, 1975), na Heideggera a na pozdního Wittgensteina, ale vlastní pozici buduje jako kritiku naturalistického pojetí člověka.

Kapitola nejprve vykládá Taylorovy pojmy podle jeho prací, poté shrnuje hlavní kritiku a nakonec v odděleném oddíle předkládá interpretaci kompendia. Taylor o epistemické anihilaci nepíše; vztažení jeho rámce k technikám kompendia je výkladem, nikoli jeho tvrzením (srov. Taylor, 1989). Místo Taylora mezi ostatními rámci ukazuje rozcestník 7. Teoretické a metakonceptuální reflexe.

Člověk jako sebeinterpretující bytost🔗

Výchozí antropologickou tezi Taylor formuloval v esejích o lidském jednání: člověk je sebeinterpretující bytost (self-interpreting animal), jejíž city, touhy a jednání jsou částečně utvářeny tím, jak jim sama rozumí (Taylor, 1985). Rozlišil přitom slabé hodnocení, které váží touhy podle jejich výsledků, od silného hodnocení (strong evaluation), které touhy posuzuje podle kvalitativních rozdílů hodnoty – jako ušlechtilé nebo nízké, hluboké nebo povrchní, odvážné nebo zbabělé. Silné hodnocení je podle Taylora konstitutivní pro lidské jednání: kdo by je ztratil, ztratil by schopnost rozumět sám sobě jako osobě (Taylor, 1985).

Pojem navazuje na hermeneutiku Gadamera a Heideggera: sebepoznání není pozorováním vnitřního objektu, ale výkladem, který se vždy pohybuje v jazyce a v horizontu, jenž člověk nevytvořil sám (Taylor, 1985). Proto Taylor odmítá představu, že by identita mohla být čistě soukromou volbou: i odmítnutí tradice se děje pojmy, které tato tradice poskytla.

Rámce, morální prostor a hyperdobra🔗

První část Sources of the Self tvrdí, že lidé nutně žijí v rámcích (frameworks), tedy v artikulovaných nebo implicitních představách o tom, co má hodnotu, a že tyto rámce jsou nevyhnutelné (Taylor, 1989). Vědět, kdo jsem, znamená vědět, kde stojím v morálním prostoru, tedy k čemu se vztahuji jako k dobrému a důležitému. Krize identity je podle Taylora v první řadě ztrátou orientace: člověk neví, co je pro něj podstatné, a nemá z čeho rozhodovat (Taylor, 1989).

Uvnitř rámce rozlišuje Taylor hyperdobra (hypergoods), tedy dobra vyššího řádu, z jejichž hlediska se poměřují ostatní dobra; příkladem moderního hyperdobra je ideál univerzální spravedlnosti a rovné důstojnosti (Taylor, 1989). Hyperdobra jsou zdrojem konfliktu, protože přechod k nim vyžaduje přehodnotit dřívější hodnoty, a Taylor tvrdí, že takový přechod lze racionálně obhájit jako zisk v porozumění, nikoli jen jako změnu vkusu. K tomu slouží jeho princip nejlepšího výkladu (best account): morální pojmy, bez nichž nedokážeme srozumitelně popsat vlastní život, nemáme důvod škrtat jen proto, že se nevejdou do naturalistické ontologie. Vztah takových pojmů k formálním modelům poznání rozebírá kapitola 7.6 Computational epistemology.

Taylor také zdůrazňuje narativní povahu identity. Protože se orientujeme vzhledem k dobru, chápeme svůj život jako příběh, který se k dobru přibližuje nebo od něj vzdaluje, a navazuje tím na MacIntyrovo pojetí narativní identity (MacIntyre, 1981; Taylor, 1989).

Tři zdroje moderního já🔗

Historická část knihy sleduje tři rysy moderní identity: vnitřnost, tedy představu, že morální zdroje leží „uvnitř“ člověka, sledovanou od Platona přes Augustina k Descartovu „odpoutanému rozumu“ a Lockovu „bodovému já“; přitakání obyčejnému životu, tedy reformační přehodnocení práce a rodiny jako místa dobrého života; a expresivistické pojetí přírody jako vnitřního zdroje, které Taylor spojuje s romantismem a Herderem (Taylor, 1989). V závěru knihy rozlišuje tři hlavní morální zdroje moderního člověka – teistický, naturalismus odpoutaného rozumu a romantický expresivismus – a tvrdí, že moderní kultura žije z jejich napětí, které nelze jednoduše vyřešit.

Autenticita, instrumentální rozum a uznání🔗

V knize The Ethics of Authenticity Taylor popsal tři „neduhy moderny“: individualismus, který ztrácí smysl pro širší horizont, převahu instrumentálního rozumu, která měří vše efektivitou, a politické odcizení, které Tocqueville nazval měkkým despotismem (Taylor, 1991). Ideál autenticity podle Taylora není sám o sobě úpadkem; úpadkem jsou jeho mělké podoby, které zapomínají, že autentický život předpokládá horizonty významu a že identita vzniká v dialogu s významnými druhými, ne v izolaci.

Esej The Politics of Recognition z toho vyvozuje politický důsledek: protože identita vzniká dialogicky, nedostatečné nebo zkreslené uznání (misrecognition) není jen nezdvořilost, ale může člověku způsobit skutečnou újmu, uvěznit ho ve zúženém a ponižujícím obrazu sebe sama (Taylor, 1992). Taylor rozlišuje politiku rovné důstojnosti, která požaduje stejná práva pro všechny, a politiku rozdílu, která požaduje uznání jedinečné identity skupin. V knize A Secular Age pak analyzuje podmínky víry v moderní době a kontrastuje premoderní „porézní já“, otevřené vlivům duchů a sil, s moderním „ohraničeným já“ (buffered self) uvnitř imanentního rámce (Taylor, 2007).

Recepce a kritika🔗

Skinner v obsáhlé kritice Sources of the Self zpochybnil, kdo je oním „my“, k němuž Taylor mluví, a upozornil, že kniha tiše upřednostňuje teistický zdroj a nedává naturalistické a sekulární etice stejnou šanci (Skinner, 1991). Abbeyová ve shrnující monografii hodnotí Taylorův přístup jako přesvědčivý v kritice naturalismu, ale méně jasný v tom, jak mezi konkurujícími rámci racionálně rozhodnout (Abbey, 2000).

Teorie uznání byla kritizována ze dvou stran. Habermas namítl, že liberální právní stát chrání kulturní identity dostatečně prostřednictvím individuálních práv a že politika rozdílu riskuje konzervaci kultur proti vůli jejich členů (Habermas, 1994). Fraserová odmítla „identitní model“ uznání, protože vede k reifikaci skupin a zakrývá ekonomickou nespravedlnost, a navrhla místo něj „statusový model“ (Fraser, 2000). Appiah upozornil, že kolektivní identity, které se politika uznání snaží chránit, mohou jednotlivcům vnucovat scénáře (scripts), jak mají žít, a tím omezovat autonomii, kterou měly chránit (Appiah, 2005).

Interpretace pro kompendium EA🔗

Následující oddíl je interpretací kompendia. Taylorův popis krize identity jako ztráty orientace v morálním prostoru umožňuje přesněji pojmenovat, co se děje při destrukci identity ve skupinách s vysokou mírou kontroly: skupina nenabízí jen jiné názory, ale jiný rámec, v němž určuje, co je ušlechtilé a co nízké, a dosazuje vlastní hyperdobro – poslání, čistotu, spásu –, z jehož hlediska se znehodnotí dřívější vazby a hodnoty (srov. Taylor, 1989; Lifton, 1961). Po odchodu ze skupiny pak člověk nezřídka prožívá stav, který kompendium nazývá epistemickou bezdomovostí: starý rámec ztratil platnost a nový ještě nevznikl.

Dialogické pojetí identity vysvětluje, proč je izolace tak účinná: kdo je odříznut od významných druhých, ztrácí partnery, v jejichž odpovědi si svou identitu ověřuje (srov. Taylor, 1991). Zkreslené uznání má blízko k delegitimizaci, při níž je člověku soustavně vnucován ponižující obraz sebe sama, a k testimoniální nespravedlnosti, při níž se jeho slovu nevěří (srov. Fricker, 2007). Appiahova kritika přitom připomíná, že i ochranné prostředí může člověku vnucovat scénář – včetně scénáře „oběti“ –, a terapie proto nesmí jeden vnucený rámec nahradit jiným (srov. Appiah, 2005).

Pro zotavení z toho plyne cíl, který kompendium popisuje v protokolu střednědobé rekonstrukce identity: obnova schopnosti silného hodnocení, tedy schopnosti klienta samostatně rozlišovat, co je pro něj důležité, a vlastním jazykem artikulovat vlastní rámec (srov. Taylor, 1985). Narativní práce s identitou, kterou rozvíjí kapitola 7.17 Ricoeur: Trojí mimésis a narativní identita, je jedním z prostředků, jak takovou artikulaci podpořit.

Meze a otevřené otázky🔗

Taylorova teorie je normativní a historická, nikoli klinická; neříká, jak identitu obnovit, ale co je ztraceno, když se rozpadne (Abbey, 2000). Její použití v klinice nese riziko, že terapeut bude klientovi nabízet vlastní představu o dobrém rámci, čímž by opakoval to, proti čemu se kompendium staví. Otevřenou otázkou zůstává, jak odlišit legitimní konverzi, při níž člověk svobodně přijme nový rámec a nové hyperdobro, od konverze vynucené manipulací; Taylorova teorie dává pojmy pro popis obou, ale kritérium rozlišení musí doplnit analýza podmínek, za nichž změna proběhla (srov. Lifton, 1961).

Literatura🔗

• Abbey, R. (2000). Charles Taylor. Acumen.
• Appiah, K. A. (2005). The Ethics of Identity. Princeton University Press.
• Fraser, N. (2000). Rethinking recognition. New Left Review.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Habermas, J. (1994). Struggles for recognition in the democratic constitutional state. In: Gutmann, A. (ed.), Multiculturalism. Princeton University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• MacIntyre, A. (1981). After Virtue: A Study in Moral Theory. University of Notre Dame Press.
• Skinner, Q. (1991). Who are „we“? Ambiguities of the modern self. Inquiry.
• Taylor, C. (1975). Hegel. Cambridge University Press.
• Taylor, C. (1985). Human Agency and Language: Philosophical Papers 1. Cambridge University Press.
• Taylor, C. (1989). Sources of the Self: The Making of the Modern Identity. Harvard University Press.
• Taylor, C. (1991). The Ethics of Authenticity. Harvard University Press.
• Taylor, C. (1992). The Politics of Recognition. In: Gutmann, A. (ed.), Multiculturalism and „The Politics of Recognition“. Princeton University Press.
• Taylor, C. (2007). A Secular Age. Belknap Press.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.31 MacIntyre: After Virtue a krize morálního jazyka – narativní pojetí jednoty života.
• 7.22 Honneth: Rozpoznání a boj o uznání – druhá velká teorie uznání.
• 7.17 Ricoeur: Trojí mimésis a narativní identita – identita jako vyprávění.
• 7.14 Heidegger: Být-ve-světě a struktura starosti – hermeneutický zdroj Taylorovy antropologie.

Glosář

• Hermeneutika – sebepoznání jako výklad.
• Identity destruction – rozpad rámce, v němž se člověk orientuje.
• Epistemická bezdomovost – stav mezi starým a novým rámcem.
• Instrumental reason – jeden z Taylorových neduhů moderny.
• Epistemická alienace – odcizení od vlastních hodnoticích měřítek.

Zotavení a filozofie

• Střednědobá rekonstrukce identity – obnova schopnosti silného hodnocení.
• Sekce 06 – Klinické aplikace – přenos rámce do péče.
• Intellectual Sovereignty – svrchovanost vlastního úsudku.