Narrative identity (narativní identita – filosofické pojetí)

Definice

Narrative identity, česky narativní identita, je filosofická teze, podle níž osobní identitu v čase nezakládá žádný trvající substrát ani pouhý vztah psychologické kontinuity, nýbrž průběžné, vykládané autobiografické vyprávění. Rozvinuli ji především Paul Ricoeur v trojdílném Temps et récit a v Soi-même comme un autre (Ricoeur, 1990) a Alasdair MacIntyre v After Virtue (MacIntyre, 1981). Ricoeur rozlišuje identitu jako stejnost (idem), tedy to, co na člověku zůstává numericky totožné, a identitu jako sobství (ipse), tedy to, kým člověk je pro sebe; druhá je podle něj v podstatě narativní (Ricoeur, 1990). Tento rozdíl rozvádí heslo ipseita.

Teze se vymezuje proti dvěma starším výkladům. Proti pojetím, která identitu umisťují do paměťového nebo substančního nositele, a proti redukcionistickému pojetí „svazku“, v němž je osoba jen souborem psychologicky spojených stavů a otázka totožnosti nakonec přestává být důležitá (Parfit, 1984). Ricoeur namítá, že žitý čas nesjednocuje ani substrát, ani kontinuita, ale narativní konfigurace, v níž se minulé události, přítomné jednání a budoucí projekty skládají do srozumitelného celku (Ricoeur, 1990).

Psychologickou, klinickou a forenzní stránku konstruktu rozebírá souběžné heslo narativní identita, tedy linii, kterou v psychologii založil model životního příběhu (McAdams, 1993). Toto heslo drží filosofickou linii a odděluje ji od toho, co z ní přebírá kniha.

Co drží ustálená literatura

MacIntyrův argument zakládá narativní identitu v etice ctností: člověk je srozumitelný sám sobě i druhým jen jako účastník probíhajících praxí a tradic, a být osobou znamená umět odpovědět na otázku, součástí jakého příběhu se nacházím (MacIntyre, 1981). Narativ tu není literární ozdobou, ale podmínkou toho, aby jednání mělo smysl.

Marya Schechtmanová převedla tezi do analytické filosofie jako pojetí identity ustavené vyprávěním (narrative self-constitution view) a zároveň na ni uvalila omezení: vyprávění, jímž se osoba ustavuje, musí být v základních rysech soudržné a slučitelné se skutečností, jinak ustavující roli neplní (Schechtman, 1996). Tento požadavek je pro knihu podstatný, protože ukazuje, kde systematické zkreslování cizího životopisu nepůsobí jen nepohodlí, ale zasahuje podmínku identity samé.

Empirická psychologie rozvinula sbíhavý konstrukt nezávisle. Model identity jako životního příběhu Dana McAdamse operacionalizuje narativní identitu kódováním autobiografických vyprávění, mimo jiné podle míry vlastního působení, spojení s druhými, výkupného a kontaminačního zakončení epizod (McAdams, 1993). Tilmann Habermas a Susan Bluckové ukázali, že schopnost sestavit soudržný životní příběh se vyvíjí teprve v dospívání a má doložitelné složky, mezi nimi časovou a kauzálně-motivační souvislost (Habermas a Bluck, 2000). Terapeutickou praxi z téhož předpokladu vybudovali Michael White a David Epston v narativní terapii (White a Epston, 1990).

Jak se projevuje

Poškození narativní identity se ukazuje spíš na tom, jak člověk vypráví, než na tom, co vypráví. Habermas a Bluckové rozlišili složky soudržnosti, které lze v rozhovoru pozorovat odděleně: chybějící časové zařazení epizod, chybějící vysvětlení, proč člověk jednal tak, jak jednal, a chybějící vztah epizody k celku života (Habermas a Bluck, 2000). Právě tyto složky vypadávají u lidí po dlouhodobé manipulaci dřív než samotný obsah vzpomínek.

Druhým pozorovatelným znakem je cizí slovník. Minulost je vyprávěna hodnoceními, která člověk sám nevytvořil, a vlastní dřívější jednání se vykládá podle schématu, jež dodal někdo jiný; McAdams popisuje tuto vrstvu jako kulturně dodané zápletky, z nichž si člověk vybírá, a jejich vnucení je proto snadno nepozorovatelné (McAdams, 1993). Souvisí s tím internalizovaný pachatel, kdy vyprávění pokračuje hlasem druhého i po skončení vztahu.

Třetím znakem je uzavřená budoucnost. Ricoeurova konfigurace zahrnuje projektivní rozměr, tedy to, co by mohlo následovat (Ricoeur, 1990); jeho vymizení se v rozhovoru projeví jako přítomnost bez pokračování, nikoli jako depresivní obsah. Charakteristická výpověď „už nevím, kdo jsem“ bez typického depresivního zabarvení je podle Hermanové součástí následků dlouhodobého zneužití, ne samostatnou poruchou (Herman, 1992).

Mechanismus

Kniha označuje narativní identitu za privilegovaný strukturní cíl systematické epistemické anihilace (interpretace knihy). Opírá se přitom o Schechtmanové požadavek soudržnosti a slučitelnosti se skutečností: útok nemusí mířit na jednotlivou vzpomínku, stačí mu soustavně znemožňovat, aby se vzpomínky daly spojit do celku, který odpovídá zkušenosti (Schechtman, 1996).

Strukturně se k témuž cíli sbíhá několik vzorců, které kniha popisuje jako techniky. Zúžení toho, o čem lze mluvit, omezuje materiál, z něhož lze příběh skládat; původní verze tohoto hesla tento vzorec chybně spojovala s kódem EA-1.1.3, který v taxonomii označuje terminologickou mystifikaci. Vytrvalé popírání sdílené minulosti, popsané v heslech gaslighting a epistemická anihilace, destabilizuje kotvu minulosti; Hermanová dokládá, že dlouhodobé podřízení v uzavřeném vztahu vede právě ke ztrátě souvislého vyprávění o sobě (Herman, 1992).

Výsledek nazývá oddíl 7. Teoretické reflexe narativní anihilací: nezničí se konkrétní obsah, ale integrační schopnost, která obsah mění v sobství (interpretace knihy). Ricoeurovo pojetí trojí mimésis, z něhož kniha vychází, rozebírá kapitola 7.17 Ricoeur: Trojí mimésis a narativní identita (Ricoeur, 1990). Popis slouží k rozpoznání; jednotlivé techniky kniha vede vždy spolu s detekcí a obranou, například EA-4.4.1 Narrative disassembly.

Odlišení

Od disociace se narativní poškození liší mechanismem: disociace odděluje zkušenost do oddílů, k nimž člověk nemá průchodný přístup, zatímco narativní anihilace zasahuje schopnost spojovat zkušenost, k níž přístup má (Herman, 1992). Rozdíl je klinicky podstatný, protože vede k jiné posloupnosti péče.

Od depresivní poruchy sebepojetí se liší tím, že deprese příběh zachovává a jen jej zabarvuje negativním hodnocením, kdežto zde se rozpadá jeho stavba (Herman, 1992). Rozlišení patří do klinického vyšetření, viz 6.2 Diferenciální diagnostika. Od běžné revize vlastního příběhu, která patří k dospívání i ke každé životní změně, se liší tím, že revizi nedělá sám člověk; McAdams i Habermas s Bluckovou popisují průběžné přepisování životního příběhu jako normu, ne jako poškození (McAdams, 1993; Habermas a Bluck, 2000).

Od prostředí, které utváření příběhu znesnadňuje všem, se konečně liší adresností. Hyperreality vytváří obecné podmínky, v nichž je narativní sebeporozumění těžší pro každého (Baudrillard, 1981); kniha mluví o narativní anihilaci jen tam, kde lze ukázat adresné působení na konkrétního člověka.

Klinický a etický rámec

Zotavení vede přes obnovu schopnosti vyprávět, ne přes dodání hotového příběhu. Hermanová staví obnovu vyprávění do prostřední fáze zotavení, po stabilizaci a před obnovou vztahů, a výslovně varuje před předčasnou rekonstrukcí vedenou terapeutem (Herman, 1992). Totéž riziko pojmenovává heslo iatrogenní újma.

Narativní terapie k tomu nabízí nástroje, jejichž předpokladem je, že výklad vlastního příběhu zůstává v rukou klienta a terapeut pomáhá jen externalizovat problém (White a Epston, 1990). V knize na to navazují protokoly Narativ a Subakutní narativní externalizace. Mereologická rekonstrukce se poškozením narativní identity záměrně zabývá až v závěrečné fázi, protože schopnost skládat příběh je sama složena z dílčích hodnoticích schopností (interpretace knihy).

Eticky je podstatné, že autobiografické vyprávění svědka je především důkazem o svědkovi a jeho porozumění sobě, ne přímým důkazem o světě; Schechtmanové rozlišení ustavující a popisné roli vyprávění drží obě váhy odděleně (Schechtman, 1996).

Meze pojmu a kritika

Nejzávažnější námitku vznesl Galen Strawson: teze o narativitě podle něj zaměňuje jeden způsob prožívání vlastního života s podmínkou identity vůbec a existují lidé, kteří svůj život narativně neprožívají, aniž by jim něco chybělo (Strawson, 2004). Z toho plyne, že chybějící souvislé vyprávění není samo o sobě znakem poškození a že nenarativní vztah k vlastní minulosti nelze patologizovat.

Druhou námitkou je normativní tlak: pokud je soudržný příběh měřítkem zdraví, mohou terapie i posudky vymáhat vyprávění, které člověk dosud nemá, a tím zvyšovat riziko konfabulace a retraumatizace (Herman, 1992). Kniha proto pracuje s pojmem jako s popisem toho, co bylo zasaženo, ne jako s cílem, jehož má přeživší dosáhnout. Otevřenou otázkou zůstává, jak odlišit narativní poškození od kulturně odlišného způsobu vyprávění o sobě; McAdams sám upozorňuje, že zápletky jsou dodávány kulturou a jejich hodnocení není neutrální (McAdams, 1993).

Literatura

• Baudrillard, J. (1981). Simulacres et simulation. Galilée.
• Habermas, T., & Bluck, S. (2000). Getting a life: The emergence of the life story in adolescence. Psychological Bulletin.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• MacIntyre, A. (1981). After Virtue: A Study in Moral Theory. University of Notre Dame Press.
• McAdams, D. P. (1993). The Stories We Live By: Personal Myths and the Making of the Self. William Morrow.
• Parfit, D. (1984). Reasons and Persons. Oxford University Press.
• Ricoeur, P. (1990). Soi-même comme un autre. Seuil.
• Schechtman, M. (1996). The Constitution of Selves. Cornell University Press.
• Strawson, G. (2004). Against Narrativity. Ratio.
• White, M., & Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. Norton.

Související

Pojmy

• Narativní identita – psychologické a klinické pojetí téhož konstruktu.
• Ipseita – Ricoeurovo rozlišení sobství a stejnosti.
• Epistemická anihilace – proces, který narativní identitu zasahuje.
• Narrative trauma – poškození integrační schopnosti.
• Metakognitivní destrukce – sousední poškození reflexe.
• Mereologická rekonstrukce – pořadí, v němž se příběh obnovuje.
• Iatrogenní újma – riziko předčasné rekonstrukce příběhu.

Techniky a signatury

• EA-5.1.25 Singulární narativní kolaps – krajní podoba rozpadu příběhu.
• Detekční signatura: Fragmentace identity – jak se poškození pozná v rozhovoru.

Kniha

• 7.17 Ricoeur: Trojí mimésis – výklad Ricoeurova pojetí.
• Kompendium – celá taxonomie.

Strukturní vazby

• Bridge: narrative-identity – most: jak se tento pojem projevuje v kapitolách knihy