7.16 Merleau-Ponty: Vtělená percepce a tělesný subjekt🔗

Maurice Merleau-Ponty (1908–1961), francouzský filozof, od roku 1952 profesor na Collège de France a spoluzakladatel časopisu Les Temps modernes, rozvinul fenomenologii Edmunda Husserla směrem k tělu. V hlavním díle Phénoménologie de la perception tvrdí, že vnímání není vnitřním zobrazením vnějšího světa ani úsudkem o smyslových datech, ale původním vztahem tělesného subjektu ke světu, z něhož vyrůstá veškeré pozdější poznání (Merleau-Ponty, 1945). Tělo tu není předmětem, který vědomí vlastní, ale způsobem, jakým vědomí ve světě je.

Kapitola nejprve vykládá Merleau-Pontyho filozofii podle primárních textů, potom shrnuje hlavní kritiky a teprve v oddílu výslovně označeném jako interpretace knihy ukazuje, proč je pro kompendium EA důležitá: dává jazyk pro škody, které se netýkají jen přesvědčení, ale tělesné orientace člověka ve světě (Merleau-Ponty, 1945).

Proti empirismu a intelektualismu🔗

Merleau-Ponty vymezuje svou pozici proti dvěma tradičním výkladům vnímání. Empirismus skládá vnímání z jednotlivých počitků spojených asociací; intelektualismus naopak tvrdí, že teprve soudící vědomí z počitků vytváří předměty. Obě pozice podle něj míjejí to, co je ve vnímání první: smysluplný celek, figuru na pozadí, předmět, který se ukazuje z určité perspektivy a odkazuje k dalším stranám, jež teprve uvidíme (Merleau-Ponty, 1945). Na tvarovou psychologii navazuje už jeho první kniha o struktuře chování, kde kritizuje behaviorismus i mechanistickou fyziologii (Merleau-Ponty, 1942).

Vlastní tělo a motorická intencionalita🔗

Ústředním pojmem je vlastní tělo (corps propre), tedy tělo, jak je žijeme, na rozdíl od těla jako objektu anatomie. Vlastní tělo není nikdy plně předmětem, protože je vždy tím, čím vnímáme; nemohu ho obejít a podívat se na něj zvenčí. Jeho vztah ke světu Merleau-Ponty popisuje jako motorickou intencionalitu: dřív než „myslím, že“, je tu „mohu“, praktické zaměření těla na úkoly a předměty, které jsou mi „po ruce“ (Merleau-Ponty, 1945). Navazuje tím na Husserlovu analýzu tělesnosti, ale dává jí ústřední místo; viz heslo Intencionalita.

Merleau-Ponty tuto tezi opírá o patologické případy. Fantomová končetina ukazuje, že tělo je prožíváno jako soubor možností jednání, které přetrvávají i po ztrátě orgánu. Rozbor pacienta Schneidera, převzatý z neurologických studií Gelba a Goldsteina, rozlišuje konkrétní pohyb, který pacient zvládá v kontextu úkolu, od abstraktního pohybu, například ukázání na část těla na pokyn, který mu činí potíže (Merleau-Ponty, 1945). Z toho Merleau-Ponty vyvozuje, že prostorovost těla není geometrická, ale situační.

Tělesné schéma a zvyk🔗

Tělesné schéma (schéma corporel) není u Merleau-Pontyho vnitřní mapou ani představou těla, ale dynamickým uspořádáním, díky němuž tělo jako celek směřuje k úkolu. Zvyk je pak rozšířením tohoto schématu: slepec, který se naučil chodit s holí, necítí hůl v ruce, ale cítí chodník na jejím konci; žena v klobouku s perem instinktivně udržuje odstup od dveří; varhaník se během krátké zkoušky „usídlí“ v neznámém nástroji (Merleau-Ponty, 1945). Zvyk tedy není mechanickým reflexem ani rozumovým rozhodnutím, ale tělesným porozuměním.

Současná filozofie mysli tento pojem zpřesnila. Gallagher (2005) rozlišil tělesné schéma, tedy soubor senzomotorických schopností, které fungují bez vědomé pozornosti, a tělesný obraz, tedy vnímání, postoje a přesvědčení o vlastním těle. Upozornil také, že starší anglický překlad Fenomenologie vnímání oba pojmy zaměňoval, což způsobilo zmatek v recepci. Rozlišení má klinický význam, protože porucha tělesného obrazu a porucha tělesného schématu jsou odlišné jevy.

Druzí a intersubjektivita🔗

Druhé lidi podle Merleau-Pontyho nepoznáváme analogickým usuzováním z jejich chování na jejich vědomí. Vnímáme jejich chování přímo jako smysluplné, protože naše vlastní tělo je strukturováno stejně: gesto hněvu nevidím jako pohyb, z něhož bych hněv odvozoval, ale jako hněv sám (Merleau-Ponty, 1945). Na tuto tezi navazují současné teorie přímého porozumění druhým, které nahrazují model „čtení mysli“ modelem sdílené tělesné interakce (Fuchs a De Jaegher, 2009).

Maso🔗

V nedokončeném rukopisu, vydaném posmrtně Claudem Lefortem, Merleau-Ponty hledá ontologii, která by překonala dualismus subjektu a objektu. Zavádí pojem masa (la chair): ne hmotu ani ducha, ale „živel“ bytí, v němž se vidoucí a viditelné, dotýkající a dotýkané prolínají. Příkladem je pravá ruka, která se dotýká levé: dotýkající se může stát dotýkaným, ale obě role nikdy úplně nesplynou; tuto vratnost (réversibilité) nazývá Merleau-Ponty „chiasmatem“ (Merleau-Ponty, 1964). Pojem masa je tak spíše ontologickým programem než hotovou teorií.

Hlavní kritiky🔗

Feministická fenomenologie ukázala, že Merleau-Pontyho popis tělesného subjektu předpokládá tělo, které se ve světě pohybuje bez překážek. Young (1980) v eseji o tom, jak „hází holka“, popsala, že ženy v patriarchálním prostředí často prožívají své tělo zároveň jako subjekt i jako objekt pohledu, a jejich motorická intencionalita je proto „zabrzděná“. Butler (1989) kritizovala, že Merleau-Pontyho analýza sexuality vydává historicky podmíněnou mužskou perspektivu za obecnou strukturu.

Fanon (1952) přidal rasovou dimenzi: pod tělesným schématem objevil „historicko-rasové schéma“, které černošskému člověku vnucuje pohled druhých a narušuje samozřejmost jeho pohybu ve světě. Ahmed (2006) tuto linii rozvinula v pojmu orientace, podle něhož je to, co je „po ruce“, předem uspořádáno společenskými normami. Z dekonstruktivní strany Derrida (2000) zpochybnil privilegium doteku a představu bezprostřední blízkosti, na níž pojem masa stojí. Tyto kritiky Merleau-Pontyho neodmítají, ale ukazují, že tělesná zkušenost je vždy i společensky formovaná.

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy. Merleau-Pontyho filozofie pomáhá popsat, proč dlouhodobé ohrožení a kontrola nezanechávají stopu jen v přesvědčeních, ale i v těle: v ostražitém napětí, v zúžení prostoru, v němž se člověk cítí doma, ve ztrátě samozřejmosti, s níž se pohybuje mezi lidmi. Fenomenologická psychopatologie popisuje u řady stavů ztrátu této samozřejmosti a narušení předreflexivního sebeprožívání, které Sass a Parnas (2003) spojují s narušením ipseity; Fuchs (2005) rozlišuje stavy, v nichž tělo „ztěžkne“ a stává se překážkou, a stavy, v nichž se člověk od těla odcizí.

V traumatologii odpovídá posledně jmenovanému disociace a depersonalizace: člověk se cítí od vlastního těla vzdálen a prožívá je jako cizí. Kniha z Merleau-Pontyho přebírá postřeh, že zotavení není jen přehodnocením myšlenek, ale obnovou tělesného „mohu“, tedy pocitu, že se člověk může ve světě znovu bezpečně pohybovat a jednat (Merleau-Ponty, 1945). Zároveň přebírá výhradu feministické a postkoloniální kritiky: tělesná nejistota nemusí být jen individuálním následkem traumatu, ale i odrazem prostředí, které člověka soustavně vystavuje cizímu pohledu (Young, 1980; Fanon, 1952).

Odlišení, obrana a zotavení🔗

Tělesné příznaky po zátěži mají mnoho příčin a fenomenologický popis nenahrazuje klinické vyšetření. Kniha proto doporučuje odlišit tělesné následky dlouhodobé manipulace od somatických onemocnění, od úzkostných a depresivních poruch a od disociativních poruch v užším smyslu, viz 6.2 Diferenciální diagnostika (Fuchs a Schlimme, 2009). Varovným znakem souvislosti s manipulativním prostředím je, když se tělesná ostražitost váže na konkrétní osobu, místo nebo typ situace a když ustupuje v bezpečném prostředí.

Terapeutické přístupy zaměřené na tělo pracují s obnovou pocitu bezpečí, se zaměřením pozornosti na tělesné signály a s postupným rozšiřováním prostoru, v němž se člověk cítí doma (Ogden, Minton a Pain, 2006; van der Kolk, 2014). Empirická evidence pro jednotlivé metody je různorodá a kniha je doporučuje jako součást odborně vedené péče. Praktické kroky rozvádějí příručky Somatická pozornost a Uzemňovací techniky a protokoly Akutní somatická regulace a Žitý svět; obecný rámec léčby traumatu v bezpečí, vzpomínání a opětovném spojení s druhými popsala Herman (1992).

Meze a otevřené otázky🔗

Merleau-Ponty psal filozofii, ne klinickou příručku, a jeho výklad neurologických případů se opíral o dobovou literaturu, kterou pozdější neurologie v mnohém zpřesnila (Gallagher, 2005). Přenos pojmů jako maso nebo tělesné schéma do traumatologie je proto analogií, nikoli diagnózou. Otevřené zůstávají otázky, jak se fenomenologický popis tělesné zkušenosti vztahuje k neurovědním modelům vnímání vlastního těla, a jak tělesnou orientaci ovlivňují digitálně zprostředkované interakce, v nichž je tělo přítomno jen obrazem a hlasem (Fuchs a De Jaegher, 2009).

Literatura🔗

• Ahmed, S. (2006). Queer Phenomenology: Orientations, Objects, Others. Duke University Press.
• Butler, J. (1989). Sexual ideology and phenomenological description: A feminist critique of Merleau-Ponty's Phenomenology of Perception. In J. Allen & I. M. Young (Eds.), The Thinking Muse: Feminism and Modern French Philosophy. Indiana University Press.
• Derrida, J. (2000). Le toucher, Jean-Luc Nancy. Galilée.
• Fanon, F. (1952). Peau noire, masques blancs. Éditions du Seuil.
• Fuchs, T. (2005). Corporealized and disembodied minds: A phenomenological view of the body in melancholia and schizophrenia. Philosophy, Psychiatry, & Psychology, 12(2), 95–107.
• Fuchs, T., & De Jaegher, H. (2009). Enactive intersubjectivity: Participatory sense-making and mutual incorporation. Phenomenology and the Cognitive Sciences, 8(4), 465–486.
• Fuchs, T., & Schlimme, J. E. (2009). Embodiment and psychopathology: A phenomenological perspective. Current Opinion in Psychiatry, 22(6), 570–575.
• Gallagher, S. (2005). How the Body Shapes the Mind. Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Merleau-Ponty, M. (1942). La Structure du comportement. Presses Universitaires de France.
• Merleau-Ponty, M. (1945). Phénoménologie de la perception. Gallimard.
• Merleau-Ponty, M. (1964). Le Visible et l'invisible (C. Lefort, Ed.). Gallimard.
• Ogden, P., Minton, K., & Pain, C. (2006). Trauma and the Body: A Sensorimotor Approach to Psychotherapy. W. W. Norton.
• Sass, L. A., & Parnas, J. (2003). Schizophrenia, consciousness, and the self. Schizophrenia Bulletin, 29(3), 427–444.
• van der Kolk, B. (2014). The Body Keeps the Score. Viking.
• Young, I. M. (1980). Throwing like a girl: A phenomenology of feminine body comportment, motility and spatiality. Human Studies, 3(2), 137–156.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.14 Heidegger: Být-ve-světě – fenomenologické východisko.
• 7.47 Johnson: Body in Mind – tělesné základy významu.
• 7.24 McDowell: Mind and World – debata o předpojmové dovednosti.
• 7.45 Damasio: Somatic Marker – neurovědní pohled na tělo v úsudku.

Glosář

• Tělesné schéma – dynamické uspořádání těla k úkolu.
• Disociace – odcizení od vlastního prožívání.
• Ipseita – předreflexivní sebeprožívání.

Zotavení

• Akutní somatická regulace – tělesná stabilizace.
• Žitý svět – protokol obnovy každodenní půdy – obnova samozřejmosti světa.