7.10 Wittgenstein: Jazykové hry a forma života🔗

Ludwig Wittgenstein (1889–1951) vstoupil do filozofie Traktátem, podle něhož věta zobrazuje možný stav věcí a smysluplný jazyk má logickou formu sdílenou se světem (Wittgenstein, 1922). Od konce dvacátých let tuto koncepci podrobil kritice a výsledek, posmrtně vydaná Filozofická zkoumání (Philosophische Untersuchungen), patří k nejvlivnějším filozofickým knihám dvacátého století (Wittgenstein, 1953). Česky vyšla v překladu Jiřího Pechara pod názvem Filosofická zkoumání. Odkazy v této kapitole užívají ustálené číslování paragrafů (PU §).

Kapitola vykládá pojmy pozdního Wittgensteina podle Filozofických zkoumání a poznámek O jistotě, shrnuje hlavní interpretační spory a kritiku a teprve v samostatném oddíle předkládá interpretaci kompendia. Wittgenstein se manipulací nezabýval; vztažení jeho pojmů k technikám epistemické anihilace je výkladem, nikoli jeho tvrzením (srov. Wittgenstein, 1953). Filozofii jazyka v knize dále rozvíjí rozcestník 7. Teoretické a metakonceptuální reflexe.

Význam jako užití🔗

Filozofická zkoumání začínají kritikou obrazu jazyka, který Wittgenstein nachází u Augustina: slova jsou jména předmětů a význam slova je předmět, který označuje (PU §1). Tento obraz podle Wittgensteina vystihuje jen malou část jazyka. Pro velkou třídu případů platí, že význam slova je jeho užití v jazyce (PU §43), tedy role, kterou slovo hraje v lidském jednání (Wittgenstein, 1953). Slova jsou spíš nástroji v bedně s nářadím než nálepkami na věcech (PU §11).

S tím souvisí odmítnutí představy, že všechny případy užití slova musí mít společnou podstatu. Na příkladu slova „hra“ Wittgenstein ukazuje, že deskové hry, karty, míčové hry a hry v kole nemají jediný společný rys, ale síť překrývajících se podobností, kterou nazývá rodinnou podobností (Familienähnlichkeit, PU §§66–67) (Wittgenstein, 1953). Výklad této části a jejího místa v celku knihy podává McGinnová (McGinn, 1997).

Jazykové hry a formy života🔗

Pojmem jazyková hra (Sprachspiel) Wittgenstein označuje celek tvořený jazykem a činnostmi, do nichž je vpleten (PU §7). Uvádí jejich rozmanitost: rozkazovat a jednat podle rozkazu, popisovat předmět, podávat zprávu o události, vymýšlet příběh, hrát divadlo, hádat hádanky, prosit, děkovat, proklínat, zdravit, modlit se (PU §23) (Wittgenstein, 1953). Každá hra má vlastní kritéria správnosti; chyba vzniká, když se pravidla jedné hry posuzují měřítky jiné.

Jazykové hry jsou zakotveny ve formách života (Lebensformen): představit si jazyk znamená představit si formu života (PU §19), a to, co je třeba přijmout jako dané, jsou podle Wittgensteina právě formy života (Wittgenstein, 1953). Glock upozorňuje, že pojem nemá ve Wittgensteinově textu jednoznačné vymezení a že se vykládá buď biologicky, jako sdílená lidská přirozenost, nebo kulturně, jako soubor praktik konkrétního společenství (Glock, 1996).

Sledování pravidla🔗

Paragrafy 185–242 zkoumají, co znamená sledovat pravidlo. Žák, který má pokračovat v řadě „přičítej 2“, po tisícovce začne psát 1004, 1008 a tvrdí, že tak pravidlo pochopil (PU §185). Wittgenstein z toho vyvozuje paradox: žádný postup by nemohl být určen pravidlem, protože každý postup lze uvést do souladu s pravidlem nějakým výkladem (PU §201). Řešení nehledá v dalším výkladu, protože i ten by potřeboval výklad, ale v praxi: sledovat pravidlo je praxe a nelze je sledovat „soukromě“ (PU §202). Lidé se shodují v tom, co říkají, a to je shoda ve formě života, nikoli v názorech (PU §241) (Wittgenstein, 1953).

Kripke tuto pasáž vyložil jako skeptický paradox: žádný fakt o mluvčím neurčuje, co svým slovem myslel, a správnost lze vysvětlit jen tím, že komunita mluvčího přijímá nebo opravuje (Kripke, 1982). Baker a Hacker tento výklad odmítli jako nepochopení Wittgensteinova záměru: paradox podle nich ukazuje omyl v představě, že porozumění je výklad, nikoli to, že správnost je věcí souhlasu komunity (Baker a Hacker, 1984). McDowell zdůraznil, že Wittgenstein hledá cestu mezi platonismem pravidel a jejich redukcí na pouhou shodu (McDowell, 1984).

Argument proti soukromému jazyku🔗

V paragrafech 243–315 Wittgenstein zkoumá, zda je myslitelný jazyk, jehož slova by odkazovala k tomu, co může znát jen mluvčí, k jeho bezprostředním vjemům. Na příkladu deníku, do něhož si někdo zapisuje znak „S“ pokaždé, když má určitý vjem, ukazuje, že by tu chybělo kritérium správnosti: cokoli se mu bude zdát správné, bude správné, a to znamená, že o správnosti nelze mluvit (PU §258) (Wittgenstein, 1953). Slova pro vjemy se učíme jako náhradu přirozeného projevu – dítě se zraní, křičí a dospělí ho učí zvolání a později věty (PU §244) –, a vnitřní proces proto potřebuje vnější kritéria (PU §580).

Wittgenstein zároveň zdůrazňuje zvláštní gramatiku výpovědí v první osobě: „mám bolesti“ není zpráva založená na pozorování sebe sama, ale projev, a nedává smysl říci, že o své bolesti pochybuji nebo ji zjišťuji (PU §246) (Wittgenstein, 1953). Heslo Privátní jazyk tuto argumentaci shrnuje.

O jistotě🔗

V posledních poznámkách, vydaných jako O jistotě, Wittgenstein reaguje na Moorovu obranu zdravého rozumu. Tvrdí, že pochybnost má smysl jen na pozadí něčeho, o čem se nepochybuje: kdo by chtěl pochybovat o všem, nedošel by ani k pochybnosti, protože hra pochybování sama předpokládá jistotu (Wittgenstein, 1969). Některá přesvědčení fungují jako osy, kolem nichž se otáčí naše zkoumání; nejsou výsledkem ověření, ale jeho podmínkou. Dítě se učí tím, že věří dospělým, a pochybovat se učí až později (Wittgenstein, 1969).

Recepce a kritika🔗

Gellner v polemické knize obvinil lingvistickou filozofii inspirovanou Wittgensteinem, že popisem běžného užití slov odmítá kritizovat zavedené myšlení a ve výsledku je konzervativní (Gellner, 1959). Winch použil pojmy pravidla a formy života pro tezi, že společenské jednání lze pochopit jen zevnitř pravidel daného společenství, a vyvolal tím dlouhý spor o relativismus: lze vůbec kritizovat racionalitu jiné formy života, nebo jsou měřítka racionality vždy místní (Winch, 1958; Hollis a Lukes, 1982)? Spor mezi Kripkovou komunitní interpretací a interpretacemi Bakera, Hackera a McDowella zůstává otevřený a určuje, jak silně lze Wittgensteina číst jako zastánce sociálního konstruktivismu.

Interpretace pro kompendium EA🔗

Následující oddíl je interpretací kompendia. Teze, že význam je užití, vysvětluje, proč lze význam slov změnit, aniž by kdo změnil jejich definici: stačí soustavně změnit praxi, do níž jsou vpletena. Lifton popsal zatížení jazyka ve skupinách s totalistickou kontrolou jako zúžení řeči na fráze, které ukončují úvahu (Lifton, 1961), a Orwellův newspeak je literární podobou téhož jevu (Orwell, 1949). Technika EA-1.1.3 Terminologická mystifikace se v tomto čtení jeví jako hra na odbornost bez pravidel odbornosti a falešný konsensus jako přenos slova „shoda“ z vědecké hry do hry, v níž se shoda vyrábí (srov. Wittgenstein, 1953).

Argument proti soukromému jazyku pomáhá přesně popsat gaslighting, jak jej rozvádí karta EA-4.1 Gaslighting. Výroky typu „to se ti zdálo“ nebo „to jsi necítila“ zacházejí s výpovědí v první osobě jako se zprávou, kterou může druhý opravit pozorováním, a popírají tím její gramatickou povahu projevu (srov. PU §246; Wittgenstein, 1953). Zároveň manipulace narušuje vnější kritéria, o která se slova pro vnitřní stavy opírají, protože oběti soustavně popírá, co se stalo a co bylo vidět. Poznámky O jistotě vysvětlují, proč je indukovaná pochybnost o všem destruktivní: odnímá osy, bez nichž nelze zkoumat ani pochybovat (srov. Wittgenstein, 1969). Ztrátu takových os popisuje kompendium jako epistemické trauma. Obnova takových os – důvěry v to, co člověk viděl a prožil – je v kompendiu součástí obnovy epistemické integrity.

Spor o sledování pravidla má pro kompendium varovný důsledek. Kdyby správnost pravidla byla jen věcí souhlasu komunity, jak naznačuje Kripkova interpretace, pak by skupina s vysokou mírou kontroly měla vždy „pravdu“ o významu svých slov (srov. Kripke, 1982). Výklad Bakera a Hackera, podle něhož je pravidlo zakotveno v praxi s vlastními kritérii a ne v pouhé většině, ponechává prostor pro kritiku praxe zevnitř i zvenčí (Baker a Hacker, 1984). Podobná otázka se klade u algoritmických systémů, které jazyk „užívají“ bez účasti na praxi, v níž se pravidla opravují; rozebírá ji kapitola 7.6 Computational epistemology. Rozklad pravidla jako techniku popisuje karta EA-5.4.5 Wittgensteinovský rozklad pravidla.

Meze a otevřené otázky🔗

Wittgensteinova filozofie je popisem gramatiky našich pojmů, nikoli teorií psychologických mechanismů, a liší se i od fenomenologie, která popisuje strukturu prožitku samotného, a nelze z ní odvodit diagnostická kritéria ani terapeutický postup (McGinn, 1997). Interpretace kompendia proto pojmy jazykové hry a formy života používá jako jemný nástroj popisu, nikoli jako empirickou hypotézu; vymezení pojmů, s nimiž kniha pracuje, podává Sekce 02 – Úvod a definice. Otevřenou otázkou zůstává, jak se vyhnout relativismu, na který upozornila Winchova debata: jestliže má každá forma života svá měřítka, z jakého místa lze tvrdit, že určitá skupinová praxe je manipulací (Hollis a Lukes, 1982)?

Literatura🔗

• Baker, G. P., a Hacker, P. M. S. (1984). Scepticism, Rules and Language. Blackwell.
• Gellner, E. (1959). Words and Things. Gollancz.
• Glock, H.-J. (1996). A Wittgenstein Dictionary. Blackwell.
• Hollis, M., a Lukes, S. (eds.) (1982). Rationality and Relativism. Blackwell.
• Kripke, S. A. (1982). Wittgenstein on Rules and Private Language. Harvard University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• McDowell, J. (1984). Wittgenstein on following a rule. Synthese.
• McGinn, M. (1997). Wittgenstein and the Philosophical Investigations. Routledge.
• Orwell, G. (1949). Nineteen Eighty-Four. Secker & Warburg.
• Winch, P. (1958). The Idea of a Social Science and Its Relation to Philosophy. Routledge & Kegan Paul.
• Wittgenstein, L. (1922). Tractatus Logico-Philosophicus. Kegan Paul.
• Wittgenstein, L. (1953). Philosophische Untersuchungen / Philosophical Investigations. Blackwell.
• Wittgenstein, L. (1969). Über Gewißheit / On Certainty. Blackwell.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.1 Filosofický rámec EA – širší filozofický kontext kompendia.
• 7.2 Vztah k epistemickému traumatu – klinický rámec ztráty jistot.
• 7.4 EA a postmodernismus – spor o relativismus jazykových her.
• 7.25 Davidson: Radikální interpretace a princip charity – jiný model porozumění řeči.

Glosář

• Jazyková hra – ústřední pojem kapitoly.
• Privátní jazyk – argument a jeho důsledky.
• Loading the language – zúžení jazyka v totalistické skupině.
• Hermeneutika – příbuzná tradice porozumění.

Techniky

• EA-5.4.5 Wittgensteinovský rozklad pravidla – technika založená na paradoxu pravidla.
• EA-4.1 Gaslighting – útok na výpověď v první osobě.
• EA-1.2.3 Iluzorní komplexita – simulace odborné hry.
• Sekce 03 – Základní kategorie – kategorie taxonomie.