7.13 Polanyi: Tichá znalost a osobní poznání🔗

Michael Polanyi (1891–1976) byl maďarsko-britský fyzikální chemik, který po úspěšné vědecké kariéře v Berlíně a Manchesteru přešel k filozofii. Jeho Giffordovy přednášky vyšly jako kniha Personal Knowledge (1958) a krátká kniha The Tacit Dimension (1966) dala jméno pojmu, který se rozšířil od teorie vědy po teorii organizací: tichá znalost (tacit knowledge). Polanyiho výchozí věta zní „víme víc, než dokážeme říci“ (Polanyi, 1966).

Pro kompendium EA má Polanyi dvojí význam. Ukazuje, že velká část lidského poznání – vnímání, dovednost, klinický úsudek, pocit, že „něco nesedí“ – spočívá na vrstvě, kterou nelze plně vyslovit. Tato vrstva je zdrojem odolnosti i místem zranitelnosti: lze ji znevážit požadavkem „dokaž to“, i zneužít nárokem na nevyslovitelné mistrovství. Obě roviny popisuje stránka jako interpretaci knihy, oddělenou od výkladu Polanyiho díla (Polanyi, 1958).

Výklad teorie🔗

Osobní poznání🔗

Kniha Personal Knowledge odmítá ideál poznání zcela odděleného od poznávajícího. Každé poznání je podle Polanyiho dovedným aktem, do něhož poznávající vkládá osobní závazek (commitment): rozhoduje, čemu věnovat pozornost, co pokládat za důkaz a kdy je hypotéza přesvědčivá. Osobní neznamená subjektivní – poznávající usiluje o pravdu s „univerzálním záměrem“ (universal intent), tedy s nárokem, že by ji měl uznat každý kompetentní pozorovatel (Polanyi, 1958). Polanyi svůj program nazývá postkritickým: nechce se vrátit k dogmatu, ale přiznat, že i kritické myšlení stojí na nevyslovených předpokladech (Polanyi, 1958).

Struktura tichého poznání🔗

V knize The Tacit Dimension Polanyi rozlišuje dva druhy vědomí. Fokální vědomí míří na to, na co se soustředíme; subsidiární vědomí se týká podrobností, které vnímáme jen jako vodítka k celku. Poznáváme tvář, aniž bychom uměli vyjmenovat rysy, podle nichž ji poznáváme; slepý člověk s holí cítí konec hole na zemi, nikoli tlak v dlani (Polanyi, 1966). Tichá znalost má tak strukturu „od–k“ (from–to): pozornost jde od blízkých, subsidiárních prvků k vzdálenému, fokálnímu smyslu.

Polanyi rozlišuje čtyři aspekty této struktury: funkční (pozornost jde od podrobností k celku), fenomenální (podrobnosti se nám jeví v podobě celku), sémantický (význam podrobností spočívá v celku, na který ukazují) a ontologický (to, co poznáváme, je skutečná entita, jejíž části podrobnosti tvoří) (Polanyi, 1966). Pomocí tichého předporozumění také řeší Platónův paradox z Menóna: jak hledat to, co ještě neznáme, když jinak bychom nevěděli, co hledáme.

Indwelling a citlivost dovednosti🔗

Poznávání podle Polanyiho zahrnuje indwelling, „přebývání v“: nástroje, pojmy a teorie používáme tak, jako používáme vlastní tělo – nezaměřujeme se na ně, ale skrze ně na svět (Polanyi, 1966). Z toho plyne pozorování, které Polanyi opakovaně zdůrazňuje: když pianista přesune pozornost z hudby na pohyb jednotlivých prstů, výkon se rozpadne. Zaměřit se fokálně na to, co funguje jen subsidiárně, ničí smysl celku (Polanyi, 1958).

Republika vědy🔗

V eseji The Republic of Science Polanyi popisuje vědeckou komunitu jako samořídící společenství, v němž se badatelé koordinují vzájemným přizpůsobováním podobně jako účastníci trhu. Autorita vědeckého mínění je rozptýlená: každý vědec posuzuje jen sousední obory, ale síť překrývajících se kompetencí drží standardy celku. Polanyi z toho vyvozuje odmítnutí centrálního plánování vědy (Polanyi, 1962). Učení podle něj vyžaduje důvěru v mistra, protože dovednost se předává napodobováním, ne pravidly; tato důvěra je ale dočasná a směřuje k samostatnému úsudku žáka (Polanyi, 1958). Thomas Kuhn se na Polanyiho pojem tiché znalosti výslovně odvolává při výkladu paradigmatu (Kuhn, 1962).

Kritika a meze teorie🔗

Pojem tiché znalosti je vlivný, ale nejasný. Harry Collins rozlišuje tři jeho druhy: relační (co by šlo říci, ale z nějakého důvodu se neřekne), somatický (co je uloženo v těle a dovednosti) a kolektivní (co spočívá ve společenských praktikách a co jednotlivec nemůže vlastnit sám) a tvrdí, že jen poslední je opravdu nevyslovitelný (Collins, 2010). Mnohé, co se v teorii organizací nazývá tichou znalostí, je podle něj jen dosud nezapsaná znalost. Tato výtka míří zejména na manažerskou recepci Polanyiho, jejímž vzorem je model Nonaky a Takeuchiho, podle něhož firma soustavně „převádí“ tichou znalost zaměstnanců na explicitní (Nonaka a Takeuchi, 1995). U Polanyiho přitom tichá znalost není zásobou, kterou lze beze zbytku vytěžit, ale trvalou podmínkou každého explicitního poznání (Polanyi, 1966).

Druhá námitka se týká vztahu k rozlišení, které zavedl Gilbert Ryle, mezi věděním, jak (knowing how), a věděním, že (knowing that) (Ryle, 1949). Stanley a Williamson (2001) tvrdí, že vědění, jak, je jen zvláštním druhem propozičního vědění; pokud mají pravdu, oslabuje to tezi o principiální nevyslovitelnosti, na níž Polanyi staví.

Třetí námitka je praktická. Tichý úsudek expertů může být spolehlivý, ale také nepodložený. Kahneman a Klein (2009) ukazují, že intuice expertů je důvěryhodná jen v prostředí s dostatečnou pravidelností a rychlou zpětnou vazbou; jinde se sebejistá intuice od spolehlivé nedá odlišit. Polanyiho obraz republiky vědy navíc kritici čtou jako příliš důvěřivý k autoritě zavedených škol, která může potlačovat nekonvenční návrhy (Kuhn, 1962).

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy, nikoli Polanyiho tvrzením. Kompendium rozlišuje dva zrcadlové vzorce, v nichž se tichá dimenze poznání stává cílem nebo nástrojem manipulace, a jeden institucionální vzorec. Všechny tři vycházejí z Polanyiho postřehu, že tichá znalost je osobní, a proto ji lze jak popřít, tak si ji přisvojit (Polanyi, 1958). Žádný z nich neznamená, že by tichý úsudek byl sám o sobě spolehlivý; kompendium jej bere jako údaj, který se má ověřovat, nikoli jako konečnou autoritu (Kahneman a Klein, 2009).

Znevážení tichého poznání🔗

V prvním vzorci je člověku upírána platnost toho, co ví, ale neumí vyslovit. Vnímání, že se v rozhovoru „něco změnilo“, nebo tělesný neklid v blízkosti určité osoby jsou podle Polanyiho logiky legitimní poznání, jehož podrobnosti zůstávají subsidiární (Polanyi, 1966). Požadavek okamžitého explicitního důkazu a výsměch „pouhému pocitu“ toto poznání znevažují; ve spojení s opakovaným popíráním vnímaného odpovídá vzorci gaslightingu a technice indukované pochybnosti. Stern (2007) popisuje u obětí gaslightingu právě ztrátu důvěry ve vlastní vnímání.

Příbuzný vzorec využívá citlivost dovednosti. Soustavné vynucování reflexe nad tím, co člověk dělá spontánně – „a proč přesně to děláš takhle?“ –, může rozložit výkon tak, jak se rozpadá výkon pianisty, který myslí na prsty (Polanyi, 1958). Kompendium tento vzorec popisuje jako hyperreflexivitu. Odlišit jej je třeba od legitimní supervize a výuky, které reflexi vyvolávají dočasně, s cílem obnovit plynulost.

Zneužití nároku na tiché mistrovství🔗

Ve druhém vzorci se nárok na nevyslovitelné vědění stává štítem. Vůdce nebo „mistr“ tvrdí, že jeho poznání nelze vysvětlit ani ověřit a že ho žák pochopí, až mu plně uvěří; tím se dočasná důvěra, kterou Polanyi popisuje jako podmínku učení, mění v trvalou závislost (vzorec guru a adept). Kritérium odlišení nabízí Polanyi sám: legitimní mistrovství směřuje k samostatnému úsudku žáka (Polanyi, 1958). Kahneman a Klein (2009) k tomu přidávají empirické kritérium – existuje prostředí s pravidelností a zpětnou vazbou, v němž se intuice mistra mohla osvědčit?

Měření místo úsudku🔗

Na institucionální rovině kompendium čte Polanyiho jako varování před nahrazením tichého úsudku čísly. Jerry Muller (2018) dokládá, že metriky použité jako cíl vedou k přizpůsobování výkonu měřítku a vytlačují odborný úsudek, který nelze kvantifikovat. Polanyiho republika vědy je vůči tomu zranitelná, protože její autorita spočívá na rozptýleném, nevysloveném konsenzu (Polanyi, 1962).

Obrana a zotavení🔗

Obranou je brát tiché poznání jako údaj, který si zaslouží prozkoumání, nikoli jako důkaz ani jako nic: zapsat si, kdy a v jaké situaci se neklid objevil, a hledat podrobnosti, které jej mohly vyvolat (Polanyi, 1966). V terapii traumatu Herman (1992) zdůrazňuje, že obnova bezpečí předchází vyprávění; vynucená verbalizace v nepřipravené fázi může stav zhoršit, a proto se tichá, tělesná vrstva zkušenosti respektuje dřív, než se převádí do slov.

Otevřené otázky🔗

Otevřené zůstává, zda statistické modely učené z velkých dat zachycují tichou znalost, nebo jen její stopy v textu, což by odpovídalo Collinsovu rozlišení individuální a kolektivní tiché znalosti (Collins, 2010). Stejně otevřené je, jak chránit autoritu odborného úsudku, aniž by se z ní stala imunita vůči kontrole (Kahneman a Klein, 2009).

Literatura🔗

• Collins, H. (2010). Tacit and Explicit Knowledge. University of Chicago Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Kahneman, D. a Klein, G. (2009). Conditions for intuitive expertise: A failure to disagree. American Psychologist, 64(6).
• Kuhn, T. S. (1962). The Structure of Scientific Revolutions. University of Chicago Press.
• Muller, J. Z. (2018). The Tyranny of Metrics. Princeton University Press.
• Nonaka, I. a Takeuchi, H. (1995). The Knowledge-Creating Company. Oxford University Press.
• Polanyi, M. (1958). Personal Knowledge: Towards a Post-Critical Philosophy. University of Chicago Press.
• Polanyi, M. (1962). The republic of science: Its political and economic theory. Minerva, 1(1).
• Polanyi, M. (1966). The Tacit Dimension. Doubleday.
• Ryle, G. (1949). The Concept of Mind. Hutchinson.
• Stanley, J. a Williamson, T. (2001). Knowing how. The Journal of Philosophy, 98(8).
• Stern, R. (2007). The Gaslight Effect: How to Spot and Survive the Hidden Manipulation Others Use to Control Your Life. Morgan Road Books.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7. Teoretické reflexe – rozcestník sekce.
• Kuhn: Paradigmatické revoluce – paradigma jako sdílená tichá znalost vědecké komunity.
• Wittgenstein: Jazykové hry – následování pravidla a forma života jako příbuzné pojmy.
• Merleau-Ponty: Vtělená percepce – tělesný základ dovednosti.
• Hutchins: Distribuovaná kognice – poznání rozložené mezi lidi a nástroje.
• Clark: Rozšířená mysl – nástroje, ve kterých mysl „přebývá“.

Techniky a glosář

• Vzorec guru a adept – zneužití nároku na nevyslovitelné mistrovství.
• Hyperreflexivita – rozklad dovednosti vynucenou reflexí.
• Gaslighting – znevážení vlastního vnímání.
• Metakognice – reflexe, která může dovednost posílit i rozložit.

Filozofie knihy

• Intelektuální suverenita – samostatný úsudek jako cíl každého učení.