7.19 Arendt: Myšlení jako etická aktivita🔗

Kapitola navazuje na 7.18 Arendt: Banalita zla. Zatímco tam jde o diagnózu bezmyšlenkovitosti, kterou Hannah Arendtová vyvodila ze soudního procesu s Adolfem Eichmannem (Arendt, 1963), zde jde o její pozitivní teorii myšlení. Arendtová ji rozvinula v přednášce „Thinking and Moral Considerations“ (Arendt, 1971) a v nedokončeném díle The Life of the Mind (Arendt, 1978) a doplnila ji přednáškami o Kantově politické filozofii (Arendt, 1982). Kapitola vykládá tyto texty, shrnuje kritiky a odděleně uvádí, jak je kompendium EA čte; toto čtení je interpretací knihy.

Od bezmyšlenkovitosti k otázce myšlení🔗

Arendtová v úvodu The Life of the Mind vysvětluje, že ji k otázce myšlení přivedl Eichmannův případ. Na obžalovaném ji nezarazila hloubka zla ani ideologický fanatismus, ale něco, co nazvala bezmyšlenkovitostí: neschopnost myslet z pozice někoho jiného a sklon odpovídat úředními frázemi a klišé (Arendt, 1978). Odtud otázka, zda činnost myšlení jako taková, zkoumání čehokoli, co se přihodí, bez ohledu na výsledek, může patřit k podmínkám, které lidi od páchání zla odvracejí.

Arendtová přitom pečlivě rozlišuje myšlení od poznávání. Navazuje na Kantovo rozlišení rozumu (Vernunft) a rozvažování (Verstand): poznávání hledá pravdu a končí výsledkem, kdežto myšlení hledá smysl a nikdy nekončí (Arendt, 1978). Myšlení proto neprodukuje hodnoty ani pravidla jednání; jeho mravní význam je nepřímý.

Myšlení jako dialog dva v jednom🔗

Jádrem teorie je obraz myšlení jako tichého dialogu se sebou samým. Kdo myslí, je „dva v jednom“ (two-in-one): je zároveň tím, kdo se ptá, i tím, kdo odpovídá (Arendt, 1971). Arendtová se odvolává na dvě Sókratovy věty z Platónova Gorgia: že je lepší křivdu snášet než ji páchat, a že je lepší být v rozporu s celým světem než být, jsa jeden, v rozporu sám se sebou. Druhá věta podle ní vysvětluje první: kdo páchá zlo, musí pak žít s pachatelem, a kdo se sebou nechce žít v rozporu, raději se zlu vyhne.

Myšlení má v tomto pojetí především negativní a očistnou funkci. Arendtová je přirovnává k větru, který nelze vidět, ale který rozmetá ustálená pravidla, názory a hodnoty, a označuje je za „nebezpečné“, protože podkopává jistoty, jichž se lidé drží (Arendt, 1971). Obvykle je politicky okrajové; ve výjimečných dobách, kdy se ostatní nechávají strhnout tím, co dělá a čemu věří většina, se však ten, kdo myslí, stává viditelným, protože se odmítá přidat. Svědomí je v tomto rámci vedlejším produktem myšlení: kdo zvyk vnitřního dialogu nemá, nemá se kým být konfrontován.

Samota a opuštěnost🔗

S teorií myšlení souvisí rozlišení, které Arendtová formulovala v kapitole „Ideology and Terror“, jíž od druhého vydání z roku 1958 končí The Origins of Totalitarianism (Arendt, 1951). Samota (solitude) je stav, kdy je člověk sám se sebou, tedy ve společnosti, v níž je myšlení možné. Opuštěnost (loneliness) je stav, kdy je člověk opuštěn i sám sebou, ztratil kontakt s druhými i se sebou jako partnerem dialogu. Totalitní panství se podle Arendtové opírá právě o opuštěnost, protože opuštěný člověk ztrácí oporu ve sdíleném světě i ve vlastní zkušenosti.

V téže knize Arendtová formulovala tezi, která patří k nejcitovanějším: ideálním subjektem totalitní vlády není přesvědčený nacista nebo komunista, ale člověk, pro něhož přestal existovat rozdíl mezi fakty a fikcí a mezi pravdou a nepravdou (Arendt, 1951). Později v eseji „Truth and Politics“ upozornila na křehkost faktické pravdy: fakta jsou nahodilá, mohla být jinak, a proto je lze snadněji vymazat lží než rozumové pravdy (Arendt, 1967).

Soudnost a rozšířené myšlení🔗

Třetí část The Life of the Mind, věnovaná soudnosti, nebyla napsána; Arendtová zemřela v roce 1975. Její pojetí se rekonstruuje z přednášek o Kantově Kritice soudnosti, které vydal Ronald Beiner (Arendt, 1982). Soudnost je schopnost posoudit jednotlivý případ, aniž by se podřadil pod předem dané pravidlo. Opírá se o to, co Kant nazval rozšířeným způsobem myšlení (erweiterte Denkungsart): soudící si v představivosti zpřítomňuje stanoviska druhých, „chodí je navštívit“, a jeho soud tak nárokuje souhlas, i když jej nelze dokázat.

Arendtová v The Human Condition rozlišila v rámci činného života (vita activa) práci, zhotovování a jednání, a zdůraznila, že jednání a řeč předpokládají pluralitu lidí, kteří sdílejí svět (Arendt, 1958). Soudnost je pak schopností, jíž se v tomto sdíleném světě orientujeme, a vyžaduje přítomnost druhých, skutečnou nebo představenou.

Hlavní kritiky🔗

Nejzávažnější empirická námitka se týká výchozího případu. Bettina Stangnethová na základě rozsáhlého materiálu z Eichmannova argentinského období ukázala, že Eichmann byl přesvědčeným a ideologicky angažovaným nacistou a že obraz bezmyšlenkovitého úředníka byl zčásti jeho obrannou strategií před soudem (Stangneth, 2014). Deborah Lipstadtová podobně zpochybnila, že by Arendtová Eichmanna posoudila správně (Lipstadt, 2011). Teorie myšlení tím není vyvrácena, ale ztrácí svůj nejsilnější ilustrační příklad.

Filozofické námitky míří na vztah myšlení a morálky. Dana Villa upozorňuje na napětí mezi Sókratovským obrazem myšlení jako mravní ochrany a skutečností, že mnozí vynikající myslitelé, včetně Arendtové učitele Martina Heideggera, selhali v politickém úsudku (Villa, 1999). Ronald Beiner ve své interpretační studii ukázal, že Arendtová kolísala mezi dvěma modely soudnosti, soudností jednajícího a soudností dívajícího se diváka, a že je nikdy nesjednotila (Beiner, 1982). Maurizio Passerin d'Entrèves dodává, že nedokončenost třetí části díla nechává otevřené, jak se soudnost vztahuje k myšlení a k vůli (d'Entrèves, 1994).

Interpretace pro rámec EA🔗

Následující čtení je interpretací knihy. Arendtová nepsala o psychologické manipulaci v dnešním smyslu, ale její rozlišení samoty a opuštěnosti dává knize pojem pro jednu z podmínek, za nichž epistemická anihilace působí nejsilněji. Robert Lifton ve studii myšlenkové reformy popsal kontrolu prostředí (milieu control) jako ovládnutí veškeré komunikace člověka s okolím i se sebou samým (Lifton, 1961); v arendtovském slovníku jde o pokus nahradit samotu opuštěností, tedy odebrat člověku jak druhé, tak vnitřního partnera dialogu (srov. Arendt, 1951). Kniha tento vzorec rozebírá u hesel milieu control a sociální izolace.

Druhým bodem je teze o rozdílu mezi fakty a fikcí. Kniha čte soustavné zpochybňování faktů, rozebírané u gaslightingu v soukromém vztahu i u propagandy ve veřejném prostoru, jako ohrožení právě toho rozlišení, které Arendtová považovala za podmínku svobodného úsudku (srov. Arendt, 1967). Třetím bodem je klišé: Lifton i Arendtová si všímají jazyka, který nahrazuje myšlení hotovými frázemi, a kniha jej rozebírá u hesla thought-stopping (Lifton, 1961; Arendt, 1963).

Rozpoznání, odlišení a obrana🔗

Rozpoznávacím znakem v tomto rámci je ztráta samoty, nikoli jen ztráta společnosti. Člověk může být obklopen lidmi a přesto opuštěný, pokud nemá prostor, kde by mohl s druhými i se sebou otevřeně promýšlet, co se děje (Arendt, 1951). Opuštěnost je třeba odlišit od dobrovolné samoty, kterou mnozí vyhledávají a která je podle Arendtové podmínkou myšlení, i od depresivní izolace, která má vlastní klinický obraz a patří do péče odborníka (srov. Herman, 1992).

Obrana, kterou kniha odvozuje, má dvě složky. První je obnova samoty: prostoru a času, v nichž lze vést vnitřní dialog, například v podobě psaní nebo rozhovoru s důvěryhodnou osobou mimo kontrolující prostředí (srov. Arendt, 1971). Sherry Turkleová na základě rozhovorů s uživateli technologií argumentuje, že schopnost samoty je předpokladem skutečného rozhovoru s druhými a že ji neustálá připojenost oslabuje (Turkle, 2015). Druhou složkou je pluralita: soudnost podle Arendtové potřebuje stanoviska druhých, a obnova vztahů s lidmi, kteří vidí svět jinak, je proto součástí zotavení, jak je popisuje sekce klinických aplikací (srov. Arendt, 1982).

Meze a otevřené otázky🔗

Arendtová teorie myšlení není psychologickou teorií a nedá se z ní odvodit klinický postup; kniha ji užívá jako pojmový rámec pro popis podmínek úsudku (Villa, 1999). Otevřená zůstává otázka, kterou si Arendtová sama položila: zda myšlení skutečně odvrací od zla, nebo jen za určitých podmínek, a jaké ty podmínky jsou (Arendt, 1978). A otevřená je i otázka, jak chránit faktickou pravdu ve veřejném prostoru, když ji, jak Arendtová upozornila, lze snadno vymazat a jen obtížně obnovit (Arendt, 1967).

Literatura🔗

• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. Harcourt, Brace.
• Arendt, H. (1958). The Human Condition. University of Chicago Press.
• Arendt, H. (1963). Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. Viking Press.
• Arendt, H. (1967). Truth and politics. The New Yorker.
• Arendt, H. (1971). Thinking and moral considerations: A lecture. Social Research, 38.
• Arendt, H. (1978). The Life of the Mind. Harcourt Brace Jovanovich.
• Arendt, H. (1982). Lectures on Kant's Political Philosophy (R. Beiner, Ed.). University of Chicago Press.
• Beiner, R. (1982). Hannah Arendt on judging. In H. Arendt, Lectures on Kant's Political Philosophy. University of Chicago Press.
• d'Entrèves, M. P. (1994). The Political Philosophy of Hannah Arendt. Routledge.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• Lipstadt, D. E. (2011). The Eichmann Trial. Schocken.
• Stangneth, B. (2014). Eichmann Before Jerusalem: The Unexamined Life of a Mass Murderer. Knopf.
• Turkle, S. (2015). Reclaiming Conversation: The Power of Talk in a Digital Age. Penguin Press.
• Villa, D. R. (1999). Politics, Philosophy, Terror: Essays on the Thought of Hannah Arendt. Princeton University Press.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.18 Arendt: Banalita zla – diagnóza bezmyšlenkovitosti, z níž tato kapitola vychází.
• 7.14 Heidegger: Být-ve-světě – Arendtové učitel a protipól její teorie soudnosti.
• 7.15 Sartre: Existencialismus – špatná víra jako jiný popis úniku před myšlením.
• 7.53 Snyder: O tyranii – aplikace arendtovských motivů na současnost.

Techniky a klinika

• EA-7.1.5 Arendtová: banalita zla – technická stránka rámce.
• Sekce 06 – Klinické aplikace – obnova samoty a plurality v zotavení.

Pojmy

• Banalita zla – Arendtové pojem z procesu s Eichmannem.
• Milieu control – Liftonův popis ovládnutí komunikace.
• Thought-stopping – klišé místo myšlení.
• Intellectual Sovereignty – normativní ideál samostatného úsudku.