EA-7.1.1 Foucault: moc a vědění

Pole	Hodnota
Kód EA	EA-7.1.1
Tradice	Kontinentální filozofie, poststrukturalismus
Autor	Michel Foucault (1926–1984)
Hlavní teze	Vědění a moc se vzájemně podmiňují: moc vytváří, co lze považovat za pravdivé, a vědění moc ospravedlňuje a rozšiřuje.
Status v EA	Teoretická reflexe – interpretační rámec, ne technika
Rodičovská kapitola	7. Teoretické a metakonceptuální reflexe

Vymezení

Pojem moc–vědění (pouvoir/savoir) shrnuje Foucaultovu tezi, že vědění není neutrálním zrcadlem skutečnosti oddělitelným od moci, ani pouhým nástrojem, který moc používá. Moc a vědění se vzájemně vytvářejí: instituce, praktiky a diskurzy určují, co se může stát předmětem vědění, kdo smí mluvit s autoritou a podle jakých pravidel se rozhoduje o pravdě; vědění zpětně tyto instituce a praktiky zdůvodňuje. Foucault (1975) to formuloval tak, že neexistuje mocenský vztah bez korelativní konstituce pole vědění, ani vědění, které by zároveň nepředpokládalo a nevytvářelo mocenské vztahy. Heslo glosáře moc–vědění podává stručnou definici.

Pro Kompendium je tento rámec klíčový, protože popisuje rovinu, na níž působí řada technik: nikoli jednotlivá lež, ale uspořádání, které určuje, co se vůbec může jevit jako pravda. Techniky podkategorie 2.4 (institucionální zachycení) nebo falešný konsensus jsou přesně takovými zásahy do „režimu pravdy“.

Původ a kontext

Foucault rozvíjel pojem v několika fázích. V Archeologii vědění (1969) popsal diskurzivní formace – pravidla, podle nichž v určité době vznikají výpovědi, předměty a pojmy určitého vědění. V Dohlížet a trestat (1975) a v prvním svazku Dějin sexuality (1976) přešel k analýze moci, která není jen represivní, ale produktivní: vytváří subjekty, kategorie a normy. V rozhovoru „Pravda a moc“ (1977, přeloženo v souboru Power/Knowledge, 1980) zavedl pojem režimu pravdy: každá společnost má své typy diskurzů, které přijímá jako pravdivé, mechanismy, jimiž rozlišuje pravdivé a nepravdivé výpovědi, a postavení těch, kdo mají za úkol říkat, co platí za pravdivé. Foucault patří k poststrukturalistické linii francouzského myšlení, ale vlastní zařazení do škol odmítal.

Co rámec zviditelňuje

Foucaultův rámec pomáhá Kompendiu popsat tři úrovně, které by jinak zůstaly skryté. První úrovní je kdo smí mluvit. Techniky útoku na kvalifikaci a institucionálního vyloučení nezpochybňují obsah výpovědi, ale postavení mluvčího v režimu pravdy. Fricker (2007) tento postřeh rozvinula v pojmu testimoniální nespravedlnosti: mluvčímu je upřena důvěryhodnost kvůli tomu, kým je.

Druhou úrovní jsou kategorie. Moc nevládne jen tím, co zakazuje, ale tím, jaké kategorie nabízí: „normální“ a „deviantní“, „odborník“ a „laik“, „věda“ a „pseudověda“. Kdo kategorie ovládá, rozhoduje předem o výsledku sporu; v Kompendiu tomu odpovídají techniky vynucování oborových hranic a zachycení kurikula.

Třetí úrovní je produktivita moci. Manipulace v uzavřených skupinách nepůsobí jen zákazem, ale tím, že vytváří nové subjekty – člověka, který se sám hlídá, sám se vyznává, sám sebe měří. Foucaultovy pozdní analýzy „technologií sebe“ vysvětlují, proč techniky podkategorie 2.5 (sebeindukovaná delegitimizace) fungují bez vnějšího donucení.

Pohled zevnitř

Člověk žijící uvnitř režimu pravdy ho obvykle nevidí jako moc, ale jako samozřejmost: „tak to prostě je“. Teprve zkušenost jiného režimu – odchod ze skupiny, změna oboru, emigrace – ukáže, že pravidla, podle nichž se rozhodovalo o pravdě, byla historicky a institucionálně podmíněna. Tato zkušenost bývá dezorientující: s režimem pravdy se rozpadne i pocit, že člověk věděl, co je skutečné. V kazuistikách se proto po odchodu objevuje epistemická bezdomovost.

Detekční markery z hlediska rámce

Rámec moc–vědění nabízí pozorovateli otázky spíš než znaky. Kdo v daném prostředí určuje, co je pravdivé, a jakým postupem? Které kategorie jsou k dispozici a kdo je zavedl? Kdo je z rozhodování o pravdě vyloučen a jak se to zdůvodňuje? Jsou pravidla ověřování stejná pro všechny, nebo se mění podle toho, kdo mluví? Prostředí, v němž jedna osoba nebo skupina rozhoduje o kategoriích, mluvčích i pravidlech zároveň, odpovídá tomu, co Kompendium popisuje jako uzavřený režim pravdy, a je rizikové bez ohledu na obsah doktríny.

Rizikové kontexty

Rámec je nejužitečnější tam, kde se rozhodování o pravdě soustřeďuje do jednoho místa: v totálních institucích, které Goffman (1961) popsal jako prostředí, kde se celý život odehrává pod jednou autoritou; v uzavřených skupinách s vlastní doktrínou; v oborech ovládaných jednou školou; v online komunitách, kde moderátoři určují, co je přípustné říct. Ve všech těchto prostředích se moc a vědění slévají v jednom aktérovi, který zároveň rozhoduje o kategoriích, o mluvčích i o sankcích.

Odlišení a meze užití

Foucaultův rámec bývá zjednodušen do teze, že „pravda je jen moc“. Takové čtení je nepřesné a pro Kompendium nebezpečné, protože by vedlo k radikálnímu relativismu, který sám odstraňuje obranu proti manipulaci. Foucault analyzoval podmínky, za nichž se pravda ustavuje, nikoli to, že by rozdíl mezi pravdou a omylem neexistoval. Habermas (1985) mu vytýkal, že jeho teorie nemá normativní měřítko, podle něhož by mohla kritizovat moc; Fraser (1981) se ptala, proč by se měl člověk moci bránit, pokud každý režim je jen jiný režim. Kompendium tuto kritiku přijímá: Foucault slouží jako nástroj analýzy, normativní měřítko dodávají jiné rámce (viz EA-7.1.4 Habermas).

Rámec také nemá sloužit k odmítnutí každé autority. Lékař, soudce nebo vědec mají oprávněnou epistemickou autoritu, pokud je vázána na ověřitelné postupy a kontrolu; rizikové není, že autorita existuje, ale že se vymaní z kontroly.

Klinický a právní rámec

Klinicky upozorňuje Foucault na mocenský rozměr samotné diagnostiky. Kniha Dějiny šílenství (1961) ukázala, jak se kategorie duševní nemoci historicky proměňovaly. Pro kliniky z toho plyne opatrnost: diagnóza je vždy i aktem moci a v kontextu EA může být zneužita (patologizace kritiků). Kompendium tuto výhradu rozvádí v kritických perspektivách medikalizace a EA jako mocenského nástroje. V právní rovině je relevantní otázka, kdo je uznán jako věrohodný svědek a znalec; srov. posouzení věrohodnosti.

Obrana a zotavení

Obranný přínos rámce spočívá v tom, že umožňuje vidět pravidla hry. Kdo rozpozná, kdo určuje kategorie a mluvčí, může se ptát po jejich legitimitě a hledat jiná místa ověření. Prakticky to znamená udržovat pluralitu paradigmat, triangulovat zdroje a v institucích trvat na sledovatelnosti rozhodnutí. Pro zotavení po odchodu z uzavřeného režimu pravdy je užitečný hermeneutický reset: obnovení schopnosti klást otázky po původu pravidel bez ztráty schopnosti rozlišovat.

Případy, které rámec osvětluje

Stalinské monstrprocesy ukazují režim pravdy, v němž přiznání obžalovaného bylo „pravdou“ bez ohledu na fakta; případ Lysenko spojení politické moci s rozhodováním o vědecké pravdě; ujgurská převýchova produktivní moc, která vytváří nové subjekty (interpretace knihy podle dostupných pramenů).

Poznámka ke kódu

Kód EA-7.1.1 patří do řady teoretických reflexí v katalogu technik a není totožný s číslováním oddílů kapitoly 7: tam Foucaulta spolu s Adornem, Sloterdijkem a Habermasem pojednává oddíl 7.1 Filosofický rámec EA.

Literatura

• Goffman, E. (1961). Asylums.
• Foucault, M. (1961). Folie et déraison: Histoire de la folie à l'âge classique.
• Foucault, M. (1969). L'Archéologie du savoir.
• Foucault, M. (1975). Surveiller et punir: Naissance de la prison.
• Foucault, M. (1976). Histoire de la sexualité I: La volonté de savoir.
• Foucault, M. (1980). Power/Knowledge: Selected Interviews and Other Writings 1972–1977 (ed. C. Gordon).
• Fraser, N. (1981). Foucault on Modern Power: Empirical Insights and Normative Confusions. Praxis International.
• Habermas, J. (1985). Der philosophische Diskurs der Moderne.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing.

Související

Sesterské reflexe a kapitoly

• EA-7.1.2 Foucault: disciplína – dozor a normalizace.
• EA-7.1.4 Habermas: komunikativní jednání – normativní protiváha.
• 7.1 Filosofický rámec EA – souhrnné pojednání.

Pojmy

• Glosář: moc–vědění – definice.
• Glosář: diskurzivní formace – pravidla výpovědí.

Techniky, které rámec vysvětluje

• EA-2.4 Falešný konsensus – zásah do režimu pravdy.
• EA-2.1.3 Útok na kvalifikaci – kdo smí mluvit.