7.29 Nagel: View from Nowhere a paradox objektivity🔗

Thomas Nagel, americký filozof dlouhodobě působící na Newyorské univerzitě, se celé dílo vrací k jednomu problému: jak spojit pohled konkrétní osoby, která je uvnitř světa, s objektivním pohledem na týž svět, do něhož je zahrnuta i tato osoba a její pohled (Nagel, 1986). Esej o netopýrovi z roku 1974 tento problém otevřela ve filozofii mysli, kniha The View from Nowhere jej rozvinula do etiky, teorie svobody a otázky smyslu života (Nagel, 1974).

Pro kompendium EA je Nagel důležitý dvojím způsobem. Ukazuje, že objektivita je hodnotná, ale vždy neúplná, a že subjektivní zkušenost nelze beze zbytku převést na popis zvenčí. Kniha z toho vyvozuje – jako vlastní interpretaci, nikoli Nagelovo tvrzení – kritérium pro rozpoznání rétoriky, která se tváří jako „pohled odnikud“, ale ve skutečnosti mluví z jednoho skrytého místa (Nagel, 1986).

Výklad teorie🔗

Jaké je to být netopýrem🔗

Nagel vychází z formulace, že organismus má vědomé stavy právě tehdy, když je nějaké to „být tímto organismem“ (what it is like to be) – nějaké pro tento organismus. Netopýr vnímá svět echolokací, a i kdybychom znali celou jeho neurofyziologii, nevěděli bychom, jaké je to být netopýrem, protože tato znalost je vázána na jeho úhel pohledu (Nagel, 1974). Fyzikální popis je objektivní právě tím, že od úhlů pohledu abstrahuje; proto se zdá, že subjektivní charakter zkušenosti z něj vypadne.

Nagel přitom netvrdí, že fyzikalismus je nepravdivý. Tvrdí, že v současnosti nemáme pojmové prostředky, abychom pochopili, jak by mohl být pravdivý, a navrhuje program „objektivní fenomenologie“, která by popsala strukturu zkušenosti srozumitelně i pro bytosti, které ji nemohou mít (Nagel, 1974). Tato opatrnost bývá v populárních výkladech přehlížena.

Pohled odnikud🔗

V knize The View from Nowhere Nagel popisuje objektivitu jako metodu: od svého stanoviska ustoupíme, vytvoříme pojetí světa, do něhož zahrneme i sebe a svůj původní pohled, a tento krok můžeme opakovat. Každý další krok je objektivnější, ale žádný nevede k úplnému popisu, protože něco – právě subjektivní stránka – zůstává mimo (Nagel, 1986). Nagel trvá na realismu: svět může přesahovat naši schopnost jej pojmout, a objektivita je proto úkol, ne vlastnictví.

Napětí mezi oběma pohledy Nagel sleduje v několika oblastech. U svobodné vůle se z objektivního pohledu jednání jeví jako událost ve světě a autonomie mizí; z pohledu aktéra je volba nepopiratelná. V etice rozlišuje důvody vázané na aktéra (agent-relative) a důvody na aktérovi nezávislé (agent-neutral) a hájí, že obojí má své místo a nelze je převést na jedno (Nagel, 1986).

Možnost altruismu🔗

Rané dílo The Possibility of Altruism připravuje etickou část této koncepce. Nagel tvrdí, že racionální obezřetnost vyžaduje vidět sebe jako tutéž osobu v různých časech, a altruismus obdobně vyžaduje vidět sebe jako jednu osobu mezi jinými, stejně skutečnými. Kdo uznává, že jeho bolest je pro něj důvodem jednat, musí uznat, že bolest druhého je důvodem z objektivního hlediska (Nagel, 1970).

Absurdita🔗

V eseji The Absurd Nagel vykládá pocit absurdity jako střet mezi vážností, s níž nutně přistupujeme ke svému životu, a stále přítomnou možností podívat se na tentýž život zvenčí, kde se jeví jako nahodilý. Absurdita tak není důsledkem malosti člověka ve vesmíru, ale jeho schopnosti reflexe (Nagel, 1971). Nagel odmítá hrdinské vzdorování i zoufalství a navrhuje přistupovat k absurditě s ironií: pokud z pohledu věčnosti nic nezáleží, pak nezáleží ani na tom (Nagel, 1979).

Pozdní díla🔗

V knize The Last Word Nagel hájí autoritu rozumu proti subjektivismu a relativismu: tvrzení, že vše je jen perspektiva, si samo nárokuje platnost, kterou popírá (Nagel, 1997). V Mind and Cosmos jde dál a tvrdí, že materialistický neodarwinistický obraz přírody pravděpodobně nevysvětlí vznik vědomí, poznání a hodnot; tato teze zůstává v současné filozofii menšinová a silně sporná (Nagel, 2012).

Kritika a meze teorie🔗

Daniel Dennett zpochybňuje samotná data, ze kterých Nagel vychází. Intuice, že existuje nevysvětlitelné „jaké je to“, nepovažuje za spolehlivý údaj, ale za jev, který má vysvětlit kognitivní věda; navrhuje heterofenomenologii, tedy studium výpovědí o zkušenosti bez předpokladu zvláštních vlastností qualia (Dennett, 1991). David Lewis nabízí jiné řešení: vědět, jaké je něco prožívat, je spíše schopnost (rozpoznat, představit si, zapamatovat) než znalost dodatečného faktu (Lewis, 1988).

Feministická epistemologie kritizuje ideál pohledu odnikud z opačné strany. Donna Haraway jej nazývá „božím trikem“ – nárokem vidět všechno odnikud, který zakrývá, že vědění vždy vzniká v konkrétních tělech a institucích, a navrhuje místo něj „situované vědění“ (Haraway, 1988). Vůči Nagelovi je námitka jen zčásti spravedlivá, protože on sám tvrdí, že úplná objektivita je nedosažitelná; trefuje však způsob, jakým se jeho metafora šíří (Nagel, 1986).

Historie vědy ukazuje, že objektivita má svou historii. Daston a Galison (2007) rozlišují v dějinách vědeckého zobrazování několik epistemických ctností – věrnost přírodě, mechanickou objektivitu, cvičený úsudek – a dokládají, že „objektivní“ znamenalo v různých dobách různé věci. Bernard Williams obdobně pochybuje, že „absolutní pojetí světa“ může sloužit jako měřítko etiky (Williams, 1985).

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy. Kompendium přebírá od Nagela rozlišení, že objektivita je postup s viditelnými kroky, nikoli stanovisko, které někdo vlastní. Z toho plyne rozpoznatelný vzorec pseudoobjektivity: mluvčí prezentuje vlastní hodnocení jako „čistá fakta“ nebo „to, co ukazují data“, ale nedoloží, odkud data jsou, kdo je vybral a jak je lze ověřit. Legitimní objektivita naopak ukazuje metodu a připouští opravu (Nagel, 1986). Stránka Falešný paradigmatický nárok popisuje tentýž vzorec na úrovni celých teorií.

Popírání subjektivní výpovědi🔗

Druhý vzorec je zrcadlový: výpověď postiženého je odmítnuta, protože ji nelze „objektivně změřit“. Nagelova analýza ukazuje, že subjektivní zkušenost je skutečná i tam, kde ji objektivní popis nezachytí (Nagel, 1974). Fricker (2007) popisuje, jak předsudek snižuje důvěryhodnost mluvčího a vede k testimoniální nespravedlnosti; kompendium oba rámce spojuje a za varovný znak považuje soustavné znevažování první osoby v kombinaci s nárokem na vlastní neomylnou objektivitu.

Nafukování absurdity🔗

Třetí vzorec se týká absurdity. Prostředí, které člověku opakovaně předkládá jen vnější pohled („nic z toho, na čem ti záleží, nemá smysl“), a zároveň mu nabízí jedinou cestu ven, odpovídá technice implantace existenciální bezmoci. Nagelova odpověď – absurditu nepopírat ani z ní nedělat tragédii, ale nést ji s ironií – je v tomto smyslu obranným postojem, který vrací váhu vlastním projektům (Nagel, 1971).

Uzavření do perspektivy skupiny🔗

Čtvrtý vzorec se týká etické části Nagelovy teorie. Altruismus podle Nagela předpokládá schopnost vidět sebe jako jednu osobu mezi jinými, stejně skutečnými (Nagel, 1970). Skupiny s vysokou mírou kontroly tuto schopnost soustavně oslabují: zájmy a výpovědi lidí mimo skupinu přestávají platit jako důvody a vnější svět se dělí na vyvolené a ty, jejichž existence nemá váhu. Lifton (1961) tento rys myšlenkové reformy nazval „rozhodováním o existenci“ (dispensing of existence). Kompendium jej čte jako ztrátu objektivního kroku, který Nagel popisuje jako základ morálky, a za detekční znak považuje to, když člověk přestane umět formulovat, jak by situaci viděl někdo zvenčí.

Odlišení a obrana🔗

Ne každé zdůraznění objektivity je manipulací: odborník, který odkazuje na data, jedná správně, pokud zdroje ukáže a nepopírá, že interpretace vyžaduje úsudek (Daston a Galison, 2007). Obranou je proto ptát se, z jakého místa výrok zaznívá, jaké kroky objektivizace proběhly a co zůstalo mimo, a v klinické práci brát výpověď první osoby jako svébytný zdroj údajů, nikoli jako šum (Fricker, 2007).

Otevřené otázky🔗

Otevřené zůstává, zda lze Nagelovu „objektivní fenomenologii“ vůbec provést, nebo zda je subjektivní charakter zkušenosti principiálně nesdělitelný (Nagel, 1974). Stejně sporné je, jak v praxi rozlišit legitimní ustoupení k obecnějšímu pohledu od manipulativního popření konkrétní zkušenosti, když obojí používá tentýž jazyk objektivity (Haraway, 1988).

Literatura🔗

• Daston, L. a Galison, P. (2007). Objectivity. Zone Books.
• Dennett, D. C. (1991). Consciousness Explained. Little, Brown.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Haraway, D. (1988). Situated knowledges: The science question in feminism and the privilege of partial perspective. Feminist Studies, 14(3).
• Lewis, D. (1988). What experience teaches. Proceedings of the Russellian Society, 13.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Nagel, T. (1970). The Possibility of Altruism. Clarendon Press.
• Nagel, T. (1971). The absurd. The Journal of Philosophy, 68(20).
• Nagel, T. (1974). What is it like to be a bat? The Philosophical Review, 83(4).
• Nagel, T. (1979). Mortal Questions. Cambridge University Press.
• Nagel, T. (1986). The View from Nowhere. Oxford University Press.
• Nagel, T. (1997). The Last Word. Oxford University Press.
• Nagel, T. (2012). Mind and Cosmos. Oxford University Press.
• Williams, B. (1985). Ethics and the Limits of Philosophy. Fontana.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7. Teoretické reflexe – rozcestník sekce.
• Chalmers: Hard Problem – pozdější formulace problému, který Nagel otevřel esejí o netopýrovi.
• Dennett: Intentional Stance – hlavní protivník Nagelova pojetí subjektivity.
• Williams: Truth and Truthfulness – ctnosti pravdivosti a meze absolutního pojetí světa.
• Putnam: Vnitřní realismus – jiná kritika představy pohledu odnikud.
• Metzinger: Ego Tunnel – naturalistický výklad perspektivy první osoby.
• Computational Epistemology – algoritmy, které se prezentují jako neutrální pohled.

Glosář a techniky

• Testimoniální nespravedlnost – znevažování výpovědi první osoby.
• Fenomenologie – tradice popisu zkušenosti z perspektivy první osoby.
• Implantace existenciální bezmoci – zneužití vnějšího pohledu na smysl života.

Filozofie knihy

• Epistemická integrita – normativní rámec, z něhož kniha posuzuje nároky na objektivitu.