Testimoniální nespravedlnost

Definice

Testimoniální nespravedlnost (testimonial injustice, česky též svědecká nespravedlnost) je pojem Mirandy Frickerové z knihy Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing (Fricker, 2007). Nastává, když posluchač pod vlivem předsudku vůči identitě mluvčího přizná jeho výpovědi nižší důvěryhodnost, než by si zasloužila. Frickerová mluví o deficitu důvěryhodnosti (credibility deficit) způsobeném předsudkem vůči identitě (identity prejudice): mluvčímu se nevěří ne kvůli obsahu toho, co říká, ale kvůli tomu, kým je – ženou, příslušníkem menšiny, člověkem s duševním onemocněním, dítětem, bývalým členem sekty.

Křivda je dvojí (Fricker, 2007). Epistemická: poznání, které mělo být předáno, se nepředá, a posluchač i instituce přicházejí o pravdivou informaci. Etická: mluvčímu je ukřivděno v tom, co je pro člověka podstatné – v jeho roli někoho, kdo ví a komu lze věřit. Frickerová tuto druhou křivdu považuje za primární, protože zasahuje samu schopnost být uznán jako vědoucí bytost.

Původ a kontext pojmu

Pojem vyrůstá z filozofie svědectví, která od konce 20. století zdůrazňuje, že velkou část toho, co víme, víme ze slov druhých, a že důvěra ve svědectví je proto základní, nikoli okrajovou epistemickou praxí (Coady, 1992). Frickerová k tomu přidala otázku moci: kdo rozhoduje o tom, komu se věří, a jakými předsudky je toto rozhodování zatíženo (Fricker, 2007). Souvislosti s technikami EA, se soudní praxí i s klinikou mapuje most Epistemická injustice v knize.

Testimoniální nespravedlnost je jednou ze dvou základních forem epistemické nespravedlnosti; druhou je hermeneutická nespravedlnost vyrůstající z hermeneutické marginalizace, při níž chybějí sdílené pojmy, jimiž by člověk svou zkušenost pojmenoval (Fricker, 2007). Frickerová výklad ilustruje literárními příklady, mimo jiné soudním procesem v románu Harper Leeové To Kill a Mockingbird (1960), v němž porota nevěří černošskému obžalovanému, přestože fakta svědčí pro něj. Jako protilék navrhuje ctnost testimoniální spravedlnosti: reflexivní ostražitost posluchače, který si je vědom, že jeho hodnocení důvěryhodnosti může být ovlivněno předsudkem, a koriguje je.

Pojem se rychle rozvinul. Dotson rozlišila utišení svědectví (testimonial quieting), kdy posluchač mluvčího neuzná jako vědoucího, a udušení svědectví (testimonial smothering), kdy mluvčí sám zkrátí nebo zamlčí výpověď, protože předpokládá, že nebude pochopen (Dotson, 2011). Medina upozornil, že deficit jednoho mluvčího je často spojen s nadbytkem důvěryhodnosti jiného, a navrhl proto hodnotit důvěryhodnost poměrně (Medina, 2011). Současný stav oboru shrnuje příručka, kterou redigovali Kidd, Medina a Pohlhaus (Kidd et al., 2017). Kompendium tuto linii zpracovává v kapitole 7.3 Sociální epistemologie EA a v kartě EA-7.2.1 Fricker.

Jak se projevuje

Typickým znakem je výpověď odbytá dřív, než je vyslechnuta, s odkazem na vlastnost mluvčího („je hysterická“, „byl v sektě, co čekáte“, „děti si vymýšlejí“), a stejné tvrzení, které má odlišnou váhu podle toho, kdo je vysloví (Fricker, 2007). Od mluvčího se žádá vyšší míra důkazu než od ostatních, nebo se jeho výpověď automaticky považuje za „subjektivní“, a emoce při výpovědi se vykládají jako důkaz nespolehlivosti.

V soudní a policejní praxi se předsudek často opírá o rozšířené mýty o tom, jak se má „skutečná“ oběť chovat; Burt ukázala, že přijetí takových mýtů o znásilnění souvisí s obecnějšími postoji k násilí a k rolím pohlaví (Burt, 1980). Výpověď, která mýtu neodpovídá – oběť se nebránila, ozvala se pozdě, zůstala v kontaktu s pachatelem –, pak ztrácí váhu bez ohledu na důkazy.

Na straně mluvčího se nespravedlnost projevuje tím, co Dotson nazvala udušením svědectví: opakovaná zkušenost, že se mu nevěří, vede k tomu, že přestane mluvit, výpověď zkracuje nebo začne pochybovat sám o sobě (Dotson, 2011). Tento posun ve vztahu k vlastnímu úsudku zachycuje průřezová signatura epistemické kalibrace.

Mechanismus

Strukturně testimoniální nespravedlnost vzniká z toho, že posuzování důvěryhodnosti je rychlé a z velké části intuitivní: posluchač se opírá o obecné představy o tom, jací lidé jsou spolehliví (Fricker, 2007). Tyto představy mohou nést společenské stereotypy, a pak systematicky znevýhodňují celé skupiny. Frickerová odlišuje systematickou nespravedlnost, která sleduje mluvčího napříč oblastmi života, od nahodilé, která se týká jediné situace; pro EA je důležitější ta první.

Nespravedlnost se reprodukuje: komu se opakovaně nevěří, ten ztrácí jistotu ve vlastní poznání, vypovídá méně souvisle a nejistě – a tím zdánlivě potvrzuje předsudek (Fricker, 2007). Pro epistemickou anihilaci je důležité, že testimoniální nespravedlnost bývá druhou vlnou poškození. Oběť manipulace, která se konečně odhodlá promluvit, narazí na nedůvěru institucí, rodiny nebo odborníků. Pachatel může tuto nedůvěru i záměrně připravit – předem zpochybnit duševní zdraví nebo spolehlivost oběti a při konfrontaci obrátit role podle vzorce DARVO (Freyd, 1997). Soustavné vyřazení mluvčího z okruhu těch, jejichž slovo se počítá, rozebírá most Delegitimizace v knize.

Klinický a právní rámec

Carel a Kidd ukázali, že ve zdravotnictví jsou nemocní systematicky vystaveni deficitu důvěryhodnosti: jejich výpovědi o vlastním prožitku se podřizují měřením a výkladu odborníků i tam, kde pacient ví víc (Carel a Kidd, 2014). V psychiatrii je riziko vyšší, protože diagnóza sama může sloužit jako důvod nevěřit; Crichton, Carel a Kidd tento mechanismus popisují a vyzývají kliniky, aby si jej byli vědomi a nezaměňovali posouzení obsahu výpovědi s dojmem z diagnózy (Crichton et al., 2017). Pro klienty po EA, jejichž hlavním zraněním je nedůvěra ve vlastní vnímání, je to podmínka bezpečné péče.

V trestním řízení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností; zásadu volného hodnocení důkazů stanoví trestní řád, zákon č. 141/1961 Sb. Volnost hodnocení je pojistkou proti formalismu, ale zároveň místem, kudy může vstoupit předsudek, a proto vyžaduje sebereflexi posuzujícího (Fricker, 2007). Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, k tomu přidává institut zvlášť zranitelné oběti a právo na ochranu před druhotnou újmou; jak se tyto nástroje projevují v praxi, popisuje heslo Retraumatizace.

Odlišení

Oprávněná skepse k výpovědi vychází z jejího obsahu, rozporů nebo okolností, testimoniální nespravedlnost z předsudku vůči osobě (Fricker, 2007). Rozdíl se nepozná podle výsledku – v obou případech se výpovědi nevěří –, ale podle důvodu, který lze uvést a přezkoumat.

Hermeneutická nespravedlnost nespočívá v nedůvěře posluchače, ale v chybějících sdílených pojmech; obě formy se však často sčítají, protože kdo nemá slova pro svou zkušenost, vypovídá méně přesvědčivě (Fricker, 2007).

Nadbytek důvěryhodnosti (credibility excess) je opačný jev – přehnaná důvěra k mluvčímu kvůli jeho postavení. Frickerová ho považovala za méně typický zdroj křivdy, Medina však ukázal, že nadbytek jednoho a deficit druhého spolu souvisejí, například když soud víc věří charismatickému vůdci skupiny než bývalému členovi (Medina, 2011).

Odmítnutí výpovědi z procesních důvodů (např. nepřípustný důkaz) není samo o sobě nespravedlností, pokud se pravidla uplatňují stejně na všechny (Fricker, 2007).

Význam pro Kompendium

Pojem je klíčový pro forenzní a klinickou praxi: kdo posuzuje výpovědi obětí manipulace, musí vědět, že sama zkušenost manipulace, zmatenost a nejistota nejsou známkou nepravdivosti (Fricker, 2007). Lidé z kontrolujících vztahů a ze skupin s vysokou mírou kontroly jsou vůči deficitu důvěryhodnosti zvlášť zranitelní, protože pachatel jejich nespolehlivost často předem „ohlásil“, což heslo Delegitimizace popisuje jako útok na důvěryhodnost zdroje. Postup výslechu, který vliv předsudku omezuje, popisuje Forenzní rozhovor, obecné zásady heslo Forensic interview a práci s výpověďmi blízkých osob Kolaterální rozhovor – protokol; na riziko opačného zneužití moci posuzovatele upozorňuje kritická kapitola Mocenská asymetrie v aplikaci EA.

Obecný příklad

Anonymizovaný kompozit: Muž, který dvanáct let žil ve skupině s vysokou mírou kontroly, podá trestní oznámení na vedení skupiny pro finanční vykořisťování. Při podání slyší poznámky typu „vy jste tam přece šel dobrovolně“ a „lidé ze sekt bývají trochu zmatení“. Jeho výpověď je nesouvislá, protože o zkušenosti mluví poprvé, a to je bráno jako známka nespolehlivosti. Teprve když věc převezme vyšetřovatel, který zná specifika takových výpovědí, posoudí obsah oznámení podle dokumentů a dalších svědků – a ukáže se, že tvrzení jsou podložená. Deficit důvěryhodnosti zde nevyplýval z obsahu výpovědi, ale z předsudku vůči tomu, kdo vypovídá (srov. Fricker, 2007).

Obrana a zotavení

Pro posluchače a instituce je obranou pěstování ctnosti testimoniální spravedlnosti: vědomě zkoumat, z čeho vychází vlastní (ne)důvěra, posuzovat obsah výpovědi, ne jen dojem z mluvčího, a používat strukturované postupy, které omezují vliv předsudku (Fricker, 2007). Medina k tomu přidává požadavek vyhledávat „epistemické tření“ (epistemic friction), tedy kontakt s perspektivami, které vlastní předpoklady narušují, a učit se z nich (Medina, 2013).

Pro mluvčího je důležité hledat posluchače a místa, kde je výpověď brána vážně, dokumentovat a nevykládat si opakovanou nedůvěru jako důkaz vlastní nespolehlivosti (Dotson, 2011). V terapii je obnova důvěry ve vlastní výpověď součástí zotavení; postupné ověřování spolehlivosti druhých popisuje subakutní rekonstrukce důvěry a vlastní nastavení důvěry Kalibrace důvěry.

Meze a otevřené otázky

Rozlišit předsudek od oprávněné pochybnosti je v jednotlivém případě obtížné, protože obojí se projevuje jako nedůvěra (Medina, 2011). Pojem také nesmí vést k opačnému extrému – k automatickému přijetí každé výpovědi bez prověření, které by samo bylo nespravedlivé vůči obviněnému. Otevřenou otázkou je, jak testimoniální spravedlnost uplatnit v institucích, které musí rozhodovat rychle a podle pravidel, a zda ji lze pěstovat výcvikem, nebo jen změnou institucionálních postupů (Kidd et al., 2017).

Literatura

• Burt, M. R. (1980). Cultural myths and supports for rape. Journal of Personality and Social Psychology.
• Carel, H., & Kidd, I. J. (2014). Epistemic injustice in healthcare: A philosophical analysis. Medicine, Health Care and Philosophy.
• Coady, C. A. J. (1992). Testimony: A Philosophical Study. Oxford University Press.
• Crichton, P., Carel, H., & Kidd, I. J. (2017). Epistemic injustice in psychiatry. BJPsych Bulletin.
• Dotson, K. (2011). Tracking epistemic violence, tracking practices of silencing. Hypatia.
• Freyd, J. J. (1997). Violations of power, adaptive blindness, and betrayal trauma theory. Feminism & Psychology.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Kidd, I. J., Medina, J., & Pohlhaus, G. (Eds.) (2017). The Routledge Handbook of Epistemic Injustice. Routledge.
• Medina, J. (2011). The relevance of credibility excess in a proportional view of epistemic injustice. Social Epistemology.
• Medina, J. (2013). The Epistemology of Resistance: Gender and Racial Oppression, Epistemic Injustice, and Resistant Imaginations. Oxford University Press.
• Zákon č. 141/1961 Sb. (1961). Trestní řád.
• Zákon č. 45/2013 Sb. (2013). Zákon o obětech trestných činů.

Související

Glosář

• Epistemická injustice – zastřešující rámec.
• Hermeneutická marginalizace – druhá forma podle Frickerové.
• Delegitimizace – útok na důvěryhodnost zdroje.
• DARVO – převrácení role oběti a pachatele.
• Forensic interview – vedení výpovědi bez předsudku.
• Retraumatizace – nevíra institucí jako opakované zranění.

Reflexe a klinika

• 7.3 Sociální epistemologie EA – Fricker v kontextu.
• EA-7.2.1 Fricker: Epistemická nespravedlnost – referenční karta.
• Mocenská asymetrie v aplikaci EA – kritická reflexe.
• Epistemická injustice v knize – místo pojmu v kapitolách knihy.
• Subakutní rekonstrukce důvěry – obnova epistemické důvěry.