Komunitní reintegrace

Kategorie: Terciární prevence | Pořadí: 27/30

Cíl prevence

Cílem je pomoci člověku po epistemické anihilaci (EA) znovu se zapojit do širšího společenství – sousedství, obce, spolku, církve, klubu – a získat zpět sociální role, o které přišel. Komunitní reintegrace navazuje na obnovu osobní sítě vztahů a přesahuje ji: nejde jen o to „mít přátele“, ale o to „někam patřit“ a být v tom užitečný, což odpovídá pojetí osobního zotavení, v němž je příslušnost a smysluplná role jádrovým procesem, nikoli jen vedlejším cílem (Leamy a kol., 2011).

Vymezení a východiska

Dlouhodobá manipulace často bere člověku i jeho veřejné role: přestal chodit do spolku, vzdal se funkce v obci, opustil sbor nebo tým. Po odchodu z manipulujícího vztahu nebo skupiny se k těmto rolím vrací s nejistotou, studem a obavou z odsouzení („jak jsi tomu mohl podlehnout“), a ztráta příslušnosti přitom patří k hlavním rizikům návratu do původního prostředí, které příslušnost nabízelo. Zotavení je zde procesem znovunabývání hodnotných sociálních rolí, nikoli pouhým ústupem příznaků, jak zdůrazňuje pojetí zotavení jako žité zkušenosti (Deegan, 1988).

Užitečným rámcem je model osobního zotavení CHIME (Leamy a kol., 2011), který shrnuje procesy zotavení do pěti oblastí: propojenost (Connectedness), naděje (Hope), identita (Identity), smysl (Meaning) a zmocnění (Empowerment). Komunitní reintegrace pracuje hlavně s propojeností a zmocněním, zatímco smysl a identitu rozvíjejí stránky Obnova smyslu a Středně-dobá rekonstrukce identity.

Reintegrace je nejúčinnější tehdy, když role, do nichž se člověk vrací, přinášejí jak sounáležitost, tak konkrétní užitečnost: samotná přítomnost ve skupině bez smysluplného úkolu drží člověka na okraji, kdežto role s jasným přínosem posiluje identitu i pohodu (Thoits a Hewitt, 2001). Z hlediska modelu CHIME jde o propojení propojenosti se zmocněním, tedy o to, aby se člověk necítil jen trpěným hostem, ale aktivním členem, který něčím přispívá a tím si znovu buduje pocit vlastní hodnoty a vlivu (Leamy a kol., 2011). Komunita, která to dokáže nabídnout, přitom nevyžaduje od člověka celou jeho identitu ani veřejné vyprávění jeho příběhu a snese, že patří i jinam, což je samo o sobě ochranou před zopakováním uzavřeného vzorce.

Klíčové komponenty

Jádrem je účast v komunitě, tedy pravidelné zapojení do aspoň jedné skupiny s otevřeným členstvím, a dobrovolnictví jako role, v níž je člověk užitečný a kde jsou hranice jasně dané; dobrovolná činnost má přitom doloženou souvislost s vyšší pohodou a nižší depresivitou (Thoits a Hewitt, 2001). Dalšími složkami jsou podpora lidí s podobnou zkušeností (peer support) včetně vyškolených peer konzultantů, jejíž hodnotu dokládá literatura o vzájemné podpoře (Mead, Hilton a Curtis, 2001), občanská angažovanost v malých projektech v obci a volný čas a rekreace (sport, kultura, příroda) jako přirozené prostředí setkávání, které buduje sociální kapitál komunity (Putnam, 2000). Samostatnou složkou je práce proti stigmatu – vysvětlování v komunitě, že EA se může stát komukoli –, protože internalizované stigma je vážnou překážkou zapojení (Corrigan a Watson, 2002).

Implementační postup

Postup začíná komunitním průvodcem nebo mentorem z dané komunity, který nováčka uvede a provází prvními týdny, a dobrovolnictvím v rozsahu několika hodin týdně, postupně podle sil, neboť právě pravidelná produktivní role podporuje pohodu (Thoits a Hewitt, 2001). Následuje členství v klubu nebo spolku zvolené podle zájmu, ne podle toho, co „by se hodilo“, podpůrná skupina zhruba jednou týdně po dobu, kdy to člověk potřebuje (Mead, Hilton a Curtis, 2001), a jeden občanský projekt, například sousedská akce, údržba veřejného prostoru nebo pomoc v knihovně, který obnovuje sítě vzájemnosti a důvěry (Putnam, 2000). Pravidelná rekreace několikrát týdně chrání proti stažení a besedy proti stigmatu se konají jen tehdy, až to člověk sám chce, protože vlastní příběh vyprávěný veřejně je volba, ne podmínka zotavení (Corrigan a Watson, 2002). Uvedené frekvence jsou orientační a o tempu rozhoduje člověk se svým terapeutem.

Znaky, že reintegrace vázne

Že reintegrace vázne, se pozná podle několika vzorců: člověk se do komunity zapojí, ale po prvním nedorozumění se úplně stáhne, nebo nová skupina začne vyžadovat celou jeho energii a čas, což je riziko opakování vzorce. Dalšími znaky jsou, že komunita ho vnímá jen přes „případ“ (ten, kdo byl v sektě), ne jako člověka s dalšími rolemi – tedy skrze stigma, které redukuje identitu na nálepku (Corrigan a Watson, 2002) –, že se objevuje diskriminace v práci, bydlení nebo ve spolku, a že pocit, že nikam nepatří, sílí místo aby slábl, čímž vázne právě propojenost jako jádro zotavení (Leamy a kol., 2011).

Obecný příklad

Starší muž po několika letech pod vlivem samozvaného „poradce“, který ho připravil o úspory a izoloval od sousedů, se vrací do obce, kde dřív vedl hasičský kroužek; stydí se a vyhýbá se lidem, protože stud je typickou překážkou zapojení (Corrigan a Watson, 2002). Sociální pracovnice ho propojí s místním knihovníkem, který hledá pomocníka na čtenářské odpoledne pro seniory, a tato malá užitečná role posílí jeho pohodu (Thoits a Hewitt, 2001). Po několika měsících začne muž znovu chodit na schůze hasičů, nejprve jen jako divák; rozhodující nebyla jedna velká změna, ale řada malých rolí, v nichž byl potřebný a znovu propojený s obcí (Putnam, 2000).

Indikátory úspěchu a cílová populace

Obecné normy pro EA nejsou, a proto program sleduje počet aktivních sociálních rolí (člen, dobrovolník, soused, kolega), pravidelnost účasti v komunitním životě, zkušenost s diskriminací nebo stigmatem a její vývoj a subjektivní pocit příslušnosti v hodnocení samotného člověka. Právě obnovená propojenost a zmocnění jsou měřitelnými ukazateli osobního zotavení (Leamy a kol., 2011). Cílovou populací jsou lidé po EA, komunitní organizace, samosprávy obcí, nestátní neziskové organizace, peer konzultanti a sociální pracovníci.

Rizika, meze a etika

Komunita, která chce celého člověka, je varovným signálem, protože dobrá komunita snese, že člověk patří i jinam; výměna jedné uzavřené skupiny za druhou by opakovala původní vzorec (Deegan, 1988). Nikdo nemá právo vyžadovat, aby člověk svou zkušenost veřejně vyprávěl, neboť sebeodhalení je prostředkem proti stigmatu jen tehdy, je-li dobrovolné (Corrigan a Watson, 2002). Příliš mnoho rolí najednou vede k vyhoření a stažení, a u lidí, kteří odešli z nebezpečného prostředí, je třeba zvážit, zda veřejná aktivita neprozradí jejich pobyt.

Literatura

• Corrigan, P. W., a Watson, A. C. (2002). Understanding the Impact of Stigma on People with Mental Illness. World Psychiatry, 1(1), 16–20.
• Deegan, P. E. (1988). Recovery: The Lived Experience of Rehabilitation. Psychosocial Rehabilitation Journal, 11(4), 11–19.
• Leamy, M., Bird, V., Le Boutillier, C., Williams, J., a Slade, M. (2011). Conceptual Framework for Personal Recovery in Mental Health (CHIME). British Journal of Psychiatry, 199(6), 445–452.
• Mead, S., Hilton, D., a Curtis, L. (2001). Peer Support: A Theoretical Perspective. Psychiatric Rehabilitation Journal, 25(2), 134–141.
• Putnam, R. D. (2000). Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community. New York: Simon & Schuster.
• Thoits, P. A., a Hewitt, L. N. (2001). Volunteer Work and Well-Being. Journal of Health and Social Behavior, 42(2), 115–131.

Související

Sousední prevence

• Obnova sociální sítě – osobní vztahy, na které komunitní reintegrace navazuje.
• Komunitní reziliencie – jak komunita předchází EA dřív, než nastane.
• Kulturní obnova – návrat ke kulturní příslušnosti.

Rekonstrukce a populace

• Dlouhodobá rekonstrukce komunity – protokol dlouhodobé obnovy.
• Programy komunitní resilience – populační programy, do nichž lze reintegraci zasadit.

Sebe-obrana

• Sebe-obrana: Zapojení do komunity – praktické kroky pro samotného člověka.

Pojmy

• Epistemická komunita – společenství, v němž se poznání sdílí a ověřuje.
• Epistemická reintegrace – návrat ke sdílenému poznávání světa.