Instrumental reason (instrumentální rozum)

Definice

Instrumentální rozum (instrumental reason, německy instrumentelle Vernunft) je ústředním diagnostickým pojmem Dialektiky osvícenství (1944) Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera a Horkheimerova Zatmění rozumu (Eclipse of Reason, 1947). Označuje dějinný úpadek rozumu ze schopnosti zaměřené na věcné cíle – pravdu, spravedlnost, dobrý život – na schopnost, která pouze počítá účinné prostředky k cílům daným zvenčí, přičemž cíle samy jsou vyňaty z rozumového zkoumání.

Argument Adorna a Horkheimera zní, že emancipační projekt osvícenství – kritika mýtu a autority rozumem – prochází vnitřním dialektickým zvratem: rozum, který odkouzluje svět, se sám stává nástrojem ovládání. Jakmile rozum může sloužit jakémukoli cíli, ale žádný cíl nemůže hodnotit, stává se z něj výpočetní aparát dostupný jakémukoli projektu, i tomu nejbarbarštějšímu. Administrativní racionalita fašismu, technická racionalita masové výroby a kalkulující racionalita kulturního průmyslu nejsou podle nich úchylkami rozumu – jsou jeho koncovou podobou, jakmile je odtržen od věcných normativních závazků.

Instrumentální rozum vyznačují tři rysy:

1. asymetrie prostředků a cílů – rozumově se hodnotí jen prostředky;
2. myšlení identity – kvalitativní rozdíly se převádějí na kvantitativní ekvivalenci;
3. subsumpce – jednotlivé se beze zbytku podřizuje abstraktním kategoriím.

Původ a kontext pojmu

Pojem patří k jádru kritické teorie frankfurtské školy. Navazuje na Weberovu analýzu racionalizace a „odkouzlení světa“ a na Marxovu a Lukácsovu kritiku zvěcnění. Adorno a Horkheimer psali Dialektiku osvícenství v americkém exilu pod dojmem nacismu a masové kultury. Jürgen Habermas, žák Adorna, později namítl, že diagnóza je příliš celková – neponechává místo, z něhož by bylo možné instrumentální rozum kritizovat – a nabídl jako protiváhu komunikativní racionalitu. Kompendium rámec vykládá v EA-7.1.3 Adorno: instrumentální rozum.

Jak se projevuje

Instrumentální rozum v manipulativním prostředí poznáme podle toho, že:

• otázka „funguje to?“ úplně nahradí otázku „je to správné?“;
• lidé jsou popisováni metrikami (výkon, konverze, „zapojení“), ne jako osoby;
• argumentace je dokonale logická, ale nikdo nesmí zpochybnit výchozí cíl („skupina musí růst“, „klient nesmí odejít“);
• kritika se odbývá jako neefektivní, nepraktická nebo „emoční“.

Mechanismus

Kompendium používá diagnózu Adorna a Horkheimera k vysvětlení strukturního rysu současné epistemické anihilace: mnohé techniky EA nepůsobí tak, že by vnášely iracionalitu, ale tak, že využívají čistě instrumentální racionalitu – soudržnou, kalkulující, technicky účinnou – odpojenou od jakéhokoli normativního kritéria, které by operaci označilo za újmu. Konkrétně:

• imunizační techniky EA-1.3.x jsou podle instrumentálních kritérií často dokonale racionální: každý krok účinně slouží cíli zachování přesvědčení. Patologie není ve výpočtu, ale v tom, že cíl je vyňat z hodnocení; viz EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci;
• masová EA prostřednictvím algoritmických systémů (doporučovací systémy, cílení reklamy, prediktivní policejní práce) je kritikou instrumentálního rozumu převedenou do praxe: systémy jsou technicky optimální pro deklarované cíle, zatímco cíle samy soustavně poškozují epistemické společné dobro; viz EA-9.3.2 Optimalizace zapojení a Zuboff: dohledový kapitalismus.

Odlišení

• Od racionality jako takové: kritika nemíří proti rozumu, ale proti rozumu, který se vzdal hodnocení cílů.
• Od komunikativní racionality: ta směřuje k porozumění a uznává cíle jako předmět argumentace; instrumentální rozum směřuje k úspěchu.
• Od power-knowledge: Foucault popisuje, jak moc vytváří vědění a subjekty; Adorno a Horkheimer, jak se rozum stává nástrojem moci. Rámce se doplňují.
• Od cynismu: instrumentální rozum nemusí být cynický; často jej provozují lidé přesvědčení o dobrém cíli, kteří se jen nikdy neptají, zda cíl a prostředky obstojí.

Význam pro Kompendium

Kapitola Teoretické reflexe staví diagnózu frankfurtské školy do páru s Habermasovou komunikativní racionalitou jako s normativním protitahem: komunikativní racionalita je současným dědicem pokusu frankfurtského projektu znovu získat neinstrumentální podobu rozumu. Kritérium, jak takový rozum v diskurzu poznat, podává ideální řečová situace.

Pro klinika a organizační praxi z toho plyne prostá otázka, kterou lze položit každému systému, skupině i vztahu: kdo stanovil cíl a kdo jej smí zpochybnit? Organizace, v nichž je cíl nezpochybnitelný a lidé jsou jen prostředky, popisují kazuistiky korporátní kult a startupový kult.

Obrana a zotavení

Pro jednotlivce: vracet do rozhovoru otázku po cíli („proč to vlastně děláme?“) a po ceně, kterou nesou lidé; brát vlastní nelibost jako informaci, ne jako „neefektivní emoci“; vyjasnit si vlastní hodnoty nezávisle na metrikách (vyjasnění hodnot).

Pro organizace: zavést místa, kde se smí zpochybnit cíl, ne jen postup – etické komise, ombudsmana, dohledatelnost rozhodnutí; hodnotit algoritmické systémy i podle dopadu na lidi, ne jen podle metrik, pro které byly optimalizovány.

Literatura

• Max Horkheimer, Theodor W. Adorno: Dialektik der Aufklärung (1944; knižně 1947).
• Max Horkheimer: Eclipse of Reason (1947).
• Jürgen Habermas: Der philosophische Diskurs der Moderne (1985).

Související

Pojmy

• Communicative Rationality – Habermasova protivize.
• Ideal Speech Situation – Habermasovo normativní kritérium.
• Power-Knowledge – foucaultovský doprovodný rámec.
• Epistemická anihilace – vysvětlovaný jev.
• Metanarrative Collapse – Lyotard o postmoderní situaci.

Kniha

• EA-7.1.3 Adorno: instrumentální rozum – podrobný teoretický výklad.
• EA-9.3.2 Optimalizace zapojení – instrumentální rozum v algoritmech.
• Teoretické reflexe – teoretické základy.

Strukturní vazby

• Bridge: instrumental-reason – most: jak se tento pojem projevuje v kapitolách knihy