7.48 Hutchins: Distribuovaná kognice a kulturní artefakty🔗

Edwin Hutchins, kognitivní antropolog dlouhodobě působící na Kalifornské univerzitě v San Diegu, formuloval v monografii Cognition in the Wild teorii distribuované kognice (distributed cognition): kognitivní procesy nelze vždy lokalizovat v hlavě jednotlivce, protože se odehrávají v systémech složených z lidí, nástrojů, reprezentací a postupů, a tyto systémy mají kognitivní vlastnosti, které žádný z jejich členů sám nemá (Hutchins, 1995a). Teorie vznikla jako kritika individualistického pojetí mysli, které kognitivní věda převzala z modelu počítače.

Kapitola vykládá teorii podle primárních prací, shrnuje její kritiku a teprve v oddílu výslovně označeném jako interpretace knihy ukazuje, jak ji kompendium EA používá k popisu škod, které nevznikají v jednotlivé mysli, ale v jejím okolí. Hutchins sám o manipulaci nepíše; spojení je čtením knihy (Hutchins, 1995a).

Předpoklady: kognitivní antropologie🔗

Hutchins začínal jako antropolog. Jeho první kniha analyzovala, jak obyvatelé Trobriandských ostrovů argumentují ve sporech o půdu, a ukázala, že jejich úsudky mají strukturu srovnatelnou se západní logikou, jen pracují s jinými kulturními premisami (Hutchins, 1980). Odtud plyne metodická zásada, kterou Hutchins později rozvinul: kognici je třeba studovat v jejím přirozeném kulturním prostředí, „v divočině“, a ne jen v laboratoři, kde je člověk odtržen od nástrojů a spolupracovníků, s nimiž obvykle myslí.

Navigace jako výpočet🔗

Jádrem Cognition in the Wild je etnografie navigačního týmu na velké lodi amerického námořnictva. Při plavbě v blízkosti pobřeží určují pozorovatelé na křídlech můstku směry k orientačním bodům, předávají je zapisovateli, ten je zaznamenává do deníku a navigátor je vynáší do mapy pomocí speciálního úhloměru; průsečík linií udává polohu lodi. Hutchins ukazuje, že výpočet polohy neprovádí žádný jednotlivec: probíhá jako šíření reprezentačních stavů (propagation of representational states) mezi lidmi, přístroji, mapou a deníkem (Hutchins, 1995a).

Druhá kapitola knihy srovnává tuto západní praxi s tradiční navigací mikronéských plavců, kteří místo mapy pracují s pojmovým systémem etak, v němž se loď myšleně nehýbe a referenční ostrov „putuje“ pod hvězdami. Obě soustavy řeší tentýž výpočetní problém, ale rozdělují ho jinak mezi mysl a artefakty; Hutchins z toho vyvozuje, že kulturní nástroje nejen zrychlují myšlení, ale mění, jaký úkol vlastně mysl řeší (Hutchins, 1995a).

Zvlášť poučná je epizoda, kdy loď při vplouvání do přístavu ztratí pohon a s ním i část navigačních pomůcek. Tým během několika minut bez výslovného pokynu přerozdělí výpočet mezi své členy a vytvoří nový, funkční postup. Hutchins tuto událost používá k tezi, že organizace práce sama nese a uchovává znalost, a že se systém učí i tehdy, když se jednotlivci učí jen dílčí kroky (Hutchins, 1995a).

Paměť kokpitu a kognitivní artefakty🔗

V souběžné studii Hutchins analyzoval, jak si posádka dopravního letadla „pamatuje“ rychlosti potřebné pro přistání. Hodnoty nejsou uloženy jen v hlavách pilotů, ale v kartách, nastavitelných značkách na rychloměru a v ustálené komunikaci mezi kapitánem a druhým pilotem. Paměť je tedy vlastností celého kokpitu (Hutchins, 1995b). Studie se stala východiskem výzkumu interakce člověka s technikou: Hollan, Hutchins a Kirsh (2000) navrhli distribuovanou kognici jako nový základ pro návrh rozhraní, v němž se analyzuje celý systém, ne jen uživatel.

Pojem kognitivního artefaktu rozpracoval souběžně Norman (1993): nástroj jako seznam, kalendář nebo mapa nezvyšuje kapacitu paměti, ale proměňuje úkol tak, že člověk místo zapamatování provádí kontrolu nebo čtení. Hutchins (2014) tuto myšlenku později rozšířil do pojmu kulturního ekosystému lidské kognice, v němž se praktiky, artefakty a mozky vyvíjejí společně a nelze je od sebe oddělit bez ztráty vysvětlující síly.

Vztah k rozšířené a vtělené mysli🔗

Distribuovaná kognice bývá spojována s hypotézou rozšířené mysli, podle níž mohou být součástí kognitivního procesu i vnější prostředky, pokud plní stejnou funkci jako vnitřní (Clark a Chalmers, 1998; viz 7.41 Clark: Rozšířená mysl). Hutchins (2011) se však od této verze distancoval: podle něj zůstává hypotéza rozšířené mysli soustředěna na jednotlivce, k němuž se nástroje „připojují“, zatímco on považuje za primární kulturní praktiky, v nichž jednotlivec teprve vzniká jako kognitivní činitel. Od enaktivismu (7.44 Varela) ho dělí důraz na reprezentace, které enaktivisté odmítají jako základní pojem (Varela, Thompson a Rosch, 1991).

Kritika teorie🔗

Hlavní filozofickou námitku vznesli Adams a Aizawa (2008). Upozorňují na „klam spojení a konstituce“ (coupling-constitution fallacy): z toho, že proces je kauzálně spojen s vnějším nástrojem, neplyne, že nástroj je součástí kognice. Bez kritéria „toho, co je kognitivní“ se podle nich pojem rozpouští a teorie ztrácí vysvětlující hodnotu. Rupert (2009) nabízí konzervativnější alternativu: kognice je zasazená (embedded) do prostředí, které ji silně ovlivňuje, ale nositelem kognitivních stavů zůstává organismus.

Z pedagogické psychologie přišla námitka, že teorie může zastřít roli jednotlivce. Salomon (1993) zdůraznil, že distribuce nemůže existovat bez individuální kognice: co si jednotlivec z distribuovaného systému odnese, určuje, jak dobře bude systém fungovat příště. Metodicky je teorie náročná, protože kognitivní etnografie vyžaduje dlouhodobé pozorování a výsledky se obtížně zobecňují mimo zkoumané prostředí (Hollan, Hutchins a Kirsh, 2000).

Interpretace pro kompendium🔗

Následující oddíl je interpretací knihy. Pokud poznávání probíhá v systémech, mohou škody na poznání vznikat i tehdy, když nikdo nezasahuje přímo do mysli jednotlivce. Kniha rozlišuje tři roviny, které Hutchinsova analýza zviditelňuje. Na sociální rovině jde o odstranění lidí, s nimiž člověk myslí: sociální izolace zbavuje člověka partnerů pro ověřování skutečnosti. Lifton (1961) popsal kontrolu prostředí (milieu control) jako základní rys totalistických prostředí právě proto, že ovládnutí komunikace ovládá i úsudek; viz heslo Milieu control.

Na rovině artefaktů jde o záznamy, poznámky, fotografie a dokumenty, které nesou paměť mimo hlavu. Jejich ztráta nebo zpochybnění oslabuje schopnost člověka opřít se o vlastní minulost; tento vzorec kniha popisuje u technik zpochybňování paměti a u gaslightingu. Na rovině praktik jde o ustálené postupy ověřování, které skupina sdílí: když jsou nahrazeny jediným autoritativním zdrojem, mizí redundance, která systém chránila před chybou. Výzkum transaktivní paměti ukazuje, že blízcí lidé si skutečně dělí, kdo si co pamatuje, a že rozpad vztahu tuto sdílenou paměť narušuje (Wegner, 1987; Wegner, Erber a Raymond, 1991).

Odlišení, obrana a zotavení🔗

Spoléhání na druhé a na nástroje není samo o sobě zranitelností; je normálním stavem lidského poznávání a Hutchins (1995a) ukazuje, že je zdrojem jeho síly. Varovným znakem je ztráta redundance a různorodosti: když všechny cesty ověřování vedou k jednomu člověku nebo jedné skupině, když jsou záznamy uchovávány jen jinými a když zpochybnění artefaktu není možné nezávisle ověřit. Bezpečnostní výzkum ukazuje totéž v technických systémech: odolnost vzniká vrstvením nezávislých pojistek, ne dokonalostí jediného článku (Reason, 1990).

Obrana proto spočívá v obnově distribuovaného systému: v udržování více vztahů, v nichž lze skutečnost ověřit, ve vlastních záznamech a v institucích, které rozhodnutí dokumentují. Konkrétní postupy nabízejí příručky Paměťový archiv, Diverzifikace sítě a Prevence izolace; na úrovni organizací Sledovatelnost rozhodnutí a Dokumentační standardy. Pro kliniky plyne z teorie, že zotavení nelze omezit na práci s jednotlivcem: patří k němu obnova vztahové sítě a vnějších opor paměti (Wegner, Erber a Raymond, 1991).

Meze a otevřené otázky🔗

Hutchinsovy studie se týkají vysoce strukturovaných pracovních prostředí s jasně vymezenými úkoly. Přenos na rodiny, komunity nebo online prostředí je analogií, kterou je třeba empiricky ověřovat (Hollan, Hutchins a Kirsh, 2000). Otevřená zůstává i otázka, kterou kladou Adams a Aizawa (2008): kde končí kognitivní systém a začíná jeho prostředí. Pro knihu má odpověď praktický význam, protože určuje, zda poškození vnějšího záznamu popisujeme jako zásah do poznávání, nebo jen do jeho podmínek. Kniha volí opatrnější formulaci a mluví o podmínkách.

Literatura🔗

• Adams, F., & Aizawa, K. (2008). The Bounds of Cognition. Blackwell.
• Clark, A., & Chalmers, D. J. (1998). The extended mind. Analysis, 58(1), 7–19.
• Hollan, J., Hutchins, E., & Kirsh, D. (2000). Distributed cognition: Toward a new foundation for human-computer interaction research. ACM Transactions on Computer-Human Interaction, 7(2), 174–196.
• Hutchins, E. (1980). Culture and Inference: A Trobriand Case Study. Harvard University Press.
• Hutchins, E. (1995a). Cognition in the Wild. MIT Press.
• Hutchins, E. (1995b). How a cockpit remembers its speeds. Cognitive Science, 19(3), 265–288.
• Hutchins, E. (2011). Enculturating the supersized mind. Philosophical Studies, 152(3), 437–446.
• Hutchins, E. (2014). The cultural ecosystem of human cognition. Philosophical Psychology, 27(1), 34–49.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Norman, D. A. (1993). Things That Make Us Smart: Defending Human Attributes in the Age of the Machine. Addison-Wesley.
• Reason, J. (1990). Human Error. Cambridge University Press.
• Rupert, R. D. (2009). Cognitive Systems and the Extended Mind. Oxford University Press.
• Salomon, G. (Ed.). (1993). Distributed Cognitions: Psychological and Educational Considerations. Cambridge University Press.
• Varela, F. J., Thompson, E., & Rosch, E. (1991). The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. MIT Press.
• Wegner, D. M. (1987). Transactive memory: A contemporary analysis of the group mind. In B. Mullen & G. R. Goethals (Eds.), Theories of Group Behavior. Springer.
• Wegner, D. M., Erber, R., & Raymond, P. (1991). Transactive memory in close relationships. Journal of Personality and Social Psychology, 61(6), 923–929.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.5 Kognitivní vědy a EA – širší kognitivněvědní rámec.
• 7.41 Clark: Rozšířená mysl – příbuzná, ale individualističtější teze.
• 7.44 Varela: Enaktivismus – protipól v otázce reprezentací.
• 7.13 Polanyi: Tichá znalost – znalost uložená v praxi.

Glosář

• Sociální izolace – ztráta partnerů pro ověřování skutečnosti.
• Milieu control – ovládnutí komunikačního prostředí.
• Epistemická komunita – společenství, v němž poznání vzniká.

Obrana

• Sebe-obrana: Paměťový archiv – vnější opora paměti.
• Sebe-obrana: Diverzifikace sítě – redundance vztahů.
• Sledovatelnost rozhodnutí – distribuovaná paměť organizace.