Přeskočit na obsah

Ericksonovská hypnóza

Nepřímý, permisivní styl klinické hypnózy Miltona H. Ericksona, z něhož NLP odvodilo Milton-model: co z něj ověřil výzkum a kde hrozí zneužití.

Riziko: moderate

Ericksonovská hypnóza🔗

PoleHodnota
IdentifikátorNLP-05.01
KatalogNLP vzorce
RodinaEricksonovská hypnóza
Druhvzorec
AnglickyEricksonian hypnosis
Jiné názvynepřímá hypnóza, permisivní hypnóza
Užitíterapeutické i vlivové
Riziko zneužitístřední
Vazba na Vaknin 2008odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textutext čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Ericksonovská hypnóza je označení pro styl klinické hypnózy, který rozvinul americký psychiatr Milton H. Erickson a který se od tradiční, autoritativní hypnózy liší třemi rysy. Za prvé je nepřímý: sugesce se častěji podávají jako možnosti, příběhy, otázky nebo předpoklady než jako přímé pokyny. Za druhé je permisivní: zdůrazňuje, že klient může reagovat po svém, a nevyžaduje určitý výkon. Za třetí stojí na utilizaci, tedy na zapojení toho, co klient do sezení sám přináší, včetně jeho nedůvěry, symptomů a způsobu mluvy (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Neurolingvistické programování z Ericksonovy práce vyčlenilo soubor jazykových vzorců, které nazvalo Milton-model, a prezentuje je jako přenositelnou dovednost (Bandler a Grinder 1975b). Kompendium rozlišuje dvě věci, které se v populárních textech zaměňují: klinickou hypnózu jako výzkumem zkoumanou metodu se souhlasem pacienta a tvrzení NLP, že tytéž jazykové vzorce umožňují působit na lidi v běžném rozhovoru bez jejich vědomí.

Původ a souvislosti🔗

Erickson od konce čtyřicátých let působil ve Phoenixu v Arizoně a patřil k zakladatelům organizované klinické hypnózy ve Spojených státech; v roce 1957 stál u vzniku Americké společnosti pro klinickou hypnózu a záhy i u jejího časopisu. Jeho způsob práce se do širšího povědomí dostal nepřímo, přes výzkumníky komunikace. Jay Haley a John Weakland ho v padesátých letech navštěvovali v rámci Batesonova projektu o paradoxech komunikace a Haley později jeho terapeutické postupy popsal jako „strategickou terapii“, ve které terapeut přebírá odpovědnost za plánování změny (Haley 1973). Bateson sám Ericksonovu práci propojoval s teorií logických typů a dvojné vazby (Bateson 1972). Ernest Rossi s Ericksonem v sedmdesátých letech sepsal knihy, které z nahrávek sezení vyčleňují formy nepřímé sugesce a komentují je (Erickson, Rossi a Rossi 1976; Erickson a Rossi 1979).

Bandler a Grinder, tehdy na kalifornské univerzitě v Santa Cruz, začali Ericksona modelovat v polovině sedmdesátých let. Výsledkem byly dva svazky o „vzorcích hypnotických technik“, které jeho řeč popisují aparátem transformační gramatiky jako inverzi meta-modelu: kde meta-model vypuštěné a zobecněné informace vyjasňuje, Milton-model je záměrně ponechává vágní, aby si posluchač doplnil vlastní obsah (Bandler a Grinder 1975b; Grinder, DeLozier a Bandler 1977). Pozdější seminářový text pak hypnózu představuje jako soubor technik pro změnu stavu, které lze naučit na kurzu (Grinder a Bandler 1981). Tím se Ericksonova práce, svázaná s konkrétním klinikem a jeho pacienty, proměnila v obchodně šířený program. Podrobněji se kořenům věnuje stránka Utilizace a jazykovým vzorcům Milton-model.

Struktura vzorce🔗

Ericksonovská hypnóza není jedna technika, ale rámec, do kterého se skládá řada dílčích vzorců. Pro pozorovatele je užitečné rozlišit čtyři vrstvy. První je vztahová: terapeut nejprve popisuje to, co klient zjevně prožívá, a teprve poté nabízí nové možnosti; NLP tomu říká pacing a leading. Druhá je jazyková: převládají formulace, které nepožadují, ale dovolují, předpokládají nebo nechávají otevřené, například obecně pravdivé výroky, dvojné vazby s iluzí volby, otevřené sugesce a vložená sdělení v příbězích (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Třetí je narativní: Erickson pracoval s anekdotami a vyučujícími příběhy, jejichž smysl si posluchač vztahoval na sebe (Rosen 1982). Čtvrtá je strategická: terapeut volí intervence podle toho, co klient přináší, včetně symptomu a odporu, a někdy je obrací v paradoxní úkoly (Haley 1973).

Klíčovým pojmem rámce je „nevědomí“, které Erickson chápal jako zásobárnu zkušeností a schopností, s níž lze pracovat mimo kontrolu kritického vědomí. NLP tento pojem přebírá volně a bez vazby na psychodynamickou ani kognitivní teorii (Grinder a Bandler 1981). Strukturálně to znamená, že odpovědnost za změnu se přesouvá z dohodnutého a vědomě sledovaného postupu na proces, o kterém klient předem neví, jak bude probíhat. V klinice to může snižovat výkonovou úzkost. Mimo kliniku tatáž struktura vytváří asymetrii: jeden účastník tvrdí, že pracuje s „nevědomím“ druhého, a druhý nemá jak tento proces sledovat ani odmítnout.

Detekční znaky🔗

Ericksonovské vzorce se v rozhovoru rozpoznávají spíš podle hustoty a nahromadění než podle jednotlivé věty, protože každý z nich se v běžné řeči objevuje i bez záměru. Na rámec upozorňuje několik znaků. Mluvčí neobvykle často mluví o tom, co „vaše nevědomí“ ví, udělá nebo už dělá. Řeč se zpomaluje, rytmus se přizpůsobuje dechu posluchače a některá slova jsou zvýrazněna tónem či pauzou. Výroky jsou vágní tak, že se do nich vejde téměř jakákoli zkušenost, a střídají se s příběhy, které nemají jasnou pointu. Jakákoli reakce posluchače se vykládá jako potvrzení procesu, včetně nesouhlasu a pochybnosti. Mimo terapii k tomu přistupuje kontext: hypnotický jazyk na prodejní prezentaci, v duchovní skupině nebo v online obsahu, který slibuje „skryté přeprogramování“. Singer a Lalich popisují, že navozování transu opakováním, monotónní řečí a řízenými představami patří k prostředkům, jimiž některé skupiny oslabují kritický odstup nových členů (Singer a Lalich 1995). Kompendium tento vzorec rozebírá u vztahu guru a adepta.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití má jasné hranice. Klinik s odbornou kvalifikací pracuje s pacientem, který ví, že jde o hypnózu, souhlasí s ní, zná cíl a může kdykoli přestat. Hypnóza je součástí léčebného plánu, například u zvládání bolesti, úzkosti nebo jako doplněk jiné psychoterapie, a její výsledek se hodnotí podle stavu pacienta, ne podle toho, jak „hluboký“ byl zážitek. Klinické společnosti zdůrazňují, že hypnóza není léčba sama o sobě, ale nástroj v rukou člověka, který je kvalifikovaný léčit danou poruchu i bez ní. Manipulativní užití tyto hranice ruší. Odstraňuje souhlas, protože vzorce se mají uplatnit „konverzačně“, aniž by druhý věděl, že k něčemu dochází. Odstraňuje cíl dohodnutý s klientem a nahrazuje ho cílem mluvčího, typicky prodejem, závazkem nebo loajalitou. A využívá rétoriku nevědomí k tomu, aby se námitky prohlásily za odpor. Hassan, který sám prošel náborem do kultovní skupiny, upozorňuje, že rituály navozující transový stav slouží v takových skupinách k vypínání kritického myšlení vůči doktríně (Hassan 1988). Rozdíl tedy není v jazyce, ale v transparentnosti, souhlasu a v tom, komu proces slouží.

Stav důkazů🔗

U ericksonovské hypnózy je nutné oddělit tři různé otázky. První je, zda hypnóza jako klinická metoda pomáhá. Pro některé indikace, zejména bolest a jako doplněk kognitivně behaviorální terapie, existuje rozumná výzkumná podpora, ta se však týká hypnózy obecně, ne specificky Ericksonova stylu. Druhá otázka je, co hypnóza je. Kirsch a Lynn shrnují, že teorie zvláštního „změněného stavu“ ztratily v devadesátých letech dominanci: reakce na sugesce do velké míry vysvětlují očekávání, motivace, výklad situace a stabilní individuální rozdíly v hypnabilitě, zatímco samotná indukce přidává k sugestibilitě překvapivě málo (Kirsch a Lynn 1995). To oslabuje představu, na níž NLP staví, totiž že specifické jazykové vzorce samy „navozují trans“. Třetí otázka je, zda nepřímé formy sugesce působí lépe než přímé. Experimentální srovnání tuto přednost spolehlivě nepotvrdila. Pro tvrzení NLP, že Milton-model umožňuje ovlivňovat lidi v běžném rozhovoru, chybí kontrolované studie; přehledy výzkumu NLP nenacházejí podporu pro jeho klíčové předpoklady (Witkowski 2010). Heap, který sám zkoumal hypnózu, dospěl ve svém předběžném verdiktu k závěru, že dostupný výzkum klíčová tvrzení NLP nepodporuje (Heap 1988).

Obrana a zotavení🔗

Obrana stojí na obnovení tří podmínek, které legitimní klinická hypnóza respektuje. Kdo má podezření, že s ním někdo pracuje „hypnoticky“, může nahlas pojmenovat, co pozoruje, a zeptat se, co přesně se děje a k čemu to má vést; skrytý proces na otevřenou otázku špatně odpovídá. Pomáhá zpomalit rozhodování, zejména v situacích, kde se požaduje okamžitý závazek, a vrátit se k písemným, ověřitelným informacím. Výzkum odolnosti vůči přesvědčování ukazuje, že předem známý mechanismus vlivu se hůře uplatní, a tento princip očkování platí i pro hypnotický jazyk (McGuire 1964). Pro lidi, kteří prošli skupinou s pravidelnými transovými rituály, je zotavení delší. Popisuje se u nich obtížné soustředění, sklon „odplouvat“ při stresu a nejistota ve vlastním úsudku; terapie proto pracuje s ukotvením v přítomnosti, s obnovou kritického myšlení a s pochopením technik, které byly použity, bez dalšího hypnotického působení (Singer a Lalich 1995). Klinici, kteří hypnózu používají, by měli dokumentovat souhlas, vysvětlovat její povahu bez mystifikace a uvědomovat si rizika sugesce pro paměť, na která upozorňuje odborná literatura o pseudovědeckých postupech v klinické psychologii (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015).

Literatura🔗

  • Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
  • Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
  • Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
  • Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
  • Grinder, J., & Bandler, R. (1981). Trance-formations: Neuro-Linguistic Programming and the Structure of Hypnosis. Moab: Real People Press.
  • Grinder, J., DeLozier, J., & Bandler, R. (1977). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 2. Cupertino: Meta Publications.
  • Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson, M.D. New York: W. W. Norton.
  • Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
  • Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
  • Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
  • Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
  • McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
  • Rosen, S. (Ed.) (1982). My Voice Will Go with You: The Teaching Tales of Milton H. Erickson. New York: W. W. Norton.
  • Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
  • Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

Příbuzná hesla

  • Trans – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Trance (concept))
  • Milton-model – příbuzné heslo (Milton-model, Milton Model)
  • Utilizace – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Utilisation)
  • Konverzační hypnóza – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Conversational (covert) hypnosis)
  • Stav důkazů o NLP – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, State of the evidence on NLP)
  • Kořeny NLP: Satirová, Perls, Erickson – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, Roots of NLP: Satir, Perls, Erickson)

V kompendiu

V katalogu

Každé heslo katalogu je hvězda, rodiny jsou souhvězdí. Zvýrazněné jsou heslo NLP-05.01 a jeho obecnější, užší a příbuzná hesla; klepnutím na hvězdu otevřete jiné heslo.

Okolí stránky

Otevřít v Mapě knihy →