Apozice protikladů🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.20
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Apposition of opposites
Jiné názvy	spojení protikladů, kladení protikladů vedle sebe
Obecnější heslo	Složená sugesce
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Apozice protikladů je forma nepřímé sugesce, ve které mluvčí v jedné výpovědi spojí dva protikladné stavy, pocity nebo procesy a představí je jako vzájemně provázané. Typicky jde o vztah, ve kterém má nárůst jedné veličiny doprovázet nárůst nebo pokles druhé: napětí a uvolnění, tíha a lehkost, odpor a souhlas, zapomínání a vybavování. Erickson a Rossi tento tvar řadí mezi takzvané složené sugesce, tedy sugesce, které se skládají z několika částí spojených gramatickou nebo logickou vazbou (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Vzorec tedy netvoří samostatnou techniku v plném smyslu, ale jazykovou konstrukci, kterou lze vložit do mnoha druhů rozhovoru. Pro kompendium je důležitý proto, že vazba protikladů dokáže každou reakci posluchače, včetně té opačné, vyložit jako potvrzení toho, co mluvčí chce slyšet. V katalogu je proto zařazen pod složenou sugesci jako její zvláštní případ.

Původ a souvislosti🔗

Vzorec pochází z klinické práce Miltona H. Ericksona, jak ji v sedmdesátých letech popsal spolu s Ernestem Rossim. Jejich výklad vychází z představy, že lidské prožívání se přirozeně pohybuje mezi protiklady a že hypnoterapeut může tuto dynamiku využít, místo aby proti ní stál (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Zakladatelé NLP převzali Ericksonovy jazykové vzorce, popsali je v pojmech transformační gramatiky a zařadili je do širšího repertoáru toho, co později nazvali Milton-model (Bandler a Grinder 1975b). Teoretické pozadí vzorce souvisí s Batesonovou prací o komunikačních úrovních a o tom, jak sdělení na jedné úrovni mění význam sdělení na úrovni jiné (Bateson 1972). Blízko má také k systemické tradici, která zkoumala paradoxní sdělení a změnu takzvaného druhého řádu, tedy změnu rámce, ve kterém se problém vůbec chápe (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). V kompendiu se s příbuzným mechanismem setkáváme u technik, které cíleně střídají emoční tóny a vazby mezi nimi, například u latentní emocionální modulace.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři prvky. Prvním je dvojice protikladů, které mluvčí pojmenuje nebo naznačí. Druhým je vazba mezi nimi, obvykle srovnávací konstrukce typu „čím víc, tím víc“ nebo časová konstrukce, podle které jeden stav „přichází spolu“ s druhým. Třetím je implicitní pravidlo výkladu: pozorovatelná změna v jednom pólu se má číst jako ukazatel změny v pólu druhém. Erickson a Rossi vycházeli z toho, že posluchač se nemusí rozhodovat, zda sugesci přijme, protože vazba protikladů zachycuje celé pole jeho možných reakcí (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Odtud blízkost vzorce k terapeutické dvojné vazbě i k paradoxní intervenci.

Pro analýzu je podstatné rozlišit, zda vazba protikladů popisuje skutečnou zkušenost, nebo ji předepisuje. Kognitivní lingvistika upozorňuje, že řada běžných pojmů se opírá o tělesně ukotvené protiklady (nahoře a dole, tíha a lehkost) a že tyto protiklady nesou hodnotící náboj, který se přenáší do abstraktních oblastí (Lakoff a Johnson 1980). Vzorec tento náboj využívá: spojí-li se nepříjemný pól s pólem žádoucím, nepříjemný prožitek přestává být signálem problému a stává se ohlášením žádoucího stavu. V terapii to může pomoci snést napětí, které k procesu změny patří. Mimo terapii tatáž konstrukce ruší informační hodnotu nepříjemných signálů, jako je pochybnost, únava nebo odpor.

Detekční znaky🔗

Vzorec se pozná podle několika znaků, které lze zachytit v záznamu rozhovoru i přímo. Prvním je přítomnost dvou pojmenovaných protikladů v jedné větě nebo v těsném sledu vět, přičemž mluvčí neuvádí žádný doklad, proč by spolu měly souviset. Druhým je srovnávací nebo podmínková spojka, která protiklady svazuje do jediného procesu. Třetím, nejvíce varovným znakem, je zpětné vykládání reakcí posluchače: když člověk projeví nesouhlas, mluvčí ho prohlásí za projev souhlasu; když vyjádří únavu, prohlásí ji za známku blížícího se průlomu. Takový výklad je strukturálně nevyvratitelný, protože žádná reakce nemůže ukázat, že se mluvčí mýlí. Uzavřené skupiny podle popisů z výzkumu myšlenkové reformy pracují s podobným převracením: pochybnost člena se nevykládá jako informace o skupině, ale jako znak jeho vlastní nezralosti nebo „odporu“, který je třeba překonat (Lifton 1961). U lidí, kteří takové výklady dlouhodobě přijímají, se objevuje nejistota, zda vlastním signálům vůbec rozumějí, a sklon žádat o jejich výklad autoritu (Hassan 1988).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je popisné a dobrovolné. Terapeut, který klientovi vysvětlí, že napětí a úleva se v průběhu zotavení střídají a že přítomnost jednoho nevylučuje druhé, mu dává rámec pro snášení kolísání, aniž by mu bral právo napětí pojmenovat jako napětí. V klinické hypnóze, ze které konstrukce pochází (Erickson, Rossi a Rossi 1976), lze ji použít ke zmírnění strachu z vlastních reakcí během sezení, pokud klient rámec zná a může ho kdykoli odmítnout. Rozhodující je, že vazba zůstává nabídkou, nikoli pravidlem výkladu, a že nepříjemný pól si zachovává svou informační hodnotu. Pokud bolest znamená zranění, žádný rámec ji nemá proměnit v ohlášení zlepšení.

Manipulativní užití je předpisové a jednostranné. Vazba protikladů se uplatní tak, aby právě ty signály, které by člověka chránily, ztratily význam: odpor se prohlásí za důkaz touhy, strach za důkaz blízkosti cíle, vyčerpání za důkaz pokroku. Mluvčí přitom drží monopol na výklad a posluchač ho nemůže zpochybnit, protože každé zpochybnění vazbu dále potvrzuje. Watzlawick a spolupracovníci popsali, jak paradoxní sdělení dokáže uvěznit příjemce v situaci, ve které neexistuje správná odpověď (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). Tentýž mechanismus, který v terapii uvolňuje zablokovaný vzorec, se tak v kontrolujícím vztahu stává nástrojem, který znemožňuje odejít.

Stav důkazů🔗

Empirický výzkum apozice protikladů jako samostatného vzorce prakticky neexistuje. Literatura o vzorci je převážně kazuistická a výkladová a opírá se o popisy Ericksonovy práce a o jejich pozdější systematizaci v NLP (Erickson, Rossi a Rossi 1976; Bandler a Grinder 1975b). Výzkum hypnózy se během posledních desetiletí posunul od představy zvláštního změněného stavu k výkladu, ve kterém hlavní roli hrají očekávání, motivace a připravenost odpovědět určitým způsobem (Kirsch a Lynn 1995). Z tohoto pohledu nemá konstrukce protikladů žádnou zvláštní moc sama o sobě; působí tehdy, když posluchač přijme rámec, který mu mluvčí nabízí. Přehledy výzkumu NLP navíc nenacházejí doklady, že by jazykové vzorce převzaté z Ericksonovy práce měly prokázaný specifický účinek (Witkowski 2010). Kritická literatura o sporných postupech v klinické psychologii upozorňuje, že nevyvratitelná tvrzení, která vysvětlí každý výsledek, jsou typickým znakem pseudovědeckých systémů (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Pro čtenáře z toho plyne, že apozice protikladů je dobře popsaná rétorická konstrukce, jejíž účinek je v zásadě vysvětlitelný běžnými mechanismy rámování a očekávání, nikoli doložená hypnotická technika.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je vrátit protikladům jejich samostatný význam. Odpor je především odpor, únava je především únava a pochybnost je především pochybnost; teprve potom se lze ptát, co znamenají. Pomáhá požádat mluvčího, aby vysvětlil, jaká reakce by jeho výklad vyvrátila. Pokud žádnou neuvede, jde o konstrukci, která vysvětlí všechno, a tedy nic. Druhou obranou je vnější perspektiva: popsat situaci člověku mimo vztah nebo skupinu a zjistit, zda by vlastní signály vyložil stejně. Hassan zdůrazňuje, že návrat k vlastnímu úsudku u lidí, kteří odcházejí z uzavřených skupin, začíná znovunabytím důvěry ve vlastní emoce jako zdroj informací (Hassan 1988). V klinické práci se s lidmi, u kterých byla převrácená vazba dlouho uplatňována, pracuje na rozlišování a pojmenování vlastních stavů bez cizího výkladu a na postupném obnovení důvěry, že nepříjemný pocit může být oprávněným varováním. Obecné principy obnovy epistemické samostatnosti shrnuje oddíl o obraně a kalibraci. Odborník, který vzorec v terapii používá, by měl klientovi rámec otevřeně vysvětlit a výslovně mu ponechat právo vazbu odmítnout; tím se sugesce mění v nabídku a ztrácí potenciál uzavřené smyčky výkladu.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Watzlawick, P., Weakland, J. H., & Fisch, R. (1974). Change: Principles of Problem Formation and Problem Resolution. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Složená sugesce – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Konfuzní technika – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Confusion technique)
• Paradoxní intervence – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Paradoxical intervention)
• Terapeutická dvojná vazba – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Therapeutic double bind)
• Složená sugesce – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Compound suggestion)
• Záměna „ale“ za „a“ – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, But versus and)

V kompendiu

• EA-1.4.2 Latentní emocionální modulace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Dvojitá disociativní vazba – předchozí heslo rodiny
• Složená sugesce – další heslo rodiny