Levitace ruky🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.06
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Hand levitation
Jiné názvy	levitace paže, ideomotorická levitace
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	převážně terapeutické
Riziko zneužití	nízké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Levitace ruky je hypnotický jev, při kterém se ruka nebo paže člověka pomalu zvedá, aniž by ji člověk prožíval jako vědomě ovládanou. Zážitek mimovolnosti je pro jev podstatný: pozorovatel vidí pohyb, člověk sám ho popisuje jako něco, co „se děje“, a ne jako něco, co „dělá“. Levitace patří k ideomotorickým jevům, tedy k drobným pohybům, které vznikají z představy nebo očekávání pohybu bez vědomého úmyslu ho provést. Pojem ideomotorického pohybu zavedl britský fyziolog William Carpenter v polovině devatenáctého století a od té doby se jím vysvětluje celá řada jevů, od kyvadélka po spiritistické tabulky. V ericksonovské hypnóze měla levitace dvojí roli: sloužila jako indukce, tedy jako způsob, jak soustředit pozornost a navodit zážitek hypnózy, a jako viditelný ukazatel, že klient na sugesce reaguje (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Kompendium jev popisuje převážně jako terapeutický, s nízkým rizikem zneužití, a upozorňuje na jedno konkrétní riziko: výklad mimovolního pohybu jako „souhlasu nevědomí“ s tím, co mluvčí právě tvrdí.

Původ a souvislosti🔗

Levitace ruky patří k nejdéle doloženým postupům Ericksonovy práce. Podle jeho vlastního pozdějšího popisu ji začal rozvíjet už v době studií ve dvacátých letech, kdy se zajímal o to, jak hypnóza souvisí s běžnou schopností představovat si pohyb. V pozdější klinické práci levitaci kombinoval s permisivním jazykem: místo pokynu, aby se ruka zvedla, nechával otevřené, kdy, jak a kterou rukou se pohyb objeví, a tím spojoval ideomotorický jev s ericksonovskými formami nepřímé sugesce (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Rossi s Ericksonem levitaci a příbuzné ideomotorické odpovědi, například pohyb prstu jako signál „ano“ či „ne“, zařadili do širšího přístupu, ve kterém tělesné reakce slouží jako komunikační kanál mezi terapeutem a klientem (Erickson a Rossi 1979).

Do NLP se levitace dostala jako součást seminářové výuky hypnózy a jako jeden z příkladů, na nichž se ukazovalo propojení jazyka, představ a tělesných reakcí. Na rozdíl od jiných technik převzatých od Ericksona však levitace nikdy nebyla výlučně „ericksonovská“. Ideomotorické položky jsou součástí standardizovaných škál hypnability, které vznikly v experimentální hypnóze nezávisle na NLP (Kirsch a Lynn 1995), a výzkum jevu se proto vede v hlavním proudu psychologie. Pro čtenáře je to výhoda: o levitaci víme víc než o většině vzorců této rodiny. Širší rámec popisuje stránka Ericksonovská hypnóza.

Struktura vzorce🔗

Levitace má tři strukturní složky. První je zaměření pozornosti na tělesné pocity v ruce, například lehkost, teplo nebo drobné záchvěvy, které jsou při soustředění vnímatelné u každého. Druhá je očekávání, že se z těchto pocitů může vyvinout pohyb, vytvářené nejčastěji obrazným jazykem a permisivními formulacemi (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Třetí je zpětná vazba: každý drobný pohyb se pojmenuje a potvrdí, což očekávání posiluje a pohyb pokračuje. Výsledkem je zážitek, že se tělo pohybuje samo.

Výzkum vysvětluje tento zážitek bez nutnosti předpokládat zvláštní stav vědomí. Kirsch a Lynn shrnují, že pocit mimovolnosti u hypnotických reakcí je reálný, ale lze ho chápat jako důsledek očekávání a způsobu, jakým člověk interpretuje vlastní chování; podle teorie očekávání reakce vznikají z toho, co člověk předpokládá, že se stane (Kirsch a Lynn 1995). Kognitivní psychologie popisuje, že velká část zpracování probíhá automaticky a mimo vědomý přístup a že lidé často nevědí, co jejich chování ovlivnilo (Kahneman 2011). Levitace je tedy zajímavý jev proto, že ukazuje, jak snadno se odděluje pohyb od pocitu jeho autorství. Kompendium tento obecnější rámec rozebírá na stránce Kognitivní vědy a EA.

Detekční znaky🔗

V klinickém prostředí je levitace snadno rozpoznatelná a obvykle předem vysvětlená: pacient ví, že může něco takového zažít, a ví, že to nic neznamená mimo rámec sezení. Pozornost si zaslouží situace, kdy se levitace nebo jiný ideomotorický jev objevuje mimo kliniku a je doprovázena určitým výkladem. Typickým znakem je, že vedoucí semináře, skupiny nebo „léčitel“ vykládá mimovolní pohyb jako odpověď nevědomí, těla nebo vyšší síly na otázku, kterou sám položil, a výsledek používá jako argument. Dalším znakem je přítomnost publika, které pohyb sleduje a reaguje na něj, takže se z osobního zážitku stává veřejné potvrzení. Varovné je také, když se pohyb vykládá jako důkaz, že člověk s něčím „hluboko uvnitř souhlasí“, ačkoli vědomě vyjádřil pochybnost. Ideomotorické jevy mají v dějinách pseudovědy dlouhou tradici právě proto, že vytvářejí přesvědčivý dojem odpovědi zvenčí. Lilienfeld a spolupracovníci upozorňují, že neověřené klinické postupy se často opírají o přesvědčivé subjektivní zážitky a svědectví místo kontrolovaných testů (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je klinické a výzkumné. V klinické hypnóze slouží levitace jako způsob soustředění pozornosti a jako zážitek, který může pacientovi ukázat, že tělesné prožívání lze ovlivnit představou; to bývá užitečné například u bolesti nebo úzkosti, kde pacient zažívá tělo jako něco, nad čím nemá kontrolu. Ve výzkumu slouží ideomotorické položky k měření individuálních rozdílů v reakci na sugesce. Podmínkou legitimního užití je, že pacient ví, co se děje, že jev není zahalen tajemstvím a že se z něj nevyvozují závěry o pacientových přáních, vzpomínkách nebo rozhodnutích. Herman v kontextu traumatu zdůrazňuje, že pacient musí mít v terapii kontrolu nad tím, co se s ním děje, a že zotavení stojí na posílení jeho vlastní moci rozhodovat (Herman 1992).

Manipulativní užití se netýká samotného pohybu, ale jeho výkladu. Pokud se ideomotorická reakce vydává za „odpověď nevědomí“, stává se z ní nástroj, kterým se dá obejít vědomé rozhodnutí člověka: jeho „ne“ se přebije tvrzením, že jeho ruka řekla „ano“. Takové užití se objevuje v neodborných terapiích, které hledají „skryté vzpomínky“, v duchovních skupinách, kde se pohyb vykládá jako působení vyšší síly, a v seminářích, kde slouží jako důkaz účinnosti lektora. Nejzávažnější je to tam, kde se z ideomotorických „odpovědí“ vyvozují závěry o minulosti, protože sugestivní postupy mohou vytvářet přesvědčivé, ale nepravdivé vzpomínky (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015).

Stav důkazů🔗

Levitace a jiné ideomotorické jevy jsou empiricky dobře zdokumentované a lze je spolehlivě pozorovat u značné části lidí, kteří jsou ochotni na sugesce reagovat. Sporné není, zda jev existuje, ale jak ho vykládat. Převládající výklad experimentální hypnózy považuje zážitek mimovolnosti za produkt očekávání, pozornosti a interpretace, a ne za doklad zvláštního stavu nebo přístupu k nevědomí (Kirsch a Lynn 1995). Pro tvrzení, že ideomotorické reakce poskytují spolehlivé informace o skrytých přáních, vzpomínkách nebo „pravdě těla“, chybí jakákoli empirická opora; naopak odborná literatura o pseudovědě v klinické psychologii upozorňuje, že sugestivní postupy při práci s pamětí mohou vést k vytváření falešných vzpomínek (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Heap, který sám zkoumal hypnózu, dospěl k závěru, že dostupný výzkum klíčová tvrzení NLP nepodporuje (Heap 1988); výklady hypnotických jevů, které NLP nabízí, tak nemají oporu v nezávislém výzkumu. Pro klinickou praxi z toho plyne: levitace je použitelný zážitek, ale ne diagnostický nástroj.

Obrana a zotavení🔗

Nejlepší obranou je porozumění. Kdo ví, že mimovolní pohyb vzniká z očekávání a soustředění, nevnímá ho jako tajemný důkaz čehokoli a nemá důvod přisuzovat mu větší váhu než vlastnímu vědomému úsudku. V praxi to znamená trvat na tom, že o souhlasu, přání a rozhodnutí se mluví slovy a vědomě, a odmítnout jakýkoli výklad, který tvrdí, že tělo nebo nevědomí „řeklo“ něco jiného. Pokud byl ideomotorický jev použit k tomu, aby se člověk přesvědčil o nějaké vzpomínce, je na místě opatrnost: vzpomínka, která vznikla v sugestivním kontextu, si zaslouží ověření nezávislými stopami a probrání s klinikem, který pracuje bez sugestivních technik. Lidé, kteří v duchovní nebo terapeutické skupině opakovaně zažívali ideomotorické „odpovědi“ jako potvrzení doktríny, mohou po odchodu prožívat zmatek ohledně toho, čemu vlastně věřili. Zotavení zahrnuje vysvětlení mechanismu, obnovu důvěry ve vlastní vědomé rozhodování a podporu blízkých mimo skupinu (Singer a Lalich 1995). Klinici by měli zážitek levitace vždy předem demystifikovat a po sezení ho s pacientem probrat.

Literatura🔗

• Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Trans – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Trance (concept))
• Indukce podáním ruky – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Handshake induction)
• Terapeutická dvojná vazba – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Therapeutic double bind)
• Ideomotorická signalizace – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Ideomotor signalling)

V kompendiu

• 6.3 Terapeutické přístupy — přehled – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Indukce podáním ruky – předchozí heslo rodiny
• Vnořené smyčky – další heslo rodiny