Posthypnotická sugesce🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.11
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Post-hypnotic suggestion
Jiné názvy	posthypnotický příkaz
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Posthypnotická sugesce je sugesce podaná v průběhu hypnotického sezení, jejíž účinek se má projevit až po jeho skončení, obvykle jako reakce na určitý podnět nebo v určité situaci. Klasická laboratorní podoba je jednoduchá: člověk po probuzení reaguje na smluvený signál nějakým drobným chováním a často nedokáže uspokojivě vysvětlit, proč to udělal. Ericksonovská tradice s posthypnotickou sugescí pracovala především klinicky, jako s prostředkem, jak přenést změnu ze sezení do běžného života, a rozpracovala nepřímé formy, které se vážou na chování, k němuž stejně dojde (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Neurolingvistické programování převzalo myšlenku jako součást svého modelu hypnotického jazyka a spojuje ji s představou, že budoucí reakci lze předem „připojit“ k podnětu (Grinder a Bandler 1981). Pro kompendium je podstatné, že posthypnotická sugesce je obklopena silnými mýty o „programování“ člověka a že skutečné riziko leží jinde: ve vztahu důvěry a autority, v němž se sugesce podává, a ve skrývání jejího původu.

Původ a souvislosti🔗

Posthypnotické jevy patří k nejstarším popsaným projevům hypnózy a experimentální hypnóza se jimi zabývala od devatenáctého století. Milton Erickson jim spolu se svou ženou Elizabeth věnoval počátkem čtyřicátých let samostatnou studii, ve které popsal, že provedení posthypnotického úkonu bývá provázeno krátkým, samovolným návratem transových znaků. Pozdější spolupráce s Ernestem Rossim přinesla systematický popis nepřímých forem sugesce, mezi nimiž má zvláštní místo sugesce podmíněná: návrh se nepodává jako příkaz, ale váže se na událost, která v životě klienta nevyhnutelně nastane (Erickson, Rossi a Rossi 1976). V kazuistikách se posthypnotická sugesce objevuje jako způsob, jak klientovi ponechat iniciativu: změna se má projevit „až bude připraven“, nikoli na pokyn terapeuta (Erickson a Rossi 1979). NLP tyto pozorování přeložilo do jazyka spojek a časových vět, v nichž je budoucí reakce presuponována spojkou „až“ nebo „kdykoli“, a popsalo je jako jeden z jazykových vzorců Ericksonovy práce (Bandler a Grinder 1975b). Příbuzný mechanismus NLP popisuje jako kotvení, tedy podmíněné spojení podnětu a stavu, a jako budoucí přehrávání, kdy se změna předem nacvičuje v představě budoucí situace.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má posthypnotická sugesce tři prvky. Prvním je spouštěč, tedy budoucí podnět nebo situace, na kterou se reakce váže; v nepřímé podobě jde o událost, která nastane tak jako tak. Druhým je reakce, tedy chování, pocit nebo myšlenka, která se má objevit. Třetím je vztah k vědomí: reakce se může projevit s plným vědomím jejího původu, nebo spolu s navozenou nejistotou, odkud pochází, což ericksonovská literatura spojuje s navozenou amnézií (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Jazykově se vzorec často opírá o časové presupozice: věta nehovoří o tom, zda reakce nastane, ale kdy a jak. Mechanismus, kterým to funguje, je předmětem sporu. Teorie změněného stavu předpokládala, že sugesce „uložená“ v transu působí jako zvláštní instrukce. Sociálně-kognitivní teorie vysvětlují posthypnotické reakce očekáváním, připraveností reagovat a porozuměním roli, kterou člověk v situaci přijal, tedy stejnými procesy, které řídí běžné záměry a návyky (Kirsch a Lynn 1995). Z toho plyne důležitý závěr: síla posthypnotické sugesce není oddělená od kontextu. Závisí na tom, zda člověk situaci chápe jako legitimní, zda důvěřuje tomu, kdo sugesci podal, a zda reakce odpovídá tomu, co by sám byl ochoten udělat.

Detekční znaky🔗

Mimo klinický rámec se vzorec rozpoznává především podle jazyka a podle situace. Jazykovým znakem je spojení budoucího běžného podnětu s reakcí, která slouží mluvčímu: „až uslyšíš…, vzpomeneš si na…“, „kdykoli uvidíš…, ucítíš…“. Druhým znakem je zdůraznění, že reakce přijde „sama“, „bez přemýšlení“ nebo „aniž budeš vědět proč“, tedy pokus odpojit budoucí jednání od vědomého rozhodnutí. Třetím znakem je kontext: dlouhý, uvolňující nebo emočně intenzivní rozhovor, na jehož konci zazní takové propojení, nejlépe ve chvíli, kdy je posluchač unavený nebo dojatý. U člověka, na kterého se vzorec uplatnil, se může objevit nevysvětlitelný impulz kontaktovat určitou osobu, pocit viny nebo neklidu v určité situaci a sklon vykládat tyto pocity jako „intuici“. Takové projevy nejsou důkazem hypnotického ovlivnění; mohou mít mnoho běžných příčin. Pro rozlišení pomáhá otázka, zda pocit vznikl v souvislosti s konkrétním rozhovorem a zda se týká právě toho, co si mluvčí přál. Singerová a Lalichová popisují, že skupiny s vysokou mírou kontroly spojují emočně nabité zážitky s rituály a podněty každodenního života, takže pochybnost o skupině vyvolává úzkost ještě dlouho po odchodu (Singer a Lalich 1995).

Legitimní a manipulativní užití🔗

V klinické hypnóze se posthypnotická sugesce používá jako most mezi sezením a běžným životem: klient se například dohodne s terapeutem, že si v situaci úzkosti připomene zvládací dovednost, kterou v sezení zažil. Legitimní užití má tři vlastnosti. Je transparentní, takže klient ví, k čemu sugesce slouží. Je dohodnuté, takže obsah odpovídá cíli, který klient sám formuloval. A je odvolatelné, takže klient může reakci nepoužít a nic se nestane. V této podobě se posthypnotická sugesce funkčně podobá nácviku zvládacích dovedností v kognitivně behaviorální terapii, kde se zvládací reakce také váže na budoucí spouštěče, jen bez nároku na zvláštní stav (Beck 1976). Manipulativní užití porušuje všechny tři vlastnosti: obsah slouží mluvčímu, původ reakce se zastírá a člověk nedostane možnost reakci odmítnout, protože o ní neví. Kompendium popisuje příbuzné působení na emoce pod prahem pozornosti jako latentní emocionální modulaci. V kultovním prostředí se podobné propojení podnětů s emocemi stává součástí kontroly prostředí, kterou Lifton popsal jako vládu nad komunikací a nad tím, co člověk smí prožívat (Lifton 1961).

Stav důkazů🔗

Posthypnotické reakce jsou v experimentální hypnóze dobře doložený jev, ale jejich výklad se změnil. Přehled teorií hypnózy ukazuje, že mnoho jevů, které se dříve připisovaly zvláštnímu stavu, lze vysvětlit očekáváním, motivací a reakční připraveností, a že rozdíl mezi hypnotickou a nehypnotickou sugescí je menší, než tvrdily starší teorie (Kirsch a Lynn 1995). Výzkum také nepodporuje představu, že by posthypnotická sugesce dokázala sama o sobě přimět člověka k jednání, které je v rozporu s jeho hodnotami; mnohem významnější je sociální tlak, autorita a postupné posouvání hranic, které popisuje psychologie vlivu (Cialdini 2009). Specificky NLP pojetí posthypnotické sugesce jako přesně „instalované“ reakce kontrolovaný výzkum nepodporuje. Systematické přehledy výzkumu NLP nacházejí málo kvalitních studií a celkově slabé nebo chybějící účinky (Witkowski 2010; Sturt a kol. 2012). Heap, který posuzoval NLP z perspektivy klinické hypnózy, dospěl k závěru, že tvrzení oboru přesahují dostupné doklady (Heap 1988). Obecný problém přeceňování sugestivních technik v psychoterapii rozebírá i kritická literatura o hranici mezi vědou a pseudovědou v klinické psychologii (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015).

Obrana a zotavení🔗

Obrana začíná demystifikací. Posthypnotická sugesce není neviditelný program, který se nedá zrušit; je to očekávání spojené s podnětem, a očekávání lze uvědomit, pojmenovat a odmítnout. Prvním krokem k obraně je proto zpětně si vybavit, kdy a od koho propojení zaznělo, a oddělit pocit od rozhodnutí: pocit, že „mám zavolat“, není důvod volat. Druhou obranou je vnější perspektiva: když se impulz týká osoby nebo skupiny, která z něj má prospěch, je užitečné probrat ho s někým mimo vztah. Třetí obranou je odmítnout rámec, v němž se reakce „dějí samy“. Kirsch a Lynn ukazují, že prožitek bezděčnosti je u hypnotických reakcí sám součástí očekávání (Kirsch a Lynn 1995); uvědomění, že jde o naučené očekávání, mu ubírá na síle. Klinicky se u lidí, kteří vyšli ze skupin používajících hypnotické prvky, pracuje s psychoedukací o spouštěčích, s postupným oslabováním podmíněných emočních reakcí v bezpečném prostředí a s obnovou vlastního úsudku; Hassan popisuje, že pochopení mechanismu, jímž byly emoce svázány se skupinou, je pro bývalé členy zdrojem úlevy (Hassan 1988). Odborník, který posthypnotickou sugesci v terapii používá, by měl vždy dodržet transparentnost, souhlas a odvolatelnost a zaznamenat, co bylo dohodnuto.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1981). Trance-formations: Neuro-Linguistic Programming and the Structure of Hypnosis. Moab: Real People Press.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Trans – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Trance (concept))
• Vložené příkazy – příbuzné heslo (Milton-model, Embedded commands)
• Frakcionace – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Fractionation)
• Navozená amnézie – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Suggested amnesia)
• Kotvení – příbuzné heslo (Kotvení, Anchoring)
• Budoucí přehrávání – příbuzné heslo (Časová osa, Future pacing)

V kompendiu

• EA-1.4.2 Latentní emocionální modulace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 1.3 Etické aspekty a upozornění – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Kritické perspektivy – meze rámce epistemické anihilace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Paradoxní intervence – předchozí heslo rodiny
• Věková regrese – další heslo rodiny