Ideomotorická signalizace🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.25
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Ideomotor signalling
Jiné názvy	ideomotorické signály, prstové signály
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Ideomotorická signalizace označuje postup, při kterém se drobné, pociťované jako mimovolní pohyby těla, nejčastěji pohyby prstů, ruky nebo hlavy, předem spojí s významy jako „ano“, „ne“ nebo „nevím“ a pak se vykládají jako odpovědi na otázky kladené během hypnotického nebo terapeutického sezení. Opírá se o ideomotorický jev, tedy o dobře známou skutečnost, že představa pohybu nebo očekávání pohybu může vyvolat malý skutečný pohyb, aniž by si ho člověk vědomě přál nebo ho za vlastní považoval. Samotný jev je dávno popsán a nesporný. Sporný je výklad, který mu ericksonovská hypnoterapie a později NLP přisoudily: že mimovolní signál vyjadřuje odpověď nevědomé mysli, která může být přesnější nebo pravdivější než vědomá výpověď (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Vzorec je pro kompendium zařazen mezi vysoce rizikové, protože tento výklad se v minulosti spojil s pokusy „odkrývat“ vzpomínky a protože dává autoritu nad pravdou o člověku tomu, kdo pohyby vykládá.

Původ a souvislosti🔗

Ideomotorický jev popsal v polovině devatenáctého století fyziolog William Carpenter a jeho rozbor spolu s pracemi dalších badatelů té doby posloužil k vysvětlení pohybu kyvadla, virgule a podobných pomůcek jako nevědomých pohybů jejich uživatelů. Ericksonovská hypnoterapie s jevem pracovala jinak: Erickson a Rossi ho popisují jako způsob, jak navázat komunikaci s tím, co nazývají nevědomým zpracováním, a jak klientovi umožnit odpovídat bez vědomého úsilí (Erickson, Rossi a Rossi 1976). NLP tuto myšlenku převzalo a začlenilo do několika postupů, nejznámější je šestikrokový reframing, ve kterém se mimovolní signál vykládá jako odpověď určité „části“ osobnosti (Bandler a Grinder 1982). V katalogu má vzorec blízko k levitaci ruky, která rovněž staví na pohybu prožívaném jako mimovolní, a k věkové regresi, kde se signály objevovaly v souvislosti s prací se vzpomínkami.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně se ve vzorci propojují tři vrstvy. První vrstvou je fyziologický jev: drobný pohyb, který vzniká bez vědomého záměru a je jako mimovolní prožíván. Druhou vrstvou je kód, tedy přiřazení pohybů k významům, který vznikne v rozhovoru mezi praktikem a klientem, jak ho popisuje ericksonovská literatura (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Třetí vrstvou je výklad zdroje: tvrzení, odkud signál „přichází“ a jakou má autoritu. První vrstva je dobře popsaná. Druhá vrstva je vždy produktem interakce a nese stopy očekávání obou účastníků, protože očekávání odpovědi samo spoluurčuje hypnotické reakce (Kirsch a Lynn 1995). Třetí vrstva je teoretický předpoklad, který empiricky ověřen nebyl.

Pro analýzu je podstatné, že pohyb prožívaný jako mimovolní není totéž co pohyb nezávislý na kontextu. Výzkum hypnózy zdůrazňuje, že očekávání a pochopení toho, co se v situaci žádá, samo dokáže vyvolat reakce, které účastník prožívá jako samovolné (Kirsch a Lynn 1995). Ideomotorický signál proto spolehlivě odráží spíše to, co klient v dané chvíli očekává, předpokládá nebo vnímá jako očekávané, než skrytou pravdu o minulosti. Pokud praktik klade otázky, které obsahují předpoklad, například zda „nevědomí ví“ o určité události, signál snadno tento předpoklad potvrdí.

Detekční znaky🔗

Pozorovatel by měl zpozornět u několika znaků. Prvním je tvrzení, že mimovolní pohyb je spolehlivější než vědomá výpověď, často formulované jako „tělo nelže“ nebo „nevědomí ví víc“. Druhým je užití signálů k potvrzování faktických událostí, zejména minulých, a nikoli jen k orientaci v průběhu sezení. Třetím je posloupnost otázek, ve které praktik postupně zužuje výběr, dokud signál nepotvrdí určitou verzi. Čtvrtým je zjištění, že klient před sezením danou vzpomínku neměl a po sérii sezení ji má a opírá ji o to, co „řekly prsty“. Výzkum paměti ukazuje, že vzpomínky jsou rekonstruovány a že formulace otázek dokáže ovlivnit, co si člověk vybaví a s jakými podrobnostmi (Loftus a Palmer 1974). Kombinace sugestivních otázek, hypnotického rámce a autority přisouzené tělesnému signálu je proto typickou konstelací, ve které mohou vznikat přesvědčivé, avšak nepodložené vzpomínky. Obecné souvislosti s epistemickým traumatem rozebírá stránka vztah k epistemickému traumatu.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je skromné. V klinické hypnóze mohou signály sloužit jako neverbální zpětná vazba o tom, zda klient potřebuje víc času, zda je mu příjemně nebo zda chce sezení ukončit, tedy o přítomném stavu, nikoli o minulých faktech (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Ve výuce psychologie je ideomotorický jev užitečnou demonstrací toho, jak očekávání ovlivňuje tělo; taková demonstrace působí ochranně, protože učí jev rozpoznat. Eticky obhajitelné užití předpokládá, že klient ví, co signály znamenají a co neznamenají, a že žádné rozhodnutí o jeho minulosti ani o vztazích se na ně neopírá.

Manipulativní nebo škodlivé užití nastává, když se signálům přisoudí autorita nad pravdou. V terapii zaměřené na „odkrývání“ vzpomínek mohou signály potvrdit události, které se nikdy nestaly, a klient pak mění vztahy s rodinou na základě přesvědčení, které nemá nezávislou oporu. V uzavřených skupinách a ve vlivových prostředích slouží výklad tělesných signálů k tomu, aby se vědomé námitky člověka prohlásily za méně pravdivé než jeho „tělo“, jehož výklad drží vedoucí. Obojí přesouvá epistemickou autoritu z člověka na praktika. V souvislosti s podobnými tvrzeními o tělesných znacích pravdy stojí za připomenutí, že experimentální testy NLP tvrzení o pohybech očí jako ukazateli lži nenašly pro tato tvrzení žádnou podporu (Wiseman a kol. 2012).

Odlišení od příbuzných jevů🔗

Ideomotorickou signalizaci je třeba odlišit od běžné neverbální komunikace. Přikývnutí, úsměv nebo změna držení těla během rozhovoru jsou spontánní projevy, které pozorný posluchač vnímá a které mohou nést informaci o momentálním stavu člověka. V NLP se jejich sledování označuje jako kalibrace a v katalogu je popsáno u kalibrace souhlasu a nesouhlasu. Ideomotorická signalizace se od nich liší tím, že kód je smluvený předem, že pohyb je prožíván jako cizí vůli a že se mu přisuzuje zvláštní zdroj. Rovněž je třeba ji odlišit od disociativních příznaků, při kterých člověk prožívá části těla nebo jednání jako odcizené bez jakéhokoli navození; u lidí s takovou zkušeností může být práce s mimovolními signály zvlášť nevhodná. Výzkum hypnózy připomíná, že prožitek mimovolnosti je sám o sobě výsledkem interpretace vlastního jednání v daném kontextu, nikoli doklad o tom, že pohyb řídí jiná instance mysli (Kirsch a Lynn 1995).

Stav důkazů🔗

Ideomotorický jev jako takový je dobře doložen; neexistují však kvalitní doklady, že ideomotorické signály poskytují přístup k informacím, které nejsou dostupné vědomě, nebo že jsou spolehlivé jako ukazatel pravdivosti. Moderní výzkum hypnózy vykládá hypnotické reakce především jako výsledek očekávání, motivace a interpretace situace (Kirsch a Lynn 1995). Kritická literatura o sporných postupech v klinické psychologii upozorňuje, že sugestivní techniky práce s pamětí, mezi něž patří i hypnóza a výklad mimovolních signálů, nesou riziko vzniku nepravdivých vzpomínek a že jistota klienta o vzpomínce není dokladem její přesnosti (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Postupy NLP, které na signálech stavějí, nebyly podle přehledů výzkumu prokázány jako účinné (Witkowski 2010; Sturt a kol. 2012). Pro forenzní a klinickou praxi z toho plyne jasné omezení: tvrzení opřená o ideomotorické signály nelze považovat za doklad o minulých událostech, jak připomíná i oddíl o forenzním a právním rozměru.

Obrana a zotavení🔗

Obrana stojí na znalosti jevu. Kdo ví, že drobné mimovolní pohyby vznikají z očekávání a představ, a že je lze snadno vyvolat i v neutrální situaci, neplete si je s hlasem pravdy. Je legitimní odmítnout, aby se rozhodnutí o vlastní minulosti, vztazích nebo vině opíralo o výklad takových signálů, a trvat na tom, že vědomá výpověď má plnou váhu. U lidí, kteří prošli terapií, ve které se signály používaly k potvrzování vzpomínek, je třeba postupovat citlivě. Zpochybnit vzpomínku, se kterou se člověk ztotožnil, bývá bolestné a může narušit důvěru v jakoukoli pomoc. Herman zdůrazňuje, že pro zotavení je podstatný bezpečný vztah a obnova schopnosti hodnotit vlastní zkušenost, nikoli převzetí nového výkladu od autority (Herman 1992). Klinicky se v takových případech pracuje s nejistotou otevřeně: vzpomínka se neprohlašuje za pravdivou ani za nepravdivou, hledají se nezávislé stopy a klient se učí rozlišovat mezi jistotou prožitku a doloženosti faktů. Pro vyšetřovatele a soudní znalce platí, že výpověď, která vznikla nebo se proměnila po sezeních s výkladem mimovolních signálů, vyžaduje zvláštní opatrnost při hodnocení.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1982). Reframing: Neuro-Linguistic Programming and the Transformation of Meaning. Moab: Real People Press.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Wiseman, R., Watt, C., ten Brinke, L., Porter, S., Couper, S.-L., & Rankin, C. (2012). The eyes don't have it: Lie detection and neuro-linguistic programming. PLoS ONE, 7(7), e40259.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Trans – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Trance (concept))
• Indukce podáním ruky – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Handshake induction)
• Levitace ruky – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Hand levitation)
• Věková regrese – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Age regression)
• Vědomě-nevědomá dvojná vazba – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Conscious–unconscious double bind)
• Implikované direktivum – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Implied directive)
• Šestikrokový reframing – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Six-step reframing)
• Kalibrace souhlasu a nesouhlasu – příbuzné heslo (Raport a kalibrace, Yes/no calibration)

V kompendiu

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.2 Vztah k epistemickému traumatu — empirická literatura – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Sugesce pokrývající všechny možnosti – předchozí heslo rodiny
• Frakcionace – další heslo rodiny