Vrstvení realit🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.16
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Stacking realities
Jiné názvy	vnořené příběhy
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vrstvení realit je vzorec, v němž mluvčí skládá několik vyprávění do sebe, takže jedna postava vypráví o jiné, ta cituje další a teprve v nejhlubší vrstvě zazní sdělení, o které jde. Každá vrstva představuje samostatný rámec, svou „realitu“, s vlastním mluvčím, časem a místem. Při dostatečném počtu vrstev posluchač přestává sledovat, kdo je autorem které věty, a sdělení z nejhlubší vrstvy se k němu dostává bez jasného původce. V literatuře neurolingvistického programování se pro tento postup používá anglický výraz stacking realities a vzorec se chápe jako rozšíření práce s citacemi a s terapeutickými metaforami (Bandler a Grinder 1975b; Gordon 1978). Je blízce příbuzný vnořeným smyčkám, které příběhy otevírají a uzavírají v obráceném pořadí, a vzorci Můj přítel John, který je jeho nejjednodušší, jednovrstvou podobou. Pro kompendium je vrstvení realit zajímavé jako příklad toho, jak lze strukturou vyprávění rozostřit odpovědnost za výrok.

Původ a souvislosti🔗

Rámcové vyprávění je stará literární forma; příběhy vnořené do příběhů zná evropská i orientální tradice. Ericksonova klinická práce s příběhy z této tradice čerpala: jeho výukové a terapeutické příběhy často obsahují postavy, které samy vyprávějí, a nechávají posluchače, aby si z nich vzal, co potřebuje (Rosen 1982). NLP v rozboru Ericksonova jazyka popsalo citaci jako prostředek, jímž lze vyslovit sdělení bez odpovědnosti mluvčího, a vrstvení realit je opakováním tohoto prostředku v několika úrovních (Bandler a Grinder 1975b). Práce s terapeutickými metaforami přidala myšlenku, že příběh má mít strukturu shodnou s problémem posluchače, aby se jeho řešení přeneslo, aniž by bylo vysloveno (Gordon 1978). Teoretické zázemí pro pochopení vzorce však přináší spíše Bateson než NLP. Bateson ukázal, že každé sdělení nese vedle obsahu i metasdělení o tom, jak má být chápáno, a že lidé i zvířata neustále signalizují rámce typu „tohle je hra“ nebo „tohle je vyprávění“ (Bateson 1972). Vrstvení realit pracuje právě s těmito rámci: hromadí je tak, že se metasdělení ztrácí.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři části. První je otevírání vrstev: mluvčí uvede vyprávění, v něm postavu, která vypráví, a v jejím vyprávění další postavu, často s posunem v čase a místě („můj učitel mi vyprávěl, jak jeho učitel kdysi řekl žákovi…“). Druhou částí je jádro, tedy sdělení umístěné v nejhlubší vrstvě, které bývá formulováno jako přímá řeč postavy a obsahuje pokyn, hodnocení nebo varování. Třetí částí je zavírání vrstev, které může být úplné, neúplné nebo žádné; neúplné zavření zanechává posluchače „uvnitř“ příběhu a jádro působí, jako by stále platilo. Psychologicky vzorec využívá několik dobře známých jevů. Sledování několika vnořených rámců najednou klade vysoké nároky na pracovní paměť, jejíž kapacita je omezená (Miller 1956). Když kapacita nestačí, posluchač si pamatuje obsah, ale ztrácí jeho zdroj, tedy kdo a v jakém rámci výrok pronesl. Zároveň se oslabuje kritické zvažování: model pravděpodobnosti zpracování předpovídá, že při omezené schopnosti zpracovat sdělení roste vliv okrajových podnětů a klesá vliv argumentů (Petty a Cacioppo 1986). Watzlawick a spolupracovníci upozornili, že komunikace probíhá zároveň v rovině obsahu a v rovině vztahu (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967); vrstvení realit odděluje obsah od vztahu mluvčího a posluchače, takže sdělení nemá ve vztahu jasného odesílatele.

Detekční znaky🔗

Vlivové užití vrstvení realit se pozná podle několika znaků. Prvním je počet vrstev, který neodpovídá účelu vyprávění: tři a více vnořených mluvčích v krátkém sdělení, kde by stačilo říci věc přímo. Druhým znakem je obsah jádra, které se týká přímo posluchače a jeho rozhodnutí, ale je vloženo do úst vzdálené postavy, často autority nebo legendární osoby. Třetím znakem je neúplné zavírání: vyprávění končí v nejhlubší vrstvě nebo přechází bez návratu k jinému tématu, takže posluchač si odnáší jádro bez rámce. Čtvrtým znakem je neověřitelnost všech vrstev: nikdo z citovaných není dostupný a příběh nelze potvrdit ani vyvrátit. Pátým znakem je načasování, kdy vrstvený příběh přichází jako odpověď na námitku, otázku nebo oznámení odchodu. U posluchače se po takovém rozhovoru může objevit nejasný neklid, pocit, že „něco bylo řečeno“, aniž by dokázal přesně říct co a kým. Kompendium popisuje příbuzné zneužití složitosti jako iluzorní komplexitu, kde nejasnost struktury slouží k tomu, aby se sdělení nedalo uchopit a napadnout. Zdroj sdělení je přitom pro jeho posouzení klíčový. Kde zdroj chybí nebo je rozostřený, nastupuje místo argumentu autorita vzdálené postavy nebo sympatie k vypravěči, tedy okrajové podněty, o nichž psychologie vlivu ví, že snadno nahrazují zvažování (Cialdini 2009). Pozorovatel by si proto měl u každého vrstveného příběhu všimnout, ke komu se jádro nakonec vztahuje a kdo získá, pokud je posluchač přijme.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Vrstvení vyprávění má plně legitimní podoby. V literatuře je rámcová kompozice uměleckým prostředkem a její rozbor patří k běžné výuce. V terapii mohou vnořené příběhy nabídnout klientovi bezpečný odstup od bolestného tématu: o problému mluví postava, nikoli klient, a klient si může vybrat, kdy a zda příběh vztáhne na sebe (Gordon 1978). Legitimní užití má společné rysy: nic se jím na posluchači nevynucuje, jádro by vypravěč byl ochoten vyslovit i přímo a posluchač má po skončení možnost o příběhu mluvit a ptát se. Manipulativní užití vrstvení realit naopak používá k tomu, aby sdělení nemělo autora. Výhrůžka, která by přímo vyslovená byla nepřijatelná, například že kdo opustí skupinu, tomu se rozpadne život, se vloží do úst legendárního mistra, a vedoucí skupiny se pak může distancovat. V prostředí myšlenkové reformy plní podobnou funkci sdílené příběhy o odpadlících, kteří skončili špatně; Lifton je řadí k mechanismům, jimiž systém dává najevo, že mimo něj není legitimní existence (Lifton 1961). Singerová a Lalichová popisují, jak se v takových skupinách příběhy a svědectví stávají hlavním prostředkem udržování norem (Singer a Lalich 1995).

Stav důkazů🔗

Vrstvení realit jako samostatná technika nebylo kontrolovaně zkoumáno. Tvrzení o jeho zvláštní účinnosti pocházejí z výcvikové literatury a z klinických popisů, nikoli z experimentů. Kritické přehledy výzkumu NLP konstatují, že pro jazykové vzorce oboru celkově chybí kvalitní doklady a že většina kontrolovaných studií tvrzení NLP nepodporuje (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Obecné mechanismy, o které se vzorec opírá, jsou přitom dobře známé: omezená kapacita pracovní paměti (Miller 1956), vliv sníženého zpracování na přesvědčování (Petty a Cacioppo 1986) a víceúrovňová povaha komunikace (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Z toho plyne, že vrstvené vyprávění může ztížit kritické posouzení a rozostřit zdroj sdělení, ale nic neopravňuje tvrzení, že by vkládalo obsah přímo do „nevědomí“. Tosey a Mathison upozorňují, že síla NLP spočívá v přesvědčivé rétorice o vlastních technikách víc než v jejich doložených účincích (Tosey a Mathison 2009).

Obrana a zotavení🔗

Nejúčinnější obranou je vrstvy rozbalit. Posluchač si může položit, případně nahlas položit, tři otázky: kdo to vlastně říká, komu a co z toho plyne pro mě. Převod jádra do přímé věty, například „tvrdíte, že když odejdu, rozpadne se mi život?“, nutí mluvčího buď sdělení převzít, nebo se od něj distancovat; v obou případech ztrácí neurčitost, z níž čerpalo sílu. Druhou obranou je zapisování: po dlouhém rozhovoru plném příběhů pomáhá zapsat, jaká sdělení zazněla a kým, a oddělit je od pocitů, které rozhovor zanechal. Třetí obranou je vyžádat si ověřitelnost: legendy o mistrech a odpadlících nejsou doklady. Kompendium v souvislosti s informačním přetížením popisuje, že přetížení kapacity zpracování snižuje schopnost kritického úsudku, a obrana proto spočívá ve zpomalení a ve zjednodušení. U lidí, kteří odcházejí ze skupin, kde se normy předávaly vrstvenými příběhy, je součástí zotavení rozpoznat, které „poučení“ byly ve skutečnosti výhrůžky, a pojmenovat je; Hassan popisuje, že takové pojmenování pomáhá oddělit strach naučený ve skupině od skutečných rizik (Hassan 1988).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Gordon, D. (1978). Therapeutic Metaphors: Helping Others through the Looking Glass. Cupertino: Meta Publications.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Miller, G. A. (1956). The magical number seven, plus or minus two: Some limits on our capacity for processing information. Psychological Review, 63(2), 81–97.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Rosen, S. (Ed.) (1982). My Voice Will Go with You: The Teaching Tales of Milton H. Erickson. New York: W. W. Norton.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Citace – příbuzné heslo (Milton-model, Quotes)
• Vnořené smyčky – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Nested loops)
• Můj přítel John – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, My friend John)
• Indukce přetížením – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Overload induction)
• Terapeutická metafora – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Therapeutic metaphor)
• Izomorfní metafora – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Isomorphic metaphor)

V kompendiu

• EA-1.2.3 Iluzorní komplexita – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.1.2 Informační přetížení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Technika proložení – předchozí heslo rodiny
• Terapeutická dvojná vazba – další heslo rodiny