Můj přítel John🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.14
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	My friend John
Jiné názvy	technika třetí osoby
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

„Můj přítel John“ je název ericksonovského vzorce, v němž se sugesce, pokyn nebo hodnocení nesdělují přímo, ale prostřednictvím vyprávění o jiném člověku. Mluvčí popisuje, co prožil, udělal nebo řekl někdo třetí, a posluchač si obsah přenese na sebe, aniž by mu byl adresován. Název odkazuje k tradovanému Ericksonovu způsobu výuky hypnózy, kdy místo pokynu „udělejte to“ vyprávěl, jak „jeho přítel John“ určitý prožitek zažil. Neurolingvistické programování zařadilo příbuzný jazykový prostředek do Miltonova modelu jako citaci, tedy sdělení zabalené do přímé nebo nepřímé řeči jiné osoby, které mluvčího zbavuje odpovědnosti za obsah (Bandler a Grinder 1975b). Vzorec je pro kompendium důležitý tím, jak obyčejně vypadá. Vyprávění o druhých patří k nejběžnějším formám rozhovoru, a proto se jeho vlivová podoba těžko odlišuje od nevinné historky. Rozdíl neleží v tom, zda se vypráví, ale v tom, co příběh dělá s odpovědností a s možností nesouhlasit.

Původ a souvislosti🔗

Erickson pracoval s příběhy soustavně. Jeho takzvané výukové příběhy, které shromáždil a komentoval Sidney Rosen, slouží jako nepřímý způsob, jak klientovi nabídnout nový pohled, aniž by ho terapeut musel vyslovit jako radu nebo výklad (Rosen 1982). Technika „můj přítel John“ je zúženou podobou téhož principu: místo celého příběhu stačí krátká zmínka o někom jiném, která nese sugesci. NLP z Ericksonovy práce vyvodilo obecnější jazykový vzorec, podle něhož citace umožňuje vyslovit cokoli, co by mluvčí přímo říct nemohl, protože odpovědnost za výrok formálně nese citovaná osoba (Bandler a Grinder 1975b). Příbuzná je i práce s terapeutickými metaforami, v nichž se problém klienta převádí do příběhu o jiných postavách se stejnou strukturou (Gordon 1978). Z hlediska pragmatiky jde o posun mezi tím, co je řečeno, a tím, co je míněno: posluchač vyvozuje, proč mu mluvčí příběh vypráví, a právě toto vyvození, a ne samotný obsah, nese sdělení (Grice 1975).

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři vrstvy. První je rámec vyprávění: „znal jsem člověka, který…“, „jedna klientka mi řekla…“, „kdysi jsem slyšel…“. Druhá je obsah, tedy prožitek, rozhodnutí nebo výrok třetí osoby, který odpovídá tomu, co má posluchač udělat nebo cítit. Třetí je implicitní přenos: mluvčí nespojuje příběh s posluchačem výslovně, takže spojení musí vytvořit posluchač sám. Tato struktura má tři účinky. Za prvé snižuje odpor, protože nic nebylo požadováno a není co odmítnout. Za druhé přesouvá odpovědnost: pokud posluchač namítne, mluvčí může říct, že jen vyprávěl. Za třetí využívá sociální důkaz, protože citovaná osoba představuje „někoho jako ty“, kdo už cestou prošel a je spokojen; Cialdini popisuje, že lidé se v nejistotě řídí tím, co dělají jim podobní (Cialdini 2009). Vzorec se často vrství: mluvčí cituje někoho, kdo cituje dalšího, a tím se odpovědnost ještě více rozptyluje. Tuto podobu kompendium popisuje jako vrstvení realit.

Varianty🔗

Vzorec se v praxi objevuje v několika podobách, které se liší tím, jak daleko je citovaná osoba od posluchače. Nejbližší je vyprávění o člověku „v úplně stejné situaci“, které pracuje s podobností a se sociálním důkazem. Vzdálenější je citát autority, učitele nebo zakladatele, kde se k sociálnímu důkazu přidává váha postavení; posluchač pak nemá před sebou názor mluvčího, ale „slova mistra“, jejichž zpochybnění vypadá jako neúcta. Třetí podobou je anonymní kolektivní hlas: „lidé, kteří tu byli před tebou, říkají…“, „všichni, kdo vydrželi, potvrzují…“. Čtvrtou podobou je hypotetická osoba, kterou mluvčí vytvoří přímo v rozhovoru: „představ si někoho, kdo by…“, a nechá ji vyslovit to, co sám vyslovit nechce. Ve všech variantách zůstává společné jádro: sdělení existuje, ale nemá autora, který by za ně ručil. Pragmaticky jde o rozdíl mezi tvrzením, za jehož pravdivost mluvčí odpovídá, a zprávou o cizím tvrzení, kterou lze kdykoli označit za pouhou informaci (Levinson 1983). V digitálním prostředí se k těmto podobám přidávají anonymní recenze, screenshoty a svědectví bez jména, která fungují stejně, jen ve větším měřítku.

Detekční znaky🔗

Vlivové užití se pozná podle shody mezi příběhem a situací posluchače, která je příliš přesná, než aby byla náhodná. Příběh přichází ve chvíli, kdy posluchač vyjádřil pochybnost, námitku nebo přání odejít, a jeho hrdina tutéž pochybnost „překonal“. Pointa příběhu je pokyn nebo hodnocení, které by mluvčí jinak musel říct přímo: přestaň se ptát, důvěřuj, podepiš, zůstaň. Citovaná osoba je neověřitelná: bezejmenná kamarádka, bývalý klient, někdo „z minulého kurzu“. Mluvčí se k pointě nehlásí a při přímé otázce ustupuje do roviny „jen jsem vyprávěl“. V organizacích a skupinách s vysokou mírou kontroly se vzorec objevuje ve formě svědectví bývalých pochybovačů, jejichž příběhy kolují mezi členy a slouží jako nepřímá odpověď na každou kritiku; Singerová a Lalichová popisují svědectví jako součást sociálního tlaku v takových skupinách (Singer a Lalich 1995). Příbuzný mechanismus, kdy se z neověřitelných hlasů vytváří dojem shody, rozebírá stránka o vytváření pseudokonsenzu.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Příběhy o druhých mohou být legitimním a citlivým prostředkem. Lékařka, která pacientovi řekne, že jiní lidé před ním měli stejný strach a pomohlo jim vědět, že mohou vyšetření kdykoli přerušit, a pak toto právo potvrdí i přímo, používá příběh k normalizaci a k rozšíření pacientovy kontroly. Terapeut, který vypráví metaforu, aby klientovi nabídl jiný úhel pohledu, a nechává na něm, co si z ní vezme, pracuje v duchu ericksonovské tradice (Rosen 1982). Legitimní užití má dvě vlastnosti: obsah příběhu by mluvčí byl ochoten říct i přímo a posluchač má prostor si z příběhu nevzít nic. Manipulativní užití naopak příběh používá právě proto, že přímé sdělení by bylo odmítnuto. V kontextu guru a následovníka, který kompendium popisuje jako vzorec guru a adept, slouží příběhy o dřívějších žácích k tomu, aby se požadavky vedoucího nikdy nemusely vyslovit jako požadavky. Lifton u prostředí myšlenkové reformy popisuje, jak se nežádoucí pochybnosti řeší ne argumentem, ale tlakem vzorů a přiznání (Lifton 1961).

Stav důkazů🔗

Specifický účinek techniky „můj přítel John“ nebyl kontrolovaně zkoumán. Doklady o ní pocházejí z Ericksonovy klinické tradice a z výcvikové literatury NLP, která ji popisuje jako účinnou, aniž by to doložila (Bandler a Grinder 1975b). Kritické přehledy výzkumu NLP upozorňují, že tento typ tvrzení je pro obor typický: jazykové vzorce se prezentují jako spolehlivé nástroje vlivu, ale kontrolované studie jejich specifický účinek nepotvrzují (Witkowski 2010; Tosey a Mathison 2009). Obecné mechanismy, na nichž vzorec stojí, jsou naopak dobře doložené v sociální psychologii. Sociální důkaz a vliv podobných druhých patří k nejlépe prozkoumaným principům přesvědčování (Cialdini 2009). Model pravděpodobnosti zpracování popisuje, že sdělení, které nevyvolává pozorné zvažování, působí přes okrajové podněty, například přes sympatie k vypravěči nebo k postavě příběhu (Petty a Cacioppo 1986). Rozumný závěr tedy zní, že vyprávění o třetích osobách skutečně ovlivňuje, ale ne zvláštní hypnotickou silou: ovlivňuje tak, jak ovlivňují všechny příběhy, svědectví a vzory.

Obrana a zotavení🔗

Nejúčinnější obranou je převést nepřímé sdělení na přímé. Otázka „říkáte mi tím, že bych se měla přestat ptát?“ nutí mluvčího buď se k pointě přihlásit, a pak ji lze věcně posoudit, nebo ji popřít, a pak ztrácí váhu. Druhou obranou je ptát se na ověřitelnost: kdo byl ten člověk, co se s ním stalo dál, je možné s ním mluvit? Neověřitelné svědectví je slabý argument, ať zní sebepřesvědčivěji. Třetí obranou je všimnout si načasování: příběh, který přichází přesně ve chvíli vaší námitky, je odpovědí na tuto námitku a má být posuzován jako odpověď. McGuire ukázal, že odolnost vůči přesvědčování roste, když člověk předem pozná podobu útoku a má připravené protiargumenty (McGuire 1964). U lidí, kteří odcházejí ze skupin, kde se požadavky sdělovaly převážně příběhy, je součástí zotavení pochopit, že mnohé „svobodné“ volby byly vedeny nepřímým tlakem, a obnovit důvěru ve vlastní námitky; Hassan popisuje, že rozpoznání takových mechanismů pomáhá bývalým členům oddělit vlastní rozhodnutí od převzatých (Hassan 1988).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Gordon, D. (1978). Therapeutic Metaphors: Helping Others through the Looking Glass. Cupertino: Meta Publications.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Rosen, S. (Ed.) (1982). My Voice Will Go with You: The Teaching Tales of Milton H. Erickson. New York: W. W. Norton.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Vložené příkazy – příbuzné heslo (Milton-model, Embedded commands)
• Citace – příbuzné heslo (Milton-model, Quotes)
• Ztracený performativ v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Lost performative (Milton Model))
• Nespecifikovaný referenční index v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Unspecified referential index (Milton Model))
• Vnořené smyčky – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Nested loops)
• Vrstvení realit – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Stacking realities)
• Terapeutická metafora – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Therapeutic metaphor)

V kompendiu

• EA-2.1.9 Vytváření pseudokonsenzu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.6.1 Vzorec guru a adept – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pseudoorientace v čase – předchozí heslo rodiny
• Technika proložení – další heslo rodiny