Otevřená sugesce🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.23
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Open-ended suggestion
Jiné názvy	neurčitá sugesce
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	nízké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Otevřená sugesce je forma nepřímé sugesce, která nenavrhuje konkrétní odpověď, ale otevírá široké pole možných odpovědí a nechává posluchače, aby si z něj vybral. Místo toho, aby mluvčí řekl, co se má stát, naznačí, že se „něco“ stane, „nějakým způsobem“ a „v nějakém čase“, a podrobnosti ponechá na posluchači. Erickson a Rossi tento tvar popisují jako způsob, jak terapeut respektuje individualitu klienta a vyhne se tomu, aby mu vnucoval odpověď, která by mu neodpovídala (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Vzorec má proto zvláštní dvojí povahu. Otevřenost může skutečně chránit autonomii posluchače, protože ho nenutí do předem dané zkušenosti. Tatáž otevřenost však může sloužit k tomu, aby se jakýkoli prožitek, který posluchač má, zpětně vyložil jako splnění sugesce. Rozhodující není míra otevřenosti formy, ale to, zda zůstává otevřený i výklad. Vzorec má blízko k úmyslné vágnosti z Milton-modelu.

Původ a souvislosti🔗

Otevřené sugesce vycházejí z Ericksonova přístupu, který zdůrazňoval využití toho, co klient přináší, místo prosazování terapeutova plánu. Tento přístup, v katalogu popsaný jako utilizace, předpokládá, že klient má vlastní zdroje a vlastní způsoby reagování, které terapeut nemá předem znát (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Haley ve svém popisu Ericksonovy práce zdůrazňuje, že Erickson se vyhýbal přímé konfrontaci s klientem a raději přijímal a využíval to, co klient přinášel (Haley 1973). Bandler a Grinder z těchto pozorování odvodili obecný princip, podle kterého nespecifikovaný jazyk nutí posluchače, aby význam doplnil z vlastní zkušenosti; tím se sugesce stává osobní, aniž by ji mluvčí musel přizpůsobovat (Bandler a Grinder 1975b). Psychologie usuzování popisuje příbuzný jev obecněji: lidé vykládají mnohoznačné informace tak, aby odpovídaly tomu, co očekávají, a vágní předpovědi proto snadno působí jako potvrzené (Gilovich 1991).

Struktura vzorce🔗

Otevřená sugesce se skládá ze dvou vrstev, které je třeba v analýze rozlišovat. První vrstva je otevřená forma, jak ji popisují Erickson a Rossi (Erickson, Rossi a Rossi 1976): neurčité výrazy jako „nějak“, „něco“, „svým vlastním způsobem“, „možná“, „dříve nebo později“ a výčty, které naznačují rozmanitost možností. Druhá vrstva je rámec výkladu, tedy to, co mluvčí říká o významu kterékoli z otevřených možností. V čistě otevřené sugesci druhá vrstva chybí nebo je rovněž otevřená: posluchač si vybírá jak zkušenost, tak to, co pro něj znamená. V nevyvážené otevřené sugesci je první vrstva otevřená, ale druhá uzavřená: ať posluchač prožije cokoli, význam je předem dán.

Tento rozdíl má zásadní důsledky. Ericksonovská tradice zdůrazňuje první vrstvu a chápe ji jako respekt k jedinečnosti klienta (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Manipulativní užití staví na druhé vrstvě: otevřenost formy zvyšuje pravděpodobnost, že posluchač nějaký prožitek skutečně zaznamená, protože do pole možností spadá téměř všechno, a uzavřený rámec pak tento prožitek proměňuje v doklad. Mechanismus se blíží tomu, co popisuje stránka o sugesci pokrývající všechny možnosti; rozdíl je v tom, že otevřená sugesce možnosti nevyjmenovává, jen naznačuje jejich šíři.

Detekční znaky🔗

Pozorovatel by měl sledovat, co v sugesci zůstává otevřené a co uzavřené. Varovným znakem je kombinace velmi neurčité formy prožitku s velmi určitým výkladem: „nějakým způsobem“ se má projevit „přítomnost mistra“, „působení energie“ nebo „začátek uzdravení“. Druhým znakem je předem ohlášený výklad běžných tělesných a emočních stavů, jako je teplo, mravenčení, dojetí, únava nebo klid, které se v dané situaci objeví téměř u každého, například při dlouhém sezení, rytmické hudbě nebo ve skupině. Třetím znakem je zpětné přisvojení: po skončení události mluvčí sbírá popisy prožitků účastníků a každý z nich zařadí jako potvrzení. Singer a Lalich popisují, že uzavřené skupiny běžně vykládají obyčejné fyziologické a emoční reakce účastníků jako duchovní nebo transformační zážitky a tyto výklady pak slouží jako důkaz pravdivosti učení (Singer a Lalich 1995). Ve vyšetřovacím kontextu je otevřená výzva naopak znakem dobré praxe: tazatel, který svědkovi neposkytuje obsah, snižuje riziko, že svědek převezme detaily z otázky (Loftus a Palmer 1974).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je takové, při kterém otevřenost zahrnuje i výklad. V terapii otevřená sugesce dovoluje klientovi objevit vlastní způsob, jak se uvolnit, vzpomenout si nebo pracovat s obtíží, a terapeut jeho volbu nepřepisuje (Erickson, Rossi a Rossi 1976). V nehypnotických kontextech má otevřená výzva podobnou ochrannou funkci: ve forenzním rozhovoru je otevřená otázka bez vloženého obsahu základem postupu, který chrání výpověď před kontaminací. Vrij uvádí, že rozhovory orientované na získávání informací a založené na volném vyprávění dávají spolehlivější podklad než rozhovory vedené uzavřenými a návodnými otázkami (Vrij 2008). Stejnou logiku má otevřená otázka v klientsky orientované terapii, která ponechává klientovi autoritu nad významem jeho zkušenosti (Rogers 1951).

Manipulativní užití nastává, když otevřená forma slouží jako síť, která zachytí jakýkoli prožitek, a uzavřený výklad ho pak přivlastní mluvčímu nebo skupině. V takovém užití otevřenost neslouží autonomii posluchače, ale zvyšuje šanci, že sugesce „vyjde“, protože mnohoznačný prožitek lidé snadno čtou jako potvrzení toho, co očekávají (Gilovich 1991). Člověk má přitom silný dojem, že prožitek je jeho vlastní, protože jeho podobu si skutečně vybral sám; nevšimne si, že výklad si nevybral. Tato asymetrie činí manipulativní otevřenou sugesci odolnou proti kritice: pochybující účastník slyší, že jeho prožitek „byl jen jiný“, nikoli že žádný nebyl.

Odlišení od příbuzných jevů🔗

Otevřenou sugesci je užitečné odlišit od tří příbuzných jevů. Od běžné otevřené otázky se liší tím, že nejen nechává prostor pro odpověď, ale předpokládá, že nějaká odpověď v podobě prožitku nastane; otevřená otázka nic takového nepředpokládá. Od iluze volby se liší tím, že nenabízí omezený výběr možností, které všechny vedou ke stejnému cíli, ale celé neohraničené pole; v nevyvážené podobě však obě konstrukce sdílejí to podstatné, totiž předem daný výsledek. Od obecných výpovědí o osobnosti, které působí jako přesný popis každého, se liší tím, že se netýká toho, jaký člověk je, ale toho, co bude prožívat. Psychologie usuzování ukazuje, že všechny tři situace spojuje sklon číst mnohoznačné informace jako potvrzení toho, co člověk čeká, a přehlížet případy, které očekávání neodpovídají (Gilovich 1991). Kdo zná tento sklon, snáze pozná, kdy otevřenost slouží jemu a kdy mluvčímu.

Stav důkazů🔗

Výzkum, který by otevřené sugesce srovnával s přímými a doložil jejich zvláštní účinnost, není v literatuře NLP k dispozici; tvrzení o jejich síle se opírají převážně o kazuistiky a o Ericksonovy demonstrace (Erickson, Rossi a Rossi 1976; Bandler a Grinder 1975b). Moderní výzkum hypnózy vysvětluje hypnotické odpovědi především očekáváním a připraveností odpovědět, nikoli formou sugesce (Kirsch a Lynn 1995). Přehledy výzkumu NLP konstatují, že ověřitelná tvrzení oboru empirickou podporu většinou nezískala (Witkowski 2010). Dobře doložený je naopak obecný mechanismus, na kterém stojí manipulativní užití: lidé hodnotí mnohoznačné a vágní informace ve světle svých očekávání a snadno je považují za potvrzení (Gilovich 1991). Stejně dobře je doloženo, že vkládání obsahu do otázek ovlivňuje paměť, což podporuje opačný, ochranný význam otevřených výzev ve vyšetřování (Loftus a Palmer 1974). Hodnocení vzorce se tedy liší podle toho, kterou vrstvu sledujeme: otevřená forma je v mnoha kontextech dobrou praxí, uzavřený výklad je mechanismem sebeklamu.

Obrana a zotavení🔗

Obrana stojí na oddělení prožitku od výkladu. Když mluvčí předem oznámí, že každý „nějak“ pocítí určitý význam, je užitečné zeptat se, jaký prožitek by tento význam nepotvrdil. Pokud žádný, výklad je zvolen předem a prožitek ho nemůže ověřit. Druhou obranou je znalost běžné fyziologie a psychologie skupinových situací: teplo při dlouhém sezení, dojetí při hudbě a únava po intenzivním dni jsou obvyklé a nevyžadují zvláštní vysvětlení. Princip očkování proti přesvědčování naznačuje, že kdo zná strukturu vzorce předem, je vůči němu odolnější (McGuire 1964). Pro lidi, kteří po letech ve skupině vykládají své prožitky naučeným slovníkem skupiny, je součástí zotavení znovuobjevení vlastního jazyka pro vlastní zážitky: popisovat, co cítili, bez slov, která jim skupina dala, a připustit, že jeden zážitek může mít mnoho výkladů. Singer a Lalich zdůrazňují, že tato práce s jazykem je podstatnou částí návratu k samostatnému myšlení (Singer a Lalich 1995). V terapeutické praxi je samozřejmým standardem, že otevřená sugesce zahrnuje i otevřený výklad a že terapeut nepřepisuje význam, který klient svému prožitku sám dá.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson, M.D. New York: W. W. Norton.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Chichester: Wiley.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Úmyslná vágnost – příbuzné heslo (Milton-model, Artful vagueness)
• Iluze volby – příbuzné heslo (Milton-model, Illusion of choice)
• Utilizace – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Utilisation)
• Sugesce pokrývající všechny možnosti – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Suggestion covering all possibilities)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.3 Terapeutické přístupy — přehled – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Implikované direktivum – předchozí heslo rodiny
• Sugesce pokrývající všechny možnosti – další heslo rodiny