Složená sugesce🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.21
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Compound suggestion
Jiné názvy	sdružená sugesce
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Složená sugesce je jazyková konstrukce, ve které se dvě nebo více výpovědí spojí do jednoho celku tak, že přijetí jedné části usnadňuje přijetí části další. Obvykle se kombinuje tvrzení, které posluchač snadno ověří nebo s nímž bez váhání souhlasí, s tvrzením nebo návrhem, o kterém by jinak přemýšlel. Spojkou bývá „a“, „a proto“, „zatímco“, „když“ nebo „jakmile“. Erickson a Rossi popisují složené sugesce jako jednu ze základních forem nepřímé sugesce a zahrnují pod ně několik podtypů, mimo jiné spojení sugesce s řadou souhlasů, podmíněné sugesce a kladení protikladů vedle sebe (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Pro kompendium je vzorec podstatný proto, že je jedním z nejběžnějších jazykových mechanismů vlivu vůbec: objevuje se v prodeji, v politické řeči, v reklamě i v každodenním přemlouvání, a to často bez jakékoli souvislosti s hypnózou. Zvláštní případ vzorce popisuje stránka o apozici protikladů.

Původ a souvislosti🔗

Ericksonova klinická práce, jak ji zpracoval Rossi, pojímala sugesci jako proces, při kterém se nový obsah napojuje na asociace a reakce, které už v posluchači probíhají. Složená sugesce je jazykovým vyjádřením této představy: nový návrh se „připojí“ k něčemu, co je právě přítomné nebo přijaté (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Bandler a Grinder ve svém popisu Ericksonových vzorců zdůraznili úlohu spojek a takzvané implikované příčinnosti, tedy jazykových tvarů, které vytvářejí dojem, že jedna věc plyne z druhé (Bandler a Grinder 1975b). V katalogu jsou tyto stránky popsány zvlášť jako spojky a implikovaná příčinnost a řetězení sugescí. Mimo NLP vysvětluje mechanismus pragmatika: posluchač běžně předpokládá, že mluvčí říká věci, které spolu souvisejí a jsou relevantní, a proto doplňuje vazbu, kterou výpověď sama netvrdí (Grice 1975). Z hlediska sociální psychologie souvisí vzorec s poznatky o tom, že odůvodnění žádosti zvyšuje vyhovění i tehdy, když je obsah odůvodnění prázdný (Langer, Blank a Chanowitz 1978).

Struktura vzorce🔗

Složená sugesce má obvykle dva nosné prvky a vazbu mezi nimi. Prvním prvkem je takzvaný nosič: tvrzení o přítomném dění, obecná pravda nebo popis toho, co posluchač právě dělá. Druhým prvkem je náklad: návrh, hodnocení nebo závěr, který má posluchač přijmout. Vazba je gramatická a často i významově prázdná, ale vytváří dojem souvislosti, nejčastěji příčinné nebo časové. Pokud posluchač nosič přijme, jeho souhlas se mlčky rozšíří na celou větu, protože rozpojit ji vyžaduje vědomou analýzu, kterou běžný rozhovor nepodporuje. Teorie dvou cest přesvědčování popisuje, že při nízké motivaci nebo nízké kapacitě k pečlivému posuzování se lidé spoléhají na povrchní vodítka, jako je plynulost a zdánlivá logika sdělení (Petty a Cacioppo 1986). Složená sugesce tato vodítka vytváří uměle.

Podle druhu vazby lze rozlišit několik variant. Aditivní varianta řadí tvrzení za sebou a spoléhá na hybnost souhlasu, podobně jako řada souhlasů. Příčinná varianta tvrdí nebo naznačuje, že náklad plyne z nosiče. Podmíněná varianta váže náklad na událost, která nastane tak jako tak, a tím ho činí zdánlivě nevyhnutelným; tuto podobu podrobněji rozebírá stránka o implikovaném direktivu. Aditivní a podmíněná varianta odpovídají tomu, co Erickson a Rossi uvádějí mezi složenými sugescemi jako řadu souhlasů a podmíněné sugesce (Erickson, Rossi a Rossi 1976); příčinnou variantu Bandler a Grinder popsali jako implikovanou příčinnost (Bandler a Grinder 1975b). Společné všem variantám je, že síla věty neleží v jejím argumentu, ale v její stavbě.

Detekční znaky🔗

Vzorec se pozná podle nepoměru mezi nosičem a nákladem. Nosič bývá banální, popisný nebo nesporný: posluchač sedí, poslouchá, přemýšlí, dýchá, je tady. Náklad bývá hodnotící, závazný nebo nákladný: rozhodnutí, nákup, souhlas, změna postoje. Druhým znakem je spojka, která naznačuje příčinnou souvislost tam, kde žádná není; typické je „a proto“, „a to znamená“, „takže už víte“. Třetím znakem je tempo: složené sugesce se často objevují ve sledu, takže posluchač nemá čas jednotlivé vazby zkontrolovat. Kognitivní psychologie popisuje, že rychlé intuitivní zpracování přijímá souvislý a plynulý příběh snadněji než roztříštěná fakta a že kontrola pravdivosti vyžaduje úsilí, které člověk vynakládá jen tehdy, když k tomu má důvod (Kahneman 2011). V záznamu rozhovoru lze vzorec odhalit jednoduchým testem: rozdělit větu na samostatná tvrzení a u každého se zeptat, zda je doloženo a zda z předchozího skutečně plyne. Pokud nosič dokládá jen sám sebe a náklad zůstává bez opory, jde o složenou sugesci použitou jako náhrada argumentu.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je takové, při kterém vazba mezi částmi odpovídá skutečnosti a posluchač si ji může ověřit. Vyučující, který řekne, že studenti zvládli základní pojmy, a proto mohou přejít k příkladům, používá složenou větu, ale její náklad opravdu z nosiče plyne. V klinické hypnóze slouží složené sugesce k tomu, aby se návrhy terapeuta navázaly na to, co klient právě prožívá, a působily méně cize; podle Ericksona a Rossiho tím terapeut respektuje aktuální stav klienta místo toho, aby mu stav vnucoval (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Etická přijatelnost takového užití stojí na tom, že klient ví, že je v terapeutické situaci, souhlasí s jejím cílem a může návrhy odmítnout.

Manipulativní užití nastává, když vazba nahrazuje argument a náklad slouží zájmu mluvčího. Prodejce, který spojí to, že zákazník přišel na prezentaci, se závěrem, že produkt je pro něj nejlepší, nepřináší žádný důvod; jen přenáší souhlas z jednoho tvrzení na druhé. Cialdini popisuje, že lidé usilují o konzistenci mezi tím, co už přijali, a tím, co dělají dál, a že tento tlak lze využít k získání dalších závazků (Cialdini 2009). Složená sugesce vytváří takovou konzistenci na úrovni jedné věty. V kontrolujících vztazích a v uzavřených skupinách se vzorec používá k tomu, aby se drobné každodenní souhlasy (ano, jsem tady, ano, poslouchám) mlčky proměnily v souhlas s výkladem skupiny.

Vztah k technikám kompendia🔗

Složená sugesce je v kompendiu jedním z drobných stavebních kamenů, ze kterých se skládají rozsáhlejší techniky. U latentní emocionální modulace se emočně nabité tvrzení přivazuje k neutrálnímu popisu situace, takže posluchač přijme emoční tón spolu s fakty. V akademickém a institucionálním prostředí se tatáž stavba objevuje v hodnoticích textech, kde se nesporný popis práce spojí s hodnocením, které z něj neplyne, a hodnocení pak přebírá autoritu popisu. Rozdíl oproti klinické hypnóze netkví v gramatice, ale v rámci: posluchač nesouhlasil s tím, že bude ovlivňován, a nemá důvod předpokládat, že vazba mezi částmi věty je vytvořená účelově. Proto je vzorec v těchto prostředích obtížněji rozpoznatelný než v hypnotickém sezení, kde je sugesce otevřeně součástí práce (Erickson, Rossi a Rossi 1976).

Stav důkazů🔗

Účinnost složených sugescí jako zvláštní hypnotické techniky nebyla v kontrolovaném výzkumu prokázána. Literatura NLP a ericksonovské hypnoterapie o nich mluví převážně na základě kazuistik a demonstrací (Bandler a Grinder 1975b). Výzkum hypnózy dospěl k závěru, že hypnotické odpovědi lze z velké části vysvětlit očekáváním, motivací a ochotou spolupracovat, a ne zvláštní formou slov (Kirsch a Lynn 1995). Systematický přehled zdravotních účinků NLP nenašel dostatek kvalitních studií, které by doložily přínos intervencí NLP (Sturt a kol. 2012). Na druhé straně jsou dobře doložené obecné mechanismy, o které se vzorec opírá: zvýšené vyhovění při uvedení jakéhokoli důvodu (Langer, Blank a Chanowitz 1978), sklon k doplňování implikovaných souvislostí v rozhovoru (Grice 1975) a spoléhání na povrchní vodítka při nízké kapacitě posuzovat (Petty a Cacioppo 1986). Z hlediska kompendia je proto přesnější mluvit o běžném rétorickém mechanismu, který NLP pojmenovalo a systematizovalo, než o technice s ověřeným specifickým účinkem.

Obrana a zotavení🔗

Nejúčinnější obranou je rozpojování. Kdo si zvykne rozdělit souvětí na samostatná tvrzení a u každého se zeptat, zda je pravdivé a zda skutečně plyne z předchozího, odhalí většinu složených sugescí bez dalšího úsilí. Pomáhá zpomalit tempo rozhovoru, požádat o zopakování nebo o písemné podklady a odložit rozhodnutí. Princip očkování proti přesvědčování ukazuje, že lidé, kteří předem poznají strukturu argumentu a jeho slabiny, mu později lépe odolávají (McGuire 1964). Pro skupinové a výukové prostředí je proto užitečné učit rozpoznávání vzorce na neškodných příkladech a ukazovat jeho strukturu vedle běžné řeči, která se mu podobá. Pro lidi, kteří delší dobu žili v prostředí, kde se drobné souhlasy systematicky proměňovaly v závazky, je součástí zotavení obnovení práva říct „ano“ jedné části věty a „ne“ druhé, aniž by to bylo vykládáno jako nekonzistence. Takové rozlišování podporuje i obecné povědomí o kognitivních biasech, které vzorec využívá.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Langer, E. J., Blank, A., & Chanowitz, B. (1978). The mindlessness of ostensibly thoughtful action: The role of „placebic“ information in interpersonal interaction. Journal of Personality and Social Psychology, 36(6), 635–642.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem
• Apozice protikladů – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Truismy – příbuzné heslo (Milton-model, Truisms)
• Řada souhlasů – příbuzné heslo (Milton-model, Yes set)
• Spojky a implikovaná příčinnost – příbuzné heslo (Milton-model, Conjunctions and implied causatives)
• Řetězení sugescí – příbuzné heslo (Milton-model, Linking suggestions)
• Apozice protikladů – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Apposition of opposites)
• Implikované direktivum – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Implied directive)

V kompendiu

• EA-1.4.2 Latentní emocionální modulace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Kognitivní biasy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Apozice protikladů – předchozí heslo rodiny
• Implikované direktivum – další heslo rodiny