Pseudoorientace v čase🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.13
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Pseudo-orientation in time
Jiné názvy	projekce do budoucnosti
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	převážně terapeutické
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pseudoorientace v čase je vzorec, při kterém je člověk veden k tomu, aby se v představě přenesl do budoucnosti a z ní se ohlížel zpět na období, kdy jeho problém pominul. Z tohoto pomyslného místa popisuje, co se změnilo, jak k tomu došlo a podle čeho změnu pozná. Milton Erickson vzorec popsal v polovině padesátých let jako hypnotickou techniku, v níž klientova „vzpomínka na budoucnost“ poskytla terapeutovi vodítko k tomu, jakou cestu změny klient sám považuje za možnou. Neurolingvistické programování převzalo jeho jádro v širším pojmu budoucího přehrávání, tedy nácviku změny v představě budoucí situace (Bandler a Grinder 1979), a v technikách časové osy, které budoucí cíle umisťují do představované časové linie (James a Woodsmall 1988). Vzorec je převážně terapeutický, ale jeho struktura se dá snadno převést do prodeje, náboru a nátlaku: kdo ovládá obsah představené budoucnosti, ovlivňuje i rozhodnutí v přítomnosti.

Původ a souvislosti🔗

Ericksonova původní práce stojí na pozorování, že lidé v hypnóze dokážou živě prožít představu budoucího stavu a mluvit o ní jako o minulosti. Klíčové bylo, že obsah budoucnosti nevkládal terapeut, ale klient: Erickson se ptal, co se stalo, a z odpovědí vyvozoval, jaké kroky klient sám pokládá za proveditelné. Na tuto myšlenku navázaly pozdější směry krátké terapie, zejména terapie zaměřená na řešení se svou otázkou na den, kdy by problém zmizel, i když bez hypnotického rámce. NLP myšlenku zobecnilo a zbavilo ji vazby na trans: budoucí přehrávání se v něm používá jako kontrola, zda se naučená změna přenese do budoucích situací, a jako způsob, jak ji předem „ukotvit“ (Bandler a Grinder 1979). Terapie časové osy k tomu přidala prostorovou metaforu, v níž má budoucnost v představě určité místo a cíl se do ní „vkládá“ (James a Woodsmall 1988). Souvislost s věkovou regresí je zřejmá: oba vzorce pracují s představovaným časem a oba spoléhají na to, že živá představa mění prožívání přítomnosti. Liší se směrem a rizikem: regrese tvrdí něco o minulosti, pseudoorientace o budoucnosti, kterou zatím nikdo nezná.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři části. První je posun hlediska: člověk je pozván, aby se díval odjinud, z bodu v budoucnosti, a o přítomnosti mluvil v minulém čase. Druhá je obsah budoucího stavu: co je jinak, jak se člověk cítí, co dělá. Třetí je zpětný most: z budoucího hlediska se vypráví, „jak se to stalo“, a toto vyprávění se pak vrací do přítomnosti jako plán nebo jako jistota. Psychologický mechanismus lze popsat bez předpokladu zvláštního stavu. Představa budoucího úspěchu mění očekávání, a očekávání patří k nejsilnějším prediktorům hypnotických i nehypnotických reakcí (Kirsch a Lynn 1995). Snadnost, s jakou si člověk scénář představí, zároveň zvyšuje odhad jeho pravděpodobnosti; Tversky a Kahneman popsali, že úsudky o pravděpodobnosti se řídí tím, jak snadno se příklady vybaví nebo představí (Tversky a Kahneman 1974). Z toho plyne dvojí účinek. V terapii může živá představa řešení posílit naději a pomoci najít první dosažitelný krok. V nátlaku může živá představa výsledku, který si přeje mluvčí, nahradit zvažování rizik, protože představené se jeví jako pravděpodobné. Rozhodující je tedy otázka, kdo obsah budoucnosti naplňuje.

Detekční znaky🔗

Vlivové užití se rozpozná podle toho, že budoucnost je předem vyplněná. Mluvčí nepokládá otevřenou otázku, co by bylo jinak, ale popisuje konkrétní budoucí stav, který je výsledkem jeho nabídky: „za rok se ohlédneš a uvidíš, že…“. Druhým znakem je spojení představy s okamžitým rozhodnutím: představený úspěch se použije jako důvod souhlasit hned. Třetím znakem je asymetrie: představují se jen přínosy, nikdy cena, rizika nebo varianta, kdy se nic nezmění. Čtvrtým znakem je zpětné „vzpomínání“ na rozhodnutí, které ještě nepadlo, tedy gramatika minulého času u budoucí volby. Kahneman upozorňuje, že souvislý a živý příběh působí přesvědčivěji než neúplná, ale přesnější informace, a že lidé snadno přehlížejí to, co v příběhu chybí (Kahneman 2011). U člověka, na kterého byl vzorec uplatněn, se objevuje pocit, že rozhodnutí „už vlastně padlo“, a nepohodlí při pokusu ho přehodnotit, protože by to znamenalo vzdát se představené budoucnosti. Tento tlak souvisí s potřebou konzistence po učiněném závazku (Cialdini 2009).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití nechává obsah budoucnosti na člověku a slouží jeho vlastním cílům. Otázka „podle čeho byste poznal, že se to zlepšilo?“ nic nevkládá a pomáhá pojmenovat kritéria změny. Motivační rozhovor pracuje s podobným pohledem dopředu, kdy klient sám popisuje, jak by mohl jeho život vypadat za určitou dobu, a z rozdílu mezi touto představou a přítomností čerpá motivaci ke změně, kterou si sám zvolí (Miller a Rollnick 2013). V hypnotické podobě je legitimní užití vázáno na terapeutický vztah, souhlas a na to, že vyprávění o budoucnosti se po sezení chápe jako představa a ne jako proroctví. Manipulativní užití obsah budoucnosti dodává, zamlčuje její alternativy a spojuje představu s okamžitým závazkem. V kompendiu se příbuzný mechanismus objevuje u technik, které rozrušují časovou kontinuitu sebepojetí, jak je popisuje stránka EA-4.4.5: člověk, jemuž byla nabídnuta jediná přijatelná budoucnost, ztrácí schopnost představit si jiné cesty. Zvláštní riziko vzniká, když se pseudoorientace kombinuje s regresí a „pohled z budoucnosti“ se použije k výkladu minulosti. Výzkum paměti ukazuje, že i drobný sugestivní prvek ve formulaci otázky mění to, co si člověk o události později vybaví (Loftus a Palmer 1974), a představa podaná z „budoucího“ hlediska takovým prvkem snadno je.

Vztah k technikám kompendia🔗

Z hlediska kompendia je pseudoorientace v čase zajímavá tím, že pracuje s časovou perspektivou, kterou epistemická anihilace často rozkládá. Člověk, jemuž někdo opakovaně popisuje, jak bude vypadat jeho budoucnost, pokud zůstane, a jak bude vypadat, pokud odejde, přestává budoucnost vytvářet a začíná ji přijímat. Tento posun lze pozorovat v kontrolujících vztazích i ve skupinách, kde se budoucnost člena stává součástí doktríny: úspěch je podmíněn věrností, odchod je spojen s představou úpadku. Obraz budoucnosti, který se takto vytváří, působí podobně jako pseudoorientace, jen bez souhlasu a bez možnosti vystoupit z představy. Lifton popsal, že uzavřené systémy si osobují právo rozhodovat o tom, kdo má nárok na existenci a na budoucnost, a že tento nárok se projevuje i v jazyce, jímž se o budoucnosti mluví (Lifton 1961).

Stav důkazů🔗

O pseudoorientaci v čase jako samostatné hypnotické technice neexistuje kontrolovaný výzkum, který by prokazoval její specifický účinek. Doklady o ní pocházejí z kazuistik a z klinických popisů, které nemají kontrolní skupinu. Obecnější mechanismy, o které se opírá, jsou naopak dobře prozkoumané: vliv očekávání na prožívání a chování (Kirsch a Lynn 1995) a vliv představitelnosti scénáře na odhad jeho pravděpodobnosti (Tversky a Kahneman 1974). Techniky NLP, které z ní vycházejí, nemají empirickou oporu. Přehled výzkumné databáze NLP konstatuje, že kontrolované studie tvrzení oboru převážně nepotvrzují (Witkowski 2010), a kritický přehled pro oblast koučinku nenachází dostatek kvalitního výzkumu pro jejich doporučení (Passmore a Rowson 2019). Rozumný závěr je proto střízlivý: otevřené otázky na budoucnost jsou dobře zavedeným a neškodným prvkem mnoha terapií, kdežto tvrzení o zvláštní síle hypnotického „přenesení do budoucnosti“ jsou nepodložená.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit představu od rozhodnutí. Živá představa budoucího úspěchu není argument; je to scénář, který někdo sestavil. Užitečné je vrátit se do přítomnosti a položit otázky, které vlivové užití vynechává: jaká je cena, co se stane, když se výsledek nedostaví, jaké jsou jiné možnosti a co by k nabídce řekl někdo nezávislý. Druhou obranou je odmítnout časový tlak: rozhodnutí, které „už padlo“ v představě, nemusí padnout ve skutečnosti. McGuire ukázal, že předchozí seznámení s podobou přesvědčovacího pokusu a s protiargumenty zvyšuje odolnost vůči pozdějšímu přesvědčování (McGuire 1964); znalost tohoto vzorce funguje podobně. Třetí obranou je naplnit budoucnost sám: místo převzetí nabízeného scénáře si představit několik variant, včetně těch nepříznivých. U lidí, jejichž rozhodnutí bylo opakovaně vedeno nabízenými budoucnostmi, například v kultovním nebo silně kontrolujícím prostředí, se klinicky pracuje s obnovou vlastní časové perspektivy a schopnosti plánovat bez vnější autority; obnova kontroly nad vlastním životem patří k jádru zotavení (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• James, T., & Woodsmall, W. (1988). Time Line Therapy and the Basis of Personality. Cupertino: Meta Publications.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Časová osa – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Timeline (concept))
• Věková regrese – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Age regression)
• Rámec „jako by“ – příbuzné heslo (Reframing a rámce, As-if frame)
• Vložení cíle do budoucnosti – příbuzné heslo (Časová osa, Placing a goal in the future)
• Budoucí přehrávání – příbuzné heslo (Časová osa, Future pacing)
• Výzva „představte si“ – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Imagine)
• Časové posuny v jazyce – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Verb tense shifts)

V kompendiu

• EA-4.4.5 Temporal self-disruption – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.3 Terapeutické přístupy — přehled – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Věková regrese – předchozí heslo rodiny
• Můj přítel John – další heslo rodiny