Věková regrese🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.12
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Age regression
Jiné názvy	hypnotická regrese
Obecnější heslo	Ericksonovská hypnóza
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Věková regrese je hypnotický jev, při němž člověk na základě sugesce prožívá nebo vybavuje dřívější období svého života, jako by se do něj vrátil. Ve slabší podobě jde o živé vzpomínání, při kterém se člověk o minulosti vyjadřuje v přítomném čase; v silnější podobě, kterou ericksonovská tradice nazývá revivifikací, se chová, mluví a cítí tak, jak si myslí, že se choval v daném věku. V klinické hypnóze se regrese používá k práci s emocemi spojenými s minulými událostmi a k přístupu k dřívějším zdrojům zvládání (Erickson a Rossi 1979). Neurolingvistické programování na ni navazuje v řadě technik práce s osobní historií a s časovou osou, které předpokládají, že současné obtíže mají kořen v dřívější události, k níž se lze „vrátit“ (James a Woodsmall 1988). Pro kompendium je věková regrese vzorcem s vysokým rizikem z jednoho hlavního důvodu: paměť není záznam, ke kterému by se hypnóza dostala, ale rekonstrukce, kterou sugestivní postup snadno přetvoří. Přesvědčivý prožitek návratu do dětství nic nevypovídá o tom, zda vybavené události nastaly.

Původ a souvislosti🔗

Regresní jevy popisovali hypnotizéři od devatenáctého století a v první polovině dvacátého století byly předmětem experimentů, které zkoumaly, zda regrese obnovuje dětské vnímání a myšlení. Erickson regresi používal klinicky spíše jako prostředek k přístupu k zapomenutým dovednostem a k přerámování dávných zážitků než jako metodu „odhalování“ minulosti; v jeho kazuistikách je regrese součástí širšího terapeutického rámce, ne cílem sama o sobě (Erickson a Rossi 1979; Haley 1973). NLP z této tradice odvodilo techniky, které pracují s návratem k minulé zkušenosti a s jejím přepracováním, například změnu osobní historie nebo reimprinting (Dilts, Hallbom a Smith 1990). Terapie časové osy pak postavila na představě „kořenové příčiny“, k níž se člověk v představě vrací, celý postup (James a Woodsmall 1988). Současně se v sedmdesátých až devadesátých letech rozvíjel výzkum paměti, který ukázal, jak snadno se vzpomínka mění vlivem otázek a informací po události (Loftus a Palmer 1974). Střet obou linií vyvrcholil v devadesátých letech sporem o takzvané obnovené vzpomínky, v němž se ukázalo, že sugestivní terapeutické postupy včetně regrese mohou vést k přesvědčivým vzpomínkám na události, které se nestaly (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015).

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má věková regrese čtyři prvky. Prvním je rámec, který předem stanoví, že se člověk „vrací“ a že to, co se vybaví, patří do minulosti. Druhým je časové ukotvení, tedy sugesce určitého věku, události nebo „okamžiku, kdy to začalo“. Třetím je obsah, který vzniká v interakci: člověk něco prožívá a průvodce reaguje otázkami, potvrzením nebo vlastními návrhy. Čtvrtým je interpretace, kdy se prožitek po skončení sezení vykládá jako vzpomínka. Kritické místo je třetí prvek. I při nejlepší vůli průvodce otázky typu „kdo je tam s tebou?“ nebo „co ti dělá?“ presuponují, že někdo přítomen je a něco dělá. Loftusová a Palmerová ukázali, že už volba jednoho slovesa v otázce mění odhad rychlosti i pozdější „vzpomínku“ na detaily, které na místě nebyly (Loftus a Palmer 1974). V hypnotickém kontextu se tento vliv zesiluje, protože se snižuje kritické hodnocení vlastních představ a roste ochota vykládat živost představy jako známku pravdivosti. Sociálně-kognitivní výklad hypnózy vysvětluje hypnotické jevy očekáváním, motivací a porozuměním roli, nikoli zvláštním stavem (Kirsch a Lynn 1995). U regrese z toho plyne, že člověk se chová podle toho, co ví nebo předpokládá o dětech daného věku, a ne že by se skutečně vracel k dřívějšímu fungování.

Detekční znaky🔗

Rizikové užití se pozná podle několika znaků. Průvodce předem ví, co se má najít: zná „příčinu“ dřív, než ji klient vybaví, nebo pracuje s teorií, podle níž určité obtíže dokazují zapomenuté trauma. Otázky jsou sugestivní a uzavřené, obsahují jména, místa nebo činy, které klient sám nezmínil. Živost, emoční síla a tělesné reakce během sezení se vydávají za doklad pravdivosti vybaveného obsahu. Vybavené vzpomínky se po sezení dál „rozvíjejí“ a přibývají v nich detaily, často v souladu s očekáváním průvodce nebo skupiny. Klient je povzbuzován, aby vybavené události konfrontoval s rodinou nebo je použil v právním sporu, aniž by byly nezávisle ověřeny. Zvláštní varovnou kategorií je regrese do „minulých životů“, kde o ověření vůbec nemůže být řeč; delfská studie mezi odborníky ji zařadila mezi nejvíce zdiskreditované postupy (Norcross, Koocher a Garofalo 2006). U člověka, na kterého byl vzorec uplatněn, se objevuje rostoucí jistota o událostech, pro které chybějí vnější stopy, rozkol s blízkými a závislost na průvodci jako jediném, kdo „ví, co se stalo“. Diferenciálně je třeba odlišit tyto stavy od skutečných posttraumatických a disociativních poruch, jak je popisuje diferenciální diagnostika.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Opatrné klinické užití regrese existuje a nemusí sloužit hledání vzpomínek. Terapeut může s klientem pracovat s dávnou, dobře známou a nezpochybněnou zkušeností, například s pocitem bezpečí v určitém prostředí, a používat ji jako zdroj zvládání. Takové užití nečiní tvrzení o minulosti, neodhaluje nic nového a obsah ponechává zcela na klientovi. Legitimní práce s traumatickou pamětí podle současných klinických přístupů upřednostňuje stabilizaci, bezpečí a kontrolu klienta nad tempem i obsahem a vyhýbá se sugesci (Herman 1992). Manipulativní nebo nedbalé užití dělá opak: hledá skrytou příčinu, dodává jí obsah a vybavený prožitek vydává za objev. V prostředí skupin s vysokou mírou kontroly může takto vytvořená „vzpomínka“ na zneužití v rodině sloužit k přetržení vazeb mimo skupinu a k posílení závislosti na vedení; mechanismus izolace a přepisu vlastní biografie popisují Singerová a Lalichová (Singer a Lalich 1995). Ve forenzním kontextu je riziko obdobné: svědectví získané po hypnotické regresi je zatíženo zvýšenou jistotou, která neodpovídá přesnosti, a v řadě právních řádů se proto jeho použití omezuje. Zásady, které tento problém řeší, shrnuje stránka o forenzním rozhovoru.

Stav důkazů🔗

Výzkumné doklady jsou v tomto případě jednoznačnější než u většiny ericksonovských vzorců. Kritická literatura o technikách obnovování vzpomínek shrnuje, že hypnóza zvyšuje množství vybavených údajů, ale přibývají správné i chybné, a že roste především jistota, s jakou člověk vzpomínky podává (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Výzkum vlivu formulace otázek na paměť ukazuje, že i nenápadná slovní volba vnáší do vzpomínky prvky, které v původní události nebyly (Loftus a Palmer 1974). Teorie hypnózy, které nepředpokládají zvláštní stav, vysvětlují hypnotické chování očekáváním a hraním role (Kirsch a Lynn 1995), a nedávají tedy důvod předpokládat, že by regrese otevírala přístup k jinak nedostupnému záznamu minulosti. Techniky NLP, které s návratem k minulosti pracují, nemají kontrolovanou podporu: systematický přehled účinků NLP na zdraví nenašel dostatek kvalitních dokladů pro jakékoli doporučení (Sturt a kol. 2012) a přehled výzkumné databáze NLP hodnotí obor jako empiricky nepodložený (Witkowski 2010). Regrese do minulých životů se v odborném konsenzu řadí mezi zdiskreditované postupy (Norcross, Koocher a Garofalo 2006). Prožitek během regrese tedy může být emočně skutečný a terapeuticky významný, ale nelze z něj usuzovat na skutečnost minulých událostí.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je odmítnout rovnici „živé = pravdivé“. Vzpomínka, která se objevila během sugestivního sezení, je hypotéza, nikoli fakt, a vyžaduje nezávislé ověření: dokumenty, zdravotní záznamy, výpovědi lidí, kteří u událostí byli. Druhou obranou je sledovat původ obsahu: kdo jako první zmínil jméno, místo nebo čin? Pokud to byl průvodce, je obsah kontaminován. Třetí obranou je nevyvozovat z vybavených událostí nevratné kroky, jako je přetržení vztahů nebo právní obvinění, dokud nejsou ověřeny. Pro lidi, kteří prošli sugestivní regresí a nyní pochybují, je zotavení citlivé: mohou zažívat ztrátu jistoty, vinu vůči blízkým i hněv vůči průvodci. Klinická práce v takových případech nehledá „pravou“ vzpomínku jinou sugestivní metodou, ale stabilizuje, pomáhá snést nejistotu a odděluje prožitou emoci od tvrzení o minulosti; Hermanová zdůrazňuje, že základem je bezpečí a obnovená kontrola nad vlastním vyprávěním (Herman 1992). Na kritické zhodnocení technik NLP, které s minulostí pracují, navazuje stránka o traumatu a falešných vzpomínkách.

Literatura🔗

• Dilts, R., Hallbom, T., & Smith, S. (1990). Beliefs: Pathways to Health and Well-Being. Portland: Metamorphous Press.
• Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
• Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson, M.D. New York: W. W. Norton.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• James, T., & Woodsmall, W. (1988). Time Line Therapy and the Basis of Personality. Cupertino: Meta Publications.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Norcross, J. C., Koocher, G. P., & Garofalo, A. (2006). Discredited psychological treatments and tests: A Delphi poll. Professional Psychology: Research and Practice, 37(5), 515–522.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ericksonovská hypnóza – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Pseudoorientace v čase – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Pseudo-orientation in time)
• Ideomotorická signalizace – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Ideomotor signalling)
• Navozená amnézie – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Suggested amnesia)
• Reimprinting – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Re-imprinting)
• Změna osobní historie – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Change personal history)
• Práce s traumatem a riziko nepravých vzpomínek – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Trauma work and the risk of false memories)
• Hledání kořenové příčiny – příbuzné heslo (Časová osa, Root cause)
• Imprint – příbuzné heslo (Přesvědčení, Imprint)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.2 Diferenciální diagnostika EA vs. PTSD/cPTSD/disociativní poruchy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.1.7 Trauma history protokol – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Posthypnotická sugesce – předchozí heslo rodiny
• Pseudoorientace v čase – další heslo rodiny