Pragma-dialektika🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.15
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Pragma-dialectics
Jiné názvy	pragmadialektika, model kritické diskuse
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pragma-dialektika je normativní a zároveň popisná teorie argumentace, kterou od sedmdesátých let dvacátého století rozvíjeli Frans van Eemeren a Rob Grootendorst na univerzitě v Amsterdamu. Argumentaci chápe jako součást rozhovoru, jehož účelem je vyřešit rozdíl názorů podle jeho věcné podstaty, tedy tak, aby o výsledku rozhodly důvody, a ne moc, vytrvalost nebo obratnost. Ideálním modelem takového rozhovoru je kritická diskuse, která prochází čtyřmi fázemi a řídí se souborem pravidel (van Eemeren a Grootendorst 2004). Klam je v tomto pojetí každý tah, který porušuje některé z pravidel a tím ztěžuje nebo znemožňuje rozumné vyřešení sporu (van Eemeren a Grootendorst 1992). Teorie tak nahrazuje dlouhý a nesourodý seznam tradičních klamů jednotným měřítkem: o tom, zda je tah klamný, nerozhoduje jeho tvar, ale to, jakou funkci plní ve fázi diskuse, ve které zazněl. Pro tento katalog je pragma-dialektika rámcem celé rodiny pravidel kritické diskuse; jednotlivá pravidla mají v katalogu vlastní hesla, například pravidlo svobody nebo pravidlo důkazního břemene.

Původ a souvislosti🔗

Teorie vznikla v době, kdy se studium klamů ocitlo v krizi. Charles Hamblin ukázal, že takzvaný standardní výklad klamů v učebnicích logiky je nesoudržný, definuje klamy jako argumenty, které se zdají platné, ačkoli nejsou, a nedokáže vysvětlit, proč jsou některé podoby téhož klamu zcela rozumné. Navrhl proto studovat klamy jako tahy v pravidly řízeném dialogu, ve kterém si účastníci vedou záznam svých závazků (Hamblin 1970). Van Eemeren a Grootendorst na tento podnět navázali a spojili dvě tradice: dialektiku, která zkoumá pravidla rozumného sporu, a pragmatiku, především teorii řečových aktů, která popisuje, co mluvčí výrokem dělá a k čemu se jím zavazuje. Výsledkem byl model, ve kterém je každý argumentační tah řečovým aktem s určitými podmínkami a závazky (van Eemeren a Grootendorst 1992). Souborné vyložení teorie podali o dekádu později, včetně čtyř metodických zásad, podle nichž se má argumentace zkoumat: zaměření na funkci výroku, na jeho vztah k protějšku, na vyslovené závazky a na kritické posouzení (van Eemeren a Grootendorst 2004). Teorie má blízko k pojetí komunikativního jednání, které kompendium probírá na stránce Habermas: komunikativní jednání, ale je technicky konkrétnější a zaměřená na rozbor jednotlivých tahů.

Struktura argumentu🔗

Kritická diskuse prochází čtyřmi fázemi. Ve fázi konfrontace se ukáže, že existuje rozdíl názorů: jedna strana zastává stanovisko a druhá o něm pochybuje nebo zastává opačné. Ve fázi otevření se strany dohodnou na rolích a na společném východisku, tedy na tom, co budou považovat za přijaté fakty a pravidla. Ve fázi argumentace obhájce předkládá důvody a oponent je kriticky prověřuje. V závěrečné fázi se určí, zda bylo stanovisko úspěšně obhájeno, a podle toho se buď stáhne, nebo se stáhne pochybnost (van Eemeren a Grootendorst 2004). Každé fázi odpovídají pravidla. Pravidlo svobody zakazuje bránit protějšku ve vyslovení stanoviska nebo pochybnosti. Pravidlo důkazního břemene ukládá tomu, kdo stanovisko vyslovil, povinnost ho na požádání obhájit. Další pravidla se týkají věrnosti vůči stanovisku protějšku, relevance důvodů, nevyslovených premis, společného východiska, vhodnosti argumentačních schémat, logické platnosti, přijetí výsledku a srozumitelnosti jazyka. Pravidla nejsou zákonem, ale měřítkem, podle něhož lze rozpoznat, ve které fázi a jakým tahem se diskuse odchýlila od svého účelu (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Detekční znaky🔗

Pragma-dialektika dává pozorovateli otázky, které pomáhají klam lokalizovat. Byl protějšek připuštěn ke slovu, nebo byl umlčen hrozbou, zesměšněním či zpochybněním jeho práva mluvit? Nese ten, kdo stanovisko vyslovil, za ně odpovědnost, nebo se břemeno přesouvá na toho, kdo pochybuje? Odpovídá útok tomu, co protějšek tvrdil? Opírají se důvody o věc, nebo o osobu a emoce? Je připsaná nevyslovená premisa skutečně jeho? Jsou za samozřejmé vydávána tvrzení, která společným východiskem nejsou? Je výsledek diskuse přijat, nebo se po prohře mění pravidla (van Eemeren a Grootendorst 2004)? Typickým znakem klamu v tomto pojetí je, že tah nesměřuje k vyřešení sporu, ale k jeho ukončení bez vyřešení: protějšek je vyloučen, otázka je odsunuta, nebo je spor prohlášen za rozhodnutý, aniž by byl obhájen. Tytéž otázky lze klást i v institucionálním prostředí, například u porad nebo jednání komisí, kde se rozdíl názorů často ukončuje autoritou místo zdůvodněním.

Odlišení od platné argumentace🔗

Model kritické diskuse je ideál a skutečné rozhovory ho naplňují jen zčásti. Pragma-dialektika proto nerozlišuje „čistou“ a „klamnou“ řeč podle toho, zda je řeč emotivní, stručná nebo rétoricky vybroušená. Rétorická obratnost je legitimní, pokud slouží k přesvědčení prostředky, které pravidla nevylučují. Pozdější rozvinutí teorie to označuje jako strategické manévrování: mluvčí smí usilovat o úspěch, ale ne za cenu porušení pravidel. Také ne každé porušení je zlovolné. Mnohé klamy vznikají z nedbalosti, ze spěchu nebo z nejasnosti a napravují se tím, že je někdo pojmenuje (van Eemeren a Grootendorst 1992). Rozhodující je, zda je tah v kontextu diskuse přiměřený: odkaz na autoritu je legitimní, pokud ho strany přijímají jako součást společného východiska a pokud zůstává otevřený prověření, a stává se klamem, když prověření znemožní (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Vztah k jiným teoriím argumentace🔗

Pragma-dialektika se často srovnává se dvěma dalšími přístupy, které katalog využívá. Toulminův model rozebírá stavbu jednotlivého argumentu, tedy vztah mezi údaji, oprávněním a tvrzením, kdežto pragma-dialektika se ptá, jakou roli argument hraje v průběhu sporu mezi dvěma stranami; oba přístupy se proto doplňují, a ne vylučují (Toulmin 1958). Teorie argumentačních schémat s kritickými otázkami rozpracovává do detailu to, co pragma-dialektika shrnuje v jediném pravidle o vhodném užití schématu. Od Waltonova pojetí se pragma-dialektika liší tím, že kritickou diskusi bere jako jediný normativní ideál, podle kterého se posuzují všechny argumentační tahy, kdežto Walton počítá s několika typy dialogu, z nichž každý má vlastní cíl a vlastní měřítka. Z praktického hlediska je však společný základ důležitější než rozdíly: všechny tři přístupy odmítají posuzovat klam jen podle tvaru výroku a trvají na tom, že rozhoduje kontext, účel rozhovoru a závazky stran. Bližší rozbor rozdílu mezi rozumným sporem a sporem vedeným o vítězství podává heslo dialektika a eristika.

Stav poznání🔗

Pragma-dialektika patří k nejvlivnějším teoriím argumentace a její model se používá v analýze právních, politických i zdravotnických sporů. Empirický program samotné školy naznačil, že běžní posuzovatelé hodnotí tahy porušující pravidla jako méně rozumné než tahy, které je dodržují, což teorii dodává oporu i mimo normativní rovinu. Kritika přichází z několika stran. Pravděpodobnostní přístup namítá, že procedurální pravidla nestačí k vysvětlení, proč je stejný typ argumentu jednou silný a jindy slabý; to podle něj závisí na obsahu, na výchozí pravděpodobnosti a na síle dokladů, ne jen na dodržení procedury (Hahn a Oaksford 2007). Walton zdůrazňuje, že kritická diskuse je jen jedním z typů dialogu a že tentýž tah může být rozumný ve vyjednávání a klamný v přesvědčovacím dialogu (Walton 1995). Psychologie uvažování k tomu přidává, že lidé ideál kritické diskuse samovolně nedodržují: hledají hlavně důvody pro vlastní stanovisko, a model proto funguje spíš jako korektiv, který je třeba institucionálně podporovat (Mercier a Sperber 2011; Kunda 1990).

Obrana a odpověď🔗

Hlavní obranný přínos pragma-dialektiky spočívá v tom, že dává pojmenování tahům, které se v rozhovoru jinak jen tíživě pociťují. Kdo rozpozná, že spor byl ukončen bez obhajoby, může se vrátit k fázi konfrontace a požádat, aby rozdíl názorů byl alespoň výslovně uznán. Kdo rozpozná přesun důkazního břemene, může ho vrátit: stanovisko vyslovila druhá strana, je tedy na ní, aby ho obhájila (van Eemeren a Grootendorst 2004). Kdo rozpozná útok na stanovisko, které nevyslovil, může nabídnout jeho přesnou podobu. Užitečné je také rozlišit fáze v institucionálních postupech: oddělit vyjasnění sporné otázky od jejího projednání a od rozhodnutí a zaznamenat, na čem se strany shodly jako na východisku. Pro forenzní a právní prostředí, které kompendium probírá v oddílu forenzní a právní rozměr, je model blízký struktuře řízení a dobře se hodí k rozboru výslechů a jednání. Konečně platí, že pravidla zavazují obě strany. Kdo je používá jen k obviňování protějšku, mění kritickou diskusi ve spor o pravidla, který je sám formou eristiky (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Literatura🔗

• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pravidlo svobody – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo důkazního břemene – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo stanoviska – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo relevance – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo nevyslovené premisy – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo východiska – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo argumentačního schématu – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo platnosti – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo uzavření – zvláštní případ tohoto hesla
• Pravidlo užívání jazyka – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Útěk k proceduře – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Procedural diversion)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)
• Pravidlo důkazního břemene – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Burden-of-proof rule)
• Pravidlo uzavření – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Closure rule)
• Toulminův model argumentu – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Toulmin model)
• Princip shovívavosti – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Principle of charity)
• Dialektika a eristika – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Dialectic and eristic)
• Argumentační teorie uvažování – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Argumentative theory of reasoning)

V kompendiu

• EA-7.1.4 Habermas: komunikativní jednání – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.1 Argumentační oslabení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Ocelový panák – předchozí heslo rodiny
• Dialektika a eristika – další heslo rodiny