Argumentační schémata a kritické otázky🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.11
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Argumentation schemes
Jiné názvy	argumentační schéma, kritické otázky
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Argumentační schéma je ustálený vzorec, podle kterého se v běžné, odborné i právní řeči přechází od premis k závěru, aniž by šlo o deduktivně platný úsudek. Patří sem argument z odborného názoru, z pozice toho, kdo věc zná, ze znaku, z analogie, z příčiny a následku, z důsledků jednání nebo praktický úsudek od cíle k prostředku. Každé schéma dává závěru jen předběžnou oporu: závěr je přijatelný, dokud ho nezpochybní odpověď na některou z takzvaných kritických otázek, které ke schématu patří (Walton, Reed a Macagno 2008). Kritické otázky nejsou dodatečná výhrada, ale součást schématu. Ptají se po tom, co musí platit, aby domněnka obstála, například zda je autorita skutečně odborníkem v dané oblasti, zda řekla právě to, co se jí připisuje, a zda s ní ostatní odborníci souhlasí. Pro tento katalog je pojem klíčový proto, že mnoho klasických klamů není ničím jiným než schématem, ve kterém byly kritické otázky potlačeny, přeskočeny nebo předem prohlášeny za nepatřičné.

Původ a souvislosti🔗

Myšlenka, že argumenty tvoří opakující se typy, je stará. Aristotelovy Topiky probírají „místa“, ze kterých lze čerpat důvody pro a proti v dialektickém sporu, a rétorická tradice na ně navázala katalogy loci. Moderní teorie argumentace se k ní vrátila ve chvíli, kdy se ukázalo, že formální logika nestačí k posouzení běžných sporů. Charles Hamblin ve své kritice takzvaného standardního výkladu klamů ukázal, že učebnice popisují klamy nekonzistentně a že mnohé z nich nejsou chybné vždy, ale jen za určitých okolností dialogu (Hamblin 1970). Douglas Walton z toho vyvodil pragmatickou teorii klamu: klam je užití jinak rozumného schématu, které v daném typu dialogu brání dosažení jeho cíle (Walton 1995). Souborné zpracování přinesla kniha Waltona, Reeda a Macagna, která desítky schémat popisuje jednotně, s premisami, závěrem a seznamem kritických otázek, a zároveň je připravuje pro počítačové modelování argumentace (Walton, Reed a Macagno 2008). V pragma-dialektickém modelu odpovídá schématům samostatné pravidlo kritické diskuse, podle kterého se stanovisko nepovažuje za obhájené, pokud není podáno vhodným schématem uplatněným správným způsobem (van Eemeren a Grootendorst 2004). Tomuto pravidlu se v katalogu věnuje heslo pravidlo argumentačního schématu.

Struktura argumentu🔗

Každé schéma má stejnou kostru. Hlavní premisa vyjadřuje obecnou domněnku, například že to, co tvrdí odborník ve svém oboru, je zpravidla pravdivé. Vedlejší premisa říká, že konkrétní případ pod domněnku spadá: tato osoba je odborník v oboru a tvrdí toto. Závěr je, že tvrzení lze předběžně přijmout. Kritické otázky pak testují jednotlivé spoje: odbornost, obor, přesnost citace, důvěryhodnost osoby, shodu s jinými odborníky a oporu v doložitelných datech (Walton, Reed a Macagno 2008). Podobně je postaven argument z důsledků: jednání má dobré nebo špatné následky, proto je třeba ho podpořit nebo odmítnout; kritické otázky se ptají, jak pravděpodobné ty následky jsou, zda existují následky opačné a jak se poměřují (Walton 2008). Rozhodující je rozložení důkazního břemene. Pokud protistrana kritickou otázku vznese, přechází břemeno zpět na toho, kdo schéma použil, a argument platí jen tehdy, když na otázku odpoví. U některých otázek stačí otázku položit, u jiných musí ten, kdo ji klade, nabídnout aspoň náznak opory. Argumentační schéma tak neurčuje pravdivost závěru, ale rozvrh toho, kdo co musí v dialogu doložit.

Varianty🔗

Schémata se třídí podle toho, z jakého zdroje berou oporu. Schémata ze zdroje, například z odborného názoru, ze svědectví nebo z většinového mínění, se opírají o to, kdo tvrzení vyslovuje. Schémata z věci, například ze znaku, z příčiny nebo z klasifikace, se opírají o vztahy mezi jevy. Praktická schémata, mezi nimi praktický úsudek, argument z důsledků a argument z nákladů, se týkají rozhodování o jednání. Zvláštní skupinu tvoří schémata, která se týkají protějšku v dialogu: argument z nekonzistence závazků nebo útok na důvěryhodnost osoby. Právě v této skupině leží mnohé klamy relevance, jako je útok na osobu, který je v jiné podobě legitimní otázkou po spolehlivosti svědka (Walton 2008).

Detekční znaky🔗

Na to, že se schéma mění v klam, ukazuje několik opakujících se znaků. Argument se předkládá jako konečný, ačkoli jeho schéma je ze své povahy předběžné. Kritické otázky jsou předem diskvalifikovány, například tím, že se pochybnost o autoritě vykládá jako neúcta nebo jako důkaz nekompetence tazatele. Vedlejší premisa se mlčky posouvá: odborník z jednoho oboru se vydává za autoritu v jiném, jeden svědek za mínění většiny, jeden znak za jistou příčinu. Schéma se řetězí bez odpovědi na otázky jednotlivých kroků, jak to bývá u kluzkého svahu, kde se pravděpodobnosti dílčích přechodů nikdy nevyčíslí. Konečně se zaměňuje vyvratitelná domněnka za pravidlo bez výjimek (Walton, Reed a Macagno 2008; Walton 1995). Pozorovatel se proto neptá jen, zda argument zní přesvědčivě, ale které schéma používá a které jeho kritické otázky zůstaly nezodpovězeny.

Odlišení od platné argumentace🔗

Schéma samo není klamem. Argument z odborného názoru je v medicíně, v soudním znalectví i v každodenním rozhodování nezbytný, protože nikdo nemůže všechno ověřit sám. Platnou podobu schématu poznáme podle toho, že vedlejší premisa odpovídá skutečnosti, kritické otázky lze položit a ten, kdo argument použil, na ně ochotně odpovídá. Hranici mezi rozumným a klamným užitím netvoří forma, ale průběh dialogu: totéž schéma může být v jednom rozhovoru přiměřené a v jiném klamné, protože tam brání vyjasnění sporu (Walton 1995; van Eemeren a Grootendorst 1992). Učebnicové výklady, které klamy definují jen tvarem, proto často odsuzují i rozumné argumenty a míjejí ty, které jsou klamné kvůli kontextu (Hamblin 1970). Z obranného hlediska je důležité, že posouzení schématu je pozvánkou k doplnění, ne k odmítnutí: argument, na jehož kritické otázky lze odpovědět, se tím posiluje.

Stav poznání🔗

Teorie argumentačních schémat je dnes standardním nástrojem neformální logiky a výpočetního modelování argumentace, kde se schémata s kritickými otázkami používají při rozboru soudních rozhodnutí a při automatickém vyhledávání argumentů v textu (Walton, Reed a Macagno 2008). Empirický výzkum ukazuje, že lidé jsou k rozdílům, které kritické otázky zachycují, citliví i bez výcviku. V experimentech s argumentem z nevědomosti hodnotili účastníci jeho sílu podle toho, kolik dokladů bylo k dispozici a jak pravděpodobný byl závěr předem, tedy podle proměnných, ke kterým míří i kritické otázky po důkladnosti hledání (Hahn a Oaksford 2007). Výzkum přesvědčování zároveň ukazuje, že kvalita argumentu ovlivňuje postoj hlavně tehdy, když má posluchač motivaci a kapacitu ho zpracovat; při nízké pozornosti rozhodují povrchní vodítka, jako je pouhá nálepka odborníka (Petty a Cacioppo 1986). Kritici upozorňují, že seznamy schémat nejsou uzavřené, že hranice mezi schématy jsou místy nejasné a že není jednotné pravidlo, kolik kritických otázek musí být zodpovězeno, aby argument obstál. Tyto výhrady se týkají úplnosti teorie, ne její užitečnosti pro rozpoznání klamu.

Obrana a odpověď🔗

Obrana začíná pojmenováním schématu. Kdo ví, že slyší argument z odborného názoru, z důsledků nebo ze znaku, má k dispozici i jeho kritické otázky a nemusí improvizovat. Odpověď pak míří na konkrétní spoj: na obor autority, na přesné znění jejího výroku, na pravděpodobnost ohlášených následků, na alternativní vysvětlení znaku (Walton, Reed a Macagno 2008). Důležité je požadovat odpověď, ne jen otázku vyslovit: pokud protistrana kritickou otázku přejde nebo ji odbude útokem na tazatele, břemeno zůstává na ní a argument zůstává nedoložený (van Eemeren a Grootendorst 2004). V institucích, kde se rozhoduje na základě posudků, pomáhá kritické otázky k nejčastějším schématům zapsat předem do postupu hodnocení, aby jejich položení nebylo vykládáno jako osobní nedůvěra. Taková praxe chrání i proti tomu, co kompendium popisuje jako argumentační oslabení: když jsou otázky součástí postupu, nelze je odbýt jako projev nepřátelství. Konečně platí, že kritické otázky slouží oběma stranám. Kdo je klade jen cizím argumentům a nikdy vlastním, mění nástroj kritické diskuse v další taktiku sporu.

Literatura🔗

• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Potvrzení důsledku – příbuzné heslo (Formální klamy, Affirming the consequent)
• Odvolání na nepatřičnou autoritu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to authority)
• Odvolání na důsledky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to consequences)
• Kluzký svah – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Slippery slope)
• Pravidlo argumentačního schématu – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Argument-scheme rule)
• Toulminův model argumentu – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Toulmin model)
• Bayesovské pojetí klamů – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Bayesian account of fallacies)

V kompendiu

• EA-1.2.1 Argumentační oslabení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.3 Sociální epistemologie EA — Goldman, Fricker, Longino, Anderson – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo užívání jazyka – předchozí heslo rodiny
• Toulminův model argumentu – další heslo rodiny