Pravidlo relevance🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.04
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Relevance rule
Jiné názvy	čtvrté pravidlo kritické diskuse
Obecnější heslo	Pragma-dialektika
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pravidlo relevance říká, že strana smí své stanovisko hájit pouze argumentací, která se k tomuto stanovisku vztahuje (van Eemeren a Grootendorst 1992). Pravidlo má dvě složky. První požaduje, aby obhajoba vůbec byla argumentací, tedy aby předkládala důvody, a ne jen působila na city nebo dojem publika. Druhá požaduje, aby se tyto důvody týkaly právě sporného stanoviska, a ne jiného, příbuzného nebo zástupného tvrzení. Kdo poruší první složku, nahrazuje zdůvodnění něčím, co zdůvodněním není. Kdo poruší druhou, zdůvodňuje něco jiného, než o čem se vede spor. V obou případech může publikum nabýt dojmu, že stanovisko bylo obhájeno, ačkoli k jeho obhajobě nedošlo (van Eemeren a Grootendorst 2004). Pravidlo se týká fáze argumentace a doplňuje pravidlo stanoviska: zatímco to druhé hlídá, aby kritika mířila na skutečné stanovisko, pravidlo relevance hlídá, aby na ně mířila i obhajoba.

Původ a souvislosti🔗

Požadavek relevance patří k nejstarším nárokům na rozumnou řeč. Logické příručky od devatenáctého století popisovaly irelevantní závěr, kdy se dokazuje něco jiného, než se mělo dokázat, jako samostatný klam (Whately 1826). Tytéž příručky a moderní učebnice logiky pak zařadily do skupiny klamů relevance celou řadu apelů, od odvolání na city davu až po odvolání na soucit nebo na sílu (Copi, Cohen a McMahon 2014). Kritika standardního výkladu upozornila, že tento seznam je nesourodý a že většina položek nemá společnou logickou formu; spojuje je jen to, že premisy se nějak míjejí se závěrem (Hamblin 1970). Pragma-dialektika tuto nesourodost vyřešila tím, že relevanci nevymezila logicky, ale funkčně: argument je relevantní, pokud přispívá k řešení sporu o konkrétní stanovisko (van Eemeren a Grootendorst 1992). Příbuzný požadavek formuloval Grice v teorii konverzace jako maximu vztahu, podle níž příspěvek do rozhovoru má být k věci a posluchač předpokládá, že k věci je, i když to není zřejmé (Grice 1975). Právě tento předpoklad činí irelevantní obhajobu účinnou: posluchač sám dotváří souvislost, která tam není.

Struktura argumentu🔗

Pragma-dialektika rozlišuje dvě skupiny porušení (van Eemeren a Grootendorst 1992). První skupinu tvoří irelevantní argumentace v užším smyslu. Obhájce předloží důvody, které mohou být pravdivé a dokonce přesvědčivé, ale podporují jiné stanovisko než to, o které jde. Patří sem irelevantní závěr i červený sleď, kdy se pozornost odvádí k jinému tématu, a také whataboutism, kdy se místo obhajoby poukazuje na chyby jiných. Druhou skupinu tvoří neargumentace, kdy obhájce důvody vůbec nepředkládá a místo nich působí na publikum jinými prostředky. Pragma-dialektika zde rozlišuje patetickou variantu, tedy působení na emoce, předsudky a skupinovou příslušnost posluchačů, a etickou variantu, tedy předvádění vlastních kvalit, zásluh nebo důvěryhodnosti místo důvodů (van Eemeren a Grootendorst 2004). Patetickou variantu popisují hesla odvolání na emoce a odvolání na většinu. Obecně platí, že struktura porušení má tvar: sporné je S; předloží se P, které se týká T nebo pocitů publika; z přijetí P se vyvodí přijetí S. Mezi P a S chybí spojka, kterou by bylo možné obhájit.

Detekční znaky🔗

Prvním a nejspolehlivějším znakem je, že po odpovědi zůstává původní otázka nezodpovězena. Pokud lze odpověď vypustit a spor o stanovisko by vypadal stejně, odpověď k němu nepřispěla. Druhým znakem je změna podmětu: místo o věci se mluví o jiných lidech, o historii, o úmyslech kritika nebo o tom, co by se stalo, kdyby se stanovisko odmítlo. Třetím znakem je výrazný emoční náboj, který neodpovídá věcné rovině otázky: obrazy ohrožených dětí, národní hrdosti nebo zrady se objevují v odpovědi na technickou otázku. Čtvrtým znakem je sebeprezentace: mluvčí místo důvodů připomíná své zásluhy, roky praxe nebo oběti, které přinesl, aniž by vysvětlil, proč z nich plyne správnost právě tohoto stanoviska. Kompendium popisuje systematickou podobu odvádění pozornosti jako tematickou diverzi a jemnější emoční podbarvení jako latentní emocionální modulaci. Pozorovatel by měl sledovat i opakování: irelevantní odpověď se často vrací stále znovu, protože její účinek nespočívá v obsahu, ale v tom, co v posluchači vyvolá. Pragma-dialektika z tohoto důvodu doporučuje posuzovat relevanci vždy vůči výslovně formulovanému stanovisku: dokud není jasné, o čem se vede spor, nelze ani rozhodnout, co k němu patří, a irelevantní obhajoba se nejsnáze uplatní právě tam, kde sporná otázka zůstala nepojmenovaná (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každý argument, který se odvolává na emoce, je irelevantní. Pokud spor zní, zda je určité opatření kruté, je popis utrpení, které působí, relevantním důvodem; emoce zde odpovídá předmětu sporu (Walton 2008). Podobně není irelevantní poukaz na odbornost mluvčího, pokud se spor týká otázky, v níž je odborníkem, a pokud je odbornost předložena jako důvod k důvěře v jeho svědectví, ne jako náhrada za ně. Taková situace spadá pod pravidlo argumentačního schématu, které posuzuje, zda bylo schéma autority použito správně. Relevance také nemusí být přímá. Argument může podpořit mezikrok, z něhož stanovisko teprve plyne; v takovém případě je třeba mezikrok pojmenovat, ale argument není irelevantní (van Eemeren a Grootendorst 2004). Konečně je legitimní, když obhájce otevřeně navrhne změnu předmětu sporu, protože se domnívá, že skutečná neshoda leží jinde. Faulem je až skrytá změna, kdy se obhajoba jiného stanoviska vydává za obhajobu toho původního.

Vztah k teorii přesvědčování🔗

Pravidlo relevance má výrazný protějšek v sociální psychologii přesvědčování. Model pravděpodobnosti zpracování rozlišuje centrální cestu, kdy posluchač pozorně posuzuje kvalitu argumentů, a periferní cestu, kdy ho ovlivňují vnější znaky sdělení, například přitažlivost nebo prestiž mluvčího, počet argumentů nebo emoční nálada (Petty a Cacioppo 1986). Neargumentace v pragma-dialektickém smyslu odpovídá v tomto modelu sázce na periferní cestu: nepřesvědčuje důvody, ale podněty, které na kvalitě důvodů nezávisejí. Tím se vysvětluje, proč bývá irelevantní obhajoba účinná zvláště tehdy, když je posluchač unavený, spěchá nebo nemá k věci osobní vztah. Spojení obou přístupů ukazuje, že pravidlo relevance chrání právě tu formu zpracování, kterou psychologie považuje za zdroj trvalejších a méně manipulovatelných postojů.

Stav poznání🔗

Empirický výzkum přesvědčování podporuje předpoklad, že periferní podněty mohou změnit postoj i bez ohledu na kvalitu argumentů, ale že takto vzniklé postoje jsou méně stálé a snáze se mění (Petty a Cacioppo 1986). Výzkum psychologické inokulace ukázal, že lidé, kteří byli předem seznámeni s technikami jako citově manipulativní jazyk, falešné dilema nebo útok na osobu, je v následném testu rozpoznávají lépe a méně často jim podléhají (Roozenbeek a kol. 2022). Teoretická kritika připomíná, že hranice relevance není vždy ostrá: to, zda argument stanovisko podporuje, často závisí na pravděpodobnostním vztahu mezi premisou a závěrem, který může být slabý, ale ne nulový (Hahn a Oaksford 2007). Pro praxi z toho plyne, že pravidlo relevance je třeba uplatňovat jako otázku míry, nikoli jako mechanický filtr, a že obvinění z irelevance by mělo vždy obsahovat vysvětlení, proč spojka mezi důvodem a stanoviskem chybí.

Obrana a odpověď🔗

Účinnou odpovědí na irelevantní obhajobu je vrátit se k otázce a výslovně oddělit, co odpověď říká, od toho, na co odpovídá. Formulace typu „to může být pravda, ale k otázce, zda… to nic neříká“ uznává obsah vložené informace, a tím brání eskalaci, a zároveň vrací spor k jeho předmětu (van Eemeren a Grootendorst 1992). Při emočním apelu pomáhá emoci pojmenovat a ptát se, jakou souvislost má se sporným stanoviskem; pokud žádnou, ztrácí na síle, protože její působení stojí na tom, že zůstává nevyslovená. Při předvádění vlastní osoby lze ocenit zásluhy mluvčího a připomenout, že spor se týká důvodů, které by obstály, i kdyby je předložil kdokoli jiný. V moderovaných diskusích, výsleších nebo jednáních je užitečné mít předem formulovanou otázku a po každé odpovědi se ptát, zda na ni odpověď dala. Kdo diskusi sleduje zvenčí, si může zapisovat otázky a odpovědi vedle sebe; nesoulad je pak patrný bez interpretace úmyslů. Příručky kritického myšlení z tohoto důvodu řadí relevanci mezi základní kritéria, jimiž se posuzuje každý argument, dříve než se vůbec začne zkoumat, zda jsou jeho premisy pravdivé (Damer 2009).

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Roozenbeek, J., van der Linden, S., Goldberg, B., Rathje, S., & Lewandowsky, S. (2022). Psychological inoculation improves resilience against misinformation on social media. Science Advances, 8(34), eabo6254.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pragma-dialektika – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Odvolání na většinu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to popularity)
• Odvolání na emoce – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to emotion)
• Červený sleď – příbuzné heslo (Klamy relevance, Red herring)
• Whataboutism – příbuzné heslo (Klamy relevance, Whataboutism)
• Irelevantní závěr – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ignoratio elenchi)
• Falešná útěcha (relativní nedostatek) – příbuzné heslo (Klamy relevance, False consolation (relative privation))
• Útěk k proceduře – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Procedural diversion)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.4.2 Latentní emocionální modulace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo stanoviska – předchozí heslo rodiny
• Pravidlo nevyslovené premisy – další heslo rodiny