Princip shovívavosti🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.13
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Principle of charity
Jiné názvy	princip vstřícného výkladu, vstřícná interpretace
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Princip shovívavosti je interpretační zásada, podle které se cizí výrok nebo argument vykládá v té podobě, která je nejrozumnější a nejlépe obhajitelná, pokud ji jeho znění a kontext dovolují. Když lze tvrzení číst dvojím způsobem, volí se ten, který dává smysl a lépe odpovídá uvedeným důvodům; když argumentu chybí premisa, doplňuje se ta, kterou by mluvčí pravděpodobně přijal, ne ta, která argument nejsnáze vyvrátí (van Eemeren a Grootendorst 1992). V teorii argumentace jde o normu férového rozboru, v pravidlech kritické diskuse o součást povinnosti věnovat se skutečnému stanovisku protějšku. Opakem principu je zlovolný výklad, který z možných čtení vybírá to nejslabší a připisuje mluvčímu tvrzení, která nevyslovil. Pro tento katalog je princip důležitý dvojím způsobem: je nejčastějším vodítkem k rozpoznání slaměného panáka a zároveň má meze, za kterými se shovívavost mění v ochotu přijmout cokoli.

Původ a souvislosti🔗

Princip má dva kořeny. Prvním je filozofie jazyka a interpretace. Willard Van Orman Quine a zejména Donald Davidson tvrdili, že porozumět cizím výrokům vůbec lze jen za předpokladu, že mluvčí má převážně pravdivá a soudržná přesvědčení; bez takového předpokladu by nebylo možné přiřadit jeho slovům význam. Toto interpretační pojetí, které kompendium probírá na stránce Davidson: princip vstřícnosti, je obecnější než pravidlo pro rozbor argumentů. Druhým kořenem je neformální logika a výuka kritického myšlení, kde se princip formuloval jako pravidlo pro rekonstrukci argumentů a jako součást etiky racionální diskuse (Damer 2009). Pragma-dialektika ho zpřesnila v otázce nevyslovených premis: doplněná premisa má být taková, aby argument byl pokud možno pádný, a přitom zůstala věrná tomu, k čemu se mluvčí svými slovy zavázal (van Eemeren a Grootendorst 1992). Na obecnější úrovni princip souvisí se zásadou kooperace v rozhovoru, podle které posluchač předpokládá, že mluvčí chce být srozumitelný, relevantní a pravdivý, a podle toho dovozuje, co míní (Grice 1975).

Struktura argumentu🔗

Princip se uplatňuje ve třech situacích. První je dvojznačnost: výrok připouští více čtení a vykládající volí to, které je v kontextu nejsmysluplnější. Druhou je neúplnost: argument má mezeru a vykládající ji vyplní premisou, kterou mluvčí může přijmout, a ne premisou zjevně nepravdivou. Třetí je posouzení síly: argument se kritizuje v podobě, kterou by jeho autor uznal za svou, ne v karikatuře (Walton 2008). Ve všech třech situacích má princip dvě omezení. Výklad musí zůstat věrný textu a kontextu a nesmí mluvčímu připsat obsah, který z jeho slov neplyne. A shovívavý výklad nijak nepředjímá, že argument obstojí: určuje jen, co se bude posuzovat, ne jak posouzení dopadne (van Eemeren a Grootendorst 2004). Porušení prvního omezení vede k přepisování cizího argumentu podle vlastních představ. Porušení principu jako celku vede ke slaměnému panákovi, k útoku na osobu místo útoku na argument a k odbytí námitky jako nesrozumitelné.

Detekční znaky🔗

Nedostatek shovívavosti se pozná podle několika znaků. Z cizího výroku se cituje jen část, která bez zbytku ztrácí smysl. Ze dvou možných čtení se bez vysvětlení volí to, které je absurdní. Mluvčímu se připisuje skrytý úmysl, který z textu neplyne, a jeho uvedené důvody se pomíjejí. Opatrná formulace se převádí na kategorickou, například „v některých případech“ na „vždy“. Nevyslovená premisa se doplní tak, aby byla zjevně nepravdivá (Walton 2008; Johnson a Blair 1977). Opačnou vadou je přehnaná shovívavost: argument je tak „vylepšen“, že z něj zbude tvrzení, které autor nevyslovil, a obhajuje se pak cosi jiného, než o čem byl spor. Takové vylepšení může sloužit i jako zástěrka, když se slabá pozice brání tím, že kritik „nerozumí“ její nejlepší, nikdy nevyslovené verzi.

Odlišení od platné argumentace🔗

Princip shovívavosti není povinnost souhlasit, ani zákaz kritiky. Kdo vyloží argument v jeho nejsilnější věrné podobě a pak ukáže, že ani tak neobstojí, jedná v souladu s principem i tehdy, když je jeho kritika ostrá. Shovívavost se také neuplatňuje bez ohledu na kontext: v situaci, kdy mluvčí opakovaně a doloženě klame, může být rozumné jeho dvojznačná vyjádření nevykládat ve prospěch nejlepší možnosti, ale požádat ho o jednoznačné vyjádření. Rozdíl mezi rozumnou opatrností a nepřátelským výkladem je v tom, že opatrný vykládající se ptá a nechává mluvčímu možnost výklad opravit, kdežto nepřátelský výklad rozhodne za něj. Shovívavost se vztahuje k výkladu argumentu, nikoli k hodnocení osoby; lze ji uplatňovat i vůči protějšku, jehož motivy jsou podezřelé, protože argument se posuzuje nezávisle na nich (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Meze a zneužití principu🔗

V literatuře se vedle principu shovívavosti objevuje příbuzná zásada lidskosti, kterou formuloval Richard Grandy: mluvčímu nemáme připisovat co nejvíce pravdivých přesvědčení, ale taková přesvědčení, jaká by člověk v jeho situaci a s jeho informacemi pravděpodobně měl. Rozdíl je prakticky významný. Maximální shovívavost může vést k tomu, že se z chybného argumentu udělá správný, a jeho skutečná chyba, na kterou by bylo třeba upozornit, zmizí. Zásada lidskosti naopak dovoluje uznat, že mluvčí se mýlí, a přesto mu porozumět. Druhou mezí je asymetrie. V nerovných vztazích bývá shovívavost rozdělena nerovnoměrně: výroky silnější strany se vykládají v nejlepším světle, kdežto stížnosti slabší strany se čtou jako přehnané, zmatené nebo zlovolné. Tento vzorec je dobře známý z prostředí, kde se oběti nevěří, kde podle Hermanové pachatel útočí na důvěryhodnost oběti a okolí se snáze přikloní k jeho výkladu (Herman 1992), a kompendium ho rozebírá v souvislosti s epistemickou nespravedlností. Princip shovívavosti proto není neutrální, pokud se uplatňuje jen jedním směrem; jeho férová podoba vyžaduje symetrii. Třetí mezí je zneužití principu jako štítu. Kdo na kritiku opakovaně odpovídá, že byl pochopen nesprávně, ale nikdy nevysloví, jak to myslel, žádá od protějšku nekonečnou shovívavost a sám se žádnému posouzení nevystaví. Takové chování připomíná techniku, kterou katalog popisuje jako motte-and-bailey: obhajitelná verze se ukazuje ve chvíli kritiky, odvážnější verze se šíří, když kritika utichne.

Stav poznání🔗

Normativní teorie argumentace se na principu shoduje, spor se vede o jeho rozsah: zda má interpretace usilovat o nejsilnější možný argument, nebo jen o ten nejpravděpodobněji míněný, a jak postupovat, když se obojí liší. Psychologický výzkum ukazuje, proč je princip obtížné dodržovat. Lidé hodnotí důkazy a argumenty přísněji, když vedou k nevítanému závěru, a mírněji, když potvrzují závěr, který si přejí (Kunda 1990). Při hledání a posuzování informací systematicky upřednostňují to, co odpovídá jejich dosavadnímu přesvědčení (Nickerson 1998). Argumentační teorie uvažování přidává pozitivnější stránku: lidé jsou při posuzování cizích argumentů vcelku nároční a citliví na jejich kvalitu, kdežto vlastní argumenty prověřují málo, a skupinová diskuse proto může jednostrannost jednotlivce vyrovnat, pokud účastníci skutečně posuzují argumenty druhých, a ne jejich karikatury (Mercier a Sperber 2011). Přímá empirická měření toho, jak často se v reálných sporech princip porušuje, jsou vzácná a nejsou zde k dispozici; tvrzení o jeho četnosti je proto třeba brát jako odhad.

Obrana a odpověď🔗

Kdo se stane terčem nešetrného výkladu, má k dispozici jednoduchou odpověď: vrátit se k vlastnímu znění a k uvedeným důvodům a výslovně odmítnout připsané tvrzení. Účinné je nabídnout vlastní shrnutí stanoviska a požádat protějšek, aby kritizoval je (van Eemeren a Grootendorst 2004). Kdo naopak cizí argument posuzuje, může princip uplatnit jako kontrolní otázku: uznal by autor moje shrnutí za své? Pokud si tím není jistý, je na místě se zeptat dřív, než začne kritizovat. Rozšířením této praxe je ocelový panák, tedy záměrná rekonstrukce nejsilnější podoby cizího argumentu před jeho posouzením. V institucích, například v recenzním řízení, v mediaci nebo v soudním jednání, plní obdobnou funkci postupy, které vyžadují, aby se námitka nejdřív zaznamenala ve znění jejího autora a teprve potom se na ni odpovídalo. Konečně je dobré pamatovat, že shovívavost má hranici: kdo ji žádá pro argument, který nikdy nevyslovil, nežádá férový výklad, ale posun sporu na jiné, výhodnější téma (Walton 2008).

Literatura🔗

• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Johnson, R. H., & Blair, J. A. (1977). Logical Self-Defense. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ocelový panák – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Slaměný panák – příbuzné heslo (Klamy relevance, Straw man)
• Vytržení z kontextu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Quoting out of context)
• Pravidlo stanoviska – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Standpoint rule)
• Pravidlo nevyslovené premisy – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Unexpressed-premise rule)
• Ocelový panák – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Steelmanning)
• Pragma-dialektika – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Pragma-dialectics)
• Dialektika a eristika – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Dialectic and eristic)
• Argumentační teorie uvažování – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Argumentative theory of reasoning)

V kompendiu

• EA-7.2.8 Davidson: Princip vstřícnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.1.4 Habermas: komunikativní jednání – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Toulminův model argumentu – předchozí heslo rodiny
• Ocelový panák – další heslo rodiny