Formální klam🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-01.01
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Formální klamy
Druh	pojem a princip
Anglicky	Formal fallacy
Jiné názvy	logický klam, deduktivní klam, neplatný úsudek
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Formální klam je úsudek, jehož závěr z premis neplyne kvůli tomu, jak je úsudek postaven, a ne kvůli tomu, o čem se v něm mluví. Deduktivně platný úsudek má takovou formu, že pravdivé premisy nemohou vést k nepravdivému závěru. Formální klam tuto záruku jen předstírá: jeho stavba připomíná platnou formu, ale existují úsudky téže formy, v nichž jsou premisy pravdivé a závěr nepravdivý. Učebnice logiky proto oddělují formální klamy, které lze rozpoznat na samotném schématu úsudku, od neformálních klamů, u nichž chyba leží v obsahu, v jazyce nebo v kontextu sporu (Copi, Cohen a McMahon 2014). Tradiční vymezení klamu jako úsudku, který se jeví platným, ačkoli platný není, pochází z dlouhé logické tradice a jeho meze rozebral Hamblin v kritice toho, co nazval standardním výkladem klamů (Hamblin 1970). V tomto katalogu je formální klam zastřešujícím pojmem rodiny: patří sem chybné úsudky s podmínkou, jako je potvrzení důsledku a popření předchůdce, i chybné kategorické sylogismy, jejichž střední, větší nebo menší termín je nesprávně rozložen. Pro čtenáře je podstatné jedno rozlišení: neplatný úsudek nedokazuje, že je závěr nepravdivý. Dokazuje jen to, že tento úsudek závěr neopodstatňuje.

Původ a souvislosti🔗

Rozbor platných a neplatných forem úsudku začíná u Aristotela, který v sylogistice popsal kategorické úsudky se třemi termíny a ve spise o sofistických vyvráceních sestavil první seznam klamných argumentů. Středověká logika z toho vytvořila soubor pravidel sylogismu a mnemotechnických jmen platných modů, která se učila po staletí. V novověké učebnicové tradici se ustálilo dělení klamů na ty, v nichž závěr z premis formálně neplyne, a na ty, v nichž je chyba v obsahu nebo ve vyjádření; Whately takové rozlišení logických a materiálních klamů zpracoval ve vlivné učebnici logiky (Whately 1826). Mill zařadil chybné sylogistické úsudky mezi klamy vyvozování, a postavil je tak vedle klamů pozorování, zobecňování a záměny pojmů (Mill 1843). Hamblin v polovině dvacátého století ukázal, že ustálené seznamy klamů jsou nesoudržné, že jejich definice jsou vágní a že formální logika sama nestačí k posouzení skutečných argumentů v rozhovoru (Hamblin 1970). Na tuto kritiku navázaly dvě linie. Neformální logika zdůraznila, že běžné argumenty se hodnotí podle relevance, dostatečnosti a přijatelnosti premis, nikoli jen podle deduktivní platnosti (Johnson a Blair 1977). Toulmin už dříve namítal, že geometrický model formální logiky špatně popisuje, jak se argumentuje v právu, medicíně nebo vědě (Toulmin 1958). Woods a Walton naopak zkoušeli tradiční klamy přesně analyzovat prostředky formálních logik (Woods a Walton 1989). Pragma-dialektika pak formální platnost zařadila jako jedno z pravidel kritické diskuse: úsudek předložený jako logicky závazný musí být platný, případně platným po doplnění nevyslovené premisy (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Struktura argumentu🔗

Formální klam se posuzuje na schématu, které vznikne, když se z úsudku odstraní obsah a ponechají se jen logické spojky, kvantifikátory a místa pro termíny. U výrokových úsudků jde o spojky „jestliže, pak“, „nebo“ a „ne“: platné jsou například formy, které z podmínky a splnění jejího předchůdce vyvozují důsledek, nebo z podmínky a popření důsledku vyvozují popření předchůdce. Neplatné jsou jejich obrácené napodobeniny. U kategorických sylogismů jde o vztah tří termínů, z nichž střední spojuje obě premisy a v závěru se nevyskytuje. Platnost tu závisí na rozložení termínů, tedy na tom, zda výrok mluví o všech prvcích třídy, nebo jen o některých. Klasická pravidla sylogismu vyžadují právě tři termíny užité v témž významu, rozložení středního termínu aspoň v jedné premise a rozložení každého termínu závěru už v premisách; jejich porušení dává klamy nerozloženého středního termínu, nedovoleného většího a menšího termínu a čtyř termínů (Copi, Cohen a McMahon 2014). Základním nástrojem důkazu neplatnosti je protipříklad: úsudek se stejnou formou, jehož premisy jsou zjevně pravdivé a závěr zjevně nepravdivý. Jediný takový protipříklad stačí, protože platnost je vlastnost formy a forma, která jednou selže, nic nezaručuje. Z pragmatického hlediska je třeba ještě připomenout, že argumenty v běžné řeči bývají neúplné. Pragma-dialektická rekonstrukce proto nejdřív hledá nevyslovenou premisu, která by úsudek učinila platným, a teprve pak se ptá, zda by mluvčí takovou premisu mohl rozumně hájit (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Detekční znaky🔗

Formální klam se v rozhovoru prozrazuje spíš stavbou věty než obsahem. Prvním znakem je obrácení podmínky: mluvčí uvede, že z A plyne B, a pak z výskytu B usuzuje na A nebo z nepřítomnosti A na nepřítomnost B. Druhým znakem je spojení dvou tříd přes společnou vlastnost: obě skupiny něco sdílejí, a proto se prohlásí za totožné nebo překrývající se. Třetím znakem je posun rozsahu: premisy mluví o „některých“ nebo o určité podskupině, závěr o „všech“. Čtvrtým znakem je klíčové slovo, které v každé premise znamená něco jiného, takže úsudek drží pohromadě jen zvukem. Damer řadí takové vady pod porušení strukturního kritéria dobrého argumentu, tedy požadavku, aby premisy závěr skutečně podpíraly svou stavbou (Damer 2009). Govier upozorňuje, že u běžných argumentů je třeba nejdřív rozpoznat, zda je mluvčí vůbec předkládá jako deduktivní, protože jinak se hodnotí jinými měřítky (Govier 2010). Varovným signálem je také situace, kdy závěr působí velmi věrohodně nebo odpovídá tomu, co posluchač už předtím chtěl slyšet. Věrohodnost závěru totiž zakrývá vadu formy lépe než cokoli jiného, a to je jeden z nejlépe doložených poznatků psychologie usuzování.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každý úsudek, který není deduktivně platný, je klam. Většina rozumných argumentů v medicíně, vyšetřování, soudnictví i každodenním životě je induktivní, abduktivní nebo odvoditelná s výhradou: závěr podporují, ale nezaručují ho. Takové argumenty se hodnotí podle síly opory, podle toho, zda odolají kritickým otázkám příslušného argumentačního schématu, a podle toho, zda se mluvčí nechá opravit novými doklady (Walton, Reed a Macagno 2008). Klamem se stávají teprve tehdy, když se podávají jako nevyhnutelné závěry, nebo když se z nich vyvozuje víc, než unesou (Walton 2008). Druhé odlišení se týká platnosti a pravdivosti. Platný úsudek může mít nepravdivou premisu a pak je závěr stejně nespolehlivý; neplatný úsudek může mít pravdivý závěr, který je jen špatně zdůvodněn. Označit argument za formální klam a z toho vyvodit, že jeho závěr je mylný, je samostatná chyba, kterou katalog vede jako klam klamu. Třetí odlišení se týká kontextu. Tindale ukazuje, že posouzení argumentu závisí na tom, komu je určen a co v daném rozhovoru lze považovat za sdílený předpoklad (Tindale 2007). Úsudek, který vypadá jako potvrzení důsledku, může být platný, pokud obě strany vědí, že podmínka platí oběma směry. Rozhodující tedy není povrchová podoba věty, ale to, co se v rozhovoru skutečně tvrdí.

Stav poznání🔗

Výzkum usuzování od šedesátých let opakovaně ukazuje, že lidé formální chyby nedělají náhodně, ale soustavně. V úloze s výběrem karet, kterou zavedl Peter Wason, většina účastníků při ověřování podmínky hledá případy, které ji potvrzují, a přehlíží případy, které by ji mohly vyvrátit. Nickerson tuto úlohu zařazuje do širokého souboru jevů, v nichž se projevuje sklon k potvrzování (Nickerson 1998). Další soustavně doloženou chybou je zkreslení vírou: lidé posuzují platnost sylogismu podle věrohodnosti závěru, takže přijímají neplatné úsudky s věrohodným závěrem a odmítají platné úsudky se závěrem nevěrohodným. Kahneman uvádí neplatný sylogismus s věrohodným závěrem jako příklad situace, kdy pomalé a kontrolující myšlení nechá projít intuitivní soud bez prověření (Kahneman 2011). Stanovich a West ukázali, že normativně správné řešení logických úloh souvisí s rozdíly v kognitivních schopnostech a myšlenkových dispozicích, a pro dva způsoby zpracování zavedli označení systém 1 a systém 2 (Stanovich a West 2000). Mercier a Sperber nabízejí výklad, podle něhož se usuzování vyvinulo hlavně pro tvorbu a hodnocení argumentů v rozhovoru; lidé jsou proto přísnější k cizím argumentům než k vlastním a ve skupinové diskusi logické úlohy řeší lépe než jednotlivě (Mercier a Sperber 2011). Hahn a Oaksford upozorňují na opačnou stranu problému: mnohé úvahy, které tradiční seznamy označují za klamy, jsou za určitých podmínek racionální, a jejich sílu je proto třeba posuzovat pravděpodobnostně podle obsahu, nikoli jen podle formy (Hahn a Oaksford 2007). Pro katalog z toho plyne dvojí opatrnost: formální chyby jsou častější, než lidé připouštějí, ale ne každá neplatná forma je v běžné řeči známkou iracionality.

Vztah k technikám kompendia🔗

V kompendiu se formální klamy objevují hlavně jako stavební kameny delších řetězců. Technika logické diskontinuity popisuje situaci, kdy jednotlivé kroky úvahy působí platně, ale celek nedrží; jedním z mechanismů je právě vložení neplatného kroku mezi kroky platné. Kapitola o kognitivních vědách vysvětluje, proč únava, spěch a citová zátěž snižují schopnost takový krok zachytit. Formální klam je proto často chybou posluchače stejně jako mluvčího: mluvčí ho nemusí volit záměrně, stačí, že ho posluchač pod tlakem nezkontroluje: když je kontrolující myšlení zaměstnané nebo unavené, projde intuitivní soud bez prověření snáz (Kahneman 2011).

Obrana a odpověď🔗

Nejúčinnější odpovědí na formální klam je protipříklad: úsudek stejné formy s obsahem, u něhož je na první pohled vidět, že pravdivé premisy vedou k nepravdivému závěru. Protipříklad nemíří na osobu ani na téma, ale na stavbu úsudku, a proto se dá přijmout bez ztráty tváře; jeho logiku podrobněji rozebírá heslo o protipříkladu v katalogu NLP vzorců. Druhou odpovědí je vyslovit chybějící premisu. Pokud mluvčí usuzuje z podmínky obráceně, lze se zeptat, zda tvrdí, že podmínka platí oběma směry; pokud ano, spor se přesouvá k věcné otázce, kterou lze ověřit, a pokud ne, úsudek padá. Pragma-dialektika popisuje právě takové zviditelnění nevyslovených premis jako cestu, jak vrátit diskusi k pravidlu platnosti (van Eemeren a Grootendorst 2004). Třetí odpovědí je oddělit platnost od pravdivosti: uznat, že závěr může být pravdivý, a žádat pro něj jiný, lepší důvod. Tím se předejde klamu klamu i zbytečné eskalaci sporu. Výzkum inokulace naznačuje, že předem poznaná struktura zavádějícího argumentu snižuje jeho účinek, a to i když se později objeví v novém obsahu (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). U formálních klamů to znamená znát několik základních neplatných forem tak dobře, aby je posluchač poznal i v rychlém rozhovoru. Učebnicové metody, jako jsou Vennovy diagramy pro sylogismy nebo pravdivostní tabulky pro výrokové úsudky, slouží k ověření v klidu, když je na posouzení čas (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Literatura🔗

• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Johnson, R. H., & Blair, J. A. (1977). Logical Self-Defense. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Stanovich, K. E., & West, R. F. (2000). Individual differences in reasoning: Implications for the rationality debate? Behavioral and Brain Sciences, 23(5), 645–665.
• Tindale, C. W. (2007). Fallacies and Argument Appraisal. Cambridge: Cambridge University Press.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• Woods, J., & Walton, D. (1989). Fallacies: Selected Papers 1972–1982. Dordrecht: Foris.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Formální klamy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Potvrzení důsledku – zvláštní případ tohoto hesla
• Popření předchůdce – zvláštní případ tohoto hesla
• Nerozložený střední termín – zvláštní případ tohoto hesla
• Nedovolený větší termín – zvláštní případ tohoto hesla
• Nedovolený menší termín – zvláštní případ tohoto hesla
• Čtyři termíny – zvláštní případ tohoto hesla
• Existenční klam – zvláštní případ tohoto hesla
• Potvrzení disjunktu – zvláštní případ tohoto hesla
• Vylučující premisy – zvláštní případ tohoto hesla
• Záměna kvantifikátorů – zvláštní případ tohoto hesla
• Klam modálního rozsahu – zvláštní případ tohoto hesla
• Klam maskovaného muže – zvláštní případ tohoto hesla
• Klam klamu – zvláštní případ tohoto hesla
• Kladný závěr ze záporné premisy – zvláštní případ tohoto hesla
• Nedovolená konverze – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Potvrzení důsledku – příbuzné heslo (Formální klamy, Affirming the consequent)
• Nerozložený střední termín – příbuzné heslo (Formální klamy, Undistributed middle)
• Čtyři termíny – příbuzné heslo (Formální klamy, Four terms)
• Klam klamu – příbuzné heslo (Formální klamy, Argument from fallacy)
• Pravidlo platnosti – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Validity rule)
• Protipříklad – příbuzné heslo (NLP vzorce: Sleight of Mouth, Counter-example)

V kompendiu

• EA-5.1.5 Logická diskontinuita – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 2.4 Metodologické poznámky k taxonomii – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Potvrzení důsledku – další heslo rodiny