Pravidlo uzavření🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.09
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Closure rule
Jiné názvy	pravidlo závěru diskuse, deváté pravidlo kritické diskuse
Obecnější heslo	Pragma-dialektika
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pravidlo uzavření říká, že neúspěšná obhajoba stanoviska musí vést k tomu, že obhájce stanovisko stáhne, a úspěšná obhajoba musí vést k tomu, že oponent stáhne svou pochybnost (van Eemeren a Grootendorst 1992). Pravidlo se týká poslední fáze kritické diskuse, kdy strany zjišťují, k čemu dospěly. Bez něj by diskuse neměla žádný výsledek: každá strana by mohla po jakémkoli průběhu prohlásit, že se nic nezměnilo. Pravidlo zároveň vymezuje, co výsledek znamená. Úspěšná obhajoba neprokazuje, že stanovisko je pravdivé absolutně, ale že obstálo vůči pochybnostem této protistrany na základě výchozích bodů, které spolu sdílejí. Neúspěšná obhajoba neprokazuje, že stanovisko je nepravdivé, ale že ho obhájce v této diskusi neobhájil (van Eemeren a Grootendorst 2004). Porušení pravidla nastává tehdy, když se výsledek nepromítne do postojů stran, nebo když se mu přisoudí větší dosah, než jaký má.

Původ a souvislosti🔗

Otázka, kdy je spor rozhodnut, provází teorii argumentace od antiky. Dialektické hry, které popisoval Aristotelés, měly jasná pravidla pro vítězství a prohru, ale tato pravidla určovala vítěze sporu, ne řešení rozdílu názorů. Formální dialektika dvacátého století ukázala, že to, co se v dialogu dokázalo, lze vymezit jen pomocí pravidel, jimiž se mění závazky účastníků, včetně pravidel pro jejich odvolání (Hamblin 1970). Pragma-dialektika na to navázala rozlišením mezi urovnáním sporu, kdy se strany přestanou přít z jakéhokoli důvodu, například dohodou, únavou nebo rozhodnutím autority, a jeho vyřešením, kdy se jedna ze stran na základě kritické diskuse vzdá svého postoje (van Eemeren a Grootendorst 1992). Pravidlo uzavření hlídá, aby vyřešení skutečně nastalo, když k němu argumentace vede. Ve filozofii vědy odpovídá pravidlu požadavek, aby se teorie, která neobstála v testu, neudržovala dodatečnými úpravami, které ji činí nevyvratitelnou (Popper 1959). Tento vzorec popisuje kompendium jako imunizaci proti falsifikaci.

Struktura argumentu🔗

Porušení pravidla mají čtyři základní podoby, po dvou na každé straně (van Eemeren a Grootendorst 1992). Obhájce může odmítnout stáhnout stanovisko, jehož obhajoba selhala, a prohlásit, že na výsledku nezáleží. Nebo může přecenit úspěch obhajoby a vyvodit, že stanovisko je prokázáno jako pravdivé obecně, ačkoli obstálo jen vůči jedné konkrétní pochybnosti. Oponent může odmítnout stáhnout pochybnost, přestože obhajoba obstála, a požadovat stále další doklady; zde se pravidlo dotýká taktiky posouvání branek. Nebo může přecenit neúspěch obhajoby a vyvodit, že když stanovisko nebylo obhájeno, platí jeho opak. Tato poslední podoba odpovídá odvolání na nevědomost, a její příbuznou variantou je klam klamu, kdy se ze špatného argumentu pro stanovisko usuzuje na nepravdivost stanoviska samého. Pragma-dialektika označuje přecenění výsledku jako absolutizaci úspěchu nebo neúspěchu obhajoby (van Eemeren a Grootendorst 2004). Struktura je ve všech případech stejná: výsledek diskuse R se buď nepřevede do změny závazků, nebo se převede na závazek, který z R neplyne.

Urovnání a vyřešení sporu🔗

Rozlišení mezi urovnáním a vyřešením sporu má pro praxi zásadní význam. Mnoho sporů v rodinách, na pracovištích i v institucích skončí urovnáním: jedna strana ustoupí, protože je unavená, protože na ní závisí, nebo protože rozhodla autorita. Takové ukončení může být prakticky nezbytné, ale neznamená, že rozdíl názorů zmizel; pochybnost zůstává, jen se o ní přestane mluvit (van Eemeren a Grootendorst 1992). Porušení pravidla uzavření se často skrývá právě v tom, že urovnání se vydává za vyřešení. Ustoupivší strana se pak prohlašuje za přesvědčenou a její pozdější návrat k námitce se vykládá jako nedůslednost nebo vzdor. V mocensky nerovných vztazích je tento posun obzvlášť snadný, protože silnější strana může spor ukončit a zároveň určit, jak se jeho výsledek popíše. Pro analýzu vyplývá, že u každého ukončeného sporu má smysl ptát se, zda skončil proto, že jedna strana přijala důvody druhé, nebo proto, že pokračovat přestalo být možné či výhodné.

Detekční znaky🔗

U odmítnutí výsledku je typickým znakem, že mluvčí uzná, že námitka obstála nebo že obhajoba selhala, a v tomtéž dechu prohlásí, že svůj postoj nemění, aniž by uvedl nový důvod. Dalším znakem je dodatečná reinterpretace: výsledky, které stanovisko vyvracejí, se přeloží tak, že ho najednou podporují, nebo se stanovisko přeformuluje tak, aby se na ně nevztahovaly. Tento vzorec popisuje technika strategické reinterpretace. U oponenta je znakem, že po každé zodpovězené námitce přichází nová, ale žádná odpověď není nikdy uznána za dostatečnou, a oponent sám neuvede, co by ho přesvědčilo. U přecenění výsledku je znakem přechod od „tento argument neobstál“ k „tvrzení je vyvráceno“, nebo od „nikdo to zatím nevyvrátil“ k „je to prokázáno“. Mediální obdobou odmítnutí uzavření je, když se otázka, kterou odborná diskuse uzavřela, nadále prezentuje jako otevřený spor dvou rovnocenných stran (Boykoff a Boykoff 2004). U člověka, který je dlouhodobě vystaven sporům, které se nikdy neuzavřou, se může rozvinout stav, kdy přestane důvěřovat jakémukoli výsledku, jak to kompendium popisuje ve stati o rekurzivní spirále pochybnosti.

Odlišení od platné argumentace🔗

Pravidlo nezakazuje vrátit se ke sporu. Pokud se objeví nové doklady nebo nové námitky, je zcela legitimní diskusi znovu otevřít; pravidlo jen požaduje, aby se tak dělo otevřeně a s novým důvodem, a ne pouhým setrváním na původním postoji (van Eemeren a Grootendorst 2004). Legitimní je také, když obhájce po neúspěšné obhajobě stanovisko nestáhne úplně, ale zmírní ho na verzi, která obstála, pokud to přizná. Podobně není porušením, když oponent po úspěšné obhajobě stáhne pochybnost jen v rozsahu, v jakém byla obhajoba úspěšná, a zbývající pochybnosti formuluje jako nové námitky. Rozlišit je třeba i odmítnutí výsledku od rozumné opatrnosti. Kdo říká, že ho argument přesvědčil, ale chce si podklady ještě ověřit, výsledek neodmítá; odkládá jeho přijetí na dobu, kdy bude mít k dispozici to, co k přijetí potřebuje. Konečně platí, že výsledek jedné diskuse nezavazuje strany, které se jí neúčastnily. Kdo tvrdí, že otázka je „vyřešena“, protože ji vyhrál ve sporu s jedním oponentem, přeceňuje dosah výsledku.

Stav poznání🔗

Psychologický výzkum ukazuje, proč je pravidlo uzavření obtížné dodržet. Teorie kognitivní disonance předpovídá, že lidé, kteří čelí informaci v rozporu se svým přesvědčením, často nepřesvědčení mění, ale snižují nepohodlí jinými cestami, například zpochybněním zdroje nebo vyhledáním podpory u podobně smýšlejících (Festinger 1957). Výzkum motivovaného uvažování ukazuje, že lidé dospívají k žádanému závěru tehdy, když pro něj dokážou sestavit zdánlivě rozumné zdůvodnění, a že motivace ovlivňuje, jak usilovně hledají důvody, proč nevítaný argument neplatí (Kunda 1990). Přehled výzkumu potvrzujícího zkreslení dokumentuje, že lidé po předložení smíšených dokladů často zastávají své původní stanovisko ještě pevněji, protože podporující doklady přijímají a vyvracející podrobují přísnější kontrole (Nickerson 1998). Z pohledu teorie klamů je důležitá také bayesovská korekce: neúspěch obhajoby může být slabým, ale ne nulovým dokladem proti stanovisku, a podobně absence vyvrácení může být za určitých podmínek rozumným dokladem pro tvrzení (Hahn a Oaksford 2007). Absolutizace výsledku je tedy chybou v míře, ne vždy chybou v samotném směru.

Obrana a odpověď🔗

Proti odmítnutí výsledku pomáhá na začátku diskuse ujasnit, co by každou ze stran přesvědčilo. Kdo předem řekne, jaký doklad by jeho stanovisko vyvrátil, nemůže pak snadno prohlásit, že na dokladu nezáleží; a kdo to říct odmítá, dává tím najevo, že stanovisko nehájí v kritické diskusi (Popper 1959). Na konci diskuse je užitečné shrnout výsledek výslovně: které námitky obstály, které byly zodpovězeny a jaký je z toho závěr pro postoje obou stran. Pokud jedna strana výsledek odmítá, je legitimní to zaznamenat a diskusi ukončit, místo aby se vedla dál bez naděje na výsledek. Proti přecenění výsledku pomáhá připomenout, co přesně bylo dokázáno: „Vaše argumenty neobstály, to však neznamená, že stanovisko je nepravdivé, jen že jste ho dnes neobhájil.“ Taková formulace chrání před klamem klamu i před odvoláním na nevědomost (van Eemeren a Grootendorst 1992). V institucionálním prostředí, například v řízeních, recenzích nebo znaleckých sporech, tomu odpovídá požadavek, aby rozhodnutí uvádělo důvody a jejich vztah k námitkám stran, takže výsledek lze přezkoumat a nelze ho jen ignorovat.

Literatura🔗

• Boykoff, M. T., & Boykoff, J. M. (2004). Balance as bias: Global warming and the US prestige press. Global Environmental Change, 14(2), 125–136.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pragma-dialektika – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Klam klamu – příbuzné heslo (Formální klamy, Argument from fallacy)
• Odvolání na nevědomost – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to ignorance)
• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Posouvání branek – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Moving the goalposts)
• Přesun důkazního břemene – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Shifting the burden of proof)
• Pragma-dialektika – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Pragma-dialectics)

V kompendiu

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.8 Rekurzivní spirála pochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo platnosti – předchozí heslo rodiny
• Pravidlo užívání jazyka – další heslo rodiny