Potvrzení důsledku🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-01.02
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Formální klamy
Druh	formální klam
Anglicky	Affirming the consequent
Jiné názvy	afirmace konsekventu, klam důsledku
Obecnější heslo	Formální klam
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Potvrzení důsledku je neplatný úsudek, který z podmínky „jestliže A, pak B“ a ze zjištění, že B nastalo, vyvozuje, že nastalo i A. Platná sousední forma, nazývaná modus ponens, postupuje opačně: z podmínky a ze splnění předchůdce A vyvozuje důsledek B. Potvrzení důsledku vypadá podobně, ale nic nezaručuje, protože B může nastat i z jiných důvodů než z A. Podmínka totiž říká jen to, že A k B stačí, nikoli že je k B nutné (Copi, Cohen a McMahon 2014). Úsudek je proto neplatný bez ohledu na obsah: existuje nekonečně mnoho úsudků téže formy, v nichž jsou obě premisy pravdivé a závěr nepravdivý. V praxi se klam objevuje v podobě „to přesně odpovídá“: hypotéza předpovídá určitý znak, znak se našel, a hypotéza se prohlásí za prokázanou. Pro kompendium je tento klam mimořádně důležitý, protože na něm stojí řada chybných závěrů v diagnostice, v posuzování svědků i v konspiračním výkladu událostí, kde každá shoda s předpovědí působí jako důkaz.

Původ a souvislosti🔗

Chybu znal už Aristotelés, který mezi klamy nezávislé na jazyce zařadil klam z důsledku, tedy domněnku, že vztah mezi dvěma věcmi platí i obráceně. Hamblin ve svém historickém rozboru ukazuje, jak se tento klam přenášel z antických a středověkých seznamů do novověkých učebnic, často s proměnlivým vymezením (Hamblin 1970). V moderní výrokové logice dostal přesnou podobu jako neplatná forma podmíněného úsudku a stal se standardní součástí výuky logiky. Druhá linie souvislostí vede do jazykovědy. Grice ukázal, že logické spojky se v přirozeném jazyce chovají jinak než ve formálním systému a že rozhovor nese i to, co mluvčí nevyslovil, ale co z jeho slov posluchač rozumně vyvodí (Grice 1975). Věta „když dokončíš úkol, můžeš jít ven“ se běžně chápe tak, že bez dokončeného úkolu ven nepůjdeš; podmínka se tu čte jako oboustranná. Tento sklon dává potvrzení důsledku v běžné řeči zdání samozřejmosti. Třetí linie vede do filozofie vědy. Popper zdůraznil, že pravdivost odvozeného důsledku pravdivost teorie nezaručuje, kdežto nepravdivost důsledku ji platně vyvrací (Popper 1959). Kdo z potvrzené předpovědi vyvozuje pravdivost teorie, usuzuje právě ve formě potvrzení důsledku. Teorie argumentace k tomu přidává schémata úsudku ze znaku a úsudku k nejlepšímu vysvětlení, která s formou potvrzení důsledku pracují jako s odvoditelnou úvahou, jež platí jen s výhradou (Walton, Reed a Macagno 2008).

Struktura argumentu🔗

Kostru klamu tvoří tři kroky. První premisa tvrdí podmínku: pokud platí hypotéza, objeví se určitý znak. Druhá premisa konstatuje, že se znak objevil. Závěr hypotézu prohlašuje za prokázanou. Vada je v tom, co úsudek zamlčí: jak často se tentýž znak objevuje, když hypotéza neplatí. Tato otázka je v diagnostice, ve vyšetřování i ve forenzním posouzení zásadní. Pokud se určité potíže vyskytují u dětí, které prošly traumatem, a také u mnoha dětí, které traumatem neprošly, jejich výskyt sám o traumatu nevypovídá. Kapitoly o forenzním a právním rozměru proto opakovaně zdůrazňují, že shoda se seznamem znaků není doklad. Pravděpodobnostní obdobou klamu je záměna dvou podmíněných pravděpodobností: pravděpodobnosti znaku za předpokladu hypotézy a pravděpodobnosti hypotézy za předpokladu znaku. Thompson a Schumann popsali tuto záměnu u porotců posuzujících statistické důkazy a pojmenovali ji klamem žalobce (Thompson a Schumann 1987). Tversky a Kahneman ukázali, že lidé soudí pravděpodobnost hypotézy podle toho, jak dobře jí znak odpovídá, a přehlížejí, jak častá je hypotéza předem (Tversky a Kahneman 1974). Obě chyby sdílejí stavbu potvrzení důsledku: vztah, který vede od příčiny k projevu, se čte jako vztah od projevu k příčině.

Detekční znaky🔗

Klam se v rozhovoru ohlašuje typickými obraty: „to přesně sedí“, „přesně tak by to vypadalo, kdyby…“, „typický znak“, „učebnicový případ“. Mluvčí uvádí, co by hypotéza předpověděla, a pak shledá, že se to stalo, aniž by se ptal, co jiného by k témuž výsledku vedlo. Často chybí srovnání s případy, v nichž hypotéza neplatí: kolik lidí, kteří nic neskrývají, také uhýbá pohledem, kolik pacientů s obtížemi se zlepší i bez léčby, kolik nevinných má na oblečení stopy běžné látky. Damer zařazuje potvrzení důsledku mezi vady struktury, které se v každodenní argumentaci dají snadno přehlédnout, protože úsudek zní přirozeně (Damer 2009). Dalším znakem je nahromadění shod: když jednotlivé shody nic nedokazují, mluvčí jich uvede mnoho a jejich počet vydává za sílu důkazu. Shody však sílu získávají jen tehdy, když jsou pro hypotézu mnohem pravděpodobnější než pro její alternativy. V konspiračním výkladu se navíc objevuje obrácená asymetrie: každá shoda hypotézu potvrzuje a každý nesoulad se vysvětlí jako součást zakrývání.

Odlišení od platné argumentace🔗

Úsudek od důsledku k hypotéze není v empirickém poznání chybou, pokud se nepodává jako dedukce. Lékař, vyšetřovatel nebo vědec běžně usuzuje od projevů k jejich nejpravděpodobnější příčině. Taková úvaha je legitimní, když výslovně zvažuje jiné příčiny, když bere v úvahu, jak časté jsou jednotlivé možnosti předem, a když nechává hypotézu otevřenou dalšímu ověření (Walton, Reed a Macagno 2008). Pravděpodobnostní pohled vysvětluje, kdy je takový doklad silný: znak hypotézu podporuje tím víc, čím je pravděpodobnější za předpokladu hypotézy než za předpokladu jejích alternativ. Hahn a Oaksford na podobném základě ukazují, že úvahy, které tradiční výklad paušálně odsuzuje, mohou být racionální, pokud jejich síla odpovídá obsahu (Hahn a Oaksford 2007). Gigerenzer doložil, že posouzení se zpřesní, když se podmíněné pravděpodobnosti převedou na přirozené četnosti, tedy na počty lidí ve skupinách s znakem a bez něj (Gigerenzer 2002). Platnou formou je také úsudek v situaci, kde podmínka skutečně platí oběma směry: pokud B nastává jen a pouze při A, pak z B lze A vyvodit. Rozhodující je, zda se taková oboustrannost výslovně tvrdí a dá se doložit, nebo se jen mlčky předpokládá.

Stav poznání🔗

Potvrzení důsledku patří k nejlépe zmapovaným chybám psychologie usuzování. V úlohách s podmíněnými úsudky ho velká část dospělých přijímá jako platný, zatímco platnou formu modus tollens naopak často odmítá. V úloze s výběrem karet lidé při ověřování podmínky vyhledávají případy, kde se objevil důsledek, místo případů, které by podmínku mohly vyvrátit; Nickerson tento vzorec řadí k projevům sklonu k potvrzování (Nickerson 1998). Pro aplikovanou oblast je podstatný výzkum úsudků z neverbálních znaků. Vrij v přehledu výzkumu detekce lži ukazuje, že uhýbání pohledem, které laici i mnozí profesionálové považují za znak lži, s klamáním spolehlivě nesouvisí (Vrij 2008). Wiseman a kolegové experimentálně ověřili tvrzení NLP, že lež prozrazuje směr pohybu očí, a podporu pro ně nenašli (Wiseman a kol. 2012). V soudní oblasti doložili Thompson a Schumann, že záměna podmíněných pravděpodobností ovlivňuje, jak porotci hodnotí statistické důkazy (Thompson a Schumann 1987). Gigerenzer ukazuje obdobné chyby u lékařů při výkladu výsledků screeningových testů a zároveň, že je lze zmírnit lepší prezentací čísel (Gigerenzer 2002). Výzkum tedy nepodporuje představu, že jde o vzácnou chybu nevzdělaných: jde o soustavný sklon, který odborné prostředí zmírní jen tehdy, když má vypracované postupy srovnání s alternativami.

Vztah k technikám kompendia🔗

V technikách manipulace se potvrzení důsledku objevuje tam, kde se člověku vnucuje výklad jeho vlastních projevů. Kdo „má problém se vztekem“, ten se brání kritice; člověk se brání, a tím prý problém potvrdil. Taková stavba je zvlášť účinná proto, že každá reakce oběti se stává dalším potvrzením. Heslo o heuristikách úsudku popisuje, jak prostředí soustavně využívá úsudek podle podobnosti, který Tversky a Kahneman popsali jako heuristiku reprezentativnosti (Tversky a Kahneman 1974); potvrzení důsledku je jeho logická kostra. Příbuzným formálním klamem je popření předchůdce, které z podmínky usuzuje obráceně na druhé straně.

Obrana a odpověď🔗

Základní otázka zní: co jiného by vedlo k témuž výsledku a jak často se tento výsledek objevuje, když hypotéza neplatí? Otázka nevyvrací hypotézu, ale vrací do úvahy alternativy, které úsudek vynechal. Druhou odpovědí je protipříklad stejné formy, v němž je zjevné, že shoda s předpovědí nestačí. Třetí odpovědí je převést spor do formy, která platná je: místo hledání shod hledat důsledek, který by nastal jen tehdy, kdyby hypotéza neplatila, a ověřit, zda nastal. Popper tuto asymetrii mezi potvrzením a vyvrácením považoval za jádro vědecké metody (Popper 1959). V odborných posudcích pomáhá výslovně uvést, jak častý je zjištěný znak v populaci bez posuzovaného stavu, a převést pravděpodobnosti na četnosti, jimž rozumí i laický čtenář (Gigerenzer 2002). V rozhovoru s člověkem, na nějž je klam namířen, je důležité trvat na tom, že jeho reakce na obvinění není doklad obvinění. Pragma-dialektika takové zviditelnění skryté oboustranné podmínky chápe jako způsob, jak spor vrátit k pravidlu platnosti a k věcným důkazům (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Gigerenzer, G. (2002). Calculated Risks: How to Know When Numbers Deceive You. New York: Simon & Schuster.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Thompson, W. C., & Schumann, E. L. (1987). Interpretation of statistical evidence in criminal trials: The prosecutor's fallacy and the defense attorney's fallacy. Law and Human Behavior, 11(3), 167–187.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Chichester: Wiley.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• Wiseman, R., Watt, C., ten Brinke, L., Porter, S., Couper, S.-L., & Rankin, C. (2012). The eyes don't have it: Lie detection and neuro-linguistic programming. PLoS ONE, 7(7), e40259.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Formální klamy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Formální klam – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Formální klam – příbuzné heslo (Formální klamy, Formal fallacy)
• Popření předchůdce – příbuzné heslo (Formální klamy, Denying the antecedent)
• Nerozložený střední termín – příbuzné heslo (Formální klamy, Undistributed middle)
• Nedovolená konverze – příbuzné heslo (Formální klamy, Illicit conversion)
• Po tom, tedy kvůli tomu – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Post hoc ergo propter hoc)
• Zanedbání základní míry – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Base-rate neglect)
• Klam žalobce – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Prosecutor's fallacy)
• Pravidlo platnosti – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Validity rule)
• Argumentační schémata a kritické otázky – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Argumentation schemes)
• Příčina a následek – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Cause and effect)

V kompendiu

• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.3.2 Tversky a Kahneman: Heuristiky – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.1.5 Logická diskontinuita – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Formální klam – předchozí heslo rodiny
• Popření předchůdce – další heslo rodiny