Pravidlo důkazního břemene🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.02
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Burden-of-proof rule
Jiné názvy	pravidlo povinnosti obhajoby, druhé pravidlo kritické diskuse
Obecnější heslo	Pragma-dialektika
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pravidlo důkazního břemene, v pragma-dialektice nazývané také pravidlem povinnosti obhajoby, říká, že strana, která předložila stanovisko, je povinna ho obhájit, pokud ji o to druhá strana požádá (van Eemeren a Grootendorst 1992). Pravidlo tedy nestanoví, kdo má pravdu. Stanoví, kdo v danou chvíli nese práci zdůvodnění. Ten, kdo pouze vyslovil pochybnost, nic netvrdí, a proto nemá co dokazovat; jeho úlohou je zkoumat, zda obhajoba obstojí. Pokud obě strany zastávají protikladná stanoviska, nese břemeno každá za své. Pravidlo zároveň připouští, že obhajobu lze odmítnout, pokud se tatáž otázka už dříve s tímtéž oponentem řádně projednala za stejných východisek, nebo pokud strany nesdílejí žádný společný výchozí bod, na němž by obhajoba mohla stát (van Eemeren a Grootendorst 2004). Porušení pravidla nastává tehdy, když se mluvčí povinnosti vyhýbá nebo ji přenáší na toho, kdo jen pochybuje.

Původ a souvislosti🔗

Pojem důkazního břemene pochází z práva, kde určuje, která strana nese následky toho, že se sporná skutečnost neprokáže. Do teorie argumentace ho přenesla rétorická tradice; Richard Whately v devatenáctém století rozpracoval vztah mezi presumpcí, tedy výchozí výhodou zavedeného stavu, a břemenem, které nese ten, kdo ho chce změnit. Formální dialektika dvacátého století ukázala, že břemeno lze modelovat jako závazek v dialogu: kdo něco tvrdí, přijímá do svého „úložiště závazků“ povinnost na výzvu doložit důvod (Hamblin 1970). Pragma-dialektika z této myšlenky učinila samostatné pravidlo a spojila ho s druhou fází diskuse, kdy se strany dohodnou na rozdělení rolí obhájce a oponenta (van Eemeren a Grootendorst 1992). Dialogická teorie klamů přidala rozlišení, že tah, který je v jednom typu dialogu přípustný, může být v jiném faulem, a že nároky na zdůvodnění se liší mezi kritickou diskusí, vyjednáváním a vyšetřováním (Walton 1995). Ve filozofii vědy odpovídá pravidlu požadavek, aby tvrzení bylo formulováno tak, že ho lze testovat, a aby ho jeho zastánce vystavil možnosti vyvrácení (Popper 1959). Souvislost s právem kompendium rozebírá v oddílu o forenzním a právním rozměru.

Struktura argumentu🔗

Pragma-dialektika rozlišuje dvě hlavní skupiny porušení (van Eemeren a Grootendorst 1992). První skupinou je únik před břemenem. Mluvčí předloží stanovisko tak, aby se zdálo, že obhajobu nepotřebuje: vydává ho za samozřejmost, kterou zná „každý soudný člověk“, ručí za ně svou osobou, nebo ho formuluje tak vágně a nekonkrétně, že není jasné, co by ho mohlo vyvrátit. Posledně jmenovaná varianta splývá s nefalzifikovatelným tvrzením a s technikou imunizace proti falsifikaci. Příbuzný je důkaz tvrzením, kdy opakování nahrazuje zdůvodnění. Druhou skupinou je přesun důkazního břemene. Mluvčí po vyslovení pochybnosti požaduje, aby oponent dokázal opak, a to i v situaci, kdy oponent žádné opačné stanovisko nezastává. Výsledkem je, že nedoložené tvrzení zůstává „v platnosti“, dokud ho někdo nevyvrátí. Odtud je jen krok k odvolání na nevědomost, které z neexistence vyvrácení usuzuje na pravdivost (van Eemeren a Grootendorst 2004). Obě skupiny mají stejný účinek: práce zdůvodnění se ocitne na straně, která nic netvrdila.

Varianty v odborné a institucionální praxi🔗

V odborném prostředí se porušení pravidla objevuje v méně nápadných podobách než ve sporu dvou lidí. Recenzent, který odmítne rukopis s poznámkou, že jeho závěry „nejsou přesvědčivé“, a neuvede proč, nese za svůj posudek břemeno stejně jako autor za rukopis; vágní odmítnutí je únikem před povinností obhajoby. Instituce, která na stížnost odpoví, že postup byl „v souladu s pravidly“, a odmítne sdělit, se kterými, přenáší na stěžovatele úkol dokázat opak bez přístupu k podkladům. Ve vztahových konfliktech se přesun břemene projevuje tím, že jedna strana své obvinění nedokládá a druhá je nucena prokazovat, že se nic nestalo, což je úkol, který z povahy věci nelze splnit (van Eemeren a Grootendorst 2004). Společným jmenovatelem je nerovný přístup k podkladům: kdo má informace, může břemeno nejsnáze vyhnat na stranu, která je nemá. Proto má pravidlo zvláštní význam tam, kde se střetávají strany s nerovnou mocí, a souvisí s požadavky spravedlivého procesu, které toto nerovné rozložení informací vyvažují.

Detekční znaky🔗

Únik před břemenem se pozná podle toho, že na otázku „proč si to myslíte“ nepřichází důvod, ale výraz překvapení, že se někdo vůbec ptá, poukaz na všeobecnou známost nebo na vlastní zkušenost a pověst mluvčího. Přesun břemene se pozná podle výzvy „tak dokažte, že to není pravda“, která následuje po pouhé pochybnosti, a podle toho, že mluvčí neodpovídá na žádost o doklady, ale klade protiotázky. Varovným znakem v odborném prostředí je, když zastánce nové metody žádá kritiky, aby prokázali její neúčinnost, místo aby sám předložil kontrolované výsledky. Takové obrácení břemene patří k opakovaně popisovaným varovným rysům pseudovědy v klinické psychologii (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Opačnou chybou, kterou je třeba také rozpoznat, je zneužití práva na pochybnost: tazatel donekonečna žádá další a další doklady, neuznává žádný z předložených a sám přitom žádné stanovisko neformuluje. Tento vzorec kompendium popisuje jako sealioning.

Odlišení od platné argumentace🔗

Pravidlo neznamená, že každé tvrzení musí být kdykoli doloženo v plné šíři. Pokud strany předem sdílejí výchozí bod, například platnou učebnicovou znalost nebo dohodnutý dokument, lze se na něj odvolat bez další obhajoby; to však spadá pod pravidlo východiska, nikoli pod únik před břemenem (van Eemeren a Grootendorst 2004). Legitimní je i institucionální rozdělení břemene, které určuje pravidlo mimo diskusi: v trestním řízení nese břemeno obžaloba, ve správním řízení o registraci léku žadatel. Kdo se takového rozdělení dovolává, břemeno nepřesouvá, ale připomíná platnou úmluvu. Rozlišit je třeba také žádost o doklady od jejího zneužití. Opakovaná otázka je v pořádku, dokud směřuje ke konkrétní mezeře ve zdůvodnění a tazatel je ochoten uznat dostatečnou odpověď (Walton 2008). Konečně platí, že kdo zastává opačné stanovisko, nese břemeno za ně. Pokud oponent tvrdí, že lék škodí, nestačí mu poukázat na slabost dokladů o jeho účinnosti.

Stav poznání🔗

Normativní pravidlo o rozložení břemene nelze empiricky potvrdit ani vyvrátit, ale psychologický výzkum vysvětluje, proč je jeho porušení tak účinné. Lidé hodnotí důkazy asymetricky: u tvrzení, které odpovídá jejich očekávání, se ptají, zda mu mohou věřit, u nevítaného tvrzení, zda mu věřit musí, a požadují pro ně více dokladů (Gilovich 1991). Motivace přitom ovlivňuje, jaké doklady lidé hledají a jak přísně je posuzují, i když sami sebe pokládají za nestranné (Kunda 1990). Kdo dokáže břemeno přesunout, využívá tuto asymetrii ve svůj prospěch, protože oponent musí podat silnější doklady, než by jinak bylo třeba. Sklon hledat potvrzující informace a přehlížet vyvracející navíc způsobuje, že nedoložené tvrzení, které jednou zaznělo, má tendenci přetrvávat (Nickerson 1998). Teoretická kritika upozorňuje, že rozložení břemene není vždy čistě procedurální otázkou; to, kolik dokladů je přiměřené, závisí na předchozí pravděpodobnosti tvrzení a na závažnosti následků omylu (Hahn a Oaksford 2007). Tato námitka pravidlo neruší, ale připomíná, že jeho uplatnění vyžaduje úsudek o obsahu, nikoli jen mechanické přiřazení rolí.

Obrana a odpověď🔗

Proti úniku před břemenem stačí obvykle zopakovat otázku po důvodu a nenechat ji nahradit ujištěním. Když mluvčí odkazuje na samozřejmost, lze se zeptat, z čeho samozřejmost plyne a zda ji sdílejí i lidé, kteří se otázkou odborně zabývají. Když mluvčí ručí svou osobou, lze uznat jeho zkušenost a zároveň připomenout, že zkušenost jednoho člověka je doklad, který má být předložen, nikoli důvod, proč doklad nepředkládat (van Eemeren a Grootendorst 1992). Proti přesunu břemene je nejúčinnější rozlišit pochybnost od opačného tvrzení: „Netvrdím, že to nefunguje; ptám se, z čeho víte, že to funguje.“ Tato formulace vrací práci zdůvodnění tam, kam patří, a nenutí pochybujícího hájit stanovisko, které nezastává. V klinické a forenzní praxi pomáhá mít předem dohodnutá kritéria, co se počítá jako dostatečný doklad, protože pak nelze břemeno posouvat v průběhu rozhovoru (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Kdo sám pochybuje, má zároveň povinnost uznat odpověď, která jeho otázku skutečně zodpoví; jinak se z obrany stává vlastní porušení pravidla.

Literatura🔗

• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pragma-dialektika – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Odvolání na nevědomost – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to ignorance)
• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Přesun důkazního břemene – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Shifting the burden of proof)
• Důkaz tvrzením – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Proof by assertion)
• Sealioning – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Sealioning)
• Pragma-dialektika – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Pragma-dialectics)

V kompendiu

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.3.9 Mediální sealioning – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo svobody – předchozí heslo rodiny
• Pravidlo stanoviska – další heslo rodiny