Pravidlo platnosti🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.08
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Validity rule
Jiné názvy	pravidlo logické platnosti, osmé pravidlo kritické diskuse
Obecnější heslo	Pragma-dialektika
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pravidlo platnosti říká, že úsudek, který je součástí argumentace, musí být logicky platný, nebo musí být možné učinit ho platným tím, že se vysloví jedna nebo více nevyslovených premis (van Eemeren a Grootendorst 1992). Platnost zde znamená, že pokud jsou premisy pravdivé, nemůže být závěr nepravdivý. Pravidlo se netýká toho, zda jsou premisy pravdivé nebo přijatelné; to posuzují pravidla východiska a argumentačního schématu. Týká se pouze formy přechodu od premis k závěru. Pragma-dialektika přitom nepožaduje, aby každý argument byl vysloven v úplné logické podobě. Běžná řeč je neúplná a analytik doplňuje chybějící premisy, jak to popisuje pravidlo nevyslovené premisy. Porušení pravidla platnosti nastává teprve tehdy, když úsudek nelze žádným přijatelným doplněním učinit platným, protože jeho forma je vadná sama o sobě (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Původ a souvislosti🔗

Pravidlo navazuje na nejstarší a nejpropracovanější oblast logiky. Aristotelova sylogistika stanovila, které formy kategorického úsudku jsou platné, a středověká a novověká logika k nim přidala pravidla pro výroky podmíněné a disjunktivní. Logické příručky od devatenáctého století rozlišují klamy formální, kdy chyba spočívá v samotné formě úsudku, a klamy materiální, kdy chyba spočívá v obsahu nebo v jazyce (Whately 1826). Současné učebnice logiky tuto tradici zachovávají a formální klamy popisují jako úsudky, které se podobají platným formám, ale nejsou jejich instancemi (Copi, Cohen a McMahon 2014). Kritika standardního výkladu klamů rozebrala tradiční definici, podle níž je klamem argument, který se zdá platný, ale platný není, a ukázala, že na velkou část tradičních klamů tato definice nesedí, protože jejich vada nespočívá ve formě (Hamblin 1970). Pragma-dialektika začlenila logickou platnost do širšího modelu kritické diskuse jako jedno z deseti pravidel a vymezila ji tak, aby nepožadovala nemožné, totiž úplnou explicitnost běžné řeči (van Eemeren a Grootendorst 1992). Obecný výklad formálních klamů podává heslo formální klam.

Struktura argumentu🔗

Porušení pravidla platnosti mají podobu úsudků, jejichž forma připomíná platnou, ale není jí. Mezi nejčastější patří potvrzení důsledku: z premis „jestliže A, pak B“ a „B“ se vyvozuje „A“. Zrcadlovou chybou je popření předchůdce: z „jestliže A, pak B“ a „není A“ se vyvozuje „není B“. V obou případech podmínka platí jen jedním směrem a úsudek ji tiše obrací. V sylogistice patří k typickým chybám nerozložený střední termín, kdy dvě skupiny sdílejí vlastnost, a usuzuje se proto, že jedna je součástí druhé. Pragma-dialektika sem řadí také klam skládání a klam dělení, kdy se vlastnost částí neoprávněně přenáší na celek nebo vlastnost celku na části (van Eemeren a Grootendorst 1992). Platí-li, že každý člen týmu je výborný, neplyne z toho, že tým je výborný, protože vlastnost „výborný“ se u jednotlivce a u týmu posuzuje odlišně. Společná struktura porušení zní: forma úsudku F se podobá platné formě F′, publikum F′ zná a rozpoznává, a z podobnosti se usuzuje na platnost (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Detekční znaky🔗

Pozorovatel může neplatnost rozpoznat bez formální notace tím, že hledá protipříklad: situaci, v níž jsou premisy pravdivé a závěr nepravdivý. Pokud taková situace existuje a je běžná, úsudek neplatí. U potvrzení důsledku je signálem, že se z výskytu projevu usuzuje na jedinou příčinu, ačkoli projev může mít příčin mnoho: „kdo lže, uhýbá pohledem; uhnul pohledem; lže“. Takové úsudky jsou zvláště nebezpečné ve forenzním a klinickém prostředí, kde se z příznaku usuzuje na diagnózu nebo vinu. U popření předchůdce je signálem, že se z absence jedné podmínky usuzuje na absenci výsledku, ačkoli výsledek mohl nastat jinou cestou. U skládání a dělení je signálem posun mezi jednotlivcem a skupinou nebo mezi částí a celkem. Psychologicky je důležitým znakem i to, že neplatný úsudek s věrohodným závěrem se lidem jeví jako platný častěji než platný úsudek s nevěrohodným závěrem; sklon posuzovat formu podle přijatelnosti obsahu se objevuje v úlohách na sylogistické usuzování a liší se mezi jednotlivci (Stanovich a West 2000). Kdo analyzuje argument, by proto měl oddělit dvě otázky: zda se mu závěr líbí a zda z premis plyne.

Odlišení od platné argumentace🔗

Platné úsudky mohou vypadat jako neplatné a naopak. Z „jestliže A, pak B“ a „A“ plyne „B“, a z „jestliže A, pak B“ a „není B“ plyne „není A“; tyto formy jsou platné a jejich použití není porušením, i když se navenek podobají klamům. Úsudek z důsledku na příčinu není vždy chybou, pokud se nevydává za dedukci. V klinické diagnostice i ve vyšetřování je legitimní usuzovat z projevu na nejpravděpodobnější vysvětlení, pokud se zvažují jiná vysvětlení a závěr se drží jako hypotéza, ne jako jistota. Takový úsudek se nehodnotí pravidlem platnosti, ale pravidlem argumentačního schématu, které posuzuje kauzální a symptomatickou argumentaci (van Eemeren a Grootendorst 2004). Rozlišit je třeba i neplatnost od nepravdivosti premis. Úsudek z disjunkce „buď A, nebo B; není A; tedy B“ je platný, ale pokud disjunkce opomíjí další možnosti, je vadná premisa, a jde o falešné dilema, nikoli o porušení platnosti. Kdo neplatnost obviní tam, kde je chyba v premise, míjí skutečný problém argumentu (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Pravděpodobnostní obdoby🔗

Kromě klasických formálních klamů existují chyby, které porušují obdobu platnosti v pravděpodobnostním usuzování. Pokud se zaměňuje pravděpodobnost důkazu za předpokladu neviny s pravděpodobností neviny za předpokladu důkazu, jde o obrácení podmíněné pravděpodobnosti, které strukturálně připomíná potvrzení důsledku. Tato chyba byla popsána při hodnocení statistických důkazů v trestním řízení a dostala název klam žalobce; experimenty ukázaly, že ji dělají i laičtí posuzovatelé v roli porotců (Thompson a Schumann 1987). Jinou obdobou je hodnocení konjunkce dvou událostí jako pravděpodobnější než jedné z nich, což porušuje základní pravidlo počtu pravděpodobnosti (Tversky a Kahneman 1983). Obě chyby ukazují, že pravidlo platnosti má smysl i mimo dvouhodnotovou logiku: v každém usuzování platí, že závěr nesmí tvrdit víc, než co premisy podle pravidel daného typu usuzování dovolují.

Stav poznání🔗

Empirický výzkum usuzování ukazuje, že dodržet pravidlo platnosti je pro lidi obtížnější, než by se zdálo. Lidé v úlohách na podmíněné a sylogistické usuzování dělají systematické chyby, a tyto chyby se liší mezi jednotlivci podle kognitivních schopností a stylu myšlení, což naznačuje, že nejde jen o nedorozumění zadání (Stanovich a West 2000). Výzkum klamu konjunkce ukázal, že chybu dělají i lidé se statistickým vzděláním, pokud je popis události živý a reprezentativní (Tversky a Kahneman 1983). Tentýž výzkum zároveň ukázal, že formulace úlohy v četnostech místo pravděpodobností podíl chyb snižuje, takže schopnost správně usuzovat je citlivá na podobu, v níž je úloha předložena (Tversky a Kahneman 1983). Rychlé intuitivní posouzení přitom snadno nahradí obtížnou otázku po platnosti snazší otázkou po věrohodnosti (Kahneman 2011). Teoretici upozorňují, že požadavek deduktivní platnosti po doplnění premisy je v jistém smyslu vždy splnitelný, protože lze doplnit podmínku „jestliže důvod, pak stanovisko“; skutečná práce tak přechází na posouzení přijatelnosti doplněné premisy. Pravidlo platnosti proto funguje hlavně ve spojení s ostatními pravidly.

Obrana a odpověď🔗

Nejsrozumitelnější odpovědí na neplatný úsudek je protipříklad. Místo obvinění z formálního klamu lze nabídnout situaci, v níž jsou premisy zjevně pravdivé a závěr zjevně nepravdivý, nebo jiný úsudek stejné formy, jehož neplatnost je na první pohled patrná. Protipříklad nevyžaduje logickou terminologii a je srozumitelný každému posluchači (Copi, Cohen a McMahon 2014). U úsudků z projevu na příčinu pomáhá vyjmenovat jiné příčiny, které by týž projev vysvětlily, a zeptat se, čím jsou vyloučeny. U skládání a dělení pomáhá zeptat se, zda se vlastnost u části a u celku posuzuje stejným měřítkem. Ve forenzním a klinickém posuzování je užitečné výslovně oddělovat, co z pozorování plyne nutně, co je pravděpodobné a co je jen slučitelné, protože právě tento rozdíl neplatné úsudky stírají (van Eemeren a Grootendorst 1992). Kdo argumentuje sám, může pravidlo dodržet tím, že si u každého závěru položí otázku, zda by mohl být nepravdivý, i kdyby všechny premisy platily.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Stanovich, K. E., & West, R. F. (2000). Individual differences in reasoning: Implications for the rationality debate? Behavioral and Brain Sciences, 23(5), 645–665.
• Thompson, W. C., & Schumann, E. L. (1987). Interpretation of statistical evidence in criminal trials: The prosecutor's fallacy and the defense attorney's fallacy. Law and Human Behavior, 11(3), 167–187.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1983). Extensional versus intuitive reasoning: The conjunction fallacy in probability judgment. Psychological Review, 90(4), 293–315.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pragma-dialektika – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Formální klam – příbuzné heslo (Formální klamy, Formal fallacy)
• Potvrzení důsledku – příbuzné heslo (Formální klamy, Affirming the consequent)
• Popření předchůdce – příbuzné heslo (Formální klamy, Denying the antecedent)
• Klam skládání – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Fallacy of composition)
• Klam dělení – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Fallacy of division)

V kompendiu

• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 2.5 Filosofický rámec: epistemologie, fenomenologie, hermeneutika – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo argumentačního schématu – předchozí heslo rodiny
• Pravidlo uzavření – další heslo rodiny