Útěk k proceduře🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-07.15
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Rétorické a dialogické taktiky
Druh	rétorická taktika
Anglicky	Procedural diversion
Jiné názvy	procedurální odvedení, formalistický únik
Obecnější heslo	Červený sleď
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Útěk k proceduře je taktika, při níž se věcná otázka, například zda došlo k pochybení, zda je tvrzení pravdivé nebo zda je návrh dobrý, nahrazuje otázkou procedurální: zda byla námitka podána ve správné formě, ve správné lhůtě, správnému orgánu a správnou osobou. Procedurální otázka se pak řeší tak, aby se k věcné nikdy nedošlo. Formální vada se neoznačí, aby šla odstranit, ale slouží jako konečný důvod věc neprojednat; po jejím odstranění se najde další. Taktika je zvláštním případem červeného sledě: pozornost se odvádí od předmětu sporu k jinému tématu, které má tu výhodu, že vypadá legitimně a nestranně. Procedura je přitom v rozhodování nepostradatelná, a proto je útěk k ní tak obtížně napadnutelný. Teorie kritické diskuse rozlišuje fáze rozhovoru a připomíná, že dohoda o pravidlech v úvodní fázi slouží tomu, aby bylo možné spor věcně vyřešit (van Eemeren a Grootendorst 2004); útěk k proceduře tuto službu obrací a pravidla používá k tomu, aby se věcná fáze nikdy nezačala.

Původ a souvislosti🔗

Jako systematický jev popsal taktiku už Jeremy Bentham v knize o politických klamech, které pozoroval v parlamentní debatě. Vedle klamů autority a klamů vyvolávajících obavy vyčlenil skupinu klamů odkladu, jejichž společným rysem je, že návrh nezpochybňují věcně, ale snaží se ho odsunout, rozmělnit nebo převést do jiného řízení (Bentham 1824). Moderní teorie argumentace chápe takové tahy jako porušení pravidla relevance, podle něhož má být stanovisko hájeno argumenty, které se ho týkají (van Eemeren a Grootendorst 1992). V pragmatickém pojetí klamů jde o nepřiznaný posun dialogu: rozhovor, který měl být kritickou diskusí o věci, se mění v jednání o formalitách, přičemž ten, kdo posun provedl, ho nepřizná a vydává ho za pokračování původního rozhovoru (Walton 1995). V institucích nabývá taktika zvláštní síly, protože procedurální pravidla jsou psána a vykládána právě tou stranou, proti níž často směřuje námitka. Kompendium popisuje příbuzné mechanismy u skrytého přepisu pravidel a u institucionální anihilace, kde se procedury stávají nástrojem umlčení.

Struktura argumentu🔗

Útěk k proceduře lze rekonstruovat jako úsudek, který obsahuje skrytý přechod mezi dvěma otázkami. První premisa konstatuje formální nedostatek: chybí podpis, byla překročena lhůta, věc byla podána nepříslušnému orgánu, námitku vznesla osoba, která k tomu není oprávněna. Druhá, nevyslovená premisa tvrdí, že tento nedostatek brání posouzení věci. Závěr zní, že se věc neprojedná, a v rozšířené podobě, že k věci není co říci. Tento rozšířený závěr je klamný, protože z formální vady podání nic neplyne o pravdivosti tvrzení. Druhou strukturální složkou je opakovatelnost: po odstranění jedné vady se objeví další, takže požadavky na formu se posouvají podobně jako při posouvání branek. Třetí složkou je fragmentace. Celkový vzorec chování se rozloží na jednotlivé události a každá se posuzuje zvlášť podle vlastních formálních kritérií; žádná sama nepřekročí práh, a vzorec jako celek se tak nikdy neposoudí. Kritika přístupu, který násilí v blízkých vztazích posuzuje jako řadu oddělených incidentů namísto soustavné kontroly, ukázala, jak právě tato fragmentace brání instituci rozpoznat skutečnou povahu jevu (Stark 2007).

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je nepoměr mezi závažností věci a závažností formální vady: tvrzení o vážném pochybení se neprojedná kvůli nedostatku, který by šlo snadno odstranit. Druhým znakem je, že se vada neoznačí včas a konkrétně; podávající se o ní dozví až po uplynutí lhůty nebo po mnoha měsících. Třetím znakem je řetězení: každé nové podání naráží na novou vadu. Čtvrtým znakem je přesouvání příslušnosti, kdy každý orgán prohlásí, že věc patří jinam, a žádný ji nepřevezme. Pátým znakem je asymetrie: procedury se přísně uplatňují vůči straně, která podává námitku, ale volně vůči straně, proti níž námitka směřuje. Šestým znakem je odkládání s neurčitým termínem, například do „příštího období“ nebo „po dokončení interní revize“, která nemá stanovené kroky ani konec. Sedmým znakem je jazyk, který zdůrazňuje řádnost a nestrannost postupu, ale neobsahuje jedinou větu o věci samé. Pro organizace je užitečné sledovat tyto znaky systematicky, jak navrhuje oddíl organizační obrany, protože jednotlivě vypadají jako běžná administrativní rozhodnutí. Bentham u klamů odkladu zdůrazňoval právě to, že jejich účinek plyne z vytrvalosti, ne z jednotlivého tahu (Bentham 1824).

Odlišení od platné argumentace🔗

Procedurální argument je platný a často nezbytný. Lhůty chrání právní jistotu, požadavky na formu umožňují věc posoudit, příslušnost brání tomu, aby o věci rozhodoval nepovolaný orgán, a právo na vyjádření chrání obě strany. Pravidla kritické diskuse samy předpokládají, že strany se nejprve shodnou na postupu (van Eemeren a Grootendorst 2004). Rozlišení se proto netýká toho, zda se o proceduru vůbec jedná, ale k čemu procedura v daném případě slouží. Platná procedurální námitka vede k věcnému posouzení: označí vadu konkrétně a včas, umožní ji odstranit a po odstranění se věcí zabývá. Je symetrická, tedy uplatňuje se stejně na všechny strany. Je přiměřená, tedy závažnost vady odpovídá důsledku, který se z ní vyvozuje. Klamná procedurální námitka vede od věci: vadu použije jako konečný důvod, neumožní nápravu nebo po nápravě najde novou vadu. Test lze formulovat jednoduše: pokud by vada byla odstraněna, projednala by se věc? Pokud odpověď zní ano a lze to doložit, jde o legitimní procedurální argument. Pokud se odpověď ukáže opakovaně jako ne, jde o útěk k proceduře.

Varianty🔗

Taktika má několik rozpoznatelných podob. Formální vada je nejjednodušší: chybí náležitost a věc se odmítne. Příslušnostní kruh je složitější: každý orgán věc odkáže jinam, až se podání vrátí k prvnímu. Lhůtový odklad pracuje s časem: projednání se odsouvá, dokud věc neztratí naléhavost nebo dokud podávající neodejde. Revize bez konce zahájí interní přezkum, jehož výsledek se nikdy nezveřejní, a na všechny dotazy se odpovídá, že věc je „v řešení“. Procedurální protiútok obrátí pozornost na postup podávajícího, například na to, že porušil mlčenlivost nebo nedodržel služební postup, a věcné tvrzení zůstane stranou; tato podoba se blíží tematické diverzi a v rovině formy vyjádření i kontrole tónu. Ve všech podobách se opakuje stejné jádro: procedura přestává být cestou k rozhodnutí a stává se náhradou za ně (Walton 1995).

Stav poznání🔗

Útěk k proceduře jako samostatná taktika nebyl systematicky experimentálně zkoumán, ale jeho účinky jsou dobře popsány v oblasti, kde jsou nejzávažnější, totiž v institucionální reakci na násilí a zneužití moci. Klinická literatura o traumatu ukazuje, že pachatel v zásadě potřebuje od okolí jen to, aby nic nedělalo, kdežto oběť potřebuje, aby okolí převzalo část tíhy a jednalo (Herman 1992). Procedurální odklad je jednou z nejúčinnějších podob nečinnosti, protože se nevydává za nečinnost, ale za řádný postup. Kritika incidentového modelu v soudní a policejní praxi ukázala, jak rozkládání soustavného nátlaku na jednotlivé události vede k tomu, že instituce nevidí vzorec, který by jinak rozpoznala (Stark 2007). Teorie argumentace poskytuje nástroje k rozpoznání taktiky v dialogu, zejména rozlišení fází kritické diskuse a pravidlo relevance (van Eemeren a Grootendorst 2004). Otevřenou otázkou zůstává, jak měřit, zda je určitý procedurální rámec v praxi nástrojem spravedlnosti, nebo útěku od ní; odpověď vyžaduje sledování výsledků řízení v čase, ne jen posouzení jednotlivých rozhodnutí.

Obrana a odpověď🔗

Odpověď na útěk k proceduře se opírá o samotnou proceduru. Nejúčinnější obranou je požadovat, aby každá vada byla označena písemně, konkrétně a s uvedením pravidla, o které se opírá, a aby byla stanovena lhůta k jejímu odstranění. Takový požadavek odhalí, zda vada existuje a zda je odstranitelná. Druhou obranou je vést si úplný záznam podání a odpovědí s daty, aby bylo možné doložit řetězení vad a přesouvání příslušnosti; vzorec, který se v jednotlivém rozhodnutí ztrácí, se v časové ose stává zřetelným (Stark 2007). Třetí obranou je oddělit věcné tvrzení od procedurálního rámce: doložené skutečnosti lze sdělit i orgánu, který věc formálně nepřevzal, a žádat, aby je vzal na vědomí. Čtvrtou obranou je hledat orgán s nezávislou kontrolní pravomocí, pokud všechny příslušné orgány věc odmítají. Pro instituce plyne z hesla zásada, že procedurální vada má být odstraňována, ne vyhledávána, a že u závažných tvrzení má instituce povinnost zabývat se jejich obsahem i tehdy, když podání formálně neodpovídá. Pro jednotlivce, kteří čelí dlouhodobému procedurálnímu odkladu, je důležitá opora mimo instituci, protože vyčerpání je zamýšleným účinkem taktiky (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Rétorické a dialogické taktiky – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Červený sleď – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Červený sleď – příbuzné heslo (Klamy relevance, Red herring)
• Kontrola tónu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tone policing)
• Irelevantní závěr – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ignoratio elenchi)
• Posouvání branek – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Moving the goalposts)
• Pravidlo relevance – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Relevance rule)
• Pragma-dialektika – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Pragma-dialectics)

V kompendiu

• Institucionální anihilace — destrukce kolektivních epistemických struktur – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.4.2 Skrytý přepis pravidel (policy rewriting) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Organizační obrana – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Palba nepravd – předchozí heslo rodiny
• Personalizace sporu – další heslo rodiny