Pravidlo stanoviska🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.03
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Standpoint rule
Jiné názvy	třetí pravidlo kritické diskuse
Obecnější heslo	Pragma-dialektika
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pravidlo stanoviska říká, že útok na stanovisko se musí vztahovat ke stanovisku, které druhá strana skutečně předložila (van Eemeren a Grootendorst 1992). Kritika, která vyvrací něco jiného, než co protistrana tvrdí, může být sama o sobě bezvadná a přesto spor neposune, protože se míjí s jeho předmětem. Pravidlo chrání identitu sporné otázky: obě strany musí po celou dobu diskuse mluvit o tomtéž stanovisku, jinak výsledek nic neříká o tom, kdo měl pravdu. Pravidlo se týká oponenta, který stanovisko zkresluje, aby se mu snáze útočilo, ale stejně tak obhájce, který stanovisko v průběhu diskuse mění, aby se mu snáze bránilo (van Eemeren a Grootendorst 2004). V obou případech vzniká zdání, že spor byl rozhodnut, ačkoli se o původním stanovisku vůbec nerozhodovalo.

Původ a souvislosti🔗

Zkreslení protivníkova stanoviska patří k nejstarším popsaným taktikám sporu. Aristotelés v pojednání o sofistických vyvráceních zmiňuje vyvrácení, které jen zdánlivě míří na totéž tvrzení, a tradice logických příruček od devatenáctého století zařazuje „ignoratio elenchi“, tedy vyvrácení něčeho jiného, mezi základní klamy (Whately 1826). Příručky neformální logiky pro tento jev užívají obraz slaměného panáka, figuríny, kterou lze snadno povalit místo skutečného soupeře, a řadí ho mezi nejčastější vady kritiky (Johnson a Blair 1977). Pragma-dialektika přidala vysvětlení, proč jde o porušení, a ne jen o nepřesnost: kritická diskuse má smysl jen tehdy, pokud strany zůstávají vázány tím, co samy předložily, a pokud oponent posuzuje právě tento závazek (van Eemeren a Grootendorst 1992). Dialogická teorie klamů zdůraznila roli záznamu závazků: co mluvčí skutečně řekl, se dá zjistit z průběhu rozhovoru, a zkreslení je proto v principu doložitelné (Walton 2008). V kompendiu se pravidlo stanoviska dotýká technik, které cizí výrok systematicky přetvářejí, například těžby citátů a virálního zkreslení výroku.

Struktura argumentu🔗

Porušení pravidla má dvě základní podoby (van Eemeren a Grootendorst 1992). V první podobě oponent přisoudí protistraně smyšlené stanovisko, které nikdy nezaznělo, například tím, že důrazně tvrdí opak něčeho, co mu je bližší, a tím implicitně naznačuje, že protistrana zastává ten opak. Ve druhé podobě oponent stanovisko, které skutečně zaznělo, deformuje: zveličí ho, zobecní, zbaví výhrad a podmínek, nebo ho vytrhne z kontextu, v němž mělo jiný význam. To je klasický slaměný panák, jehož mediální variantu představuje vytržení z kontextu. Struktura je v obou případech stejná: stanovisko S se nahradí stanoviskem S′, které je snáze napadnutelné, S′ se vyvrátí a vyvrácení se vydává za vyvrácení S. Kompendium popisuje obecnou podobu tohoto vzorce jako argumentační oslabení. Na straně obhájce existuje zrcadlová chyba: když je silná verze stanoviska napadena, ustoupí se ke slabší a obtížně napadnutelné verzi, a jakmile kritika odezní, vrací se silná verze. Tento pohyb popisuje glosář jako motte-and-bailey a z hlediska pravidla stanoviska jde o to, že předmět sporu se mění podle potřeby obhájce (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Vztah k technikám kompendia🔗

V kompendiu se pravidlo stanoviska objevuje jako normativní měřítko u technik, které pracují s reprezentací cizího výroku. Při těžbě citátů se z delšího textu vybírají jednotlivé věty tak, aby dohromady vytvořily stanovisko, které autor nikdy nezastával. Při virálním šíření se výrok zkracuje s každým dalším sdílením a s každým zkrácením se vzdaluje původnímu významu, až se jeho autor musí bránit proti tvrzení, které už s jeho slovy nemá nic společného. Obě techniky mají stejnou strukturu jako slaměný panák, jen ji uplatňují v širším publiku a s menší možností opravy, protože autor nemá přístup ke všem, kdo zkreslenou verzi viděli. Z hlediska pragma-dialektiky jde o porušení pravidla stanoviska rozprostřené v čase a prostoru (van Eemeren a Grootendorst 1992). Rozdíl oproti klasickému sporu je v tom, že zkreslení zde často neprovádí přímý oponent, ale řetězec zprostředkovatelů, z nichž každý může jednat v dobré víře. Obrana proto nemůže stát jen na výtce vůči jednomu kritikovi; musí zahrnovat i zpřístupnění původního záznamu co nejširšímu okruhu čtenářů.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je posun ve formulaci. Kritik shrnuje cizí stanovisko slovy „takže podle vás“ nebo „jinými slovy tvrdíte“, ale shrnutí obsahuje kvantifikátory, které v původním výroku nebyly („vždycky“, „všichni“, „úplně“), nebo vypouští podmínky a výhrady. Druhým znakem je, že autor stanoviska se v dalším průběhu opakovaně ohrazuje, že tohle neřekl, a kritik na ohrazení nereaguje. Třetím znakem je výběr nejslabšího zastánce: místo s nejsilnější verzí stanoviska se kritik vypořádává s jeho nejméně kvalifikovaným mluvčím. Čtvrtým znakem je ztráta kontextu: citát je krátký, nemá datum ani okolnosti a jeho význam v původním rozhovoru byl jiný. U obhájce se změna stanoviska pozná podle toho, že po kritice zní stanovisko skromněji, ale závěry, které z něj mluvčí vyvozuje, zůstávají stejně silné. Zkreslení cizího stanoviska má i psychologickou složku: lidé si o protistraně snadno vytvářejí karikaturní představu, která odpovídá jejich očekávání, a potvrzují si ji výběrem příkladů (Nickerson 1998).

Odlišení od platné argumentace🔗

Shrnutí cizího stanoviska není samo o sobě zkreslením. Každá kritika musí stanovisko nějak formulovat a zkrácení je nevyhnutelné. Rozhoduje, zda shrnutí zachovává to, k čemu se mluvčí zavázal, a zda má autor možnost výklad opravit. Rekonstrukce, která vybírá nejvěrnější nebo i nejsilnější výklad, je naopak doporučeným postupem, o němž pojednávají hesla princip shovívavosti a ocelový panák (Govier 2010). Legitimní je i kritika důsledků. Pokud z předloženého stanoviska skutečně plyne nežádoucí důsledek, poukaz na něj stanovisko nezkresluje; zkreslením by bylo tvrdit, že protistrana tento důsledek výslovně zastává. Konečně je legitimní, když obhájce svou pozici upřesní, pokud to otevřeně přizná. Upřesnění porušením není, porušením je zastírání, že se stanovisko změnilo (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Stav poznání🔗

O tom, jak často lidé cizí stanovisko zkreslují a proč, vypovídá především výzkum motivovaného a potvrzujícího uvažování. Lidé interpretují nejednoznačné výroky ve prospěch toho, co si o mluvčím už myslí, a opačné strany sporu pak vidí tentýž výrok jako důkaz pro své odlišné závěry (Nickerson 1998). Teorie argumentačního uvažování navíc popisuje, že lidé uplatňují kritický odstup hlavně vůči argumentům, s nimiž nesouhlasí, kdežto k vlastnímu pohledu na spor jsou shovívaví, a že skutečný dialog, v němž protistrana může chybu opravit, výsledky uvažování zlepšuje (Mercier a Sperber 2011). Z hlediska teorie klamů upozorňují kritici, že rozpoznat slaměného panáka bývá obtížné právě proto, že hranice mezi přiměřeným a zkreslujícím shrnutím není formální, ale závisí na kontextu a na tom, co se v diskusi pokládá za závazek mluvčího (Walton 2008).

Obrana a odpověď🔗

Nejjednodušší odpovědí na zkreslení vlastního stanoviska je zopakovat jeho skutečné znění a požádat, aby se kritika vztahovala k němu. Pomáhá přitom výslovně oddělit, co bylo řečeno, od toho, co se přisuzuje: „Řekl jsem, že u části pacientů; netvrdím, že u všech.“ Taková odpověď nevyžaduje spor o úmysl kritika a obrací pozornost zpět k předmětu sporu (van Eemeren a Grootendorst 1992). U citací vytržených z kontextu je účinnou obranou doplnit kontext, ideálně odkazem na celý záznam, který si může ověřit kdokoli. Pozorovatel, který diskusi hodnotí zvenčí, se může ptát, zda by autor stanoviska podepsal shrnutí, které kritik nabízí; pokud ne, kritika míří jinam. Kdo kritizuje sám, může předejít vlastnímu porušení pravidla tím, že stanovisko nejprve formuluje tak, aby s formulací souhlasil i jeho autor, a teprve pak k němu vznese námitku (Govier 2010). U obhájce, který stanovisko posouvá, pomáhá požádat o jednoznačné vyjádření, kterou verzi stanoviska vlastně hájí, a tuto verzi pak držet po celý zbytek diskuse.

V písemných a institucionálních sporech, například v posudcích, odvoláních nebo v recenzním řízení, má pravidlo stanoviska praktickou podobu: každá námitka by měla uvádět, ke které části napadeného textu se vztahuje, a citovat ji v úplnosti. Taková forma zkreslení neznemožní, ale učiní ho viditelným pro každého, kdo text čte, a tím přenáší kontrolu z obou stran sporu na nezávislého čtenáře (van Eemeren a Grootendorst 2004). Kdo čelí opakovanému zkreslování, může z téhož důvodu vést vlastní záznam toho, co a kdy skutečně řekl.

Literatura🔗

• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Johnson, R. H., & Blair, J. A. (1977). Logical Self-Defense. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pragma-dialektika – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Slaměný panák – příbuzné heslo (Klamy relevance, Straw man)
• Vytržení z kontextu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Quoting out of context)
• Motte-and-bailey – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Motte-and-bailey)
• Princip shovívavosti – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Principle of charity)
• Ocelový panák – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Steelmanning)

V kompendiu

• EA-1.2.1 Argumentační oslabení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.3.3 Těžba citátů (quote mining) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.3.10 Virální zkreslení výroku – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo důkazního břemene – předchozí heslo rodiny
• Pravidlo relevance – další heslo rodiny