Pravidlo argumentačního schématu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.07
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Argument-scheme rule
Jiné názvy	sedmé pravidlo kritické diskuse
Obecnější heslo	Pragma-dialektika
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pravidlo argumentačního schématu říká, že stanovisko nelze považovat za přesvědčivě obhájené, pokud obhajoba neproběhla pomocí vhodného argumentačního schématu, které bylo správně použito (van Eemeren a Grootendorst 1992). Argumentační schéma je typ vztahu mezi důvodem a stanoviskem: důvod může být příznakem toho, co stanovisko tvrdí, může s ním být srovnatelný, nebo může být jeho příčinou či podmínkou. Formální logika posuzuje, zda závěr z premis plyne. Pravidlo schématu posuzuje jinou věc: zda druh spojení, které mluvčí mezi důvodem a stanoviskem předpokládá, je v daném případě namístě a zda obstojí vůči otázkám, které takové spojení vyvolává (van Eemeren a Grootendorst 2004). Argument může být logicky platný po doplnění nevyslovené premisy, a přesto selhat, protože premisa „co tvrdí tato autorita, je pravda“ v dané věci neplatí. Pravidlo se týká fáze argumentace a doplňuje pravidlo platnosti, které posuzuje formu úsudku.

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení typů argumentace má kořeny v antické topice, která sestavovala katalogy „míst“, z nichž lze čerpat důvody. Moderní teorie argumentace na tuto tradici navázala dvěma cestami. Toulmin ukázal, že každý argument spojuje údaje se závěrem prostřednictvím oprávnění, obecného přechodového pravidla, jehož povaha se liší podle oboru a typu tvrzení (Toulmin 1958). Pragma-dialektika rozlišila tři základní argumentační schémata: symptomatickou argumentaci, kdy je důvod znakem nebo příznakem toho, co se tvrdí; argumentaci srovnáním, kdy se z podobnosti dvou případů usuzuje na shodu v dalším ohledu; a kauzální argumentaci, kdy je důvod příčinou, prostředkem nebo důsledkem toho, co se tvrdí (van Eemeren a Grootendorst 1992). Každé schéma má svá kritická hodnoticí hlediska. Dialogická tradice rozpracovala tuto myšlenku do rozsáhlého katalogu schémat, z nichž každé je doprovázeno sadou kritických otázek, které musí obhajoba zodpovědět (Walton, Reed a Macagno 2008). Podrobný přehled schémat a jejich otázek obsahuje heslo argumentační schémata a kritické otázky.

Struktura argumentu🔗

Porušení pravidla nastává dvojím způsobem: buď se použije schéma, které pro daný typ stanoviska není vhodné, nebo se vhodné schéma použije chybně (van Eemeren a Grootendorst 1992). U symptomatické argumentace patří k typickým chybám odvolání na nepatřičnou autoritu, kdy se za znak správnosti vydává výrok někoho, kdo v dané věci není odborníkem, a odvolání na většinu, kdy se za znak pravdivosti vydává to, že tvrzení mnoho lidí přijímá. Patří sem i ukvapené zobecnění, kdy se z malého nebo nereprezentativního vzorku usuzuje na celek. U argumentace srovnáním je typickou chybou nepřípadná analogie, kdy se srovnávají případy, které se v podstatném ohledu liší; příbuzný vzorec popisuje falešná ekvivalence. U kauzální argumentace patří k typickým chybám usuzování po tom, tedy kvůli tomu, dále kluzký svah, kdy se z jednoho kroku bez doložení vyvozuje řetěz stále horších důsledků, a odvolání na důsledky, kdy se o pravdivosti faktického tvrzení rozhoduje podle toho, zda by jeho přijetí mělo příjemné, či nepříjemné následky (van Eemeren a Grootendorst 2004). Společná struktura zní: stanovisko S se podpoří důvodem D prostřednictvím schématu, jehož kritické otázky nemají v daném případě dobrou odpověď, nebo jehož druh spojení se k typu S nehodí.

Detekční znaky🔗

Pozorovatel nemusí znát názvy schémat, aby porušení rozpoznal. Stačí se zeptat, jaký druh spojení mezi důvodem a stanoviskem argument předpokládá, a pak položit otázky, které takové spojení vyvolává. Pokud se argument opírá o autoritu, je znakem porušení, že autorita není odborníkem v dané věci, že její výrok nelze dohledat, že se odborníci v otázce neshodují nebo že autorita má na výsledku zájem, což jsou kritické otázky, jimiž katalog schémat doprovází argument z odborného názoru (Walton, Reed a Macagno 2008); zvláštní případ představuje anonymní autorita. Pokud se opírá o počet zastánců, je znakem, že počet je jediným důvodem a že zastánci nemají k otázce zvláštní přístup. Pokud se opírá o srovnání, je znakem, že rozdíly mezi případy jsou zamlčeny. Pokud se opírá o příčinu, je znakem, že se neuvažuje o jiných příčinách nebo o pravděpodobnosti jednotlivých článků řetězu. Kompendium popisuje, jak se schéma autority zneužívá ve vztazích závislosti, ve stati o vzorci guru a adept, a jak se zdání většiny vytváří uměle, ve stati o vytváření pseudokonsenzu. Opačný vzorec, kdy se legitimní autorita bezdůvodně zpochybňuje, aby se oslabilo správně použité schéma, popisuje útok na kvalifikaci.

Odlišení od platné argumentace🔗

Žádné ze schémat není samo o sobě vadné. Odvolání na autoritu je v každodenním životě i ve vědě nevyhnutelné, protože nikdo nemůže ověřit všechno sám; je platné, pokud je zdroj v dané věci odborníkem, pokud jeho výrok odpovídá stavu oboru a pokud je dohledatelný. Odvolání na to, co lidé dělají nebo si myslí, je platné tam, kde stanovisko právě o tom vypovídá, například u otázky, jaký význam má slovo v běžném jazyce nebo jaká je obvyklá praxe. Analogie je základem právního usuzování z precedentů i klinického usuzování z podobných případů, a je platná, pokud se srovnávané případy shodují v rysech, na nichž závěr závisí. Kauzální řetěz s nepříznivými důsledky je legitimní varování, pokud je každý článek doložen a pravděpodobnost řetězu je posouzena (Hahn a Oaksford 2007). Rozhodujícím testem je proto vždy dvojice otázek: hodí se schéma k typu stanoviska a zodpovídá argument kritické otázky schématu? Pokud ano, jde o řádnou obhajobu, i když se schéma navenek podobá klamu (Walton 2008).

Vztah k dalším pravidlům🔗

Pravidlo schématu leží mezi pravidlem relevance a pravidlem platnosti a s oběma se snadno zaměňuje. Od pravidla relevance se liší tím, že důvod se ke stanovisku vztahuje, ale spojení, které mezi nimi předpokládá, v daném případě neobstojí. Od pravidla platnosti se liší tím, že úsudek lze doplněním nevyslovené premisy učinit formálně platným, avšak doplněná premisa, například „co tvrdí tento zdroj, je pravda“, je nepřijatelná. Rozlišení má praktický význam: u irelevance se ptáme, co důvod vůbec dokazuje, u neplatnosti, zda závěr z premis plyne, a u chybného schématu, zda je přechodové pravidlo mezi důvodem a stanoviskem v daném oboru a případu oprávněné (Toulmin 1958). Jedna a tatáž výpověď může přitom porušit více pravidel najednou, a analýza pak má smysl jen tehdy, když jednotlivá porušení od sebe oddělí.

Stav poznání🔗

Sociální psychologie popsala, že autorita a sociální důkaz, tedy chování ostatních, patří k nejsilnějším zkratkám, jimiž se lidé řídí, když se rozhodují rychle nebo v nejistotě; tyto zkratky jsou obvykle užitečné, ale lze je zneužít napodobením jejich vnějších znaků (Cialdini 2009). Výzkum úsudku pod nejistotou ukázal, že lidé přeceňují reprezentativnost malých vzorků a usuzují z nich na celek s nepřiměřenou jistotou, což je psychologický základ ukvapeného zobecnění (Tversky a Kahneman 1971). Bayesovský přístup ke klamům přinesl důležitou korekci: ukázal, že síla argumentu kluzkým svahem nebo argumentu autoritou závisí na pravděpodobnostech, které lze odhadnout, takže tatáž forma může být v jednom případě silná a v jiném slabá (Hahn a Oaksford 2007). Tento výsledek podporuje pragma-dialektické pojetí, podle něhož se klam neurčuje formou schématu, ale tím, zda bylo v daném případě použito správně. Zároveň připomíná, že posouzení vyžaduje věcnou znalost, a ne jen znalost seznamu klamů.

Obrana a odpověď🔗

Nejúčinnější odpovědí na chybně použité schéma je položit jeho kritické otázky, a to věcně, bez obvinění z klamu. U autority: v čem je zdroj odborníkem, kde lze jeho výrok dohledat a zda s ním souhlasí ostatní odborníci. U většiny: proč by v tomto případě měl počet zastánců vypovídat o pravdivosti. U analogie: v čem se srovnávané případy liší a zda na tom závěr nezávisí. U kauzálního řetězu: jak pravděpodobný je každý článek a zda existují jiné příčiny (Walton, Reed a Macagno 2008). Takové otázky mají tu výhodu, že nevyžadují rozhodnout, zda mluvčí jedná úmyslně; stačí, aby se ukázalo, zda argument obstojí. Pokud obstojí, je namístě to uznat a nepokládat každé odvolání na autoritu za klam, protože takový reflex vede k odmítání oprávněného odborného konsenzu. V institucionálním prostředí, například ve znaleckém dokazování, odpovídá pravidlu požadavek, aby znalec uváděl, z jakých podkladů a jakou metodou dospěl k závěru, takže schéma autority je doplněno možností přezkumu (van Eemeren a Grootendorst 2004). Kdo argumentaci sleduje zvenčí, může si u každého důvodu poznamenat, o jaký druh spojení se opírá, a teprve pak posuzovat jeho sílu.

Literatura🔗

• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1971). Belief in the law of small numbers. Psychological Bulletin, 76(2), 105–110.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pragma-dialektika – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Odvolání na nepatřičnou autoritu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to authority)
• Ukvapené zobecnění – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Hasty generalisation)
• Falešná ekvivalence – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False equivalence)
• Kluzký svah – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Slippery slope)
• Po tom, tedy kvůli tomu – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Post hoc ergo propter hoc)
• Argumentační schémata a kritické otázky – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Argumentation schemes)

V kompendiu

• EA-2.1.9 Vytváření pseudokonsenzu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.6.1 Vzorec guru a adept – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.1.3 Útok na kvalifikaci (credentialing attack) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo východiska – předchozí heslo rodiny
• Pravidlo platnosti – další heslo rodiny